Online kniha / Půlnoční slunce

1. První pohled

    Toto je ta část dne, kdy jsem si přál, abych byl schopný spánku.

    Střední škola.

    Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob, jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v jisté míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím, co jsem si sám vybral, a proto se každý den zdál nemožnější a jednotvárnější než ten předešlý.

    Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku – tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími.

    Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve skutečnost nebyly. Tohle je jeden ze způsobů, jak přestat vnímat hlasy, které uvnitř mé hlavy působily jako vytrysknutí proudu řeky.

    Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily.

    Když přicházeli lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to co se stalo předtím a bylo toho poměrně dost.

    Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem, a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvilku mi zabralo, než jsem se jimi přehrabal. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou, z každého úhlu. Jen normální lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné – stejně jako když probudíte zvědavost dítěte lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe, jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil, abych jejich myšlenky přestal vnímat.

    Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti: mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo.                          

  Poskytoval jsem jim co nejvíc soukromí, tolik kolik jsem jim jen mohl poskytnout. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat.        

    Můžu se pokoušet jak chci, ale přes to já stále…vím.

    Rosalie myslela, jako obyčejně, na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí, a dumala nad vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními.

    Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a vyčkal bych, až skončí školní den, abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Trochu jsem se cítil vinen, kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí, abych se je dozvěděl. Jestli Rossaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté. A Jasper…trpěl. Potlačil jsem povzdech.

    Edward. Alice pomyslela na moje jména a hned tak získala moji pozornost. Bylo to to samé, jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé, když někdo pomyslel na jakéhokoli Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila.

    Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v těchto soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce.

    „Jak je na tom?“, zeptala se mě Alice.

    Zamračil jsem se, jen maličká změna nastala na mých ústech. Nic takového, co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl  mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost, přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu.

    Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále pozorujíc čáry na stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na stěně. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou.

    Uklidnila se. Dej mi vědět, až se to stane příliš hrozným.

    Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů.

    Děkuji, že to děláš.

    Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? „Potěšení je na mojí straně?“ To by asi těžko byla pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné, abychom tak experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice. Proč flirtovat s katastrofou?

    Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak nesmírně těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné – obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídali to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.

    Jasper byl právě teď velice nebezpečný.

V ten okamžik, malá holka na kraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými, světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně - na suchou řezavou bolest v hrdle,  na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech…

To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno, než jakou mívám já.

Jasper nechal své představy, aby od něj odešly.  Představoval si to – představoval si sám sebe, jak vstává ze svého sedadla nacházejícího se vedle Alice a chystá se postavit vedle té malé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní, jako kdyby jí chtěl zašeptat do ucha a nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si, jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy…

Kopl jsem do jeho židle.

Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem, a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě.

„Mrzí mě,“ zamručel Jasper.

Pokrčil jsem rameny.

„Ty bys nic neudělal,“ zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho mrzutost. „Mohla jsem to vidět.“

Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem.

„Trošku pomáhá, pokud na ni myslíš jako na člověka,“ tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly.  „Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní večírek, pamatuješ si?“

„Já vím, kdo to je,“ řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor.

On dnes musí jít na lov. Bylo absurdní, abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl,  neměl by dále pokračovat tímto způsobem.

Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos s jejím jídlem – rekvizitami - a zanechala Jaspera o samotě. Věděla, kdy už Jasper má dost jejího povzbuzení. I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byla to Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky – ale pouze jeden druhému.

Edward Cullen.

Bezděčná reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila, třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela.

Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských oči, které se nacházeli v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím nespatřil. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera náčelníka městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravuje každého, kdo použije celé její jméno…

Otráveně jsem se odvrátil. Sekundu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno.

Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly.

Teď jsem poznal „hlas“ Jessicy Stanleyové – do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním švitořením. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné, abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál to, abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv.

K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani příliš hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá…nebo Mike.

Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové dívky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.

Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny…Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co ona –

Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným brebentěním, které mě dohánělo k šílenství.

„Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu.“ zamumlal jsem na rozptýlení Emmettovi.

S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si.

„Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašně. Maličko jsem zklamaný.“

„A ta nová dívka? Je z těch pomluv také zklamaná?“ Poslouchal jsem, abych uslyšel, co si tato nová dívka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala, když hleděla do neznáma, o rodině mající křídově bledou pokožku, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat?

Byla to trochu povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit, více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a nenuceně vyklidit pole. To se čas od času přihodilo – nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z kina. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké nové místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali příležitost, aby si mohli ověřit svou hypotézu. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku…

Nic jsem neslyšel, i když jsem zablokoval pozornost pošetilého vnitřního monologu Jessicy, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta dívka? Nezdá se mi až zas tak pravděpodobné, že Jessica pořád blábolí pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to, co mi moje mimořádné „slyšení“ říkalo – a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.

Znovu jsem se podíval do těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo, na tom samém místě, kde seděla i předtím, a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování, předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní klepy o Cullenových.

Mluvili zrovna o nás, což je přirozené.

Ale nedokázal jsem uslyšet šepot.

Sklopila svou přitažlivou, červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od trapné chyby, kdy byla přistižena, jak upřeně zírá na neznámého člověka. Bylo dobře, že Jasper dosud zíral oknem ven. Nerad jsem si představoval, jak bych dokázal, aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou kontrolou.

Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela: údiv jako kdyby nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým, zvědavost, když poslouchala Jessičiny historky, a bylo tam ještě něco jiného…okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní, pro naše zamýšlené kořisti. Potom, nakonec jsem uviděl rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě.

A ještě, ačkoli její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích – neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdáli mělké v jejich temnotě –nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa, kde seděla. Vůbec nic.

V té chvíli jsem pocítil neklid.

Toto bylo něco, s čím jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem naslouchal ještě usilovněji.

Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do mé hlavy

…lámu si hlavu s tím, jakou má asi ráda hudbu…možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko… přemýšlel Mike Newton, o dva stoly dál – upírajíc zrak na Bellu Swan.

Podívej se na něj, jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí polovina holek z školy… Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky, rovněž se motajících okolo té dívky.

….jak nechutné. Myslíš si, že ona je slavná nebo něco na ten způsob…Dokonce i Edward Cullen, zírá… Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka. Jaký vtip… A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i jiné dívky.

…Vsadím se, že se mě pak na ni bude každý vyptávat A proto jsem ráda, že s ní mluvím. Vymyslím nějakou nápaditější otázku… přemítala Ashley Dowlingová.

…Snad se mnou bude na španělštině… Doufala June Richardsonová.

…zvládnu to udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi moje maminka… Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu zabývali normálními věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl posedlý tou Bellou.

Mohl jsem slyšet všechny, slyšet každou bezvýznamnou věc, na kterou pomysleli, zatímco jsem procházel skrz jejich mysli. Ale nic od docela nové studentky s klamně sdílnýma očima.

A, pochopitelně, jsem mohl slyšet to, co ta dívka říkala, když mluvila s Jessicou. Nemusel jsem číst myšlenky, abych byl schopný uslyšet její hlubší jasný hlas na opačné straně dlouhé místnosti..

 „Který je ten kluk s rezavě hnědými vlasy?“ Slyšel jsem ji zeptat se, nenápadně se na mě podívala koutkem oka jenom proto, aby rychle odvrátila pohled, když uviděla, že na ni pořád zírám.

 Když jsem měl teď příležitost, očekával bych, že jakmile uslyším zvuk jejího hlasu, pomohl by mi zjistit charakter jejích myšlenek, ztracených někam, kam jsem k nim neměl přístup, ale byl jsem bezprostředně zklamaný.

Obvykle ke mně lidské myšlenky přicházejí na stejné úrovni jako jejich fyzické hlasy. Ale tento tichý, nesmělý hlas byl neznámý, nepatřil ani k jednomu ze stovek myšlenek odrážejících se po celé místnosti, tím jsem si byl neochvějně jistý. Naprosto nový.

…hm, hodně štěstí hlupačko! Tohle si pomyslela Jessica těsně předtím, než odpověděla na dívčinu otázku.

„To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká.“ Odfrkla si.

Odvrátil jsem hlavu, abych skryl svůj úsměv. Jessica a její spolužačky neměli představu, jaké mají štěstí, že mě ani jedna z nich obzvlášť nepřitahuje. Pod přechodným humorem, jsem pocítil podivné nutkání, kterému jsem jasně nerozuměl. Mělo to co dočinění se zlomyslným tónem Jessičiných myšlenek, který si ta nová dívka neuvědomovala…Cítil jsem to nejpodivnější nutkání, abych se mezi ně vložil, ochránil tak tuto Bellu Swanovou od temného chodu Jessičiných myšlenek. Co jsem to pocítil za zvláštní věc? Zkoušel jsem vyslídit podnět k tomuto impulsu tím, že jsem si dlouho prohlížel tu novou dívku.

Snad to je jen nějaký pochopitelný dlouhou dobu pohřbený ochranný instinkt – silný chrání slabší.

Tato dívka vypadala zranitelněji než její nový spolužáci. Její pokožka byla tak průsvitná, až bylo těžké tomu uvěřit, poskytovala jí to takovou ochranou vrstvu od vnějšího světa. Mohl jsem vidět pravidelný tep krve pod svěží, bledou membránou…Ale na to bych se neměl zaměřovat. Byl jsem dobrý v tomto životě, vybral jsem si to tak, ale byl jsem zrovna tak žíznivý jako Jasper, ale nemělo by smysl upozorňovat na to a přitahovat tím lákavé pokušení..

Nepatrně mezitím svraštila obočí, vypadala jakoby si neuvědomovala…

To bylo neuvěřitelně frustrující! Jasně jsem viděl, že je pro ni velmi namáhavé sedět tam, povídat si s lidmi, které neznala, a být v centru pozornosti. Mohl jsem cítit její nesmělost jen ze způsobu, jakým držela svá křehce vypadající ramena, trošku shrbené, jako kdyby každou chvíli očekávala odmítnutí. Nicméně mohl jsem jenom cítit, mohl jenom vidět, jenom se domnívat. Nebylo tam nic kromě ticha od evidentně úplně obyčejné lidské dívky. Nic jsem nemohl slyšet Proč?

„Jdeme?“ Zamumlala Rosalie, přerušujíc tak moji soustředěnost. S pocitem úlevy jsem od dívky odvrátil pohled. Nechtěl jsem pokračovat v tom selhávání – to mě dráždilo. A rovněž jsem nechtěl vyvinout nějaký zájem o její utajené myšlenky jenom proto, že se byly přede mnou skryty.

Nepochybně kdybych rozluštil její myšlenky – a já bych našel způsob jak to udělat – byly by pouze banální a bezvýznamné stejně jako myšlenky ostatních lidí. Nevyplatilo by se mi úsilí, které bych vynaložil, abych dosáhl cíle.

„Takže, má už  ta nová z nás strach?“ Zeptal se Emmett, stále ještě čekající na mou odpověď na svou předešlou otázku.

Pokrčil jsem rameny. Kupodivu se o to nezajímal natolik, aby se více dožadoval informací. Neměl bych se taky zajímat.

Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny.

Emmett, Rosalie a Jasper předstírali, že jsou maturanti, a tak odešli do svých tříd. Já jsem si hrál na to, že jsem mladší než oni. Uzavíral jsem nižší stupeň přednášek biologie, a tak jsem připravoval svůj intelekt na nudu. Vyučoval ji nejistý Mr. Banner, který neoplýval o moc větší inteligencí než průměrnou, zvládl bych řízení jakékoli jeho hodiny, až to budí úžas, že někdo takový vlastní dva vysokoškolské tituly v oboru medicíny.

Ve třídě jsem se posadil na své místo a chystal si knihy – rekvizity,  jako vždy totiž tyto knížky neobsahovaly nic, co bych ještě doposud neznal – vysypal jsem je na stůl. Byl jsem jediným studentem, který měl stůl sám pro sebe. Lidé nebyli dostatečně chytří, nevěděli, že by se mě měli bát, ale jejich instinkty přežití byly natolik dostatečné, že se ode mě drželi dál. Třída se pomalu zaplňovala, jak se postupně ostatní trousili z oběda. Svalil jsem se zpátky na židli a očekával konec přestávky. Znovu jsem si přál, abych byl schopný spánku.

Vzhledem k tomu, že jsem o ní přemýšlel, a tak, když Angela Weberová doprovázela tu novou dívku ke dveřím, mě její jméno vyrušilo a vynutilo si tak mojí pozornost.

Bella vypadá zrovna tak nesměle jako já. Vsadím se, že je pro ni dnešní den opravdu těžký. Přeji si, abych dokázala něco říct…ale pravděpodobně by to znělo prostě jen hloupě…

Ano! Pomyslel si Mike Newton, otočil se na svém sedadlu a podíval se na vstupující dívku.

Dosud, z místa kde stále Bella, nic. Prázdné místo, zatímco by mě měly její myšlenky dráždit a deptat.

Prošla blízko, kráčela po uličce vedle mě a dostala se k učitelskému stolu. Ubohá dívka, sedadlo vedle mě bylo tím jediným, které bylo k dispozici. Automaticky jsem uklidil to, co se nacházelo na její straně lavice, shrnul jsem své knihy na hromadu. Pochyboval jsem,  že by se tu cítila příjemněji.

Bude tu přítomna dlouhý semestr – v této třídě, přinejmenším. Třeba, když budu sedět vedle ní, budu schopen vyhnat na povrch její tajemství…ne, že bych je někdy předtím potřeboval poslouchat.

Bella Swanová se dostala k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace.

Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla. Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní, na to abych zestručnil mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak málo podobný člověku, jako nikdy, nezůstala mi ani známka po lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný, abych v něm sám sebe ukryl, abych v něm nadále existoval.

Já jsem predátor. Ona je má kořist. To, že na celém světě nebylo nic dalšího, bylo pravdou.

V místnosti plné svědků nebylo nic – oni již paralelně s tím byli v mé hlavě zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic, vzhledem k tomu že by v nich už dále nepokračovala.

Já jsem upír, a ona má tu nejsladší krev, jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech. Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla existovat. Kdybych to býval věděl, odešel bych ji hledat už dlouho předtím. Pročesal bych celou planetu kvůli ní.. Dokázal jsem si představit tu chuť…

Žízeň mě pálila v celém hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu vůbec nepomohlo rozehnat ten pocit. Můj žaludek se zkroutil společně s hladem, který byl připomínkou žizně. Mé svaly se stočili jako pružiny.

Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.

Zatímco se její chodidlo dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě mínila, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým, a já zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.

Leknutí v její tváři, které jsem tam spatřil, ji zachránilo život na několik palčivých okamžiků. Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem kdy viděl. Vůně silně zamlžila mou mysl. Přes tu vůni jsem mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji, jako kdyby rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný - klopýtla a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou. Zranitelná, bezbranná, slabá. Dokonce ještě víc než bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej s výrazem hnusu. Obličej netvora ve mně – obličej, který znovu zvítězil po desetiletích snahy a nekompromisní sebekontroly. Jak snadno ji okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě, rozprášila hrstku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mého sedadla.

Ne.

Moje ruce sevřely okraj stolu, zatímco jsem se pokoušel udržet se na židli.  Dřevo neodpovídalo tomuto účelu. Mé ruce ho z obou stran drtily, vykračovala si a bez přerušení, dorazila souběžně s hrstí dřeva v mých rukou, které byli rozdrcené na kaši a které zanechaly obrys od mých prstů vyrytý do zbylého dřeva.

Zničit důkaz. To je nejdůležitější pravidlo. Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný okraj s obrysem mých konečků prstů, nezanechávajíc tam nic kromě kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách, na podlaze. Zničit důkaz. Souběžně zničit…

Věděl jsem, co se to se mnou děje. Dívka musí přijít, musí si sednout vedle mě, a já ji musím zabít.

Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, kterým bych nemohl dovolit, aby opustili tuto místnost, až by uviděli to, co by mohli brzy vidět.

Trhnul jsem sebou při myšlence na to, co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet najednou.

Tvář netvora v odrazu se mi vysmívala.

Zatímco se kousek mě chvěl z plánu netvora, další kousek mě to plánoval.

Kdybych zabil to děvče jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko víc, než by si první z nich uvědomil, co jsem udělal. Ona by neměla čas vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.

Teprve tehdy bych je musel zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře – zatarasit je a jsou  polapeni.

Bylo by pomalejší a obtížnější, pokoušet se je sejmout všechny, když by zpanikařili a drali se ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet… a já bych byl okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.

A její krev by ochladla během toho, co bych vraždil ostatní.

Vůně mě znovu udeřila, uzavírajíc tím moje hrdlo suchou bolestí…

Takže, jak tedy na první svědky. Podrobně jsem si  to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed místnosti, v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá strana by byla tou šťastnou stranou, oni by mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý život v místnosti.

Dost dlouhá doba na to, aby Bella Swanová pochopila, krátká na to, aby chápala, co přichází pro ni. Dost dlouhá doba pro ní, aby pocítila strach. Dost dlouhá doba, třeba, na to, aby ji šok nepřimrazil na místo, vzhledem k tomu že by mohla vykřiknout.. Jeden tlumený výkřik, díky kterému by se nikdo nezvedl, nikdo by neutíkal.

Zhluboka jsem se nadechl, a vůně byla ohněm, který se hnal skrz mé vyschlé žíly v mé vyhaslé hrudi, aby pohltila jakýkoli lepší impuls, který jsem byl schopný udělat. Právě teď se otočila. Za pár vteřin, se posadí kousek ode mě.

Netvor v mojí hlavě se usmál v dychtivém očekávání.

Někdo po mé levice při zavírání složky s ní práskl. Nepodíval jsem se, abych odhalil to, který z lidí odsouzených ke zkáze to byl. Ale ten pohyb odeslal obvyklou vlnu vzduchu bez vůně, vzduchu, který zavanul až k mé tváři. Pouze na jednu krátkou vteřinu, jsem byl schopný myslet jasně. V té drahocenné vteřině jsem v mojí mysli uviděl vedle sebe dvě tváře.

Jedna patřila mně, nebo lépe řečeno by mi mohla patřit, zarudlé oči, které zabily už tolik lidí, že jsem přestal počítat jejich počty. Odůvodňovaly, ospravedlňovaly, omlouvaly ty vraždy. Zabiják zabijáků, vrah jiných, méně silných zrůd. To byl syndrom Boha, to jsem uznával - rozhodovat o tom, kdo si zaslouží rozsudek smrti. To byl kompromis se mnou samotným. Živil jsem se lidskou krví, ale pouze od těch nejnemorálnějších zhýralců. Mé oběti byly ve svých zlověstných kratochvílích sotva lidštější než jsem byl já.

Další tvář patřila Carlisleovy.

Mezi těma tvářemi byla taková nepodobnost. Jedna byla zářivý den a druhá černá noc. Nebyl vlastně žádný důvod, aby mezi nimi podoba byla. Carlisle nebyl můj biologický otec v tom jednoduchém smyslu. Nenesli jsme žádné společné rysy. Podobnost v našem zbarvení pleti byla výsledkem toho, čím jsme byli, každý upír měl tu samou ledově bledou pokožku. Podobnost v barvě nebo našich očích byla způsobena ještě jednou věcí – výsledkem naší vzájemné volby.

A ještě, třebaže to nebylo zásadní pro tuto podobnost, domníval jsem se, že moje tvář významně začala zrcadlit tu jeho, v posledních sedmdesáti – podivných letech, tehdy když jsem přijal jeho volbu a následoval tak jeho kroky. Moje rysy se nezměnily, ale připadalo mi, jako kdyby nějaká z jeho moudrostí ovlivnila můj výraz, že malinko z jeho soucitu by mohlo být v tvaru mých úst, že troška z jeho trpělivosti byla patrná na mém čele.

Všechna ta zdokonalení se ztratila v tváři netvora. Za pár okamžiků mi nic z nich nezůstane, nic co by odráželo ty roky strávené s mým stvořitelem, mým učitelem a mým otcem ve všech ohledech, s tím jsem počítal. Moje oči by planuly červenou stejně jako ty ďáblovi: veškerá podobnost se ztratí navěky.

V mojí mysli mě ale Carlisleovy shovívavé oči neodsuzovaly. Věděl jsem, že by mi prominul ten strašlivý čin, který hodlám udělat. Protože mě má rád. Protože jeho mysl je lepší než je ta moje. A měl by mě rád, i kdybych se mu nyní ukázal jako špatný.

Bella Swanová se posadila na sousední židli svými strnulými a nemotornými  pohyby – společně s obavou? -  a vůně její krve kolem mě vykvetla v neúprosný oblak.

Ukázal bych mému otci, že se ve mně zmýlil. Utrpení z tohoto faktu bolelo skoro stejně tak moc jako oheň v mém krku.

Odklonil jsem se od ní v hnusu – vzpíral jsem se netvorovi prahnoucím po tom, abych si ji vzal. Proč sem musela přijet? Proč musí existovat? Proč musí zruinovat tu krátkou dobu poklidu, který jsem měl v tomto mém ne-životě? Proč se tento protivný člověk vůbec narodil? Ona mě zničí.

Odvrátil jsem od ní tvář, zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem.

Kdo je tento lidský tvor? Proč já, proč teď? Proč musím vše ztratit kvůli tomu, že si vybrala toto nehostinné město na to, aby se v něm objevila?

Proč přijela sem!

Já se nechci stát netvorem! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných dětí! Já nechci ztratit všechno, co jsem získal životem plným obětování a odpírání si!

Nechtěl bych. Ona mi to nemůže udělat.

Vůně je problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob, jak odolat… kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit moji hlavu.

Bella Swanová pohodila mým směrem svými dlouhými, hustými, mahagonovými vlasy.

Je duševně chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ho.

Nebyl tu přátelský vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy ztraceno.

Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat

Zastavil jsem průtok vzduchu přes mé plíce. Úleva byla okamžitá, ale ne úplná. Stále jsem měl v hlavě památku na její vůni, její chuť na kořeni jazyku. Nebudu schopný toho, abych ještě dlouho odolával. Ale možná bych mohl odolat hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to, abych opustil tuto místnost plnou obětí, které by se možná nemusely stát oběťmi. Když nepodlehnu na jednu krátkou hodinu.

Necítil jsem se ve své kůži, a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík, i když se dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou alternativu při lovu, a to bylo první varování v případě nebezpečí. Nenarazil jsem až zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl  já,  tedy kromě -  pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu jako tomu bylo u obyčejných lidí.

Nepříjemný, ale zvládnutelný. Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz její jemnou, tenkou, průsvitnou pokožku až k rozpálené, mokré, pulsující –

Hodinu. Jenom jednu hodinu. Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá dívka nechala své vlasy přepadnout mezi nás dva, naklonila se dopředu tak, že se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář, pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě ten důvod, proč nechala své dívčí kadeře rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?

Moje předchozí podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá ve srovnání k potřebnosti– a nenávisti– které mě nyní ovládly. Kvůli tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu-dítě vedle sebe, nenáviděl jsem ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já, na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem já… Nenávidím ji, nenávidím jaký ve mně vyvolává pocit – ten, který částečně pomáhal… Ano, podrážděnost, kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě odvedl od představ, jestli by chutnala jako… Nenávidím podrážděnost… Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí?

 A jakmile hodina skončí…pak ona odejde z této místnosti. A já udělám co?

Mohl bych se představit: Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na další hodinu?

Ona řekne ano. Je zdvořilé, aby to udělala. Dokonce i kdyby se mě bála, a když, domníval jsem se, by to udělala, následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se dostat ji k lesu pomocí pobídek, mezitím bych se prstem dotknul jejich zad v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky v autě…

Všimnul by si někdo, že jsem byl  tou poslední osobou, se kterou se potkala? Pršelo, jako obvykle, dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem by nevzbudily příliš mnoho zájmu, nebo by mě to alespoň neprozradilo. Až na to, že já jsem nebyl jediný student, který si dnes všímal její přítomnosti - ačkoli nikdo ji tak vražedně nevnímal jako jsem ji vnímal já. Obzvlášť Mike Newton si uvědomoval jakoukoli změnu její pozice, když se ošívala na své židli – necítila se ve své kůži tak blízko u mě, zrovna tak jak by se necítil někdo jiný, zrovna tak jako já jsem nečekal, že její vůně zničí všechno vlídné, všechny záležitosti. Mike Newton by si určitě všimnul, kdyby odešla ze třídy se mnou.

Kdybych vydržel poslední hodinu, mohl bych vydržet i dvě?

Trhnul jsem sebou v trýznivé bolesti.

Ona půjde domů do prázdného domu. Policejní náčelník Swan pracuje po celý den. Věděl jsem, kde leží jeho dům, jako jsem to věděl o každém domě v tomto maličkém městě. Jeho dům se choulil rovnou napravo naproti hustému lesu, bez blízkých sousedů. Dokonce kdyby měla čas zakřičet, což by sice možná nestihla, ale stejně by to tam nikdo neslyšel.

Byl by to natolik uvážlivý způsob, takový kterým bych se měl zabývat. Chodil jsem sedm století bez lidské krve. Kdybych zadržel dech, dokážu to vydržet i poslední dvě hodiny. A když ji dostanu samotnou, není tu šance, aby se někdo jiný zranil, a není důvod, abych během této záležitosti pospíchal, a netvor v mé hlavě souhlasil.

To byla sofistika myslet si, že zachraňuji devatenáct lidí v této třídě společně s tou námahou a trpělivostí, budu přece menším netvorem, kdybych zabil jen nevinnou dívku. Ačkoli jsem ji nenáviděl, uvědomoval jsem si, že má nenávist je nespravedlivá. Věděl jsem, že to, co skutečně nenávidím, jsem já. A nenáviděl bych nás dva mnohem víc, kdyby byla mrtvá. 

Probíral jsem se v těchto možnostech po celou dobu hodiny – představujíc si nejlepší způsoby, jakými bych ji zabil. Pokoušel jsem se vyhýbat představě svého momentálního skutku. Možná je pro mě většina z toho příliš, protože bych mohl prohrát tuto vnitřní bitvu a skončit u vraždění všech na dohled. A tak jsem plánoval strategii, a nic víc. To mě zabavovalo po celou hodinu. Jednou, přímo k samému závěru, vzhlédla přes splývavou hradbu ze svých vlasů. Mohl jsem cítit, jak ve mně neoprávněná nenávist vyhasíná, když jsem se setkal s jejím pohledem – spatřil jsem důsledek toho v jejích vystrašených očích. Krev ji vymalovala tvář, dříve než se mohla znovu schovat za své vlasy, a já tím byl málem zničen.

Ale zvonek zadrnčel. Zachráněn zvonkem – jaké klišé. My oba jsme se zachránili. Ona, se zachránila před smrtí. Já, jsem se na krátkou dobu zachránil před bytostí, které jsem se zároveň bál i nenáviděl ji.

Nedokázal jsem odejít tak pomalu, jak bych asi měl, když jsem vyrazil ze třídy.

Kdyby se na mě někdo pozorně zahleděl, možná by získal podezření, že něco není v pořádku se způsobem, jak se pohybuji.

Nikdo mi nevěnoval pozornost. Všechny lidské myšlenky se stále točili okolo dívky, která je odsouzená ke smrti za o trochu delší dobu, než za hodinu.

Schoval jsem se dovnitř svého auta.

Nerad jsem pomýšlel na sebe, jak se sám před sebou musím schovávat Jak zbaběle to znělo. Až na to, že to teď tak nesporně je.

Nevlastnil jsem dostatečné množství sebekontroly na to, abych zůstal tam, kde se okolo nacházeli lidé. Soustředil jsem rovněž velkou část své námahy na to, abych nezabil jednoho z nich, abych se odvrátil od všech těch možností, abych odolal druhým lidem. Jaké plýtvání by to bylo. Kdybych byl podlehnul netvorovi, možná bych z toho mohl také vytvořit cennou porážku…

Přehrával jsem si hudební cédéčka, která mě za normálních okolností uklidňují, ale teď mi moc nepomáhaly. Ne, to co mi nyní nejvíc pomáhalo, byl chladný vlhký svěží vzduch, který ke mně směřoval společně s lehkým deštěm přes otevřené okénka. Ačkoli jsem si pamatoval vůni krve Belly Swanové s dokonalou přesností, s každým nadechnutím čistého vzduchu to bylo jako kdybych smýval uvnitř mého těla její nákazu.

Znovu jsem byl rozumný. Znovu jsem mohl myslet. Znovu jsem mohl bojovat. Mohl jsem bojovat proti tomu, čím bych se nechtěl stát.

Nesmím jít k ní domů. Nesmím ji zabít. Evidentně jsem rozumný, uvažující tvor, a mám na výběr. Pokaždé tu je volba.

Nepociťoval jsem tuto možnost ve třídě…, ale až teď, až když jsem byl od ní dál.

Možná, kdybych se jí velmi, velmi opatrně vyhýbal, nebylo by třeba, abych svůj život měnil.

Měl jsem věci uspořádané takovým způsobem, který jsem měl rád. Proč bych měl dovolit nějakému protivnému a lahodnému bezvýznamnému člověku, aby vše zničil? 

Nesmím zklamat mého otce. Nesmím způsobit mojí matce zármutek, starosti …bolest. Ano, taky by to zranilo mou adoptivní matku. A Esme je tak jemná, a tak křehká, tak starostlivá a mírná. Způsobit někomu jako je Esme bolest, bylo skutečně neomluvitelné

Jak ironické, že jsem chtěl chránit tuto lidskou dívku před ubohými, nevrlými výhružkami Jessicy Stanleyové uštěpačných myšlenek. Jsem tou poslední osobou, která by někdy mohla zastávat postoj ochránce Isabelly Swanové. Ona by za žádných okolností nepotřebovala ochranu o nic víc než jakou potřebovala přede mnou.

Kde je Alice? Nenadále jsem se divil. Nevidí mě ve velkém množství způsobů zabíjet Swanovu dceru? Proč mi nepřijde na pomoc – zastavit mě nebo mi pomoct zbavit se jakýchkoli důkazů? Je zcela zaměstnaná sledováním problému s Jasperem, že si nevšimla této strašnější pravděpodobnosti? Jsem silnější než si myslím? Opravdu nic té dívce neudělám?

Ne. Věděl jsem, že to není pravda. Alice musí být intenzivně soustředěná na Jaspera. Hledal jsem směr, věděl jsem, že by mohla být v malé budově  používané na hodiny angličtiny. Dlouho jsem nezaměřil lokalizaci jejího dobře známého „hlasu“. Ale předpokládal jsem správně. Každá její myšlenka se týkala Jaspera, pozorujíc jím zvolené osoby s podrobným zkoumáním.

Přál jsem si, abych ji mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví, čeho jsem schopný. Že si nebyla vědoma masakru, o kterém jsem uvažoval minulou hodinu.

Pocítil jsem po celém těle nové pálení – pálení z pocitu hanby. Nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl.

Když se budu vyhýbat Belle Swanové, kdybych neměl možnost, abych ji zabil  – zrovna když jsem na to pomyslel, netvor se svíjel a skřípal v zuřivosti zuby – potom by to nikdo nemusel vědět. Kdybych se mohl držet dál od její vůně…

Nebyl žádný důvod, proč bych to nemohl přinejmenším alespoň zkusit.

Správně si vybrat. Pokusit se, abych byl takový, jaký si Carlisle myslí, že jsem.

Poslední hodina školy byla skoro u konce. Rozhodl jsem se převést svůj nový plán do akce. Pořád lepší než sedět tady na parkovišti, kde by mě mohla potkat a zkazit můj pokus.

Znovu jsem pocítil nespravedlivou nenávist k této dívce. Nenáviděl jsem ji pro její nevědomou sílu, kterou nade mnou získala. Mohla by mi udělat něco, co by mě očernilo.

 Šel jsem rychle – trochu příliš rychle, ale nebyli tu žádní svědci – přešel jsem malý areál školy přímo k její kanceláři. Nebyl žádný důvod proto, aby mi Bella Swanová zkřížila cestu. Měla by se mi vyhýbat, byla skoro jako mor.

Kancelář byla prázdná tedy až na sekretářku, tu jedinou jsem tu taky chtěl vidět.

Nevšimla si mého tichého příchodu.

„Paní Copeová?“

Žena s nepřirozeně červenými vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily.

Pokaždé jsem je zaskočil, bezvýznamný předzvěst toho, čemu nerozuměli, nezáleží na tom kolikrát jsem to viděl v naší přítomnosti.

„Ach,“ zalapala po dechu, trochu zmateně. Uhlazovala si svou sukni. Hlupačko, myslela si pro sebe. On je tak mladý, dost na to, že by mohl být mým synem. Příliš mladý, abych přemýšlela o způsobu jak… „Ahoj, Edwarde. Co by sis přál?“ Její řasy se zatřepetali za tlustými brýlemi.

Trapné. Ale věděl jsem, jak být okouzlující, když jsem se jím chtěl stát. Bylo to jednoduché od té doby, co jsem byl schopný okamžitě rozluštit myšlenky a to, jak každý zvuk nebo gesto přijali.

Naklonil jsem se dopředu, setkal se s jejím pohledem, jako kdybych už byl zmaten. Tohle by mělo být snadné.

„Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla pomoci s mým rozvrhem hodin.“ Promluvil jsem jemným hlasem, který jsem si nevyhradil pro děšení lidí.

Slyšel jsem, jak se jí rozbušilo srdce.

„Samozřejmě, Edwarde. Jak bych ti mohla pomoct?“ Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu opakovala. Špatně, pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.

„Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně společenských věd? Fyziky, třeba?“

„Existuje tu problém s panem Bannerem, Edwarde?“

„Vůbec ne, je to tím, že už jsem se učil tuto látku…“

„V tom pokročilém programu osnov školy, kde jste všichni studovali na Aljašce, správně.“ Její tenké rty se sešpulili, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni měli být na univerzitě. Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné názory, nikdy otálení s odpověďmi, nikdy špatná odpověď v testu – jako kdyby našli nějaký způsob, jak švindlovat v každém předmětu. Mr. Varner by spíš uvěřil v to, že každý fixluje než, aby si myslel, že je student chytřejší než on… Vsadím se, že je jejich matka doučuje…

„Ve skutečnosti, Edwarde, fyzika je nyní přeplněná. Mr. Branner nesnáší, když má ve třídě víc než pětadvacet studentů…“

„Nedělal bych žádné potíže.“

Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene. „Já to vím, Edwarde. Ale není tam dost míst jako tomu je…“

„Mohl bych potom vynechat biologii? Mohl bych využít tu hodinu k soukromému studiu.“

„Vynechat biologii?.“ Její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je, abys proseděl předmět, který už umíš? Musí tu být problém s Mr. Bannerem. Uvažuji, že kdybych si o tom s Bobem promluvila? „Nebudeš mít dostatek splněných kreditů, abys postoupil.“

 „Dohoním to příští rok.“

„Možná by sis o tom měl promluvit se svými rodiči.“

Dveře za mnou se otevřely, ale kdo to udělal, to mě nezajímalo, takže jsem příchozího ignoroval a soustředil se na paní Copeovou. Naklonil jsem se o trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe, kdyby byly oči zlaté místo černých. Ta černota lekala lidi, jak jen mohla.

 „Prosím, paní Copeová?“ Dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než  mohl být - a to mohlo být značně podmanivé. „Není tu nějaká další třída, do které bych mohl přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá hodina biologie nemůže být jedinou alternativou ….“

Usmál jsem se na ni, dával jsem si však pozor, aby mi neprobleskly zuby tak zeširoka, až by jí to vyděsilo, a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej.

Slyšel jsem, jak jí srdce bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.

„Takže, možná bych si mohla promluvit s Bobem – myslím tím pana Bannera. Mohla bych ho potkat, kdyby---„

Sekunda byla tím jediným, co vše úplně změnilo: prostředí v místnosti, můj úkol tady, z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě…

Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože Samantha Willsová otevřela dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a pospíchala znovu ven, aby v kvapu odešla ze školy.

Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené dveře vrazil do mě. Sekunda byla tím, jediným co úplně vše změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první osoba, která otevřela dveře, nevyrušila svými myšlenkami.

Otočil jsem se, i když jsem nepotřeboval, abych se v tom musel ujišťovat. Otočil jsem se pomalu, bojujíc o kontrolu nad svaly, které se bouřili proti mně.

Bella Swan stála se zády přitisknutými u zdi vedle dveří a svírala ve svých rukou článek novin nebo test. Oči měla ještě širší než obyčejně, když zaznamenala můj zuřivý, až nelidský pohled.

Vůně její krve nasákla do každého kousíčku vzduchu v mrňavé, vytápěné místnosti. Můj krk zachvátil oheň..

Ten netvor na mě znovu zíral ze zrcadel jejích očí, maska zla.

Mé ruce ve vzduchu nad pultem zaváhaly. Příkazem jsem se přinutil, abych se neohlédl za účelem toho, abych se dostal k ní na druhou stranu a pak praštil hlavou Mrs. Copeové do jejích psacího stolu s dostatkem síly na to, abych ji zabil. Dva životy spíše než dvacet. Obchod.

Netvor nervózně, dychtivě, hladově čekal na mě, kdy už to udělám…

Ale vždy tu byla volba – musela tu být..

Zastavil jsem chod svých plic, a zaměřil se na Carlisleův obličej před mýma očima. Obrátil jsem se nazpátek k obličeji Mrs. Copeové, a slyšel její vnitřní údiv ve změně mého výrazu. Ucukla přede mnou, ale její strach se nezformoval do souvislých slov.

S využitím veškerého sebeovládání jsem se přemáhal během desetiletí – a to odpíráním, a tak jsem udělal svůj hlas ještě jemnějším. V plicích bylo akorát tolik vzduchu, abych ještě jedenkrát promluvil, pospíchal jsem se slovy.

„To tak nevadí. Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuji za pomoc.“

    Otočil jsem se a vystartoval z místnosti, pokoušejíc se o to, abych necítil  horkokrevnou teplotu dívčina těla, když jsem ji jenom o kousek palce míjel.

Nezastavil jsem se do té doby, dokud jsem nebyl u svého auta, pohybujíc se příliš rychle po celou cestu z toho místa. Většina lidí už vypadla, takže tu nebylo mnoho svědků. Slyšel jsem studentku druhého ročníku, D.J. Garrettovou, všimla si toho, ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost.

Odkud Cullen přišel? –  vypadalo to skoro jako kdyby jen tak vystoupil ze slabého vánku. …zase moje představivost… Maminka vždy říká…

Když jsem nasedl dovnitř mého Volva, ostatní už tam byli. Snažil jsem se, abych ovládal své dýchání, ale lapal jsem po čerstvém vzduchu, jako kdybych se dusil.

„Edwarde?“ zeptala se Alice, s obavou v hlase.

Stěží jsem na ni zakroutil hlavou.

2. Otevřená kniha

Hodil jsem sebou do závěje sněhu a nechal ledový poprašek obkreslit tvar mého těla. Pokožka se mi ochladila na teplotu shodnou s okolím a malé kousky ledu jsem vnímal jako samet na své kůži.

Obloha nade mnou byla jasná, poseta hvězdami, které někde zářily modře, jinde žlutě. Vytvářely ve vesmíru velkolepé obrazce – nádherný pohled. Dokonale krásný. Lépe řečeno – měl by být. Byl by, kdybych byl schopný vidět ho.

Nebylo mi lépe. Už uběhlo šest dní, šest dní, po které jsem se skrýval v divočině Denali. Ale necítil jsem se o nic blíže svobodě, než jsem byl v první moment, kdy jsem zachytil její vůni

Když jsem se díval na tu nádhernou oblohu, bylo to, jako kdyby mezi její krásou a mýma očima byla jakási překážka. Tou překážkou byla tvář, obyčejná lidská tvář, kterou jsem nemohl vyhnat z mysli.

Slyšel jsem přibližující se myšlenky dříve než kroky, které je následovaly. Zvuk pohybu nebylo na sněhu téměř slyšet.

Nebyl jsem překvapený, že sem za mnou Tanya přišla. Vím, že nad rozhovorem, který za chvíli nastane, přemýšlela několik uplynulých dní, odkládávající ho na tak dlouho, dokud si nebyla jistá, co vlastně chce říci.

Nějakých pět metrů ode mě si povzdychla a vyskočila na vyčnívající černou skálu, balancující pouze na špičkách chodidel.

Pokožka Tanyi měla ve světle hvězd stříbrnou barvu a její dlouhé kučeravě blonďaté barvy jasně zářily téměř růžově, protože v nich měla jahodový odstín. Její jantarové oči se třpytily, když mě špehovala zahrabaná do půli těla ve sněhu. Její rty se pomalu roztáhly do úsměvu.

Byla dokonalá. Byla by, kdybych byl schopný ji vidět. Povzdechl jsem si.

Na vrcholu skály se přikrčila, dotýkajíc se jí prsty a její tělo se stočilo.

Dělová koule, pomyslela si.

Vyskočila do vzduchu; její postava se proměnila na tmavou kouli, když se objevila mezi mnou a hvězdami. Stočila se do klubíčka a skočila do hory sněhu hned vedle mě.

Najednou na mě dopadla halda sněhu. Hvězdy zmizely, když jsem se ocitnul hluboko pod ledovou pokrývkou.

Opět jsem si povzdechnul, ale ani jsem se nepohnul. Tma pod sněhem ani nebolela, a bohužel mi ani nezastírala pohled. Stále jsem viděl tu samou tvář.

"Edwarde?"

Sníh se zase pohnul protože Tanya mě začala rychle vyhrabávat. Očistila mojí nehybnou tvář od toho jemného prachu, nedívajíc se mi do očí.

"Promiň," zašeptala. "Byl to jen žert."

"Vím, byl vtipný."

Zkřivila ústa.

"Irina a Kate tvrdí, že tě mám nechat na pokoji. Myslí si, že tě otravuju."

"To ne," ujistil jsem ji. "Právě naopak, já jsem ten, kdo je nepříjemný - příšerně nepříjemný. Opravdu se omlouvám."

Jedeš domů, že? Pomyslela si.

"Ještě jsem… se celkem… nerozhodl."

No ale tady nezůstaneš. Její myšlenky byly teď citlivé, smutné.

"Ne. Nezdá se, že by to… pomáhalo."

Zakřenila se. "To je moje chyba, že?"

"Samozřejmě že ne," jemně jsem zalhal.

Nesnaž se být gentleman.

Usmál jsem se.

Moje přítomnost tě znepokojuje, obvinila mě.

"Ne."

Nadzdvihla jedno obočí v tak nevěřícím výraze, že jsem se musel zasmát. Byl to jen krátký smích, následovaný dalších povzdechem.

"No tak dobře," přiznal jsem se. "Trošku."

Taky si povzdychla a opřela si bradu o ruce. Její myšlenky byly mrzuté.

"Jsi tisíckrát krásnější než hvězdy, Tanyo. Samozřejmě, že ty o tom dobře víš. Nenechej moji tvrdohlavost, aby podkopala tvoje sebevědomí." Zachichotal jsem se nad tím, bylo to tak nepravděpodobné.

"Nejsem zvyklá na odmítnutí," postěžovala si a našpulila rty.

"Samozřejmě že ne," souhlasil jsem, snažíc se neúspěšně blokovat její myšlenky, když vzpomínala na tisíce úspěšných úlovků. Tanya preferovala lidské muže – za prvé jich bylo více a za druhé byli měkcí a teplí. A samozřejmě, vždy nedočkaví.

"Můro," popichoval jsem ji doufajíc, že to přeruší příliv jejích vzpomínek.

Zakřenila se, odhalujíc zuby. "Pravý originál."

Narozdíl od Carlislea, Tanya a její sestry objevili svoje svědomí později. Nakonec to byla jejich záliba v mužích, co je postavilo proti zabíjení. Teď muži, které si oblíbily… žili.

"Když ses tu ukázal," řekla pomalu. "Myslela jsem si, že…“

Věděl jsem, co si myslela. A mohl jsem si myslet, že se takto bude cítit. No tehdy moje analytické myšlení pracovalo na velmi nízkých obrátkách.

"Myslela sis, že jsem si to rozmyslel."

"Ano." Zamračila se.

"Cítím se strašně, že si s tebou takto zahrávám, Tanyo. Nechtěl jsem – nepřemýšlel jsem. Já jen, že… odešel jsem velmi unáhleně."

"Nepředpokládám, že mi povíš proč…?“

Sednul jsem si a ovinul ruce okolo kolen, obranně jsem se stočil. "Nechci o tom mluvit."

Tanya, Irina a Kate byly velmi dobré v životě, který si vybraly. V některých chvílích i lepší než Carlisle. Navzdory blízkosti těch, kteří by měli – a kdysi i byli – jejich kořistí, nedělaly žádné chyby. Cítil jsem se příliš zahanbený, než abych se jí přiznal.

"Problémy se ženami?" hádala, ignorujíc moji neochotu.

Zasmál jsem se bez náznaku radosti. "Ne takové, jaké si myslíš."

Potom nastalo ticho. Poslouchal jsem její myšlenky, když přemýšlela nad několika možnostmi, jakými by si vyložila moje slova.

"Nejsi ani trochu blízko," pověděl jsem jí.

"Dáš mi ještě jednu šanci?" zeptala se.

"Nech to tak jak to je, Tanyo."

Zase nastalo ticho, stále uvažovala. Ignoroval jsem jí, neúspěšně se snažíc ocenit hvězdy.

Po momentě ticha se vzdala a její myšlenky nabraly jiný směr.

Kam půjdeš, když odejdeš, Edwarde? Zpátky ke Carlisleovi?

"Nemyslím si," zašeptal jsem.

Kam půjdu? Nemohl jsem si vzpomenout na jediné místo na této zemi, které by mě zaujalo. Nebylo nic, co bych chtěl vidět nebo dělat. Nezáleží na tom, kam bych šel, protože to nebude nikam – budu stále akorát utíkat před něčím.  To je hrozné.  Kdy jsem se stal tahle zbabělým? Tanya mě chytila svojí štíhlou rukou okolo ramen. Ztuhnul jsem, ale neodtáhnul jsem se. Myslela to více jako přátelské objetí než cokoliv jiného.

"Myslím, že se tam vrátíš." řekla hlasem, ve kterém bylo jen málo z jejího původně ruského přízvuku.  

"Nezáleží na tom co to je… nebo kdo to je, to co tě straší. Ty jsi ten typ, který se tomu postaví čelem."

Její myšlenky byly tak jisté jako její slova. Snažil jsem se přijmout obraz, kterým mě viděla ve své hlavě. Obraz toho, kdo se tomu postaví. Bylo příjemné opět o sobě takto přemýšlet. Nikdy jsem nepochyboval o své odvaze, o své schopnosti čelit problémům, až do té nedávné strašné hodiny biologie.

Políbil jsem jí na tváře a velmi rychle se odtáhnul, když se ke mně otočila s našpulenými rty. Smutně se nad tím usmála.

"Děkuju Ti, Tanyo. Potřeboval jsem to slyšet.“

Její myšlenky nabraly podrážděný tón.  "Nemáš zač. Doufám, že v budoucnu budeš rozumnější, Edwarde."

"Promiň, Tanyo. Víš, že jsi pro mě příliš dobrá. Já… ještě jsem nenašel to, co hledám."

"Takže, pokud už tě před odchodem neuvidím…. Sbohem, Edwarde."

"Sbohem, Tanyo." Když jsem tato slova vyslovil, viděl jsem se. Viděl jsem se odcházet. Viděl jsem se být dost silný, dost silný na to, abych se vrátil na jediné místo, kde jsem toužil být.

"Znova, děkuju."

Okamžitě byla na nohách a běžela pryč, pohybující se přes sníh tak rychle, že její chodidla ani neměly čas se ponořit do sněhu, nenechala za sebou žádné stopy. Neotočila se. Moje odmítnutí ji tížilo víc, než připustila, dokonce i v jejích myšlenkách. Nechtěla mě vidět znovu předtím, než odejdu.

Moje ústa se stáhla starostí. Nechtěl jsem Tanyu zranit, i když její city nebyly hluboké a sotva úplné, ale v každém případě nic co bych chtěl opětovat. Stále jsem se necítil být gentlemanem.

Opřel jsem si bradu o kolena a opět jsem se podíval na hvězdy, i když už jsem chtěl být na cestě. Věděl jsem, že mě Alice uvidí přicházet a poví to ostatním. Potěší je to – hlavně Carlislea a Esme. Ještě chvíli jsem se díval na hvězdy a snažil se proniknout za tvář v mojí hlavě. Mezi mnou a třepotajícími světly na obloze byl pár zmatených čokoládově – hnědých očí hledících na mě a pokoušejících se zjistit, co bude moje rozhodnutí znamenat pro ni.

Samozřejmě, nebyl jsem si jistý, jestli právě tuhle informaci její neobvyklé oči hledaly. Ani v mojích představách jsem si nedokázal vybavit její myšlenky. Oči Belly Swanové se dívaly i nadále a nezastřený výhled mi unikal. S těžkým povzdechem jsem se vzdal a postavil se. Když poběžím, můžu být zpět v Carlisleově autě za méně než hodinu….

V touze vidět svojí rodinu a v touze být tím Edwardem, který se věcem postaví tváří v tvář, jsem běžel přes hvězdami osvětlené sněhové pole nezanechávaje žádné otisky chodidel.

"Bude to v pořádku," vydechla Alice. Její oči byly nesoustředěné a Jasper měl jednu ruku těsně pod jejím loktem, aby jí vedl, když jsme kráčeli přes přeplněnou jídelnu v malé skupince. Rosalie a Emmett byli v čele. Emmett vypadl směšně, jako bodyguard uprostřed nepřátelského území. Rosalie byla také ostražitá, no možná více vytočená než ochranářská.

 "Samozřejmě že bude," potvrdil jsem. Jejich chování bylo absurdní. Když bych si nebyl jistý, že to zvládnu, zůstal bych doma.

Naše normální ráno se změnilo na hravé ráno -  v noci sněžilo a Emmett a Jasper chtěli využít mojí nepozornosti, aby mě zbombardovali sněhovými koulemi. Když je znudil nedostatek mého zájmu, obrátili se proti sobě. Jejich přehnaná ostražitost by byla vtipná, kdyby mě tak nevytáčela.

"Ještě tu není, ale co se týká směru, kterým přijde……nebude to po směru větru, když si sedneme na naše obvyklá místa."

"Samozřejmě že budeme sedět na našem obvyklém místě. Přestaň, Alice. Lezeš mi na nervy. Budu úplně v pohodě."

Když jí Jasper pomáhal sednout, zamrkala očima a zaměřila se na mojí tvář.

"Hm," řekla, znějíc nanejvýš překvapeně.  "Myslím, že máš pravdu."

"Samozřejmě že mám." zamumlal jsem.

Nesnášel jsem být středem jejich pozornosti. Pocítil jsem náhlou sympatii k Jasperovi, vzpomínajíc na všechny ty chvíle, kdy jsme ho ochranně obletovali. Krátce opětoval můj pohled a ušklíbnul se.

Otravné, co?

Zašklebil jsem se na něj.

Nebylo to náhodou teprve minulý týden, kdy se mi tahle dlouhá jednotvárná místnost zdála tak vražedně nezajímavá? Nebyla pro mě tehdy jako spánek, jako kóma, jen samotné setrvávání zde?

Dnes byly moje svaly napnuté – jako struny klavíru, připravené zahrát při sebemenším stlačení kláves. Moje smysly byly extra – ostražité, sledoval jsem každý pohled, každý pohyb vzduchu, který se dotknul mojí pokožky, každou myšlenku. Hlavně myšlenky. Zůstal už jen jediný smysl, který jsem držel pod zámkem a odmítal ho použít. Čuch, samozřejmě. Nedýchal jsem.

Čekal jsem, že uslyším více o Cullenových v myšlenkách lidí, když jsem se jimi jen tak zběžně probíral. Celý den jsem čekal, hledajíc každou novou známost Belly Swanové. Chtěl jsem vědět, komu se svěřila a jaké nové klepy o nás kolují školou. Ale nic. Nikdo si nevšímal pěti upírů v jídelně, bylo to jako předtím, než to nové děvče přišlo. Pár lidí v této místnosti na ni stále myslelo, stejnými myšlenkami jako před týdnem. Teď jsem se ale cítil fascinovaný, namísto toho aby mě to nudilo.

Nikomu o mě nic neřekla?

Není možné, že by si nevšimla mého černého vražedného pohledu. Viděl jsem její reakci. Určitě jsem jí hloupě vystrašil. Byl jsem přesvědčený, že to určitě někomu řekla, možná i trochu zveličila, aby to znělo lépe. Přidat mi pár hrozivých řádků.

A potom, slyšela mě, když jsem se snažil přesunout si hodiny biologie. Muselo ji napadnout, z mého výrazu, že ona byla ten důvod. Normální děvče by se ptalo, porovnávalo si svoje zážitky s ostatními a hledalo nějaký společný znak, kterým by si vysvětlila moje chování, aby se nemusela cítit jako outsider. Lidi se neustále snaží cítit normálně, zapadnout. Ladit se všemi okolo, jako stádo ovcí. Tahle potřeba byla silnější hlavně v období dospívání. Tohle děvče nebude žádnou výjimkou. Ale nikdo si nás nevšímal. Bella musí být výjimečně plachá, když se nikomu nesvěřila. Možná si promluvila s otcem, možná toto bylo to nejsilnější pouto……i když mě se to zdálo málo pravděpodobné, když s ním strávila tak málo času. Bližší si je k mámě. Ale i tak, v nejbližší době budu muset jít okolo náčelníka Swana a poslouchat, co si myslí.

"Něco nového?" Zeptal se Jasper.

"Nic. Ona… asi to nikomu neřekla."

Všichni čtyři naráz zvedli obočí.

"Možná nejsi tak strašidelný, jak si myslíš," řekl Emmett, chichotající se. "Vsadím se, že já bych jí vystrašil lépe."

Zakoulel jsem očima.

"Přemýšlím proč.?“ Znovu se pozastavil nad mým novým objevem - neobyčejně zamlklá dívka.

"Už jsme to probírali. Já prostě nevím."

"Přichází," najednou zašeptala Alice. Cítil jsem, jak jsem strnul. "Snaž se vypadat lidsky."

"Lidsky, říkáš?" Zeptal se Emmett.

Zdvihnul svojí pravou pěst a přetočením prstů odhalil sněhovou kouli, kterou ukrýval v dlani. Samozřejmě se nerozpustila. Udělal z ní kousek ledu. Oči měl upřené na Jaspera, ale já jsem viděl, kam se ubírají jeho myšlenky. A taktéž Alice, samozřejmě. Když jí na ní náhle hodil, odrazila ji od sebe a led přeletěl přes celou délku jídelny příliš rychle pro lidské oči, až se nakonec rozbila na kousky o cihlovou zeď, přičemž zeď se rozbila také.

Hlavy všech z tohoto roku místnosti zíraly na kousek ledu na zemi a potom se otočily, aby našly viníka. Nedívaly se dál než pár stolů od nás. A nikdo se nedíval na nás.

 "Velmi lidské, Emmette," ostře poznamenala Rosalie. "Proč do té stěny rovnou nevrazíš pěstí?"

"Vypadalo by to působivěji, kdybys to udělala ty, zlato."

Snažil jsem se na ně soustředit, udržující usměvavou tvář, jako kdybych se zúčastňoval jejich žertíku. Nedovolil jsem se podívat se směrem, o kterém se vědět, že tam bude stát. Snažil jsem se jenom poslouchat.

Zaslechnul jsem netrpělivost Jessiky s novým děvčetem, která vypadala roztržitě a bez hnutí stála na jednom místě. V Jessičiných myšlenkách jsem viděl, že tváře Belly Swanové opět zčervenaly.

Nadechnul jsem se, krátce a mělce, připravený nechýchat při každé známce její vůně v mém okolí

Mike Newton byl s nimi. Slyšel jsem oba jeho hlasy – duševní i fyzický, když se ptal Jessiky, co je s Bellou. Nelíbilo se mi, jakým směrem se jeho myšlenky ubíraly, záblesky náhlých představ, které se objevovaly v jeho mysli, zatímco jí pozoroval, když sebou trhla a probudila se ze svého snění, jako kdyby zapomněla, že tam je.

 "Nic." Slyšel jsem říct Bellu tichým, jasným hlasem. Znělo to jako zvonění zvonečku přes hluk v jídelně a já věděl, že je to jen proto, že jsem mu soustředěně naslouchal.

 "Jenom si dám něco k pití," pokračovala, když doháněla konec řady.

Musel jsem se alespoň na chvíli podívat jejím směrem. Upírala oči na podlahu a barva se jí z tváří pomalu vytrácela. Rychle jsem se podíval na Emmetta, který se teď usmíval nad bolestným úsměvem na mojí tváři.

Hej brácha, vypadáš, jako kdybys byl nemocný.

Upravil jsem svůj výraz na nenucený.

Jessica nahlas uvažovala o Bellinimým nedostatku chuti k jídlu. "Nemáš hlad?"

"Vlastně je mi trochu špatně," její hlas byl slabší, ale stále velmi jasný.

Proč mě trápily obavy, které náhle vyřazovaly z myšlenek Mike Newtona? Proč bych se měl starat o to, že mají majetnický podtón? Nebyla moje věc, že po ní Mike Newton tak neuvěřitelně dychtil. Možná na ní takto reagovali všichni. Nechtěl jsem jí instinktivně chránit i já? Předtím jsem jí chtěl zabít…. To je…

Byla ta dívka nemocná?

Těžko posoudit – vypadala tak úžasně s tou průsvitnou pokožkou…. Potom jsem si uvědomil, že jsem se o ní bál úplně stejně jako ten zabedněný chlapec a donutil jsem se nepřemýšlet nad jejím zdravím.

Ale i přesto se mi nelíbilo, že jsem ji sledoval přes Mikeovy myšlenky, Potom jsem se soustředil na Jessiku, pozorně sledujíce jak si sedají za stůl. Naštěstí si sedli k pravidelným Jessičiným sousedkám, k jednomu z prvních stolů v místnosti. Ne ve směru větru, tak jak to slíbila Alice.

Alice do mě šťouchla.  Za chvíli se sem podívá, tak se chovej jako člověk.

Zatnul jsem zuby.

"Pohodička, Edwarde," řekl Emmett. "Upřímně. No tak zabiješ jednoho člověka. Pro to se přece svět nezhroutí."

"Ty tak víš," zamumlal jsem.

Emmett se zasmál. "Musíš se naučit se přes věci přenést. Jako já. Věčnost je dlouhý čas na to, aby se člověk utápěl v pocitu viny."

Hned potom na něj Alice hodila hrst plnou drobných kostiček ledu, které před ním ukrývala v dlani.

Překvapeně zamrkal a potom se zákeřně zaškaredil.

"Ty jsi to chtěla," řekl jí, když se naklonil nad stůl a vytřásl si směrem k ní svoje vlasy plné ledu. Sníh, rozpouštějící se v teplé místnosti se z jeho vlasů rozstříknul napůl rozpuštěný.

"Fuj!" Stěžovala si Rosalie, když se spolu s Alicí očistily.

Alice se smála a všichni jsme se k ní přidali. V jejích myšlenkách jsem mohl vidět, jak si to dopředu připravila, a věděl jsem, že ta dívka – měl bych o ní přestat přemýšlet jako by byla jediná na světě – že se Bella dívá naším směrem, jak si hrajeme a smějeme se a že vypadáme šťastně jako lidi a přitom nereálně dokonale jako na obraze Normana Rockwella.

Alice se stále smála, držíc Rosalii jako štít. To děvče - Bella se na nás musí dívat.

… zase zírá na Cullenovi, pomyslel si někdo a to upoutalo moji pozornost.

Automaticky jsem se podíval směrem k myšlence, až moje oči narazily na místo, odkud se šířil hlas, který jsem dnes tolik poslouchal.

Moje oči se pomalu přesunuly z Jessiky doprava a zaměřily se na dívčin pronikavý pohled.

Rychle svěsila hlavu a opět se skryla za závojem vlasů.

Co si myslela? Moje frustrace narůstala každou minutou. Snažil jsem se – nejistě, protože jsem to ještě nikdy předtím nezkoušel – zkoumat ticho okolo ní. Můj mimořádný sluch se vždy objevil přirozeně, bez ptaní, nikdy jsem na něm nemusel pracovat. Teď jsem se soustředil na zlomení toho, co obklopovalo její myšlenky a zahalovalo je rouškou tajemství.

Nic, jenom ticho.

Co to s ní je? Pomyslela si Jessica. Bylo to jako ozvěna mého vlastního rozhořčení.

"Edward Cullen na tebe zírá," zachichotala se Belle do ucha. V jejím tónu nebyla ani známka její skutečné žárlivosti. Jessica se v předstíraném kamarádství zlepšovala.

Byl jsem plně zaujatý dívčinou odpovědí.

"Nevypadá rozzlobeně, že ne?" zašeptala.

Takže si všimla mojí předchozí reakce. Samozřejmě, že ano.

Její otázka Jessicu zmátla. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách, když zjišťovala můj výraz, ale nepodíval jsem se na ní. Stále jsem se soustředil na dívku, snažíc se slyšet alespoň něco. Ale nepomáhalo to.

"Ne," řekla, i když si přála, aby mohla říct ano - velmi ji znepokojoval můj upřený pohled – i když v jejím hlase po tom nebylo ani stopy. "Měl by?"

"Myslím, že mě nemá rád," zašeptala Jessice a položila si hlavu na ruce, jako kdyby byla unavená. Snažil jsem se pochopit ten pohyb, ale mohl jsem jen hádat. Možná, že byla unavená.

"Cullenovi nemají rádi nikoho," ujistila ji Jessica. " … no, oni si nikoho nevšímají dost na to, aby si k němu vytvořili vztah. " Nikdy to nedělají, postěžovala si v myšlenkách. " Ale on na tebe pořád zírá."

"Přestaň se na něj dívat," sykla dívka na Jessicu a zdvihla hlavu, aby se ujistila, že ji poslouchá.

Jessica se zachichotala, ale bylo to, jako kdyby ji o to někdo požádal.

Děvče neodvrátilo pohled od stolu až do konce hodiny. Myslel jsem si – i když jsem si samozřejmě nemohl být jistý – že to bylo záměrně. Vypadala, že se na mě chce podívat. Její tělo se pomalu natočilo mým směrem, její hlava se začala otáčet, ale potom jí to došlo, zhluboka se nadechla a strnule hleděla na toho, kdo právě mluvil.

Většinou jsem ignoroval myšlenky ostatních lidí, kteří byli okolo ní, pokud se jí zrovna nezaobírali. Mike Newton plánoval po škole sněžnou bitku, ale asi si ještě nestihl uvědomit, že se sníh právě změnil na déšť. Jemné sněhové vločky při dopadu na střechu začaly víc a víc připomínat bubnování deště. Opravdu si té změny nevšimnul? Mně se to zdálo tak hlasité.

Když oběd skončil, zůstal jsem sedět. Lidi se rozcházeli a já se přistihnul při tom, jak se snažím rozeznat zvuk jejích kroků mezi ostatními jako by na nich bylo něco zvláštního. Příšerně hloupé.

Ani zbytek mojí rodiny se nepohnul. Čekali, co udělám já.

Půjdu do třídy a sednu si vedle toho děvčete, i když jsem na mojí pokožce, cítil tak neskutečně úžasnou vůni její krve a teplo jejího pulzu ve vzduchu? Byl jsem na to dost silný? Anebo jsem už na jeden den měl dost?

"Já… myslím, že je to v pořádku," řekla váhavě Alice. "Tvoje mysl je připravená. Myslím, že tu hodinu přežiješ."

Jenže Alice věděla, jak rychle se názor může změnit.

"Proč pospíchat?" zeptal se Jasper. I když se nechtěl cítit samolibě, že teď jsem já ten, kdo je slabý, přesto se tak trochu cítil. "Jdi domů. Jdi na to pomalu."

"Co se tak strašného děje?" nesouhlasil Emmett. "Buď ji zabije, nebo ne. Ale ať už je to za námi."

"Ještě se nechci stěhovat," stěžovala si Rosalie. "Nechci začínat znovu od začátku. Konečně jsme téměř dokončili střední školu, Emmette."

Nemohl jsem se rozhodnout. Strašně, ale opravdu strašně jsem se tomu chtěl postavit. Nechtěl jsem zase utíkat. A také jsem nechtěl překročit hranice. Minulý týden byla chyba, že jsme Jaspera nechávali tak dlouho bez lovu, nebyla tohle také taková zbytečná chyba?

Nechtěl jsem být důvodem ke stěhování. Určitě by mi za to nepoděkovali.

Vlastně jsem chtěl jít na hodinu biologie. Uvědomil jsem si, že chci opět vidět její tvář.

Tohle rozhodlo. Tahle zvláštnost. Hněval jsem se pro to sám na sebe. Nepřísahal jsem si náhodou, že nenechám ticho Belliny mysli aby mě donutilo přehnaně se o ní zajímat? No a teď – byl jsem nadmíru zaujatý.

Chtěl jsem vědět, o čem přemýšlí. Její mysl byla zavřená, ale oči otevřené. Možná jsem v nich mohl číst namísto myšlenek.

"Ne, Rose, myslím si, že to opravdu bude v pohodě," řekla Alice. "Vyjasňuje se mi to. Jsem si na devadesáttři procent jistá, že se nic nestane, když do té třídy půjde." Zvědavě se na mě podívala a přemýšlela, co asi změnilo moje myšlenky, že jsou její vize najednou jistější.

 Nebude už dost zvláštní snažit se nechat Bellu Swanovou naživu?

Emmett měl pravdu, i když na druhé straně - proč už to nemít za sebou? Postavím se tváří v tvář pokušení.

"Jděte do třídy," přikázal jsem jim a vstal od stolu. Odešel jsem bez ohlédnutí.  Slyšel jsem obavy Alice, Jasperův nesouhlas, Emmettův souhlas a zuřivost Rosalie, s kterou mě sledovala.

Naposledy jsem se zhluboka nadechnul a vešel do třídy.

Přišel jsem včas – pan Banner se stále ještě připravoval na dnešní laboratorní práce. Dívka si sedla za můj – náš - stůl a se svěšenou hlavou koukala do sešitu, do kterého si čmárala. Přiblížil jsem se ke stolu a díval na sešit. Zkoumal jsem papír a byl jsem velice zaujatý výplody její mysli. Žádné z nich nemělo význam, pouze jeden škrábanec za druhým. Možná ani nepřemýšlela nad obrazy, které kreslila, ale nad něčím jiným …???

Odsunul jsem svoji stoličku dost silně na to, aby zavrzala na linoleu – lidi se totiž cítí o mnoho lépe, když se někde objeví provázeni zvukovou kulisou.

Věděl jsem, že to slyšela – nezvedla hlavu, ale její ruka vynechala jedno kolečko v obrázku, který kreslila.

Proč se neotočila? Možná byla vyděšená. Musím na ní tentokrát zapůsobit jinak. Aby si myslela, že to předtím byla jen její představivost.

"Ahoj," řekl jsem tichým melodickým hlasem, který jsem používal pro lidi a vykouzlil jsem zdvořilý úsměv bez náznaku zubů.

Teď už hlavu zvedla a její velké hnědé oči byly vylekané, zmatené, plné nevyslovených otázek. Byla to přesně ta tvář, která mi minulý týden blokovala výhled na hvězdy.

Když jsem se díval do jejích zvláštních hlubokých hnědých očí, uvědomil jsem si, že nenávist – ta nenávist, kterou jsem cítil k její samotné existenci – se vypařila. Teď, když jsem nedýchal a nezkoumal její vůni, bylo těžké uvěřit, že bych mohl nenávidět někoho tak zranitelného.

Začervenala se, ale nic neřekla.

Moje oči byly upřené na její tvář a zkoumaly hloubku jejích očí. Snažil jsem se ignorovat lákavou barvu její pokožky. Měl jsem dost vzduchu na rozhovor bez toho, abych se musel nadechnout.

" Jmenuju se Edward Cullen," pokračoval jsem, i když jsem věděl, že to ona už dávno ví. Bylo to prostě slušné. " Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová.“

Svraštila obočí – zdála se zmatená. Odpověď jí trvala déle, než by měla.

" Odkud znáš moje jméno? “ zakoktala.

Opravdu jsem jí musel vyděsit. Cítil jsem se vinný, ona byla tak bezbranná. Jemně jsem se zasmál – tohle byl zvuk, při kterém se lidi cítí uvolněněji.

"No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý.“  Skutečně si musela všimnout, že se v tomhle obyčejném jednotvárném městě stala centrem pozornosti. "Celé městečko čekalo, až přijedeš.“

Ušklíbla se, jako by se jí tahle informace moc nelíbila. Předpokládal jsem, že je přesně tak stydlivá, jak vypadá a že pozornost se jí líbit nebude. Lidi se obyčejně cítili přesně opačně. I když nechtěli vybočovat z řady, zároveň chtěli být ve světle reflektorů pro jejich jedinečnost.

"Ne," řekla. "Chci říct, proč jsi mi řekl Bello."

„Máš radši, když se ti říká Isabella?“ zeptal jsem se zmateně, protože jsem nevěděl, kam svojí otázkou směřuje. Nerozuměl jsem tomu. Byl jsem si jistý, že první den všem říkala, že se jmenuje Bella. Byli skutečně všichni lidé tak nepochopitelní bez jejich vnitřních myšlenek?

"Ne, mám ráda, když mi říkají Bella," odpověděla a jemně otočila hlavu na stranu. Její výraz – jestli jsem ho pochopil správně – byl rozpolcený mezi rozpaky a zmatkem. „Ale myslím, že Charlie – chci říct táta – o mně určitě mluví jako o Isabelle – a zdá se, že takhle mě tu zná každý.“  Pokožka jí ztmavla dalším odstínem červené.

"Aha," odpověděl jsem hloupě a rychle jsem se odvrátil od její tváře.

Právě jsem si uvědomil, co ta její otázka znamenala – šlápnul jsem vedle, udělal jsem chybu. Kdybych hned první den neposlouchal myšlenky ostatních, tak bych ji nejprve oslovil plným jménem jako ostatní. A ona si toho rozdílu všimla.

Cítil jsem se znepokojeně. Velmi rychle se mého přešlapu chytla. Dost šikovně na toho, kdo by se měl v mojí přítomnosti cítit vystrašeně.

Ale měl jsem větší problém, než její podezření o mně, které si schovávala uvnitř svojí hlavy.

Docházel mi vzduch. Kdybych s ní chtěl znovu mluvit, musel bych se nadechnout.

Bylo velmi těžké s ní nemluvit. Naneštěstí pro ni, když seděla vedle mě, automaticky se z ní stal můj partner na laboratorní práce. A dnes bychom měli pracovat spolu. Zdálo by se jí zvláštní a nevýslovně drzé, kdybych jí během laborek ignoroval. Podezřívala by mě ještě víc, víc by se mě bála………

Odsunul jsem se od ní tak daleko, jak to jenom moje židle dovolila, a otočil jsem hlavu na stranu. Duševně jsem se připravil, rozkázal svým svalům zůstat na místě a potom jsem se rychle, zhluboka nadechnul, nechávaje vzduch proudit přes ústa.

Ach!

Bylo to neskutečně bolestivé. I když jsem jí necítil, rozpoznal jsem její vůni na jazyku. Můj krk byl opět v plamenech, spalující bolest byla stejně silná jako minulý týden.

Zatnul jsem zuby a snažil se dát opět dohromady.

"Začněte," nařídil pan Banner.

Potřeboval jsem všechnu svoji sebekontrolu získanou během sedmdesáti let tvrdé práce, abych se otočil k děvčeti, které hledělo na stůl, a usmíval se

 „Dámy mají přednost, kolegyně?“ zeptal jsem se jí.

Podívala se mi do tváře, potom zbledla a oči se jí rozšířily. Bylo něco v mém výrazu? Opět se mě bála? Nemluvila.

 „Nebo můžu začít já, jestli chceš,“ řekl jsem tiše.

"Ne," odpověděla a opět se začervenala. " Já začnu."

Radši jsem se zadíval na vybavení na stole, na otlučený mikroskop, na box se sklíčky, než abych se díval na proud krve pod její průsvitnou pokožkou. Znovu jsem se přes zuby nadýchnul a škubla se mnou bolest v hrdle, když jsem zachytil její chuť.

"Profáze." Řekla, po rychlém přezkoumání. Chtěla vyměnit sklíčko, i když se na něj jen krátce podívala.

„Můžu se podívat?“ Instinktivně, hloupě, jako bych byl jeden z jejího druhu, jsem se natáhnul, abych zastavil její ruku. Na sekundu se teplo jejího těla vpálilo do mojí pokožky. Bylo to jako elektrický proud, ale určitě víc než jen třistašedesát stupňů Celsia. Horko mi proběhlo od dlaně přes celou moji ruku. Rychle rukou ucukla.

"Promiň," zašeptal jsem přes stisknuté zuby. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, tak jsem pevně uchopil mikroskop a zadíval se přes objektiv na vzorek. Měla pravdu.

"Profáze," souhlasil jsem.

Byl jsem ještě příliš rozrušený, abych se na ní podíval. Dýchal jsem jen tolik, kolik jsem mohl přes zaťaté zuby a snažil se ignorovat ten ohnivý hlad. Soustředil jsem se na úlohu a zapsání výsledků do řádku laboratorní práce. Potom jsem vyměnil sklíčka.

Na co právě myslela? Co cítila, když jsem se dotkl její ruky? Moje ruka pro ni musela být ledově chladná – odpuzující. Nevěděl jsem, proč je tak ticho.

Zadíval jsem se do mikroskopu.

"Anafáze," zamumlal jsem, když jsem to zapisoval do druhého řádku.

"Můžu?" zeptala se.

Podíval jsem se na ní, překvapený, jak nedočkavě vypadala její ruka natáhnutá k mikroskopu. Nevypadala vystrašeně. Opravdu si myslela, že to mám špatně?

Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmát nad jejím výrazem plným naděje, když jsem mikroskop posunul směrem k ní.

Zadívala se do objektivu s dychtivostí, která ale rychle pominula. Koutky úst se jí prohnuly.

„Sklíčko tři?“ zeptala se bez toho, aby odvrátila oči od mikroskopu, jen natahujíc ruku. Položil jsem další sklíčko do její dlaně a dával si velký pozor, abych se jí nedotkl. Sedět vedle ní bylo jako sedět vedle hořící lampy. Cítil jsem, jak se mi její zásluhou zvyšovala teplota těla.

Nedívala se na něj dlouho. "Interfáze," lhostejně poznanela – příliš se snažila, aby to tak vyzvělo – a posunula mi mikroskop. Nedotkla se papíru, ale čekala, než to zapíšu. Zkontroloval jsem to – opět měla pravdu.

Takto jsme úlohu i dokončili, občas jsme prohodili nějaké to slovo, ale nedívali jsme se jeden druhému do očí. Byli jsme jediní, kteří už byli hotoví – ostatní týmy měly problémy. Mike Newton se nedokázal soustředit – snažil se pozorovat mě a Bellu.

Doufám, že to zůstane jen při tomhle, pomyslel si, ostře mě sledujíc. Hm, zajímavé. Nevěděl jsem, že ten chlapec mě nesnáší. Tohle byl nový objev, asi takový jako nedávný příchod tohoto děvčete. A aby to bylo zajímavější, zjistil jsem – k mému překvapení – že ten pocit je vzájemný.

Opět jsem se podíval na děvče, zmatený rozsahem chaosu a rozruchu, který mi, napříč jejímu obyčejnému a neškodnému příchodu, způsobila v životě.

Ne, že bych nevěděl, co vrtalo Mikeovi v hlavě. Byla hezká………tak zvláštně. Řekl bych, že její tvář je spíše zajímavá. Ne moc symetrická – její úzká brada neseděla k širokým lícním kostem, má extrémní barvy – kontrast tmavých vlasů a světlé pokožky. A nakonec tu byly oči, které byly plné tichých tajemství.

Oči, které právě teď provrtávaly ty moje.

Opětoval jsem její pohled, snažíc se uhodnout alespoň jedno z jejích tajemství.

„Nosíš čočky?“ vyhrkla náhle.

Divná otázka. "Ne." Téměř jsem se usmál nad myšlenkou zlepšování mého zraku.

"Aha," zamumlala. „Myslela jsem, že máš nějaké jiné oči.“

Okamžitě jsem se cítil hůř, když jsem si uvědomil, že nejsem jediný, kdo se snažil odhalit tajemství.

Pokrčil jsem rameny a otočil se směrem k učiteli.

Samozřejmě, že mám jiné oči, než když se do nich dívala naposledy. Abych se připravil na dnešní utrpení a pokušení zároveň, strávil jsem celý víkend lovem a snažil se utišit hlad, jak to jenom šlo. Nakrmil jsem se krví zvířat, i když to nezměnilo příchuť ve vzduchu, co se kolem ní vznášela. Když jsem se na ni naposledy díval, moje oči byly černé hlady. Ted, když moje tělo téměř plavalo v krvi, měly zlatou barvu. Jemně jantarovou z toho, jak jsem se nadměrně snažil utišit hlad.

Další krok vedle. Kdybych věděl, na co naráží, jednoduše bych jí řekl, že ano.

Seděl jsem vedle lidí v této škole už dva roky, ale ona byla za tu dobu jediná, která se ke mně dostala dost blízko na to, aby si všimla změny v barvě mých očí. Ostatní, zatímco obdivovali krásu naší rodiny, rychle sklopili oči, když jsme opětovali jejich pohled. Plaše se odvrátili a snažili se ignorovat detaily našeho objevení v instinktivní snaze neporozumět. Ignorace byla perfektním vynálezem lidské mysli.

Proč zrovna tohle děvče musí vidět tak moc?

Pan Banner se zastavil u našeho stolu. Vděčně jsem nasával čerstvý vzduch, který s sebou donesl, než se stihl smíchat s její vůní.

"Ale, Edwarde," řekl, zkoumající naše odpovědi „nemyslíte, že by i Isabella měla dostat svou šanci u mikroskopu?“

"Bella," opravil jsem ho automaticky „Ve skutečnosti identifikovala tři z pěti.“

Pan Banner se na ni skepticky podíval. „Už jste tuhle laboratorní práci dělala?“

Zaujalo mě, když se plaše usmála.

„Ne s cibulovým kořínkem.“

„S blastulou bělice?“ Zjišťoval.

"Jo."

To ho překvapilo. Dnešní laboratorní práce byla něco, co vybral z pozdějších vyučovacích hodin. Zamyšleně kýval hlavou. „Byla jste ve Phoenixu v pokročilém programu?“

"Ano."

Byla vyspělejší, inteligentní na člověka. To mě nepřekvapovalo.

"No," řekl po chvíli, "Myslím, že je dobře, že vy dva jste partneři pro laboratorní práce.“. Obrátil se, mumlající si sám pro sebe, " Tak ostatní studenti dostanou šanci něco se naučit."  Vsadím se, že to slyšela. Opět si čmárala do sešitu.

Dva kroky vedle jen za jednu hodinu. To bylo dost ubohé. Vlastně jsem ani neměl ponětí, co si o mně myslí – jestli se mě bojí, jestli a jak moc mě podezřívá. Musel jsem vynaložit větší snahu, aby si názor na mě poopravila. Něco říct nebo udělat. Něco lepšího, co by odsunulo ty krvelačné myšlenky na naše poslední střetnutí.  

„To je velká škoda, s tím sněhem, viď?“ Řekl jsem, opakujíc to, o čem se několik studentů právě bavilo. Klasické, nudné téma rozhovoru. Počasí – to vždy zabere.

Podívala se na mě s očividnými pochybnostmi – nezvyklá reakce na moje normální slova. "Ani ne," řekla, což mě opět překvapilo.

Snažil jsem se opět zavést konverzaci do obyčejných kolejí. Byla určitě ze světlejšího a teplejšího místa – její pokožka to nějak vyzařovala, i když byla tak bledá. A chlad jí určitě taky nedělá dobře. A ani můj ledový dotyk

 „Nemáš ráda zimu.“ Konstatoval jsem.

"Nebo mokro," souhlasila.

„To se ti musí ve Forks těžko žít.“ Možná jsi sem neměla chodit, chtěl jsem dodat. Možná by ses měla vrátit, odkud jsi přišla.

Ale nebyl jsem si jistý, jestli to vlastně chci. Stále si budu pamatovat vůni její krve. Byla tu nějaká záruka, že bych jí nakonec nepronásledoval? Kromě toho, kdyby odešla, její mysl by pro mě navždy zůstala tajemstvím. Nekonečný hlavolam.

„To ani nemáš ponětí,“ řekla tichým, zamračeným hlasem.

Její odpovědi nikdy nebyly takové, jaké bych čekal. Nutily mě ptát se víc a víc

„Proč jsi sem tedy přijela?“ dožadoval jsem se odpovědi a uvědomoval si, že můj hlas byl naléhavější, než by měl být při normální konverzaci. Otázka zněla drze a šťouravě.

„To je… komplikované.“

Zamrkala očima a dále se tím nezdržovala. Já jsem naopak zvědavostí málem praskl – zvědavostí, která mě spalovala téměř stejnou silou jako hlad v mém hrdle. Vlastně jsem zjistil, že se mi i trochu lépe dýchá – ta agónie se dala snést přes nenucenost.

„Myslím, že to dokážu pochopit,“ naléhal jsem. Možná když budu zdvořilý, tak bude odpovídat na moje otázky tak dlouho, až budu dost drzý, abych se ptal.  

Tiše si prohlížela svoje ruce. Vyvolalo to u mě netrpělivost, chtěl jsem jí svojí rukou zvednout bradu, abych si mohl odpovědi přečíst v jejích očích. Bylo by to ode mě ale velmi hloupé – a nebezpečné – kdybych se znovu dotkl její pokožky.

Náhle zvedla hlavu. Byla pro mě úleva, opět vidět všechny ty emoce v jejích očích. Rychle bez přemýšlení odpověděla.

„Moje matka se znovu vdala,“

Ach, tohle bylo tak lidské, tak lehké k pochopení. Smutek jí na chvíli problesknul v očích.

„To nezní tak složitě,“ konstatoval jsem. Můj hlas byl něžný, navzdory tomu, že jsem si to dopředu neplánoval. Její smutek mě dělal zvláštně bezmocným, přál jsem si, abych pro ni mohl něco udělat, cokoliv, aby se cítila lépe. Divné. „Kdy se to stalo?“

"Loni v září." Těžko si povzdechla. Zadržel jsem dech, když její teplý dech ovinul mojí tvář

"A ty ho nemáš ráda," hádal jsem, dychtící po dalších informacích.

"Ne, Phil je fajn, “ opravila moje domněnky. V koutku jejích úst jsem spatřil něco jako úsměv.  „Možná trochu moc mladý, ale docela milý.“

Tohle mi překazilo scénář, který jsem si představoval v myšlenkách.

„Proč jsi s nimi nezůstala?“zeptal jsem se zvědavě. Znělo to, jako bych byl dotěrný. Což jsem i byl.

„Phil hodně cestuje. Vydělává si jako fotbalista.“ Její úsměv byl nyní už viditelný, výběr tohoto povolání ji pobavil.  

Usmál jsem se zpět, i když jsem to neplánoval. Nesnažil jsem se, aby se se mnou cítila uvolněně. Ale její úsměv mě donutit se také usmívat – teď jsem byl zasvěcený do jednoho z jejích tajemství.

„Slyšel jsem o něm?“ V mysli jsem sem probíral všechny plakáty profesionálních fotbalových hráčů a přemýšlel, který z nich je asi Phil…….

„Asi ne. Nehraje dobře“ A další úsměv. „Jenom druhou ligu. Hodně se stěhuje.“

Seznam v mé hlavě se okamžitě přesunul a já jsem zvažoval na sekundu seznam dalších možností. V ten samý moment jsem si naplánoval nový scénář.

„A tvoje matka tě sem poslala, aby mohla cestovat s ním „ řekl jsem.  Zdálo se, že hádání mi přinášelo více odpovědí než otázky. A měl jsem pravdu. Trochu zvedla bradu.

„Ne, neposlala mě sem," řekla tvrdším tónem. Moje hádání ji rozzlobilo, i když jsem nevěděl proč. "Poslala jsem se sama."

Nepokoušel jsem se zjistit význam ani zdroj její naštvanosti. Byl jsem totálně zmatený.

Vzdal jsem to. Tahle dívka mi jednoduše nedávala smysl. Nebyla jako ostatní lidi. Možná, že ticho jejích myšlenek a příchuť její vůně na ní nebyly jediné neobvyklé věci.

"Tomu nerozumím," připustil jsem nerad.

Vzdychla si a dlouze se zadívala do mých očí, déle než by vydržel normální člověk.

„Napřed bydlela se mnou, ale stýskalo se jí po něm," vysvětlovala pomalu a tón jejího hlasu byl s každým dalším slovem opuštěnější. „Byla z toho nešťastná… tak jsem se rozhodla, že je na čase strávit nějakou dobu s Charliem.“ Vráska na čele se jí prohloubila.

"A teď jsi nešťastná ty," poznamenal jsem. Nemohl jsem zastavit proud mých hypotéz, doufal jsem, že se o ní něco dozvím z jejích reakcí. A tahle se nezdála být daleko od pravdy.

"No a?" odpověděla, jako by její pocity neměly význam.

Dál jsem se jí díval do očí s pocitem, že jsem aspoň na chvíli zahlédl její duši. V tom jediném slově jsem pochopil, kam mezi svoje priority zařadila sebe. Byla tak odlišná od lidí, její vlastní potřeby byly úplně vespod jejího seznamu. Byla obětavá.

Když mi to došlo, záhada osoby skrývající se uvnitř této tiché mysli se začala pomalu vyjasnit.

„To se nezdá spravedlivé.“ Pokrčil jsem rameny a snažil se vypadat nenuceně, abych zakryl intenzitu svojí zvědavosti.

Zasmála se, ale v jejím smíchu nebylo ani stopy po veselosti. „To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér.“

Chtěl jsem se jejím slovům zasmát, ale ani já jsem se necítil vesele. Už jsem něco věděl o neférovosti života. "Myslím, že to už jsem někde slyšel.“

Zmateně se na mě podívala. Na chvíli odvrátila pohled, ale pak se na mě opět zadívala.

 "Tak to je všechno," řekla.

Ale já ještě nebyl připravený ukončit tuto konverzaci. Ta malá vráska, důkaz jejího smutku, mě trápila. Chtěl jsem jí prstem vyhladit, ale nemohl jsem se jí dotknout. Bylo by to příliš nebezpečné.

"Hraješ to dobře," řekl jsem pomalu, stále uvažující nad další hypotézou.  „Ale klidně se vsadím, že trpíš, ale nedovolíš, aby to na tobě někdo poznal.“

Zašklebila se, její oči se zúžily a rty zkroutily v úšklebku, když se rozhlédla po třídě. Nelíbilo jsem se jí, že jsem to uhádl. Nebyla klasický mučedník - když trpěla, nechtěla mít publikum.

"Mýlím se?"

Jemně sebou trhla, ale i nadále předstírala, že mě neslyší.

To mě přinutilo se usmát. "Myslím, že ne."

"Co na tom tobě záleží?" dožadovala se odpovědi, stále se dívajíc jinam.

"To je moc dobrá otázka," přiznal jsem víc sobě než jí.

Její soudnost byla lepší než ta moje – viděla přímo do jádra věci, zatímco já jsem trápil na okraji, pomalu se přesouvajíc po stopách. Detaily jejího lidského života by mě neměly zajímat. Nebylo pro mě správné zajímat se o to, co si myslí. Kromě ochrany mojí rodiny před prozrazením, lidské myšlenky nebyly důležité.

Nebyl jsem zvyklý jednat tak intuitivně. Příliš jsem se spoléhal na můj výjimečný sluch – zřejmě jsem nebyl tak vnímavý, jak jsem si myslel.

Dívka si povzdechla a zamračila se. Dívala se přímo před sebe. Něco na její znechucené tváři bylo velmi vtipné. Cela takhle situace – tahle konverzace byla vtipná. Nikdo ještě nebyl přede mnou ve větším nebezpečí jako takhle malá dívka – každou chvíli jsem mohl, vyrušený mojí směšnou posedlostí touto konverzací, vdechnout její vůni nosem a napadnout ji dřív, než bych se stihl zastavit – a ona byla rozzlobená, že jsem jí neodpověděl na otázku.

Otravuju tě?" usmál jsem se nad absurdností celé téhle situace.

Rychle se na mě podívala, její oči se zdály být chycené do pasti mého upřeného pohledu.

Ne tak docela," odpověděla mi. " Spíš jsem otrávená sama ze sebe. Jsem tak snadno čitelná – mamka mi vždycky říká, že jsem její otevřená kniha.“  Rozladěně se zamračila.

Užasle jsem jí sledoval.  Důvod, proč byla rozladěná, byl, že si myslela, že v ní dokážu velmi snadno číst. Tak divné. Ještě nikdy v celém svém životě, jsem se tak moc nesnažil někoho pochopit – možná lépe řečené v existenci – protože život asi nebylo to pravé slovo. Ve skutečnosti jsem neměl život.

"Naopak," nesouhlasil jsem a cítil jsem se tak divně – ostražitě – jako kdyby tu bylo nějaké skryté nebezpečí, které nedokážu rozluštit. Znepokojovala mě zlá předtucha. „Mně připadáš čitelná velmi obtížně."

„Pak tedy musíš být dobrý čtenář,“ hádala, utvářející si svoje vlastní domněnky, které byly zrovna velmi trefné.

"Obvykle jsem," souhlasil jsem.

Zeširoka jsem se na ní usmál a odhalil řadu zářivých ostrých zubů.

Byla hloupost to udělat, ale náhle jsem byl překvapeně zoufalý, a chtěl jsem to děvče nějakým způsobem varovat. Její tělo bylo ke mně blíž, než kdykoliv předtím, nevědomky se přesouvala ve směru naší konverzace. Všechna ta malé znamení, která dostatečně odradila zbytek lidstva, na ní nefungovala. Proč se ode mě zděšeně neodtáhla? Určitě viděla dost z mé temné stránky, aby si uvědomovala nebezpečí, alespoň instinktivně.

Nedostal jsem se k tomu, abych zjistil, jestli moje varování mělo dostatečný efekt. Pan Banner pak okřikl třídu, aby dávala pozor a tak se ode mě otočila. Zdálo se, že se jí ulevilo, že nás přerušil, možná tedy nebezpeční nevědomky pochopila.

Alespoň jsem v to doufal.

Všiml jsem si, jak ve mně narůstá okouzlení, i když jsem se ho snažil potlačit. Nemohl jsem si dovolit, aby se mi zdála zajímavá. Lépe řečeno -  ona by mi to neměla dovolit. Strašně moc jsem se s ní chtěl znovu bavit. Chtěl jsem vědět více o její mámě, o životě, který vedla, než sem přišla, o jejím vztahu s otcem. Všechny nesmyslné detaily, které by vypovídaly o jejím charakteru. Ale každá jedna sekunda, kterou bych s ní trávil, by byla chyba, neměla by takto riskovat.

Nedával jsem pozor, takže jsem se nadýchnul v momentě, kdy si svými prsty prohrábla vlasy. Výjimečně koncentrovaný nával její vůně narazil do mého hrdla.

Cítil jsem se stejně jako ten první den – jako ničící koule. Měl jsem téměř závrať od bolestného ohně v krku. Musel jsem se chytit stolu, abych vůbec dokázal sedět. Dnes jsem měl nad sebou větší kontrolu. Nic jsem nerozbil. Netvor uvnitř mě zuřil, ale naštěstí se nevyžíval v mojí bolesti. Byl svázaný. Zatím.

Úplně jsem přestal dýchat a odtáhnul jsem se od ní tak daleko, jak mi jen lavice dovolovala.

Ne, nemohl jsem se nechat očarovat. Čím více se o ni budu zajímat, tím více bude pravděpodobné, že ji zabiju. Vždyť jenom dnes jsem dvakrát bezvýznamně šlápnul vedle. Co když udělám třetí krok, který už nebude tak bezvýznamný?

Jakmile zazvonil zvonek, vylítnul jsem ze třídy a pravděpodobně zničil každý dojem slušnosti, který jsem si přes hodinu vybudoval. Znova jsem venku přerývaně dýchal čistý, vlhký vzduch jako kdyby to bylo léčivé. Snažil jsem se vzdálit se od toho děvčete tak daleko jak to jenom šlo.

Emmett na mě čekal před dveřmi na hodinu španělštiny. Chvíli pozoroval můj divný výraz.

Jak to šlo? Zeptal se opatrně.

"Nikdo nezemřel," zamumlal jsem.

No tak to je něco. Když jsem viděl Alici na konci panikařit, myslel jsem si, že…

Když jsme vcházeli do třídy, viděl jsem jeho vzpomínky pár sekund dozadu – pohled přes otevřené dveře na jeho poslední hodině -  bledá Alice rychle běžela přes celý areál k budově, kde jsem měl hodinu já. Cítil jsem jeho nutkání vstát a přidat se k ní a hned na to jeho rozhodnutí zůstat sedět. Kdyby Alice potřebovala pomoc, řekla by si o ní….

Sednul jsem si do lavice a vystrašeně a znechuceně jsem zavřel oči. "Nevěděl jsem, že to bylo tak blízko. Nemyslel jsem si, že to směruje…. Nevěděl jsem, že to bylo tak zlé," zašeptal jsem.

Nebylo, ujistil mě. Nikdo nezemřel, ne?

"Přesně," odpověděl jsem přes zaťaté zuby. "Ne tentokrát."

Možná, že se to bude zlepšovat.

"Jasně."

Nebo ji možná zabiješ. Pokrčil rameny. Nebyl bys první, ani poslední, kdo by to zkazil. Nikdo tě nebude soudit. Občas lidi prostě voní příliš dobře. Sem ohromený, žes to vydržel tak dlouho.

"Nepomáháš mi, Emmette."

Byl jsem rozzlobený, že přijal myšlenku, že bych mohl zabít to děvče, jako kdyby to bylo něco nevyhnutelného. Byla to její chyba, že voněla tak dobře?

Pamatuju se, když se to stalo mě…, začal se rozpomínat a vtáhnul mě svými vzpomínkami o polovinu století zpět, na polní cestičku za soumraku, kde žena ve středních letech sundávala uschlé prádlo ze šňůry natažené mezi dvěma jabloněmi. Vůně jablek visela těžko ve vzduchu – už bylo po sklizni a opadané ovoce jen tak leželo na zemi.  Čerstvě pokosené pole tomu všemu vytvářelo harmonické pozadí. Emmett procházel tou cestičkou, měl něco zařídit pro Rosalii a všímal si všeho, kromě té ženy. Obloha byla nad obzorem purpurová, nad stromami stále zbarvena do oranžova. Pokračoval by dál, bez jakéhokoliv důvodu zapamatovat si tuto chvíli, ale náhlý noční větřík rozfoukal bílé prádlo jako plachty na lodi a přivál vůni té ženy přímo do Emmetovy tváře.

"Ach," zasténal jsem potichu. Jako kdyby moje vzpomínky nestačily.

Vím. Netrvalo to ani půl sekundy. Ani jsem neuvažoval nad vzdorováním.

Jeho paměť začínala být pro mě příliš otevřená.

Vyskočil jsem na nohy a zatnul zuby tak silně, že bych mohl překousnout i ocel.

"Esta bien, Edward?" Zeptala se mě paní Goffová, vylekaná mým náhlým pohybem. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách a věděl jsem, že nevypadám dobře.

 "Me perdona," zamumlal jsem a šel ke dveřím.

"Emmett--por favor, puedas tu ayunda a tu hermano?" zeptala se ho, bezmocně na mě ukazujíc, neboť jsem již téměř odešel z místnosti.

"Jistě," slyšel jsem ho odpovědět. Za chvíli byl hned za mnou.

Šel za mnou až na druhý konec budovy, kde mě doběhnul a chytil za ruce.

 Odstrčil jsem jeho ruku s nepotřebnou sílou. Tato sila by mohla roztříštit kosti v lidské ruce.

"Promiň, Edwarde."

"Vím."  Zhluboka jsem dýchal a snažil se vyčistit si hlavu i plíce.

"Je to zlé jako tohle?" snažil se nemyslet na tu vůní, když se mě ptal. Ale neúspěšně.

"Horší, Emmette, horší."

Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.

Možná, že…

"Ne, nebylo by lepší s tím skončit. Jdi zpět do třídy Emmette. Chci být sám."

Beze slova a i bez myšlenky se otočil a rychle odešel. Buď řekne učitelce španělštiny, že jsem nemocný nebo že chodím za školu nebo že jsem upír, který se vymkl kontrole. Záleží vlastně na jeho obhajobě? Možná, že bych měl odejít.

Šel jsem do auta, abych počkal na konec vyučování. Šel jsem se skrýt. Opět.

Chtěl jsem strávit tenhle čas rozhodováním nebo obhajobou svých rozhodnutí – ale byl jsem jako narkoman. Přistihnul jsem se, že zase procházím myšlenky, které vycházely ze školních budov. Hlasy mojí rodiny vyčnívaly mezi všemi, ale teď mě nezajímaly. Aliciny vize nebo Rosaliino stěžování. Jessicu jsem našel snadno, ale dívka s ní nebyla, tak jsem hledal dále. Myšlenky Mikea Newtona upoutaly moji pozornost a nakonec jsem ji našel – byla s ním na tělocviku. Byl nešťastný, protože jsem s ní dnes na biologii mluvil. Utěšoval se ale její odpovědí, když se jí na to zeptal…… Ještě nikdy jsem ho neviděl s někým prohodit více než dvě slova. Je jasné, že se mu Bella líbí. Ale nelíbí se mi ten pohled, kterým se na ni dívá. Ale nezdá se, že on by se líbil jí. Co že to říkala? „Zajímalo by mě, co to s ním minulý týden bylo“ Něco v tom smyslu. Nezní to jako by ji zajímal. Asi spolu moc nemluvili…

 Snažil se utěšit a povzbudit se myšlenkou, že se o mne Bella nezajímá. Naštvalo mě to, víc než bylo přípustné, tak jsem ho přestal poslouchat

Pustil jsem si CD s jakousi agresivní hudbou a zvýšil hlasitost natolik, aby to překřičelo ostatní hlasy. Velmi jsem se musel soustředit na hudbu, abych se opět nezaposlouchal do myšlenek Mikea Newtona, který sledoval nic netušící děvče.

Párkrát jsem se ale podíval. Nešpehuju jí, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jenom jsem se připravoval. Chtěl jsem vědět, kdy přesně odejde z tělocvičny, kdy dorazí na parkoviště. Nechtěl jsem, aby mě překvapila.

Když studenti začali vycházet ze dveří tělocvičny, vystoupil jsem z auta, i když jsem si nebyl jistý, proč jsem to vlastně udělal. Mírně pršelo – ignoroval jsem, že mi moknou vlasy.

Chtěl jsem, aby mě zahlídla? Doufal jsem, že se se mnou zase bude bavit? Co jsem to vlastně dělal?

Nepohnul jsem se, i když jsem sám sebe přesvědčoval, abych nastoupil zpět do auta. Věděl jsem, že moje rozhodnutí je trestuhodné. Překřížil jsem si ruce na hrudi a dýchal jsem velmi mělce, když jsem jí zahlédl, jak jde proti mně. Nepodívala se na mě. Párkrát se podívala na mraky, s výrazem, jako by ji rozčilovaly. 

Byl jsem zklamaný, když se dostala k autu dříve, než kolem mě prošla. Pozdravila by mě? A pozdravil bych jí já?

Sedla si do svého pickupu s vybledlou červenou barvou – do zrezlé obludy, která byla starší než její otec. Pozoroval jsem jí, jak nastartovala – ten starý stroj zahučel hlasitěji než jakékoliv jiné vozidlo tady na parkovišti – a potom natáhla ruku směrem k topení. Chlad jí byl nepříjemný – nelíbil se jí. Pročesávala si prsty svoje husté vlasy, jako kdyby je chtěla vysušit. Představil jsem si, jak asi voní vnitřek auta a rychle jsem tu myšlenku vytlačil z hlavy.

Podívala se kolem sebe, když se připravovala vycouvat a konečně se podívala mým směrem. Dívala se na mě jen krátkou chvíli, takže vše, co jsem mohl vyčíst z jejího výrazu, bylo překvapení. Odtrhla ode mě oči a začala couvat. Slyšel jsem, jak dupla na brzdu a jen o chlup se vyhnula nárazu do auta Erina Teagueho.

Zadívala se do zpětného zrcadla, ústa stažená zlostí. Když ji druhé auto bezpečně objelo, rychle zkontrolovala svoje okolí, dokonce dvakrát a potom vycouvala z parkovacího místa tak rychle, že jsem se musel zasmát. Vypadalo to, jako by si myslela, že je nebezpečná v tom svém starém pickupu.

Myšlenka Belly Swanové – že je nebezpečná pro každého, a že nezáleží na tom, čím jezdí, mě udržela smějícího se, po celou dobu, kdy mě míjela ve svém autě a upřeně hleděla před sebe.

3. Fenomén

Ve skutečnosti jsem neměl hlad, ale i přesto jsem se rozhodl, že se v noci znovu vydám na lov. Trochu prevence, i když vím, že není dostatečná.

Carlisle šel se mnou, nebyli jsme spolu sami od té doby, co jsem se vrátil z Denali. Když jsme běželi přes tmavý les, slyšel jsem, jak přemýšlí o mém náhlém odchodu minulý týden.

V jeho myšlenkách jsem znovu viděl svojí tvář, zkřivenou bolestným zoufalstvím a zároveň jsem cítil jeho překvapení a náhlé obavy.

"Edwarde?"

"Musím odejít, Carlisle. Musím hned odejít."

"Co se stalo?"

"Nic. Zatím. Ale stane se, když tu zůstanu."

Natáhnul se pro moji ruku. Cítil jsem, jak ho zabolel, když jsem se odtáhnul.

"Nerozumím."

"Byl si už… Byla už někdy chvíle…."

Viděl jsem, jak se zhluboka nadechnul, viděl jsem divné světlo ve svých očích, které pronikalo skrz jeho starosti.

"Už ti někdy nějaká osoba voněla lépe než ostatní?" O moc lépe?"

"Oh."

Hrozně jsem se styděl, když jsem viděl, že pochopil. Natáhl se ke mně, ignoroval, že jsem se předtím odtáhl a chytil mě za ruce.

"Udělej, co musíš, synu. Budeš mi chybět. Na, vezmi si moje auto. Je rychlejší."

Teď přemýšlel nad tím, jestli tehdy udělal správnou věc, když mě poslal pryč. Jestli mě nezranil svým nedostatkem důvěry.

"Ne," zašeptal jsem, zatímco jsme běželi. "Potřeboval jsem to. Mohl jsem velmi lehce zradit tvojí důvěru, kdybys mi řekl, abych zůstal…“

"Je mi líto, že tak trpíš, Edwarde. Ale měl bys udělat vše proto, aby Swanova dcera žila. I když to bude znamenat, že náš znovu opustíš."

"Já vím, já vím."

"Proč ses vrátil? Víš, že jsem velmi šťastný, že jsi tu, ale jestli je to pro tebe příliš těžké …

"Nechci se cítit jako zbabělec" přiznal jsem.

Zpomalili jsme – teď už to bylo tempo rekreačního běhu.

"Bylo by to lepší, než ji vystavovat nebezpečné. Za rok nebo dva bude pryč."

"Máš pravdu, vím to." Ale přesně naopak - po jeho slovech jsem chtěl zůstat ještě víc. Dívka za rok nebo dva odejde …

Carlisle se zastavil a já s ním, obrátil se, aby viděl jak se tvářím.

Ale ty neodejdeš, že ne?

Potřásl jsem hlavou.

Je to kvůli hrdosti, Edwarde? Nemusíš se stydět, že…

"Ne, není to hrdost, co mě tu drží. Ne teď."

Nemáš kam jít?

Krátce jsem se zasmál.  "Ne. To by mě nezastavilo, když bych se rozhodl odejít."

"Půjdeme s tebou, jestli je to, co potřebuješ. Stačí požádat. Mohli bychom se přesunout jinam, nemusel, bys nám nic vysvětlovat. Nebudeme ti to mít za zlé."

Zdvihnul jsem jedno obočí.

Zasmál se. "Dobře. Rosalie možná, ale ona ti něco dluží. Kromě toho, je pro nás mnohem lepší odejít teď, dokud se ještě nic nestalo, než odejít až se něco stane. Až bude někdo zabit." Všechen jeho humor se na konci věty vytratil.

Trhnul jsem sebou při jeho slovech.

"Ano," souhlasil jsem chraplavým hlasem.

Ale neodcházíš?

Povzdechl jsem si. "Měl bych."

"Co tě tu drží, Edwarde? Neúspěšně se to snažím zjistit…“

"Nevím, jestli to dokážu vysvětlit." Dokonce ani mě to nedávalo smysl.

Dlouho zkoumal můj výraz.

Ne, netuším, o co jde. Ale budu respektovat tvoje soukromí, když to tak chceš.

"Děkuji. Je to od tebe velkorysé, když vezmu v úvahu, že v mém okolí nemá soukromí nikdo." Kromě jedné výjimky. A já jsem dělal, co jsem mohl, abych se jí zbavil, že?

Všichni máme svoje manýry. Opět se usmál. Můžeme?

Právě zachytil vůni malého stáda jelenů. Bylo těžké najít motivaci pro něco, co bylo i za nejlepších podmínek, stěží to, na co se mi právě sbíhaly sliny. Teď, když jsem si čerstvě pamatoval její vůni, se mi při pachu jelena obrátil žaludek.

Vzdychl jsem. "Pojďme na to," souhlasil jsem a věděl, že krev mi alespoň trochu pomůže utišit ten hlad.

Skrčili jsme se v lovecké pozici a nechali jsme se nalákat vůni potichu vpřed.

Když jsme se vrátili domů, bylo chladněji. Roztátý sníh zmrzl, zdálo se jako by vše pokrylo tenké sklo – všechny jehličnany, kapradí, každé stéblo trávy bylo pokryté ledem.

Když se Carlisle odešel převléct na svoji ranní službu, já jsem zůstal u řeky a čekal na východ slunce. Cítil jsem se, jako když se topím v množství krve, které jsem vypil. Ale věděl jsem, že to že teď nemám hlad, nebude znamenat vůbec nic, až si k ní zase sednu.

Seděl jsem tam chladně a nechybně jako kámen a sledoval jsem tmavou řeku, která se valila přes zmrzlé břehy, a snažil jsem se dívat se skrz ni

Carlisle měl pravdu. Měl bych odejít z Forks. Mohli by rozšířit nějaké historky, proč jsem odešel. Škola v Evropě, Návštěva vzdálených příbuzných. Teenagerský útěk. Nezáleželo na příběhu. Nikdo se nebude moc vyptávat.

Bude to na rok nebo dva, než ta dívka zmizí. Bude pokračovat ve svém životě – bude mít nějaký život. Půjde někam na vysokou, zestárne, začne pracovat, možná se vdá. Dokázal jsem si to představit  - viděl jsem ji oblečenou celou v bílém, jít pomalou, rozvážnou chůzí, ruku zaklesnutou do otcovy.

Cítil jsem zvláštní bolest, kterou mi tento obraz způsobil. Nerozuměl jsem tomu. Žárlil jsem, že bude mít budoucnost, kterou já nikdy mít nebudu? To nedávalo smysl. Každý člověk měl to něco – život – před sebou a ani jednomu z nich jsem nezáviděl.

Měl bych jí přenechat budoucnosti, kterou měla mít. Přestat riskovat její život. To by byla správná věc. Carlisle vždy zvolil správnou věc. Měl bych ho poslechnout.

Slunce začalo vycházet zpoza mraků a jemné světlo rozzářilo všechnu zmrzlou přírodu.

Už jen jeden den, rozhodl jsem se. Uvidím jí ještě jeden den. To zvládnu. Možná, že s ní budu mluvit o počasí, o mrazu, který dnes bude. Začal jsem si budovat příběh.

Bude to těžké – cítil jsem tu velkou neochotu, která mě přesvědčila, abych tu zůstal – abych prodloužil datum svého odchodu o den, dva, tři, čtyři,……. Ale udělám správnou věc. Věděl jsem, že můžu věřit Carlisleově radě. A taky jsem věděl, že jsem příliš vnitřně rozpolcený, abych toto rozhodnutí udělal.

Vešel jsem do domu, abych se převlékl do školy.

Alice seděla na nejvyšším schodě třetího poschodí a čekala na mě.

Znova odcházíš, obvinila mě.

Vzdychl jsem si a přikývl.

Nevidím, kam půjdeš tentokrát.

"Ještě nevím, kam půjdu," zašeptal jsem.

Chci, abys zůstal.

Potřásl jsem hlavou.

Možná bychom mohli já a Jas jít s tebou?

" Bude Vás potřeba mnohem víc, když na Vás nebudu dávat pozor já. A mysli na Esme. Vzala bys jí najednou polovinu rodiny?"

Bude z toho velmi smutná.

"Vím, proto tady musíte zůstat."

Nebude to stejné, jako kdybys tu byl, a ty to víš.

"Ano, ale musím udělat to, co je správné"

Ale je hodně správných a nesprávných cest, víš to?

Na chvíli se jí zjevila jedna z jejích zvláštních vizí, sledoval jsem spolu s ní neurčitě obrazy. Viděl jsem je hodně ve stínu, nedaly se rozpoznat, měly nepřesné tvary. A potom, celkem náhle, se moje pokožka zatřpytila na přímém slunci malé mýtinky. Tohle místo jsem poznal. Na té louce byl kdosi se mnou, ale znovu bylo vše velmi neurčité, tu osobu nebylo možné rozpoznat. Obraz se zatřásl a zmizel, jako milióny malých možností, které znovu změnily budoucnost.  

" Moc jsem toho nezachytil," řekl jsem Alici, když vize zmizela.

Ani já. Tvoje budoucnost se tak často mění, že ani já ji nestíhám sledovat. Myslím si, že možná….

Zastavila se a prolistovala si v hlavě sbírku nedávných vizi. Ale všechny byly přesně stejné – zastřené a neurčité.

"Myslím, že se něco asi změní," řekla už nahlas. "Zdá se, že tvůj život se dostal na křižovatku.

Neradostně jsem se zasmál. "Všimla sis, že jsi právě zněla jako nefalšovaná cikánská věštkyně kdesi na pouti?"

Vyplázla na mě jazyk.

"Dnešek proběhne hladce, že?" Můj hlas zněl náhle znepokojeně.

"Nevidím, že bys dnes někoho zabil," ujistila mě.

"Díky, Alice."

"Tak už se jdi obléct. Nikomu nic neřeknu – řekneš jim to ty, až budeš připravený."

Postavila se a sešla schody se svěsenými rameny. Budeš mi chybět, opravdu.

Ano, i ona mi bude velmi chybět.

Cesta do školy proběhla v tichosti. Jasper tušil, že Alici něco rozrušilo, ale věděl, že pokud by se o tom chtěla bavit, řekla by mu to. Emmett a Rosalie si nás nevšímali, zaobírali se sami sebou – jedem druhému hleděli s obdivem do očí – bylo to dost nechutné sledovat – alespoň z mého pohledu. Všichni jsme moc dobře věděli, jak moc jsou do sebe zoufale zamilovaní. Ale možná jsem byl jen mrzutý, protože jsem byl z celé rodiny jediný sám. Některé dny pro mě byly velmi těžké, když jsem žil ve společnosti tří perfektních párů. Tohle byl jeden z nich.

Možná by byli všichni šťastnější, kdybych nebyl mrzutý a agresivní jako starej chlap.

Samozřejmě, první věc, kterou jsem udělal, když jsme přijeli ke škole, byla, že jsem se rozhlídnul. Jen jsem se připravoval.

Přesně.

Bylo trapné sledovat, jak bez ní můj svět náhle vypadal – prázdný – celá moje existence se soustředila víc na ní, než na mě.

Opravdu bylo velmi lehké této změně porozumět, po osmdesáti letech stále stejných dní a nocí se každá změna stala centrem mojí pozornosti.

Ještě nepřišla, ale v dálce jsem slyšel ohlušující řev jejího auta. Opřel jsem se o kapotu auta a čekal jsem. Alice zůstala se mnou, ostatní šli do třídy. Byli znudění mým zaujetím – bylo pro ně nepochopitelné, jak mě mohl nějaký člověk tak moc zaujmout a nezáleželo na tom, jak dobře voněla.

Pomalu se dostala do mého výhledu, oči soustředěně upřené na cestu a rukama pevně svírala volant. Trvalo mi jen chvíli, než jsem zjistil, co to něco bylo, proč mají všichni lidé dnes ten samý výraz. Ano, cesta byla pokryta ledem a všichni se snažili jezdit opatrně. Viděl jsem, že to bere velmi vážně.

Naprosto to odpovídalo tomu, co jsem se naučil o jejím charakteru. Přidal jsem si to na svůj seznam – byla zodpovědná.

Zaparkovala kousek ode mě, ale ještě si nevšimla, jak tu stojím a zírám na ní. Přemýšlel jsem, co by dělala, když by mě spatřila. Začervenala by se a odvrátila pohled? To byl můj první odhad. No možná mě překvapí. Možná si se mnou přijde popovídat.

Zhluboka jsem se nadechnul, jen pro případ.

Opatrně vystoupila z auta, testujíc hladkou zem, předtím než na ní naplno položila svoji váhu. Neotočila se a to mě frustrovalo. Možná bych měl jít já za ní …

Ne, to by nebylo správné.

Namísto toho, aby vyšla směrem ke škole, pohnula se tím opatrným, směšným krokem směrem zadku auta, křečovitě se ho přidržovala, jako kdyby nevěřila vlastním nohám. To mě rozesmálo a v tom momentě jsem pocítil Aliciny oči na své tváři.  Neposlouchal jsem její myšlenky, protože jsem se soustředil na děvče, na to jak sledovala sněhové řetězy. Vypadala, že brzy upadne, vypadala velice nemotorně. Nikdo jiný s tím neměl problémy – že by zaparkovala na nejhorším ledě?

U zádi auta se zastavila a upřeně se dívala na kola s divným výrazem na tváři. Byl … něžný? Jako kdyby ji něco na pneumatice… dojalo?

A zase mě zvědavost rozbolela tak příšerně jako hlad. Jako kdybych potřeboval vědět, co si myslí - jako kdyby na ničem jiném nezáleželo.

Půjdu za ní. Vypadala, že potřebuje pomoc, aspoň dokud byla na kluzkém povrchu. Jasně, já jsem jí ji nemohl nabídnout, ale co kdybych mohl? Zaváhal jsem. Byl jsem rozpolcený. Když byla znechucená sněhem, tak by asi těžko uvítala dotyk mojí ledově bílé ruky. Asi bych měl nosit rukavice …

"NE!" vykřikla nahlas Alice.

Okamžitě jsem se zaměřil na její myšlenky, i když bych to neměl dělat. Ale tentokrát to s ní nemělo nic společného.

Tyler Crowley se řítil na parkoviště nezodpovědně rychle. Jeho dodávka dostala na ledovém povrchu smyk …

Vize Alice se dostavila jen malou chvíli před realitou. Tylerova dodávka právě klouzala přes parkoviště, zatímco já jsem sledoval blížící se konec Aliciny vize. Vize, která ji přinutila zalapat po dechu.

Ne, tahle vize se mnou neměla nic společného a zároveň se mnou měla společné všechno, protože Tylerova dodávka – kola se právě dostala na led v tom nejhorším úhlu -  se právě chystala přeletět přes parkoviště a vrazit do dívky, která se tak nečekaně stala smyslem mého života.

I bez Aliciny předvídavosti bylo velmi lehké vidět trajektorii vozidla, které se vymklo kontrole.

Děvče, stojící na nejhorším místě před svým pickupem, se zmateně otočilo za hlasitým šepotem. Podívala se přímo do mojí vyděšené tváře, a potom se otočila směrem k přibližující se smrti.

Ona ne! Ta slova křičela uvnitř mé hlavy, jako by patřila někomu jinému

Byl jsem stále zaměřený na Aliciny myšlenky, takže jsem viděl, že se vize změnila, ale neměl jsem čas všimnout si, jak skončí.

Přeletěl jsem přes parkoviště a vrhnul se mezi smykající se auto a strachem ztuhlou dívku. Pohyboval jsem se tak rychle, že vše okolo mě bylo rozmazané, kromě objektu, na který jsem se zaměřil. Neviděla mě – žádné lidské oči nemohly sledovat můj běh – stále sledovala ten mohutný stroj, který jí chtěl rozmlátit.

Chytil jsem ji v pase, snažil jsem se být co nejvíce jemný. V setině vteřiny, mezi tím jak jsem srazil její jemnou postavu z cesty jasné smrti a tím, když jsem s ní v mé náruči spadl na ledovou zem, jsem si byl jasně vědom jejího křehkého těla v mém náručí.

Když jsem slyšel, jak narazila hlavou o ledovou zem, měl jsem pocit, že jsem se změnil také v led.

Ale neměl jsem ani sekundu, abych se ujistil jak jí je. Slyšel jsem dodávku skřípějící přímo za našimi zády, její pronikavý skřípavý zvuk, když narazila do pickupu. Tento náraz změnil směr dodávky a – jako by byla magnet – opět začala klouzat za námi.

„Zatraceně“, zasyčel jsem.

Už jsem toho udělal příliš mnoho. Když jsem téměř letěl vzduchem, abych ji strhnul z cesty, byl jsem si plně vědomý chyby, kterou právě dělám. A i když jsem věděl, že je to chyba, nezastavilo mě to. Nehleděl jsem na riziko, které jsem podstupoval, a to nejen pro sebe, ale i pro celou moji rodinu.

Prozrazení.

A toto tomu rozhodně nepomohlo, ale nemohl jsem nechat dodávku svým druhým pokusem jí vzít život.

Pustil jsem jí a vystřelil obě ruce, abych dodávku zastavil dříve, než se jí stihne dotknout. Ta síla mě odhodila do auta zaparkovaného hned vedle jejího pickupu a cítil jsem, jak se plech ohýbá pod mýma rukama. Dodávka se zatřásla pod mým pevným držením rukou a potom se zakolísala, nestabilně balancují jen na dvou předních kolech

Kdybych pohnul rukama, zadní dvě kola by jí spadla přímo na nohy.

Och, pro lásku všeho, co je mi je svaté, tahle katastrofa nikdy neskončí? Bylo tu ještě něco, co by se mohlo pokazit? Asi těžko jsem tu mohl jen tak sedět, držet dodávku ve vzduchu a čekat na pomoc. A ani jsem nemohl dodávku odhodit – vevnitř seděl člověk, jehož myšlenky byly zmatené panikou.

So zasténáním jsem odtlačil dodávku, která se na chvíli zakymácela. Když letěla zpět ke mně, chytil jsem ji zespod pravou rukou a levou ruku jsem chytil Bellu okolo pasu a vytáhl ji zpod auta, přičemž jsem si ji přitiskl pevně k tělu. Její tělo se bezvládně pohnulo, když jsem si přehodil, a vyprostil jí nohy uvězněné pod dodávkou – byla si toho vědoma? Kolik bolesti jsem jí způsobil, když jsem se ji improvizovaně snažil zachránit?

Pustil jsem dodávku, teď už jsem jí nemohl poranit. Zřítila se na zem a všechny skla se jednohlasně roztříštily.

Vím, že jsem byl v centru krizové situace. Kolik toho viděla? Viděl mě ještě někdo, jak rychle jsem se objevil po jejím boku a potom žongloval s dodávkou a snažil se, z pod ní, vytáhnout její tělo. Tyto otázky by měly být moje největší starost.

Ale byl jsem příliš znepokojený, abych se teď zabýval hrozbou odhalení. Příliš jsem zpanikařil, když jsem si uvědomil, že jsem ji mohl zranit, když jsem se jí snažil zachránit. Příliš vystrašený, co se stane, až se nadechnu a ucítím její vůni. Příliš si vědomý tepla jejího jemného těla přitisknutého k mému – i přes dvě vrstvy větrovek jsem cítil tu horkost.

První strach byl ale ten největší. Když se okolo nás strhnul povyk, odtáhnul jsem se od ní, abych prozkoumal její tvář, abych se ujistil, že je při vědomí – intenzivně doufajíc, že nikde nekrvácí.  

Oči měla zeširoka otevřené a šokovaně se na mě dívala.

"Bello?" Zeptal jsem se … " Jsi v pořádku?"

"Jsem v pohodě." Automaticky odpověděla omráčeným hlasem.

Když jsem uslyšel její hlas, zavalila mě náhlá únava, až to bolelo. Nadechnul jsem se skrz ústa a nevšímal si ohně v mém krku. Skoro jsem ho přivítal.

Snažila se posadit, ale já jsem nebyl ještě připravený ji pustit. Cítil jsem se tak nějak ….. jistěji? Lépe určitě, když jsem jí měl takhle blízko.

"Buď opatrná," varoval jsem ji. „Myslím, že ses pořádně praštila do hlavy.“

Necítil jsem žádnou krev – naštěstí – ale to nevylučovalo riziko vnitřního zranění. Pocítil jsem neočekávanou tužbu dostat ji ke Carlisleovi a jeho rentgenu.

"Au," řekla překvapeně, když zjistila, že jsem měl pravdu.

„Myslel jsem si to.“ Ten pocit úlevy mi přišel zábavný.

" Jak ses…“ řekla slabým hlasem a zamrkala očima, „Jak ses sem dostal tak rychle?“

Úleva se rychle vytratila a moje vtipná nálada zmizela. Viděla toho příliš moc…

Když jsem zjistil, že je v pořádku, okamžitě jsem se začal strachovat o moji rodinu.  

„Stál jsem hned vedle tebe, Bello,“ Z mých zkušeností jsem věděl, že když hodně přesvědčivě lžu, většinou to vyvolá přesný opak.

Znovu se zkusila pohnout a teď už jsem jí to dovolil. Potřeboval jsem se nadechnout. Musel jsem se vzdálit od jejího žhavého těla, aby se to teplo náhodou nezkombinovalo s její vůni a nezaplavilo mě to úplně. Odtáhnul jsem se od ní, tak daleko, jak jsem jenom v omezeném prostoru mohl.

Podívala se na mě a já jsem její pohled opětoval. Jenom nezkušený lhář by odvrátil zrak jako první a to jsem já nebyl. Můj výraz byl takový jemný a nevinný. Jako kdybych ji zmátnul. A to bylo dobře.

Náhle nás obklopil dav lidí, hlavně studentů, kteří se tlačili jeden přes druhého, aby mohli vidět rozmlácená těla. Slyšel jsem je křičet, slyšel jsem změť jejich vystrašených myšlenek. Všechny jsem prošel, abych zjistil, jestli mě někdo nepodezřívá a potom jsem se otočil a soustředil jen na ni.

Nebyla nadšená celým tím zmatkem. Ohlížela se pořád dokola, stále omráčená a pokoušela se vstát.

Jemně jsem jí položil ruku na rameno, abych ji udržel na zemi.

"Ještě zůstaň v klidu." Zdála být se v pořádku, ale skutečně by měla hýbat hlavou? Opět jsem si přál, aby tu byl Carlisle. Moje roky teoretického studia medicíny byly nic oproti stoletím jeho praxe.  

"Ale je mi zima," stěžovala si.

Téměř ji zmasakrovalo auto a udělalo z ní doživotního mrzáka a ona si stěžovala na chlad. Zachechtal jsem se nad tím dřív, než jsem si stačil připomenout, že tahle situace vůbec nebyla vtipná. Bella zamžourala a potom se soustředila na mojí tvář.  „Tys byl tamhle.“

Okamžitě mě přešel smích.

Podívala se směrem na Jih, i když tam nebylo vidět nic, kromě poničené dodávky. „Stál jsi vedle svého auta.“

"Ne, nestál."

„Viděla jsem tě.“ Trvala na svém, její hlas byl jako hlas malého trucovitého dítěte. Vystrčila bradu.

„Bello, já jsem stál vedle tebe a stáhl jsem tě stranou.“

Zahleděl jsem se jí hluboko do očí a snažil se jí přinutit, aby uvěřila mojí verzi příběhu – té jediné možné, racionální.

Zaťala čelist. "Ne."

Snažil jsem se uklidnit a nepanikařit. Aspoň kdyby se mi podařilo ji na chvíli utišit, abych mohl zničit důkazy a podkopat její příběh s tím, že se musela hodně praštit do hlavy.

Nemělo by být lehké umlčet toto tiché tajnůstkářské děvče? Kdyby mi tak důvěřovala, aspoň na chvíli …

„Prosím tě, Bello.“ Můj hlas byl prosebný, protože jsem opravdu chtěl, aby mi věřila. Strašně jsem to chtěl a netýkalo se to jenom této nehody. Hloupé přání. Co by to pro ni znamenalo kdyby věřila mě?

"Proč?" zeptala se, stále chtěla odpověď.

"Věř mi," prosil jsem ji.

„Slibuješ, že mi všechno později vysvětlíš?“

Naštvalo mě, že jsem jí musel opět lhát, i když jsem si tak moc přál, abych si mohl nějak zasloužit její důvěru. Takže když jsem jí odpověděl, znělo to dost ostře.

"Fajn."

"Fajn," odpověděla mi stejným tónem.

Když se kolem nás rozběhla záchranná akce – přicházeli rodiče s učiteli, sirény v pozadí – snažil jsem se ji ignorovat a ujasnit si svoje priority. Procházel jsem každou mysl na parkovišti, svědky i ty, kteří přišli pozdě, ale nenašel jsem nic, co by naznačovalo nebezpečí. Mnozí z nich byli překvapení, když mě viděli u Belly, ale všichni se shodli na tom – také tu nebylo jiné rozumné vysvětlení – že si mě jednoduše před tou nehodou nevšimli stát vedle ní.

Ona byla jediná, která neuznávala tohle jednoduché vysvětlení, ale ona samozřejmě bude považována za nejméně důvěryhodného svědka. Byla vystrašená, traumatizovaná a samozřejmě nesmím zapomínat na úder do hlavy. Možná je i v šoku. Nejspíš si všichni budou myslet, že je zmatená. Nikdo jí nebude věřit, když tu bylo tolik diváků …

Trhnul jsem sebou, poté co jsem uslyšel myšlenky Rosalie, Jaspera a Emmetta, kteří se přišli podívat na parkoviště. Dnes večer bude doma horko.

Musel jsem srovnat otisky mých rukou v plechu auta, ale byla příliš blízko. Musím počkat, dokud se k nám někdo nedostane a nevezme jí odsud.

Bylo strašné jen tak čekat – dívalo se na mě příliš očí – dokud od nás lidi neodtáhnou dodávku. Mohl jsem jim pomoct to urychlit, ale byl jsem už dost namočený v problémech a ještě ke všemu mě sledovaly její vnímavé oči. Nakonec ji od nás odtáhli dost daleko na to, aby se k nám dostali s nosítky.

Viděl jsem starou známou tvář.

"Ahoj, Edwarde," řekl Brett Warner. Také byl záchranář, znal jsem ho z nemocnice. Bylo obrovské štěstí – aspoň nějaké – že se k nám dostal jako první. V jeho myšlenkách jsem působil ostražitě a rozvážně. "Jsi v pořádku, chlapče?"

"V pořádku, Brette. Auto se mě ani nedotklo. Ale bojím se, že Bella má asi otřes mozku. Dost si narazila hlavu, když jsem jí srazil z cesty …"

Brett se otočil k Belle, která mě propichovala ostrým pohledem. Přesně jak jsem si myslel. Byla mučedník – dávala přednost utrpení v tichosti.

Ulevilo se mi, když se nepokoušela vyvrátit můj příběh.

Další záchranář chtěl zjistit, jestli jsem si neublížil a nezranil se, ale nebylo těžké mu to rozmluvit. Slíbil jsem, že mě v nemocnici prohlédne otec a tak si mě dál nevšímal. Hodně lidem stačil jen obyčejný slib. Hodně lidem, kromě ní. Zapadala aspoň do něčeho, co se týkalo obyčejných lidí?

Využil jsem momentu, kdy jí dávali na krk nákrčník – mimochodem její tvář se červenala hanbou – využil jsem tohoto momentu, abych patou vyhladil prohlubeň na dodávce. Jen moji sourozenci dokázali rozpoznat, co vlastně dělám a také jsem slyšel Emmettův slib, že spraví vše, co bych nestihl.

Byl jsem mu vděčný za pomoc ale ještě víc za to, že alespoň Emmett mi odpustil tenhle nebezpečný skutek. Byl jsem mnohem víc uvolněný, když jsem nasedal do sanitky na místo spolujezdce.

Náčelník policie, ale dorazil na místo ještě dřív, než Bellu stihli naložit do sanitky.

I když se jeho myšlenky prolínaly se slovy, zděšení a obavy byly slyšet z jeho mysli, téměř stejně jako z mysli každého v okolí. Přiběhl, neschopný slova, s narůstající úzkostí a pocitem viny. Všechno z něj ale spadlo, když viděl svoji jedinou dceru na nosítkách.

Obavy z něho sice spadly, ale u mě se stávaly silnější a silnější. Alice nepřeháněla, když mě upozorňovala, že zabití dcery Charlieho Swana by šéfa policie zabilo taky.

Moje myšlenky byly plné pocitu viny, když jsem zaslechl jeho vystrašený hlas.

"Bello!" panicky vykřikl.

„Jsem úplně v pořádku, Char – tati,“ povzdechla si. "Nic mi není."

Její ujištění ale nezmírnilo jeho obavy. Otočil se k nejbližšímu záchranáři a dožadoval se více informací.

Když jsem ho poslouchal, jak mluví a formuluje souvislé věty navzdory jeho zděšení, všiml jsem si, že strach a znepokojení ve skutečnosti nemlčeli. Jen jsem jednoduše neslyšel souvislé slova.

Hm. Charlie Swan nebyl tak tichý jako ona, ale už vím, od koho to zdědila. Zajímavé.

Nikdy jsem ještě nebyl tak blízko místního náčelníka policie. Vždycky jsem si myslel, že je to muž s velmi pomalými myšlenkami, ale zjistil jsem, že to já jsem pomalý. Jeho myšlenky byly částečně ukryté, ale ne nedostačující. Mohl jsem totiž rozpoznat jejich smysl, jejich zvuk …

Chtěl jsem poslouchat intenzivněji, snažil jsem se zjistit, zda v této hádance najdu klíč k jejím tajemstvím. Ale Bellu už naložili a sanitka se rozjela směrem k nemocnici. 

Velice nerad jsem se musel přestat snažit rozluštit záhadu, která mě posedla. Teď jsem musel přemýšlet – podívat se na dnešek ze všech úhlů. Musel jsem poslouchat, ujistit se, že jsem nás nedostal do nebezpečí, protože jinak bychom museli všichni okamžitě odejít. Musel jsem se soustředit.

V myšlenkách záchranářů nebylo nic, čím bych si měl lámat hlavu. Z předběžné prohlídky došli k závěru, že jí nic v podstatě není. Bella zatím nikomu nevyvracela příběh, který jsem si vymyslel.

První věc, kterou jsem musel udělat po příjezdu do nemocnice, je jít za Carlislem. Proběhl jsem skrz dveře, ale nemohl jsem se tak úplně vzdát pozorování Belly skrz oči zdravotníků.

Bylo lehké najít otcův známý hlas. Byl v kanceláři úplně sám – další malá dávka štěstí v dnešním strašném dni.

"Carlisle."

Slyšel, jak přicházím a když viděl moji tvář tak se lekl. Vyskočil na nohy a s bledou tváří se natáhnul nad stůl, za kterým seděl.

Edwarde – snad si ne -

"Ne, ne, tak to není."

Zhluboka se nadechl. Samozřejmě. Promiň, že jsem se tahle unáhlil. Tvoje oči – měl jsem to vědět … Podíval se do mých zlatých očí s viditelnou úlevou.

"Uhodila se, Carlisle, sice ne moc vážně, ale …"

"Co se stalo?"

"Hloupá nehoda. Byla ve špatný čas na špatném místě. Nemohl jsem tam jen tak stát a nechat ji …"

Začni znova, nerozumím ti. Jak jsi v tom zapletený ty?

"Dodávka dostala na ledě smyk," zašeptal jsem. Když jsem mluvil, zíral jsem na stěnu za ním. Místo zarámovaných diplomů měl jen obyčejnou olejovou malbu od Hassama. "Stála jí v cestě. Alice viděla, že se to stane, ale neměl jsem čas na nic jiného, než skutečně utíkat přes celé parkoviště a strhnout ji z cesty řítícího se auta. Nikdo si toho nevšiml … kromě ní. Také jsem musel zastavit tu dodávku a opět si toho nikdo nevšiml … kromě ní.  Já … promiň, Carlisle. Nechtěl jsem nás všechny vystavit nebezpečí."

Obešel stůl a položil mi ruce na ramena.

Udělal jsi správnou věc. Muselo to být pro tebe těžké. Jsem na tebe hrdý, Edwarde.

 A potom jsem se mu mohl podívat do očí. "Ví, že něco se mnou není … v pořádku."

"Na tom nezáleží. Když budeme muset odejít, tak odejdeme. Co říkala?"

Potřásl jsem hlavou, mírně naštvaný. "Zatím nic."

Zatím?

Souhlasila s mojí verzí příběhu, ale čeká, že jí vše vysvětlím."

Carlisle se zamračil, když o tom přemýšlel.

"Uhodila se do hlavy, vlastně já jsem jí to způsobil," pokračoval jsem rychle. „Dost drsně jsem ji srazil na zem. Vypadala v pořádku, ale … Nemyslím si, že bude těžké zpochybnit její verzi příběhu."

Když jsem mu to říkal, cítil jsem se jako idiot.

Ale Carlisle slyšel ten podtón v mém hlase. Možná, že to nebude třeba. Uvidíme, co se stane, co ty na to? Ale zdá se, že mám pacienta, kterého bych měl vyšetřit.

"Prosím," souhlasil jsem. "Hrozně se bojím, že jsem jí zranil."

Carlisleův výraz se vyjasnil. Uhladil si světlé vlasy – jen o pár odstínů světlejší než jeho oči – a usmál se.

Byl to pro tebe zajímavý den, že? V jeho myšlenkách jsem slyšel ironii a vtip, aspoň pro něho. Za jednu krátkou chvíli, když jsem přeběhnul přes to parkoviště, jsem se změnil z vraha na ochránce.

Zasmál jsem se společně s ním, protože jsem si vzpomněl, jak jsem si byl kdysi jistý, že Bella nebude nikdy před ničím méně bezpečná než přede mnou. Ale něco v mém smíchu bylo neupřímné, protože navzdory dodávce, jsem si uvědomoval, že já jsem pro ni stále největší nebezpečí.

O samotě jsem čekal v Carlisleově kanceláři – což byla nejdelší hodina v mém životě – a poslouchal jsem všechny myšlenky v nemocnici.

Tyler Crowley, chlapec, co řídil dodávku, byl více zraněný než Bella a pozornost se tedy zaměřovala na něj, zatímco Bella čekala na rentgen. Carlisle se držel zpět, důvěřoval záchranářům, že se opravdu praštila jen do hlavy. Rozčilovalo mě to, ale věděl jsem, že má pravdu. Stačí, aby se na něj podívala, a okamžitě jí dojde, že s mojí rodinou není něco v pořádku … a to by jí mohlo povzbudit k vyprávění.

Určitě už měla dost svého nedobrovolného partnera, s kterým si musela povídat. Tyler se utápěl ve vině, že ji téměř zabil a nedovedl o tom přestat mluvit. Viděl jsem její výraz přes jeho oči, a věděl jsem, že si přeje, aby už se přestal omlouvat. Jak to, že on to nevidí?

 Když jsem jí ovšem Tyler zeptal, jak se dostala z cesty dodávky, celá se napjala.

Ani jsem nedýchal, když zaváhala.

"Ehm…“ slyšel jsem jí říct. Potom se odmlčela na tak dlouho, že Tyler začal přemýšlet, jestli ji ta otázka náhodou nezmátla. Potom opověděla. " Edward mě odtamtud vytáhl“

Vydechnul jsem. Potom se můj dech zrychlil. Nikdy předtím jsem ji neslyšel vyslovit moje jméno. Hrozně se mi líbilo, jak to znělo – i když jsem to slyšel jen přes Tylerovy uši. Chtěl jsem to slyšet na ty moje vlastní …

"Edward Cullen," upřesnila, když si Tyler nedovedl vybavit, koho přesně tím myslela. Přistihnul jsem se s rukou na klice od dveří. Moje touha ji vidět neustále rostla. I když jsem si připomínal, že musím být opatrný …

"Stál vedle mě."

"Cullen?" Hm. To je divné. "Neviděl jsem ho…“ Přísahal bych že …. " Páni, seběhlo se to všechno tak rychle. Je v pořádku?“

„Asi ano. Je někde tady, ale ani nepotřeboval nosítka.“

Viděl jsem zamyšlený výraz na její tváři, podezřívavý pohled v jejích očích. Prostě všechny tyto drobné změny, které ovšem Tyler nezaregistroval.

Je hezká, téměř překvapeně si pomyslel.  I když se to vše teď tak pokazilo. Není můj obvyklý typ, ale …Mohl bych jí pozvat ven. Vynahradit jí dnešek…

Byl jsem v hale, ale najednou jsem se ocitl na půli cesty do jejího pokoje, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co vlastně dělám. Naštěstí sestřička vešla do pokoje dříve než já – Bella byla na řadě s rentgenem. Skryl jsem se v tmavém rohu místností a snažil jsem se o sebekontrolu, když ji odnášeli pryč.

Nezáleželo na tom, že si Tyler myslel, že je pěkná. Každý by si toho všiml. Nebyl žádný důvod, abych se cítil … jak jsem se vlastně cítil. Byl jsem otrávený? Nebo rozzlobený, že byla tak blízko pravdy? Nedávalo to smysl.

Zůstal jsem v místnosti, dokud mně nepřemohla netrpělivost a rozhodl jsem se, že půjdu za ní. Právě skončili s rentgenem, ale stihl jsem ještě rychle zahlédnout její snímky, než se pro ně sestřička vrátila.

Cítil jsem se klidněji. Její hlava byla v pořádku. Nezranil jsem jí.

Carlisle mě tu načapal.

Vypadáš lépe.

Díval jsem se přímo před sebe. Nebyli jsme sami, hala byla plná záchranářů a návštěv.

Ach, ano. Podíval se na snímky, které už jsem já nepotřeboval vidět.  Ano. Je úplně v pořádku. Výborně, Edwarde.

Souhlas mého otce jsem vnímal se smíšenými pocity. Byl bych rád, ale věděl jsem, že by neschválil to, co se chystám udělat teď. A už vůbec by neschvaloval moji skutečnou motivaci.

"Myslím, že si s ní půjdu promluvit – ještě předtím než tě uvidí," zamumlal jsem. "Tvářit se přirozeně, jako kdyby se nic nestalo. Zamluvit to." To byly jediné přijatelné důvody.

Carlisle nepřítomně přikývl, s pohledem upřeným stále na snímky. "Dobrý nápad. Mhm…“

Snažil jsem se zjistit, co ho tak upoutalo.

Podívej se ne všechny ty zahojené zlomeniny a pohmožděniny. Kolikrát asi své matce spadla? Carlisle se svému vtipu zasmál.

"Začínám si myslet, že jednoduše přitahuje smůlu. Vždy ve špatném čase na špatném místě."

Forks je pro ni rozhodně špatné město, když jsi tu ty.

Odtáhnul jsem se.

Jdi už. Urovnej to. Za chvíli se k tobě připojím.

S pocitem viny jsem rychle odešel. Možná jsem byl opravdu dobrý lhář, když se mi podařilo oklamat i Carlislea.

Když jsem vstoupil do pokoje, Tyler se stále ještě omlouval. Snažila se utéct před jeho výčitkami svědomí tak, že předstírala spánek. Oči měla zavřené, dech pravidelný, ale sem tam netrpělivě škubla prsty.

Dlouho jsem hleděl na její tvář. Toto bylo naposledy, kdy jí uvidím. Tento fakt způsobil v mé hrudi ukrutnou bolest. Bylo to proto, že jsem musel odejít, aniž bych porozuměl její mysli? Na tento pocit nebylo dostatečně dobré vysvětlení.

Nakonec jsem se zhluboka nadechnul a vstoupil jsem.

Když mě Tyler uviděl, chtěl promluvit, ale já jsem mu naznačil, ať mlčí.

"Spí?" zeptal jsem se.

Bella okamžitě otevřela oči a zaměřila se na mojí tvář. Zorničky se jí rozšířily a hned nato zúžily, buď podezřením, nebo hněvem. Musel jsem myslet na to, že musím dokonale zahrát svojí úlohu, tak jsem se na ní usmíval, jako kdyby se dnes ráno nic nestalo, kromě toho, že jsem jí uhodil hlavou o zem, plus, můj imaginární běh.

"Hele, Edwarde," začal Tyler. "Já se vážně omlouvám -"

Zvedl jsem ruku, abych ho umlčel.  "Žádná krev se neprolila, tak co." Řekl jsem sarkasticky. Bez rozmýšlení jsem se mému vtipu zeširoka usmál.

Bylo neskutečně lehké ignorovat Tylera, i když ležel jen necelé dva metry ode mě, a jeho čerstvou krev. Nikdy jsem nedokázal pochopit Carlislea, jak může dělat, to co dělá – ignorovat krev pacientů, když je léčí. Nebylo to neustálé pokušení tak rozptylující, tak nebezpečné? Ale teď … Pochopil jsem, že když se na něco soustředíte opravdu silně, pokušení téměř zmizí

I když byla Tylerova krev čerstvá a leskla se, nemohla soupeřit s krví Belly.

Udržoval jsem od ní bezpečnou vzdálenost a sedl jsem si na matraci k Tylerovým nohám.

"Takže, jak zní verdikt?" zeptal jsem se jí.

Našpulila ústa.  "Vůbec nic mi není, ale oni mě nechtějí pustit. Jak to, že tebe nepřivázali k posteli jako nás ostatní?“

Její netrpělivost mě opět rozesmála.

V hale jsem právě zaslechl Carlislea.

„To záleží na tom, jaké máš známosti,“ odpověděl jsem. „Ale neboj, přišel jsem tě vyzvednout.“

Sledoval jsem její reakci, když vstoupil do místnosti. Oči se jí rozšířily a překvapením otevřela ústa. Potichu jsem zasténal. Ano, všimla si podoby.

"Tak, slečno Swanová, jak se cítíte?" zeptal se Carlisle. Měl velmi vybrané způsoby, které pacienty okamžitě uklidnily. Nedokázal jsem uhodnout, jestli to ovlivnilo i Bellu.

"Nic mi není," odpověděla tiše.

Carlisle zapnul světelnou tabuli a rozložil na ní snímky. „Vaše snímky vypadají dobře. Nebolí vás hlava? Edward říkal, že jste se pořádně uhodila.“

S povzdechem odpověděla. "To nic nebylo.“ Tentokrát odpověděla netrpělivým tónem. Zamračila se na mě.

Carlisle k ní přistoupil blíže a prsty jí jemně přejel po lebce.

Byl jsem zaskočený návalem citů, které se ve mně zvedly.

Už snad tisíckrát jsem viděl Carlislea pracovat s lidmi. Před několika lety jsem mu dokonce pomáhal – tedy jen v případech, kdy se neobjevila krev. Ale přesto to pro mě bylo nové, sledovat, jak s ní jedná jako s pacientem, jako kdyby byl člověk jako ona. Už mnohokrát jsem mu záviděl takového kontroly, ale nikdy jsem neměl takový pocit jako dnes. Teď jsem mu nezáviděl jen kontrolu. Trpěl jsem nad rozdílem mezi mnou a Carlislem – mohl se jí něžně dotýkat, bez strachu, s vědomím, že jí nikdy neublíží …

Trhla sebou a já také. Musel jsem se opět soustředit, abych zachoval svůj uvolněný výraz.

„Bolí?“ zeptal se Carlisle.

Na moment vysunula bradu. „Ani ne,“ odpověděla.

Další část jejího charakteru, která přesně zapadala na svoje místo – byla odvážná. Nerada ukazovala slabost.

Je pravděpodobně ta nejzranitelnější bytost, jakou jsem kdy viděl, ale ona se nechtěla cítit slabě. Zachichotal jsem se.

Opět se na mě podívala.

"No," začal Carlisle. " Váš otec čeká v čekárně – už s ním můžete odjet domů. Ale vraťte se, kdybyste měla závrať nebo vůbec měla nějaké potíže se zrakem.“

Její otec byl tu? Prošel jsem myšlenky lidí v zaplněné čekárně, ale nezachytil jsem jeho stěží znatelný duševní hlas dříve, než opět promluvila.

„Můžu se vrátit do školy?“

„Možná byste to dneska měla vypustit.“ Konstatoval Carlisle.

Podívala se na mě, „A on do školy půjde?“

Chovej se přirozeně … zamluv to … ignoruj pocity, které tě zaplavily, když se ti podívala do očí …

„Někdo musí rozšířit dobrou zprávu, že jsme přežili,“ řekl jsem.

"No, totiž," opravil mě Carlisle, „zdá se, že v čekárně je většina školy.“

Čekal jsem na její reakci – její nechuť být centrem pozornosti. Nezklamala mě.

"To ne," zasténala a rukama si zakryla tvář.

Líbilo se mi, že jsem konečně něco uhádnul. Už jsem byl alespoň na začátku, abych jí pochopil …

"Chcete tu zůstat?" zeptal se Carlisle.

"Ne, ne!" řekla důrazně, spustila nohy přes okraj postele a seskočila. Zavrávorala, Carlisle ji musel rukama zachytit a postavit.

A znova se přese mne převalila vlna závisti.

"Jsem v pořádku," okomentovala to, než se mohl Carlisle ozvat. Tváře jí zčervenaly.

Samozřejmě, že ho to neobtěžovalo. Ujistil se, že je v pořádku a pustil ji.

„Vezměte si nějaký tylenol na bolest,“ navrhl jí.

"Tak moc to nebolí."

Carlisle se usmíval, když podepisoval její kartu. „Vypadá to, že jste měla mimořádné štěstí,“

Mírně pootočila tvář a přísně se na mě podívala.  „Bylo štěstí, že Edward stál náhodou vedle mě.“

"No ano, jistě" rychle souhlasil a já jsem si všiml, že slyšel to samé v jejím hlase jako já. Ještě pořád nepřipisovala svoje podezření představivosti. Ještě ne.

Nechávám to na tobě, pomyslel si. Udělej, co je podle tebe nejlepší.

"Velmi pěkně děkuji," rychle a tiše jsem zašeptal. Žádný člověk by mě nemohl slyšet. Carlisle se mírně pousmál nad mým sarkasmem, když se otáčel k Tylerovi. „Obávám se, že vy u nás budete muset zůstat o trošku déle,“ řekl mu, když mu začal kontrolovat řezné rány způsobené rozbitým sklem.

No, když jsem udělal nepořádek, bylo by i správné, kdybych jej uklidil.

Bella šla ke mně a zastavila se, až když byla znepokojivě blízko. Pamatuju si, jak jsem ráno doufal - před vším tím dnešním zmatkem - že se u mě zastaví. Tohle mi připadalo jako výsměch mému přání.  

„Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí,“ zasyčela na mě.

Musel jsem o krok ustoupit, její teplý dech ovanul mojí tvář. Její naléhání tomu nepomohlo. Vždy, když byla blízko mě, vyvolalo to moje nejhorší, nejnaléhavější instinkty. V ústech se mi začal tvořit jed a moje tělo se na ní toužilo vrhnout – strhnout jí do mého náručí a zatnout zuby do jejího krku.

Moje mysl naštěstí byla silnější než tělo, ale jen o trochu.

„Tvůj otec na tebe čeká,“ připomenul jsem jí skrz zuby.

Podívala se na Carlislea a Tylera. Tyler si nás nevšímal, ale Carlisle pozoroval každý můj nádech.

Opatrně, Edwarde.

„Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí,“ potichu na mě naléhala.

Chtěl jsem jí říct, že mi to velmi vadí, ale věděl jsem, že nakonec si s ní budu muset promluvit.

 Byl jsem plný smíšených pocitů, když jsem vycházel z místnosti. Slyšel jsem, že musí téměř utíkat, aby mi stačila.

Musel jsem hrát. Znal jsem tu postavu už velmi dobře. Budu ničema. Budu lhát, vysmívat se jí a budu velmi krutý.

Bylo to proti všem mým zásadám – lidským zásadám – kterých jsem se celé ty roky držel. Nikdy jsem si však nechtěl tak moc zasloužit důvěru, jako v tomto momentu, kdy jsem musel zničit všechny možnosti, že by se to někdy mohlo stát.

Zhoršilo se to, když jsem si uvědomil, že toto bude poslední vzpomínka, kterou na mě bude mít. Tohle bylo moje sbohem.

Otočil jsem se k ní.

"Co chceš?" zeptal jsem se jí chladně.

Trochu se zarazila nad mým nepřátelským výrazem a tónem. V očích měla zmatený výraz, který mě tak dlouho pronásledoval …

"Dlužíš mi vysvětlení," řekla potichu, její slonovinově bílá tvář zbledla.

Bylo velmi těžké udržet ostrý tón. "Zachránil jsem ti život – nedlužím ti nic."

Odtáhla se – příšerně to bolelo, sledovat, jak ji moje slova zranily.

"Slíbils mi to," zašeptala.

„Bello, narazila sis hlavu, nevíš, o čem mluvíš.“

Vzdorovitě se na mě podívala. „S mou hlavou je všechno v pořádku.“

Byla rozzlobená a tím se pro mě věci stávaly lehčí. Podíval jsem se na ní, též s nepřátelským pohledem.

„Co ode mě chceš, Bello?“

„Chci znát pravdu. Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát.“

Chtěla jen spravedlnost – štvalo mě, že jsem jí ji nemohl dát.

„Co si myslíš, že se stalo?“ téměř jsem zavrčel.

Začaly se z ní řinout slova. " Já vím jenom to, že jsi nestál nikde vedle mě – ani Tyler tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštila do hlavy. Ta dodávka měla narazit do nás obou – a to se nestalo, a navíc tvoje ruce zanechaly otisk v karosérii – a ještě jsi zanechal prohlubeň ve vedlejším autě, a nejsi vůbec zraněný – a ta dodávka mi měla rozdrtit nohy, ale tys ji zvedl…“ náhle zatnula zuby a její oči se zalily slzami.

Výsměšně jsem se na ni díval, i když ve skutečnosti jsem byl hrozně překvapený a vystrašený – viděla všechno.

„Ty si myslíš, že jsem tu dodávku z tebe zvedl?“ sarkasticky jsem se zeptal.

Jen přikývla.

Můj hlas teď zněl téměř posměšně. „Nikdo tomu neuvěří, to snad víš.“

Snažila se kontrolovat svůj hněv. Když mi odpovídala, každé slovo vyslovovala velmi pečlivě.  „Já o tom nebudu nikomu vykládat.“

Myslela to tak – viděl jsem jí to v očích. Možná byla zazlobená a zklamaná, ale nevyzradí moje tajemství.

Ale proč?

Na chvíli to otřáslo mým naplánovaným výrazem, ale pak jsem opět nasadil masku

„Tak proč na tom záleží?“zeptal jsem se a snažil se přitom udržet strojený hlas.

„Záleží na tom mně,“ trvala na svém. „Nerada lžu – takže bych k tomu aspoň měla mít dobrý důvod.“

Chtěla, abych jí věřil. Také já jsem chtěl, aby ona důvěřovala mně. Ale toto byla hranice, kterou jsem nemohl překročit

Můj hlas byl pořád necitlivý. „Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a zapomenout na to?“

"Děkuju," řekla a pak opět mlčela a plná vzteku čekala.

„Ty to takhle nenecháš, že ne?“

"Ne."

"V tom případě, ..." Nemohl jsem jí říct pravdu i když bych chtěl … a já jsem nechtěl. Byl bych radši, kdyby si vymyslela svojí vlastní verzi příběhu, než aby se dozvěděla, kdo jsem, protože nic nemohlo být horší než pravda – byl jsem žijící noční můra, jako vystřižená ze stránek hororového příběhu, „doufám, že ti nevadí zklamání.“

Mračili jsme se jeden na druhého. Bylo zvláštní, jak moc byla roztomilá, když se mračila. Jako rozzuřené koťátko, milé, neškodné, neuvědomující si svoji zranitelnost.

Začervenala se a opět zatnula zuby. „Proč ses vůbec obtěžoval?“

Přesně na tuhle otázku jsem neměl připravenou odpověď. Přestal jsem hrát roli, kterou jsem měl hrát. Cítil jsem, jak mi spadla maska z tváře a tentokrát jsem jí řekl pravdu.

"Nevím."

Ještě jednou jsem se podíval na její tvář – ještě stále byla plná hněvu, krev jí z tváří ještě nezmizela – otočil jsem se a odešel.

4. Vize

Vrátil jsem se zpátky do školy. Byla to správná věc, musel jsem se chovat co nejmíň nápadně.

V průběhu dne se většina studentů také vrátila do školy. Jenom Tyler, Bella a ještě pár dalších, kteří použili nehodu jako záminku, zůstali v nemocnici.

Udělat správnou věc by pro mě nemělo být tak těžké. Ale po tom všem, jsem jen zatínal zuby a snažil se vypudit z hlavy myšlenku vyhnout se škole a jít najít děvče.

Jako kdybych byl pronásledovatel. Posedlý pronásledovatel. Posedlý, upíří pronásledovatel.

Škola pro mě dnes byla - nepochopitelně – ještě více nudná než před týdnem. Jako kóma. Jako kdyby barvy zmizely ze všech stěn, stromů, oblohy, tváří okolo mě … Zíral jsem na praskliny ve stěně.

Byla tu ještě jedna správná věc, kterou bych měl udělat … ale neudělal jsem jí. Samozřejmě, zároveň to také nebyla správná věc. Záleží na úhlu pohledu.

Z pohledu Cullenových – ne jenom jako upírů, ale Cullenových, někoho, kdo patří do rodiny, také výjimečně v dnešním světě – by správná věc vypadala asi takto:

 "Jsem překvapený, že tě vidím ve třídě, Edwarde. Slyšel jsem, že jsi byl u té strašné nehody dnes ráno."

"Ano, byl jsem, pane Banner, ale měl jsem štěstí." Přátelský úsměv. "Ani jsem se nezranil… Škoda, že to samé nemůžu říct o Belle a Tylerovi.“

"Jak se mají?"

"Myslím, že Tyler je v pořádku … má jen povrchové řezné rány od předního skla. Ale nejsem si jistý u Belly.“ Zamračený, starostlivý výraz. "Asi má otřes mozku. Na chvíli byla dost mimo – viděla divné věci. Doktoři se obávali …"

A takto by to mělo pokračovat. Dlužil jsem to svojí rodině.

"Jsem překvapený, že tě vidím ve třídě, Edwarde. Slyšel jsem, že jsi byl u té strašné nehody dnes ráno.“

"Nezranil jsem se." Žádný úsměv.

Pan Banner nedočkavě přešlapoval z nohy na nohu.

"Víš něco o Belle Swanové a Tylerovi Crowleyovi? Slyšel jsem, že měli nějaké odřeniny …“

Pokrčil jsem rameny. "Vůbec nic."

Pan Banner si odkašlal. "Ach, jasně…“ můj studený pohled ho mírně znervózňoval.

Rychle se vrátil zpět za katedru a začal s vyučováním.

Tohle nebylo správné. Dokud se na to nedíváte z jiného a dost neznámého úhlu pohledu.

Já jen že to bylo tak … negentlemanské ji očerňovat za jejími zády, zvlášť když mi dokázala, že jí můžu věřit víc, než jsem kdy mohl doufat. Neřekla nic, co by mě prozradilo, i když k tomu měla dobrý důvod. Zradil bych jí, když vlastně neudělala nic, kromě toho že zachovala moje tajemství?

Stejný rozhovor jsem měl i se slečnou Goffouvou – ale ve španělštině – přičemž Emmett na mě neustále zíral.

Doufám, že pro to, co se dnes stalo, máš opravdu dobré vysvětlení. Rosalie je bojovně naladěná.

Zakoulel jsem očima, aniž bych se na něj podíval.

Právě mě napadlo perfektní vysvětlení. Předpokládejme, že bych nezastavil řítící se auto …. Zděsil jsem se té myšlenky. No, a kdyby jí porazilo, začala by krvácet, vůně její čerstvé krve by se vznášela ve vzduchu …

Zachvěl jsem se a nejenom strachem. Jedna část mě se chvěla touhou. Ne, nebyl bych schopný ji jen tak sledovat, krvácející, bez toho abych nás všechny neodhalil, tím nejstrašnějším možným způsobem.

Tohle odůvodnění znělo perfektně … ale nepoužiji ho. Bylo to příliš potupné.

A nepomyslel jsem na to už dost dlouho.

Dávej si pozor na Jaspera, pokračoval Emmett, který ignoroval moje zamyšlení. Není rozzlobený … spíš je víc odhodlaný.

Viděl jsem, co tím myslí a na chvíli se se mnou místnost pohnula. Hněv mě zachvátil naplno, pohltil mě tak, že jsem na chvíli měl pohled zastřený červenou mlhou. Myslel jsem, že se udusím.

KRISTE PANE, EDWARDE! SEBER SE! Zakřičel na mě v myšlenkách Emmett. Položil mi ruku na ramena a zadržel mě na židli dřív, než jsem stačil odejít. Jen málokdy používal celou svojí sílu, protože jen málokdy to bylo potřeba, protože byl silnější než jakýkoliv upír, s kterým jsem se, kdy potkali. Ale teď ji musel použít. Jen na mě položil ruku, nesnažil se mě na židli zatlačit. Kdyby to zkusil, stolička by se pode mnou zlomila.

KLID! Rozkázal mi.

Snažil jsem se uklidnit, ale bylo to velice těžké. Byl jsem plný hněvu.

Jasper neudělá nic, dokud se neporadíme. Jen mě tak napadlo, že bys měl vědět, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky.

Soustředil jsem se na uvolnění svalů a cítil jsem, jak Emmett zvolna uvolnil svoje ruce.

Snaž se na sebe nepoutat ještě více pozornosti než doteď. Už tak jsi ve velkých problémech.

Zhluboka jsem se nadechnul a Emmett mě v tom okamžiku pustil.

Rozhlédl jsem se po místnosti, ale naše konfrontace byla tak tichá a krátká, že si jí všimlo jen pár lidí, kteří seděli za Emmettem. Nikdo pořádně nevěděl, co si o tom má myslet a tak to nechali být. Cullenovi jsou divní – každý to už věděl.

Bože, chlapče, ty jsi pohroma, dodal Emmett se soucitem v hlase.

"Víš, co mi můžeš …" zamumlal jsem si pod nos a Emmett se potichu zasmál.

Emmett nebyl uražený, pravděpodobně bych měl být vděčný jeho veselé povaze. Ale i tak jsem viděl, že ho trápí Jasperovy záměry – že Jasper uvažoval, jaké by to bylo, kdyby se věci přihodily jinak.

Hněv ve mně vřel, velmi těžko se mi dařilo ho udržet pod kontrolou. Ano, Emmett byl sice silnější než já, ale ještě nikdy mě neporazil v našich soukromých wrestlingových zápasech. Stěžoval si, že podvádím, ale naslouchání myšlenkám bylo mojí součástí stejně tak jako jeho nevýslovná síla. Ale i tak jsme pravidelně zkoušeli zápasit.

Zápas? Tam to směřovalo? Budu muset bojovat s mojí rodinou, kvůli dívce, kterou sotva znám?

Chvíli jsem nad tím přemýšlel, přemýšlel jsem o jejím křehkém těle v mé náruči, v porovnání s Jasperem, Rose a Emmettem – nadpřirozeně silnými a rychlými stroji na zabíjení …

Ano, budu za ni bojovat. I proti mojí rodině. Zachvěl jsem se.

Ale nebylo by fér nechat ji nechráněnou, když já jsem byl ten jediný, kdo ji zatáhl do nebezpečí.

Sám jsem proti nim rozhodně nemohl vyhrát a tak jsem přemýšlel, kdo by se ke mně ještě připojil.

Carlisle určitě. Nebude bojovat proti nikomu, ale určitě bude bojovat proti plánům Rose a Jaspera. To by mělo být vše, co potřebuji. Uvidím …

Esme, ….. Ani ona nebude proti mně, nesnáší, když musí nesouhlasit s Carlislem, ale bude pro každý nápad, který by udržel rodinu pohromadě. Její prioritou nebude správné rozhodnutí, ale já. Jestli byl Carlisle duší rodiny, tak Esme byla jejím srdcem. Stala se vůdcem, který si zasloužil, abychom ho následovali a toto následování se proměnilo v lásku. Milovali jsme jeden druhého – i navzdory zlosti, kterou jsem cítil vůči Jasperovi a Rose, i navzdory plánu bojovat proti nim za dívku – ona věděla, že je mám rád

Alice… tak to opravdu netuším. Bude záležet na tom, co uvidí ve svých vizích. Nejspíše bude na straně vítěze.

Takže to budu muset udělat bez pomoci. Úplně sám jsem nebyl dost dobrý soupeř, ale nemohl jsem je nechat ublížit dívce, jen kvůli mně. Budu muset postupovat takticky

Můj hněv trochu ztlumil náhlý černý humor. Dokázal jsem si představit, jak by Bella asi zareagovala, kdybych jí unesl. Samozřejmě – jen jsem hádal, ale jak jinak by mohla reagovat, než křičet strachy?

Nebyl jsem si jistý jak to udělat – unést jí. Nemohl jsem kolem ní zůstat moc dlouho. Nejspíš bych jí vrátil zpátky k matce. Vždyť by stačilo tak málo a mohla by přijít k úhoně.

A já taky, náhle jsem si uvědomil. Kdybych jí zabil, nešťastnou náhodou, nebyl jsem si úplně jistý, jakou bolest by mi to způsobilo, ale věděl jsem, že by byla velmi intenzivní.

Čas utíkal velmi rychle, když jsem zvažoval vše, co mě doma čekalo – hádky, konflikt s rodinou, vzdálené kraje, do kterých budu přinucen nakonec odejít …

No teď už jsem si rozhodně nemohl stěžovat, že život mimo tuto školu by byl monotónní. Všechno změnila.

Když zazvonilo, Emmett a já jsme v tichosti šli k autu. Bál se o mě, a bál se i o Rosalii. Věděl, na čí straně bude, když si bude muset vybrat a to ho trápilo.

Ostatní na náš též v tichosti čekali. Byli jsme velmi tichá skupinka. Slyšel jsem jen duševní křik.

Idiot! Šílenec! Blbec! Sobec! Sobecký, bezohledný hlupák! Rosalii v myšlenkách neustále kolovaly urážky a nadávky. Těžko jsem se mohl soustředit na ostatní, ale snažil jsem se jí ignorovat, jak to jen šlo.

Emmett měl pravdu, co se týkalo Jaspera. Byl si jistý svým rozhodnutím.

Alice měla starosti, bála se o Jaspera a neustále se probírala svými vizemi z budoucnosti. Nezáleželo na tom, z jakého směru se Jasper k Belle přiblížil, Alice mě vždy viděla stát před ní a chránit jí. Zajímavé … Ale ani Rosalie ani Emmett s ním nebyli. Takže to Jasper plánoval udělat sám. Tím se síly vyrovnávají.

Jasper byl z nás ten nejlepší, nebo spíše nejzkušenější bojovník. Moje jediná výhoda byla, že jsem dopředu věděl, jaký pohyb udělá.

Nikdy jsem s Jasperem nebo Emmettem nesoupeřil takto vážně. Vždy to byla jen hra a zábava. Cítil jsem se strašně, když jsem pomyslel na to, že bych měl Jasperovi opravdu ublížit …

Ne, to ne. Jen ho odzbrojím a zablokuju. To je vše.

Soustředil jsem se jen na Alici, která si vybavovala všechny možné způsoby napadení.

Potom se její vize změnila, víc a víc se vzdalovala od domu Belly. Snažil jsem se ho zastavit už mnohem dříve …

Přestaň, Edwarde! Tahle se to nemůže stát. Nedovolím to.

Neodpověděl jsem jí, jen jsem jí stále sledoval.

Zadívala se do daleké budoucnosti, tak nejasné a plné nejasných možností. Všechno bylo zahalené v mlze.

Celou cestu domů panovalo v autě tíživé ticho. Zaparkoval jsem ve velké garáži za domem, Carlisleův Mercedes už tam byl, hned vedle Emmettova džípu, M3, kterou měla Rosalie a mého Vanquisha. Byl jsem rád, že je Carlisle už doma a kromě toho, chtěl jsem, aby byl u toho, co se bude dít dál.  

Šli jsme hned do jídelny.

Místnost se, samozřejmě, nikdy nepoužívala pro její původní účel. Ale byl v ní dlouhý, mahagonový stůl obklopený židlemi – úzkostlivě jsme se starali, aby všechny rekvizity měly svoje místo. Carlisle rád jídelnu používal jako konferenční místnost. Ve skupině silných a různorodých povah, jako byly ty naše, bylo občas potřeba prodiskutovat věci v klidu.

Měl jsem pocit, že to dnes ale moc nepomůže.

Carlisle si sednul na svoje místo, na východní straně pokoje. Esme si sedla hned vedle něj, ruce měli spojené na stole.

Esme mě pozorovala znepokojenýma očima.

Zůstaň. To byla její jediná myšlenka.

Přál jsem si, abych se mohl usmívat na ženu, která byla téměř jako moje skutečná matka, ale nebyl jsem si jistý jejím názorem.

Sedl jsem si vedle Carlislea z druhé strany. Esme se kolem něj natáhla a položila mi ruku na rameno. Neměla ani ponětí o tom, co se bude dít, ale bála se o mě.

Ale Carlisle to věděl. Jeho ústa byla pevně sevřená a čelo měl nakrčené. Jeho výraz vypadal příliš staře na jeho mladé tváři.

Když si všichni sedli, viděl jsem, kdo za kým stojí.

Rosalie si sedla přesně naproti Carlisleovi, na druhou stranu dlouhého stolu. Upřeně se na mě dívala, ani okem nemrkla.

 Emmett si sedl vedle ní se zahořklým výrazem na tváři a s ironickými myšlenkami.

Jasper zaváhal a potom se opřel o stěnu hned vedle Rosalie. Rozhodl se navzdory tomu, jak tato diskuze skončí. Zatnul jsem zuby.

Alice byla poslední na řadě, ale očima byla soustředěná kamsi do dálky – do budoucnosti, stále tak neurčité, abych ji mohl využít. Bez přemýšlení si sedla k Esme. Přejela si rukou přes čelo, jako kdyby ji bolela hlava. Jasper sebou trhl a na chvíli zvažoval, zda se k ní nemá přidat, ale nakonec zůstal na svém místě.

 Zhluboka jsem se nadechl. Já jsem to vše způsobil, já bych měl začít mluvit jako první.

"Je mi to líto," řekl jsem a díval se přitom nejdříve na Rose, potom na Jaspera a potom na Emmetta. "Nechtěl jsem žádného z vás vystavit riziku. Jednal jsem bez přemýšlení a beru na sebe plnou zodpovědnost za můj neuvážený čin."

Rosalie na mě zlověstně zavrčela. "Co myslíš tím brát plnou zodpovědnost'? Chceš to napravit?"

"Ne takovým způsobem, kterým ty myslíš," odpověděl jsem jí. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl tiše a vyrovnaně. "Jsem rozhodnutý odejít, když se tím věci urovnají."A když uvěřím, že bude v pořádku, že se jí nikdo z vás nedotkne, doplnil jsem si sám pro sebe.

"Ne," zašeptala Esme. "Ne, Edwarde."

Pohladil jsem jí po ruce."Bude to jen na pár let."

"Esme má pravdu," řekl Emmett. "Teď nemůžeš jít nikam. To by byl přesný opak slova 'nápomocný'. Právě teď, mnohem víc, než kdykoliv předtím, potřebujeme vědět, co si lidi myslí."

"Alice dokáže vše vážnější zachytit," nesouhlasil jsem.

Carlisle potřásl hlavou. "Myslím, že Emmett má pravdu, Edwarde. Je velice pravděpodobné, že začne mluvit, když odejdeš. Buď odejdou všichni, nebo nikdo."

"Ona nic neřekne," rychle jsem dodal. Rose byla na pokraji výbuchu a chtěl jsem, aby to všichni věděli.

"Nedokážeš číst v jejích myšlenkách," připomenul mi Carlisle.

"Tohle ale vím. Alice, podpoř mě."

Alice se na mě vyčerpaně podívala. "Nedokážu vidět, co se stane, když to jen tak budeme ignorovat." Vrhla letmý pohled na Rose a Jaspera.

Ne, tuhle budoucnost nemohla vidět – ne když se Rosalie a Jasper rozhodli, že to nenechají jen tak.

Rosalina dlaň bouchla do stolu. "Nemůžeme dovolit člověku, aby něco prozradil. Carlisle, ty to musíš vidět. Kdybychom se rozhodli, že všichni odejdeme, není moc bezpečné za sebou zanechat historky. Žijeme jinak, než ostatní našeho druhu – víš, že tu jsou i tací, kteří se chytí jakékoliv záminky, aby nám mohli něco vyčítat. Musíme být opatrní více než kdokoliv jiný!"

"Už předtím jsme za sebou zanechali klepy a drby," připomenul jsem jí.

"No to ale byly jen drby a podezření, Edwarde. Ne očitý svědek a důkazy!"

"Důkazy!" vysmíval jsem se jí.

Ale Jasper přikyvoval s tvrdým výrazem v očích.

"Rose -- " Carlisle začal.

"Nech mě to dokončit, Carlisle. Nemusíme se ani moc namáhat. Dívka se praštila do hlavy. Zranění se může ukázat vážnější, než ze začátku vypadalo." Rosalie pokrčila rameny. "Každý smrtelník jde spát s vědomím, že už se nemusí nikdy probudit. Ostatní budou očekávat, že za sebou zahladíme stopy. Technicky vzato, by to měla být Edwardova práce, ale zdá se, že na ní nemá dostatek sil. Ty víš, že já mám dost sebekontroly. Nenechám za sebou žádné důkazy."

"Ano, Rosalie, všichni dobře víme, jaká jsi spolehlivá vražedkyně,“ zavrčel jsem.

Rozzuřeně na mě zasyčela.

"Edwarde, prosím," řekl Carlisle. Potom se otočil k Rosalii. "Rosalie, v Rochestru jsem přimhouřil oči, protože jsem cítil, že si zasloužíš svoji spravedlnost. Ten muž, kterého jsi zabila, s tebou zacházel hrozně. Ale tohle není stejná situace. Swanova dcera je nevinná!"

"Není to nic osobního, Carlisle," ucedila Rosalie skrz zuby."Já jen chci všechny ochránit."

Nastalo krátké ticho, když Carlisle přemýšlel nad svojí odpovědí. Když přikývl, Rose se rozzářily oči. Myslel jsem, že ho zná lépe. I kdybych nedokázal číst myšlenky, mohl jsem naprosto jistě předvídat jeho další slova. Carlisle nikdy nedělal kompromisy.

"Vím, že to myslíš dobře, Rosalie ale… Chtěl jsem, aby si naše rodina zasloužila respekt a účtu. Občasná … nehoda nebo chyba je politováníhodná součást toho, co jsme.“ To byl celý Carlisle, vždy do množného čísla počítal i sebe, i když ještě nikdy žádnou chybu neudělal. "Zavraždit nevinné dítě je úplně jiná věc. Věřím, že riziko, které představuje, navzdory tomu zda promluví nebo ne, je zanedbatelné oproti tomu největšímu riziku. Když bychom udělali výjimky, abychom se ochránili, riskovali bychom něco mnohem důležitější. Ztratili bychom jádro naší podstaty.  

Dával jsem si veliký pozor na svůj výraz. Nechtěl jsem se zakřenit. Anebo zatleskat, i když bych tak moc chtěl.

Rosalie se zamračila. "Bylo by to zodpovědné."

"Bylo by to necitlivé,“ jemně ji opravil Carlisle. „Každý život je vzácný.“

Rosalie si ztěžka povzdechla a otočila spodní ret. Emmett jí položil ruce na ramena. „Bude to v pořádku, Rose," uklidňoval ji potichu.

"Otázka je," pokračoval Carlisle, "jestli bychom se neměli přestěhovat."

"Ne," zasténala Rosalie. "Právě jsme se usadili. Nechci znova začínat jako prvňačka na střední škole!"

"Mohla by sis nechat svůj současný věk, samozřejmě," snažil se jí přesvědčit Carlisle.

"A potom se odstěhovat o to dříve?" odporovala.

Carlisle pokrčil rameny.

"Líbí se mi tu! Není tu moc slunce, jsme téměř normální."

"Ale, nemusíme se rozhodnout hned. Můžeme počkat, dokud to nebude nevyhnutelné. Edward je přesvědčený o tom, že Swanova dcera bude mlčet."

Rosalie si odfrkla.

Ale já už jsem se víc o Rosalii nestaral. Věděl jsem, že se přizpůsobí Carlisleově rozhodnutí, že nezáleží na tom, jak moc se na mě zlobila. Jejich rozhovor se soustředil na nepodstatné detaily.

 Jasper se ani nepohnul.

Věděl jsem proč. Předtím než potkal Alici, žil v drsné vojenské zóně. Moc dobře poznal následky opovrhování pravidly – viděl je na vlastní oči.

Vše nasvědčovalo tomu, že se neuklidnil. Rosalie se svými zvláštními schopnostmi, ani se jí nesnažil více rozdráždit. Držel se stranou od diskuze.

"Jaspere," oslovil jsem ho.

Bez výrazu se na mě podíval.

"Nebude platit za moje chyby. Nedovolím to."

"Takže z toho bude mít užitek? Dnes měla radši umřít, Edwarde. Jen to budu považovat za správné."

Zopakoval jsem mu svůj postoj, zřetelně vyslovujíc každé slovo. "Nedovolím to."

Zdvihl obočí. Neočekával to, netušil, že zrovna já ho budu chtít zastavit.

Potřásl hlavou. "Nedovolím, aby Alice žila v nebezpečí, i když jen v malém. K nikomu necítíš, to co já k ní, Edwarde. A ani jsi nezažil to co já, ať už vidíš moje vzpomínky nebo ne. Nerozumíš tomu."

"O tom nepochybuju, Jaspere. Ale nedovolím ti, prostě NEDOVOLÍM, abys zranil Isabelu Swanovou."

Dívali jsme se na sebe – měřili vzájemné úmysly. Cítil jsem, jak Jasper zjišťuje moji náladu a zkouší moje odhodlání.

"Jazzi," přerušila nás Alice.

Ještě chvíli se na mě zkoumavě díval a poté přesunul svůj zrak na ni. "Ani se neobtěžuj mě přesvědčovat, že se dokážeš ochránit sama, Alice. To já vím. Ale stále se – „

"Tohle jsem ti říct nechtěla," přerušila ho. "Chtěla jsem tě požádat o laskavost.“

Viděl jsem, myšlenky kolující jí v hlavě a čelist mi spadla s hlasitým výdechem. Šokovaně jsem na ní zíral, matně si uvědomujíc, že každý kromě Alice a Jaspera na mě ostražitě koukali.

"Vím, že mě miluješ a děkuju ti za to. Ale opravdu bych ocenila, kdyby ses Bellu nesnažil zabít. Zaprvé Edward to myslí naprosto vážně a já nechci, abyste se vy dva bili. A za druhé je to moje přítelkyně. Možná lépe řečeno bude to moje přítelkyně."

Viděl jsem její myšlenky čistě, jako přes sklo. Alice se usmívala, jednu svoji bledou ruku měla položenou kolem dívčiných teplých, křehkých ramen. Bella se také usmívala, ruku ovinutou kolem Alicina pasu.

Vize byla naprosto jasná ale časové určení ne.

"Ale… Alice…“ Jasper zalapal po dechu. Nemohl jsem ani otočit hlavou, abych viděl, jak se tváří. Nemohl jsem odtrhnout svůj vnitřní zrak od obrazu, který mi Alice poskytla.

"Jednou ji budu zbožňovat, Jazzi. A proto bych byla velice ráda, kdybys ji nechal na pokoji."

Stále jsem upřeně zíral na Aliciny myšlenky. Viděl jsem, jak se budoucnost změnila, když Jasper začal váhat se svým rozhodnutím ohledně Belly a přemýšlel, jestli má vyhovět nečekanému požadavku Alice.

"Ach," povzdechla si – jeho nerozhodnost vytvořila nový obraz budoucnosti. "Vidíš? Bella nic neřekne. Nemusíme se ničeho bát."

Způsob, jakým vyslovila její jméno – jako by už teď byly staré známé …

"Alice," řekl jsem přiškrceným hlasem."Co to…?“

„ Netuším, Edwarde. Říkala jsem ti, že přichází změna." Zatnula čelist a mě došlo, že toho viděla mnohem víc. Snažila se na to nemyslet, náhle se soustředila na Jaspera, ale byla příliš šokovaná, než aby ho podpořila v jeho rozhodnutích.

 

Někdy to dělala, když se přede mnou snažila něco utajit.

"Co je, Alice? Co přede mnou skrýváš?"

Slyšel jsem Emmetta zanadávat. Nesnášel, když jsme s Alicí vedli tenhle druh konverzace.

Potřásla hlavou, snažila se na to nemyslet.

"Něco o té dívce?" dožadoval jsem se odpovědi. "Je to o Belle?"

Zatnula zuby v hlubokém soustředění, ale když jsem vyslovil Bellino jméno, přece jen jsem něco z jejích myšlenek zachytil. Bylo to jen na zlomek sekundy, ale byl to dostatečně dlouhý okamžik.

"NE!" zakřičel jsem. Slyšel jsem, jak se převrhla židle, a uvědomil jsem si, že stojím na nohách.

"Edwarde!" Carlisle se také postavil, ruku položenou na mém rameni. Téměř jsem ho nevnímal.

"Upevňuje se to," zašeptala Alice. "Každou minutou jsi víc a víc rozhodnutý, Edwarde. Jsou před ní jen dvě budoucnosti. Buď jedna, nebo druhá, Edwarde.

Viděl jsem, co vidí, ale nechtěl jsem se s tím smířit.

"Ne," opakoval jsem, můj hlas ale nebylo téměř slyšet. Cítil jsem, jako kdyby moje nohy byly z rosolu, musel jsem se opřít o stůl.

"Zasvětí nás, prosím, někdo do toho tajemství?“ Postěžoval si Emmett.

"Musím odejít," zašeptal jsem k Alici, ignorujíc jeho dotaz.

"Edwarde, to už jsme probrali." Zdůraznil Emmett. "Bylo by to nejlepší řešení, v případě, že začne mluvit. A kromě toho, když odejdeš, nebudeme si jistý, jestli skutečně začala mluvit nebo ne. Musíš zůstat a smířit se s tím."

"Nevidím tě odcházet, Edwarde," řekla mi Alice. "A nejsem si jistá, jestli vůbec můžeš odejít." Přemýšlej o tom, doplnila v tichosti. Popřemýšlej o odchodu.

Věděl jsem, na co naráží. Ano, představa, že už nikdy neuvidím Bellu byla … bolestivá. Ale také nevyhnutelná. Nemohl jsem souhlasit ani s jednou možnou budoucností, ke které bych jí odsoudil.

A taky si nejsem jistá ohledně Jaspera, Alice pokračovala v myšlenkách. Když odejdeš a když si začne znovu myslet, že je pro nás nebezpečná …

"To jsem neviděl," nesouhlasil jsem s ní a stále jsem si jen mírně uvědomoval, že máme společnost. Jasper zaváhal. Neudělá nic, co by ublížilo Alici.

Možná ne právě teď. Ale budeš riskovat její život, necháš ji zde nechráněnou?

"Proč mi to děláš?" zasténal jsem. Položil jsem si hlavu do dlaní.

Nebyl jsem ochránce Belly. Nemohl jsem být. Nebyla Alicina vize budoucnosti, obě možné, dostatečný důkaz?

Také ji miluju. Nebo brzy budu. Není to stejné, ale přesto moc chci, aby tu už byla.  

"Miluješ ji, také?" nevěřícně jsem zašeptal.

Povzdechla si. Jsi tak slepý, Edwarde. Nevidíš, kam to míří? Nevidíš, kde se právě nacházíš? Je to tak neodvratné, jako že slunce vychází na východě. Podívej se na to, co vidím já …

Vystrašeně jsem potřásl hlavou. "Ne." Snažil jsem se nevnímat vize, které se jí honily hlavou. "Nemusí to být takto. Odejdu. Změním budoucnost."

"Můžeš to zkusit," řekla skepticky.

"Ale, no tak!" Křičel Emmett.

"Podívej se," zasyčela Rose. "Alice ho vidí zamilovaného do člověka! Typický Edward!“ odfrkla si.

Sotva jsem ji slyšel.

"Cože?" překvapeně to komentoval Emmett. Potom se přes celou místnost rozlehl výbuch jeho smíchu. „ Tak tohle se děje?" Znova se zasmál. "Chudák Edward."

Cítil jsem jeho ruku na rameni, ale nepřítomně jsem ji setřásl. Nevnímal jsem ho.

 "Zamilovat se do člověka?" zopakovala Esme ohromeným hlasem. "Do toho děvčete, které dnes zachránil? Zamilovat se?"

"Co přesně vidíš, Alice?" dožadoval se Jasper.

Otočila se k němu, já jsem na ní dál jen ohromeně zíral.

"Záleží to na tom, jestli je dost silný. Jestli ji zabije on sám“ - otočila se, aby se na mě mohla podívat -  "což by mě opravdu naštvalo, Edwarde, nemluvě o tom, co by to způsobilo tobě - " otočila se zpátky k Jasperovi, " nebo bude jednoho dne jednou z nás."

Někdo vydechnul. Nedíval jsem se, kdo.

"To se nestane!" znova jsem zakřičel. "Nikdy!"

Alice mě neposlouchala. "Záleží to na tom," opakovala. "Možná bude dost silný, aby ji nezabil - ale bude k tomu velice blízko. Bude potřeba mít neskutečnou dávku sebekontroly.“ Uvažovala. "Větší, než má Carlisle. Možná na tom budou stejně. Jedna jediná věc, na kterou ale není dost silný, je držet se od ní dál. To prostě nedokáže. "

Nedokázal jsem najít svůj hlas. A zdálo se, že ani ostatní. Viděl jsem svůj vlastní vystrašený výraz z pěti možných úhlů.

Po dlouhé chvíli si Carlisle povzdychl.

"No tohle tedy… věci komplikuje."

"No to bych řekl," souhlasil Emmett. Ještě stále se usmíval. Jedině Emmett si spolehlivě najde na všem něco k smíchu.

"Předpokládám, že naše plány se nemění." Řekl zamyšlený Carlisle. "Zůstaneme a budeme se dívat. Vypadá to, že nikdo z nás … nezraní děvče.“

 

Ztuhl jsem.

"Ne," odporoval potichu Jasper. "S tím nemůžu, bohužel, souhlasit. Když Alice říkala, že jsou tu jen dva způsoby … "

"Ne!" Můj hlas byl jakousi kombinací křiku, zavrčení a zoufalství. "Ne!"

Musel jsem utéct, musel jsem utéct od změti jejich myšlenek – Rosalina pokryteckého znechucení, Emmettova humoru, Carlisleovi nekonečné trpělivosti …

Co bylo horší: Alicina důvěra. Jasperova víra v její důvěru.

A nejhorší: Esmina… radost.

Vyšel jsem ven z místnosti. Když jsem procházel kolem Esme, dotkla se mojí ruky, ale nedokázal jsem to ocenit.

Začal jsem běžet ještě dříve, než jsem vyšel z domu. Řeku jsem jedním skokem přeskočil a utíkal jsem do lesa. Opět se rozpršelo, tak hustě, že jsem za moment byl na kost promočený. Ta tenká vrstva vody se mi líbila – vytvářela jakousi bariéru mezi mnou a zbytkem světa. Uzavřela mě, samotného.

Běžel jsem směrem na východ, přímo přes hory, neměnil jsem směr, dokud jsem nespatřil světla Seattlu. Zastavil jsem se, chvíli předtím, než jsem překročil hranice civilizace.

Úplně sám, jsem se konečně odvážil podívat se na to, co jsem vlastně udělal – na způsob, kterým jsem pokazil budoucnost.

Jako první – vize Alice a děvčete jak se objímají. Důvěra a přátelství bylo z jejich vztahu tak zřejmé, že to přímo křičelo přes obraz. Belliny krásné čokoládové oči nebyly zmatené, ale stále plné tajemství – ale v té chvíli se zdály být šťastné. Neodtáhla se při doteku Aliciny chladné ruky.

Co to znamenalo? Kolik toho věděla? V tomto momentě, v té vzdálené budoucnosti, co si asi myslela o mě?

Potom následoval další obraz, téměř stejný, ale naplněný hrůzou. Alice a Bella, přátelsky propletené ruce. Jenže mezi jejich rukama nebyl žádný rozdíl – obě byly bílé, hladké a tvrdé jako ocel. Belliny velké oči už neměly čokoládovou barvu. Duhovky měla karmínově červené. Z jejich hloubky se nedalo nic vyčíst – byl v nich souhlas nebo prázdnota? Nedokázal jsem to rozluštit. Její tvář byla studená a nesmrtelná.

Zachvěl jsem se. Nemohl jsem v sobě potlačit otázku, stejnou a přece odlišnou. Co to znamenalo – jak se to stalo? A co si teď myslí o mně?

Na tu poslední jsem dokázal odpovědět. Kdybych jí ve své slabosti a sobectví vnutil tento prázdný téměř ne – život, určitě by mě nenáviděla.

 

Ale náhle se vynořil další a o mnoho strašnější obraz. Strašnější než všechno, co jsem doposud viděl.

Moje vlastní oči byly tmavočervené od lidské krve, byly to oči netvora. Mrtvé, zlomené tělo Belly leželo v mé náruči, šedé, vyčerpané, úplně bez života. Vize byla tak perfektně jasná.

Nemohl jsem se na to dále dívat. Nesnesl jsem to. Snažil jsem se obraz vyhnat z mysli a přemýšlet o něčem jiném. O čemkoliv. Snažil jsem se znovu si představit výraz její, stále ještě žijící, tváře, která mi poslední dobou bránila volně vidět. Všechno však bylo zbytečné.

Alicina pochmurná vize zaplnila moje myšlenky a já jsem se vnitřně svíjel bolestným utrpením, které mi způsobila. Mezitím netvor uvnitř mě překypoval radostí a jásal nad pravděpodobným úspěchem. Bylo mi z toho zle.  

Tohle se nemůže stát. Musí tu být nějaký způsob, jak změnit budoucnost. Nenechám Aliciny vize, aby mi řídily osud. Zvolím si jinou cestu. Vždy byla jiná cesta.

 Musela být.

5. Pozvání

Střední škola. Teď už to není očistec, je to naprosté peklo. Mučení a oheň … Ano, oboje jsem již zažil.

Teď už jsem dělal všechno správně. Každé „i“ mělo tečku, každé „t“ mělo háček. Nikdo si nemohl stěžovat, že se vyhýbám zodpovědnosti.

Abych udělal Esme radost a ochránil ostatní, zůstal jsem ve Forks. Vrátil jsem se ke svému starému rozvrhu. Lovil jsem stejně jako ostatní. Každý den jsem chodil do školy a hrál jsem si na člověka. Každý den jsem pozorně poslouchal, jestli neuslyším něco nového o Cullenových. Dívka neřekla nikomu ani slovo, jen pořád dokola opakovala stále stejný příběh – že jsem stál vedle ní a potom ji odhodil z cesty – až to všechny její dychtivé posluchače začalo nudit, takže se nakonec už nikdo neptal na detaily. Už neexistovalo žádné nebezpečí. Můj nerozvážný čin nikoho neohrozil.

Nikoho, kromě mě.

Byl jsem rozhodnutý změnit budoucnost. Nebyla to nejlehčí úloha, ale neexistovala žádná jiná možnost, s kterou bych mohl žít.

Alice předpověděla, že nebudu dost silný, abych se od Belly držel dál. Ale já jí dokážu, že se mýlila.

Myslel jsem si, že první den bude nejtěžší. Když byl u konce byl jsem si jistý, že i nejhorší byl. Ale tak moc jsem se mýlil.

Trápilo mě vědomí, že jí ubližuji. Utěšoval jsem se tím, že její bolest bude jen dočasná a malá – trochu bolesti z mého odmítnutí – v porovnání s mojí. Bella byla člověk a věděla, že já jsem trochu jiný, že jsem něco velmi špatného a děsivého. Pravděpodobně se jí spíš uleví, než by se  jí dotklo, že od ní odvrátím tvář a budu předstírat, že neexistuje.

 "Ahoj, Edwarde," pozdravila mě první den na hodině biologie. Její hlas byl přívětivý, přátelský, obrat o sto osmdesát stupňů, vezmu – li v úvahu náš poslední rozhovor.

Proč? Co ta změna znamenala? Zapomněla už? Rozhodla se, že si všechno přeci jen vsugerovala? Že by mi opustila, že jsem nedodržel svůj slib?

Ty otázky mě pálily jako žízeň, která mě přepadla kdykoliv jsem se nadechnul.

Potřebuju malou chvilku, jen abych se jí podíval do očí. Jenom chci zjistit, jestli v nich dokážu najít odpovědi na všechny ty otázky …

 Ne. Nemohl jsem si to dovolit. Ne, pokud jsem chtěl změnit budoucnost.

Mírně jsem pootočil hlavou jejím směrem, žádný pohled na ni. Přikývl jsem a hned se otočil zpět.

Už na mě znovu nepromluvila.

Když škola skončila a já již nemusel nic hrát a předstírat, utíkal jsem do Seattlu stejně jako předchozí den. Zdálo se mi, že ta bolest se dá snést lépe, když skáču nad zemí a vše okolo mě se mění v zelenou šmouhu.

Tento běh se stal mým každodenním zvykem.

Miloval jsem ji? Nemyslím si to. Zatím ne. Nemohl jsem se zbavit Aliciných letmých pohledů do budoucnosti. Viděl jsem, jak lehké by bylo zamilovat se do ní. Bylo by to jako volný pád, naprosto bez jakékoliv snažení. Nedovolit si to byl přesný opak – bylo to jako viset na skále nad strmým útesem, byla to tak zničující, že jsem si připadal stejně slabý jako kterýkoliv jiný člověk.

Tato situace už trvala více než měsíc a každý den to pro mě bylo těžší a těžší. Nedávalo mi to smysl – čekal jsem, že se přes to přenesu, že se to bude zlepšovat. Tohle asi měla na mysli Alice, když mi předpověděla, že nebudu mít dost síly na to, abych se od ní držel dál. Viděla, jakou bolest mi to bude působit a že se bude stupňovat. Ale já jsem jí dokázal snést.

Nezničím Belle budoucnost. Jestli bylo mým osudem ji milovat, tak potom vyhýbání se kontaktu s ní bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat, ne?

Vyhýbání se jí bylo ale hranicí toho, co jsem dokázal snést. Mohl jsem předstírat, že ji ignoruju a nikdy už se na ní nepodívat. Mohl jsem předstírat, že mě absolutně nezajímá. Ale vše byla jen přetvářka, ne realita.

Stále jsem visel na každém jejím slově, na každém jejím nádechu.

Svoje trápení jsem rozdělil do čtyř kategorií.

První dvě už mi byly známé. Její vůně a ticho její mysli. Nebo lépe řečeno – abych to vystihl naprosto přesně – moje žízeň a moje zvědavost.

Žízeň byla na prvním místě. Nedýchání při hodinách biologie se stalo mým zvykem. Samozřejmě, existovaly i výjimky, kdy jsem musel odpovědět na otázky nebo něco takového a potřeboval jsem se nadechnout, abych mohl odpovědět. To jsem ochutnal vzduch kolem ní, bylo to stejné jako ten první den – oheň, potřeba a zoufalá snaha utéct. A přesně tak jako první den, ten netvor uvnitř mě se tlačil na povrch …

Zvědavost byla ta nejvytrvalejší z nich. Co si myslí právě teď? Nedokázal jsem tuto otázku dostat z hlavy. Když si nepřítomně omotala vlasy kolem prstu. Když hodila knihy na stůl s větší silou, než bylo potřeba. Když přišla pozdě na hodinu. Když netrpělivě podupávala nohou o podlahu. Každý její pohyb, který jsem zachytil periferním viděním, ukrýval pro mě nepředstavitelné tajemství. Když mluvila s ostatními studenty, rozebíral jsem každé její slovo a tón řeči. Vyslovila svoje myšlenky nahlas, nebo přemýšlela nad tím, co má říct? Často se mi zdálo, jako kdyby chtěla říct to, co její posluchači chtěli slyšet a to mi připomínalo moji rodinu a náš každodenní život ve lži – ale my jsme v tom byli lepší. Možná jsem si to jen přestavoval. Proč by měla něco předstírat? Byla jen obyčejný lidský teenager.

Mike Newton byl nejpřekvapivější z mých trápení. Kdo by si kdy pomyslel, že tento obyčejný, nudný člověk může být tak nesnesitelný? Ovšem, kdybych byl spravedlivý, měl bych k tomuto otravnému chlapci cítit trochu vděčnosti – nejvíc ze všech udržoval konverzaci s dívkou. Přes jejich rozhovory jsem se o Belle hodně dozvěděl – stále jsem dával dohromady svůj seznam – ale naopak, Mikeova pomoc s mým projektem mě ještě více rozčilovala. Nechtěl jsem, aby Mike byl ten, kdo odhalí její tajemství. Chtěl jsem to být já.

Pomáhalo mi, že on si nikdy nevšiml jejích odhalení a přeřeknutí. Nic o ní nevěděl. Ve své mysli si vytvořil Bellu, která neexistovala – děvče naprosto stejné, jako byl on sám. Nikdy si nevšiml její nesobeckosti a odvahy, které ji odlišovaly od ostatních lidí, nikdy neslyšel tu vyspělost jejích vyslovených myšlenek. Neuvědomil si, že když mluvila o své matce, znělo to přesně opačně, jako kdyby rodič hovořil o svém dítěti – láskyplně, shovívavě, jemně pobaveně a ochranitelsky. Neslyšel tu trpělivost v jejím hlase, když předstírala zájem o jeho příběhy a už vůbec nerozeznal tu dobrotu za trpělivostí.

V průběhu jejích rozhovorů s Mikem jsem na svůj seznam jejích vlastností přidal tu vůbec nejdůležitější, tu, co odhaluje nejvíc – jednoduchou a výjimečnou. Bella byla dobrá. Už všechny ostatní vlastnosti tomu nasvědčovaly – milá, plachá, nesobecká, milující, odvážná – byla prostě skrz naskrz dobrá.

Ale ani tyto užitečné odhalení můj vztah k tomuto chlapci nedokázaly zlepšit. Ten majetnický pohled, který upíral na Bellu – jako kdyby byla nějaká věc na prodej – mě provokoval, stejně jako jeho neslušné představy.  Začínal si být příliš jistý jejím zájmem, protože časem se zdálo, že ho upřednostňuje před ostatními chlapci, před těmi, které považoval za své soky – Tylera Crowleyoho, Erica Yorikeho a ojediněle i mě. Pravidelně sedával na okraji našeho stolu, než začala hodina biologie, povídal si s ní, povzbuzený jejími úsměvy. Byly to jen zdvořilé úsměvy, uklidňoval jsem se. Ale i navzdory tomu jsem se usmál při představě, že do něj vrazím tak silně, až přeletí přes celou místnost a zastaví se až o protější stěnu. Pravděpodobně bych mu smrtelně neublížil …

Mike už na mě nemyslel jako na soka. Chvíli po té nehodě se obával, že ta situace mě a Bellu spojí, ale opak se ukázal být pravdou. Ale i tak ho stále trápilo, že právě ona byla ta, které jsem se rozhodl věnovat svoji pozornost. Teď jsem ji ovšem ignoroval tak důsledně, stejně jako ostatní, že téměř praskl samolibostí.

Na co teď myslela? Líbila se jí jeho pozornost?

A nakonec čtvrtá část mého trápení, ta nejbolestnější – Bellina lhostejnost. Když jsem jí já ignoroval, začala ignorovat i ona mě. Už se nepokusila znovu navázat rozhovor. A co jsem věděl, tak už na mě ani nemyslela.

Tohle mě dohánělo k šílenství. Dokonce by to mohlo zlomit moje předsevzetí změnit budoucnost – ale občas se na mě Bella podívala stejně jako kdysi. Já jsem to neviděl na vlastní oči, zakázal jsem si se na ní dívat, když nás Alice varovala, že se Bella rozhodla se na nás podívat. Ostatní byli stále velmi ostražitý ohledně Belly, stále nevěděli kolik toho ví.

Trochu to zmírnilo moji bolest, když jsem věděl, že se na mě zdálky dívá. Samozřejmě, třeba spíše přemýšlela nad tím, co jsem to vlastně za chudáka.

"Bella se za chvíli podívá na Edwarda. Tvařte se normálně," konstatovala Alice jedno březnové úterý a v tu chvíli ostatní znervózněli a začali se chovat jako lidi, i když úplná strnulost byla znakem našeho druhu.

Dával jsem pozor na to, jak často se dívá mým směrem. Potěšilo mě, i když by nemělo, že se intervaly ani časem neměnily. Nevěděl jsem co to znamená, ale cítil jsem se kvůli tomu dobře.

 Alice si povzdychla. Přála bych si …

"Nech toho, Alice," procedil jsem skrz zuby. "Nestane se to."

Našpulila rty. Nemohla se dočkat, až se začne přátelit s Bellou. Bylo zvláštní, jak jí chyběla dívka, kterou zatím ani nepoznala.

Přiznávám, že jsi silnější, než jsem si myslela. Budoucnost je opět nejistá, udělal jsi ji bezvýznamnou. Doufám, že jsi šťastný

"Mě to naopak dává dostatečný význam."

Odfrkla si.

Snažil jsem se ji utěšit, ale byl jsem příliš netrpělivý, abych si mohl povídat. Neměl jsem dobrou náladu, byl jsem nervóznější víc, než ostatní tušili. Jen Jasper si uvědomoval, jak hluboce mě to zraňovalo, a já jsem cítil, jak ze mě stres opadává pod účinkem jeho jedinečné vlastnosti – vycítit a ovlivnit náladu ostatních. I když nechápal důvod mojí špatné nálady – a já jsem měl špatnou náladu v posledních dnech nepřetržitě – nevěnoval tomu pozornost.

Dnešek bude těžký den. Těžší než kterýkoliv jiný den, i když se podobaly jeden druhému.

Mike Newton, ten protivný chlapec, kterého jsem si nedovolil považovat za soupeře, chtěl pozvat Bellu na rande..

Ples s dámskou volenkou se blížil a Mike doufal, že ho Bella pozve. To, že to zatím neudělala, otřáslo jeho sebedůvěrou. Teď se nacházel v nepříjemné situaci – vychutnával jsem si to, víc než bych měl – protože ho pozvala Jessica Stenleyová. Nechtěl jí říct „ano“, stále doufal, že ho pozve Bella (a tím zvítězí nad svými soky), ale zároveň nechtěl říct „ne“ a přijít o ples úplně. Jessica, které se dotklo, že pozvání rovnou nepřijal, přemýšlela nad důvodem, který se za tím skrýval a v duchu vraždila Bellu. A znovu se ozýval můj instinkt postavit se mezi Bellu a rozzlobené myšlenky Jessicy. Teď už jsem ho chápal lépe, ale o to víc mě rozčilovalo, že to nemůžu udělat.

 Nechápu, jak k tomu došlo! Byl jsem úplně fascinovaný bezvýznamnými středoškolskými drby, kterými jsem kdysi tak opovrhoval.

Mike byl velmi nervózní, když vcházel s Bellou do učebny biologie. Slyšel jsem jeho vnitřní boj, zatímco jsem čekal na jejich příchod. Ten chlapec byl zbabělec. Čekal na tento tanec s jistým záměrem, nechtěl ukázat svoji zamilovanost, dokud mu Bella něco sama nenaznačí. Nechtěl riskovat odmítnutí, chtěl, aby ona udělala první krok.

 

Zbabělec.

Zase se pohodlně usadil na okraj našeho stolu, jako kdyby to dělal odjakživa a já jsem si představil, jak by to asi znělo, kdyby jeho tělo narazilo na stěnu s takovou silou, až by to zlomilo většinu jeho kostí.

"Takže," řekl jí s pohledem upřeným na podlahu. „Jessica mě pozvala na jarní ples.“

"To je skvělé," okamžitě odpověděla Bella se zjevným nadšením. Bylo těžké neusmívat se nad tím, jak to Mikeovi pomalu docházelo. Doufal, že tím bude zdrcená. „S Jessikou si to báječně užiješ.“

Snažil se získat znovu odvahu. "No…“ zaváhal, téměř vycouval, ale vzpamatoval se. „Já jsem jí řekl, že si to musím rozmyslet.“

„Proč bys to dělal?“ dožadovala se Bella odpovědi. V hlase měla nesouhlas a i úlevu.

A co mělo znamenat tohle? Nečekané a intenzivní zoufalství mě donutilo zatnout pěsti.

Mike neslyšel úlevu v jejím hlase. Začervenal se - bylo to zuřivostí – a předtím, než opět promluvil, se zadíval do země.

„Říkal jsem si, jestli… no, jestli třeba nemáš v plánu pozvat mě ty.“

Bella zaváhala.

Přesně v tu chvíli jsem viděl její budoucnost jasněji, než v jakékoliv vizi Alice.

Možná řekne „ano“ na Mikeovu nevyslovenou otázku, možná řekne „ne“, ale tak jako tak, někdy někomu řekne „ano“. Byla krásná a neobyčejná, ale lidští muži na to nekoukali. Jestli se spokojí s někým z tohoto bezvýznamného davu, nebo počká až odejde z Forks, ten den, kdy odpoví „ano“, přijde.

Viděl jsem její život tak jako předtím – vysoká škola, kariéra, láska, manželství. Viděl jsem jí po  boku svého otce, oblečenou v bílém, s tváří červenou štěstím, když šla uličkou na hudbu z Wagnerova svatebního pochodu.

Ta bolest byla větší než cokoliv, co jsem kdy předtím cítil. Člověk by na ni pravděpodobně umřel.

A nejenom ta bolest, ale i neskutečná zuřivost.

Hněv uvnitř mě toužil po fyzické ventilaci. I když tento bezvýznamný, opovržení hodný chlapec třeba nebude ten, komu poví „ano“, toužil jsem mu rozdrtit lebku ve svých rukou, jako představiteli toho, kdo to bude.

Tomuto pocitu jsem nerozuměl - byla to jakási kombinace bolesti, zuřivosti, touhy a zoufalství. Ještě nikdy jsem to necítil, nedokázal jsem to pojmenovat.

„Miku, myslím, že bys jí měl říct, že s ní půjdeš,“ řekla mu Bella jemným hlasem.

Mikeova naděje se zhroutila. Za jiných okolností bych si to vychutnal, ale teď jsem byl ztracený v bolesti a ve výčitkách, co se mnou všechny ty pocity udělaly.

Alice měla pravdu. Nebyl jsem dostatečně silný.

Právě teď Alice vidí vizi budoucnosti, jak se opět zamotává. Potěší ji to?

„Ty už jsi někoho pozvala?“ Náhle se zeptal Mike. Podíval se na mě s podezřením, poprvé za několik týdnu. Uvědomil jsem si, že jsem se prozradil, moje hlava byla natočená směrem k Belle.

Ta divoká závist v jeho myšlenkách – závist někomu, komu dala Bella přednost – náhle pojmenovala můj nedávný pocit.

 Žárlil jsem.

"Ne," řekla mu s jemnou stopou humoru v hlase. „Já na ten ples vůbec nepůjdu.“

Přes všechny ty výčitky a hněv jsem cítil úlevu. Odteď jsem přemýšlel o svých soupeřích.

"Proč ne?" vyzvídal Mike drzým hlasem. Dotklo se mě, že ten tón používal, když s ní mluvil. Potlačil jsem zavrčení.

„Já tuto sobotu jedu do Seattlu,“ odpověděla.

Zvědavost už nebyla tak nepříjemná jako předtím, teď už to bylo úplné zaměření se na nalezení odpovědí na všechno. Za chvíli se dozvím o tomto překvapujícím objevu víc. Mikův tón se změnil na nepříjemné přemlouvání. „Nemůžeš jet nějaký jiný víkend?“

"Je mi líto, ne." Bella byla najednou strohá. "„Neměl bys Jess nechávat déle čekat – je to hrubé.“

Starost o pocity Jessicy ve mně opět probudily žárlivost. Výlet do Seattlu byl očividně jen záminka, aby mohla říct ne – odmítla jen kvůli kamarádce? Na to byla dost nesobecká. Přála si, aby s ním mohla jít? Nebo jsem se pletl? Měla zájem o někoho jiného?

„Jo, máš pravdu,“ zareagoval tak sklíčeně, že jsem ho téměř litoval. Téměř.

Odvrátil od ní pohled a já ztratil její tvář v jeho myšlenkách.

Tohle tolerovat nebudu.

Otočil jsem se k ní, abych mohl něco vyčíst z jejího výrazu. Poprvé po více než měsíci. Dovolit si to byla taková úleva, jako když se topící člověk nadechne vzduchu.

Měla zavřené oči a ruce přitisknuté na spánky. Jemně potřásla hlavou, jako kdyby se snažila vypudit z hlavy nějakou myšlenku.

 Frustrující. Fascinující.

Hlas pana Bannera ji vytrhl ze zamyšlení a její oči se pomalu otevřely. Okamžitě se na mě podívala, pravděpodobně vycítila můj pohled. Hleděla do mých očí se stejným zmateným výrazem, který mě už tak dlouho pronásledoval

V této chvíli jsem necítil ani výčitky, ani vinu, ani hněv. Věděl jsem, že se znovu dostaví o to dříve, ale právě teď jsem se vznášel, což bylo divné a znepokojující. Jako kdybych zvítězil.

Neodvrátila se, i když jsem se na ní intenzivně díval a snažil se bezvýsledně přečíst myšlenky v jejích hnědých očích. Byly spíše plné otázek než odpovědí.

Viděl jsem odraz svých vlastních očí a ty byly černé od žízně. Už to byly téměř dva týdny od mého posledního lovu, nebyl to tedy zrovna ten nejbezpečnější den na zlomení mé vůle. Ale zdálo se, že jí barva mých očí nevyděsila. Stále se na mě dívala a její tváře chytily nádhernou růžovou barvu.

 Na co právě myslela?

Téměř jsem svoji otázku vyslovil nahlas, ale v té chvíli mě pan Banner oslovil. Krátce jsem se podíval jeho směrem a vylovil jsem z paměti správnou odpověď.

Rychle jsem se nadechl. "Krebsův cyklus."

Žízeň mi opět spalovala celé hrdlo – svaly se mi napjaly a ústa se mi naplnila jedem – zavřel jsem oči a snažil se soustředit, navzdory neskutečné touze po její krvi, která ve mně zuřila.

Netvor byl silnější než kdykoliv předtím. Radoval se. Přijal tuto rozdělenou budoucnost, která mu dala padesáti procentní šanci na něco, po čem neustále toužil. Třetí, neurčitá budoucnost, kterou jsem se snažil silou vůle vybudovat, se rozpadla – zničená obyčejnou lidskou žárlivostí – a on byl najednou blíže k tomu, aby vyhrál.

Výčitky a vina mě pálily spolu s žízní, a kdybych mohl plakat, tak bych teď měl plné oči slz.

Co jsem to udělal?

Když jsem si uvědomil, že jsem tu bitvu již prohrál, už nebyl žádný důvod si odpírat něco, po čem jsem tak hrozně toužil. Znovu jsem se k ní otočil

Skryla si tvář za vlasy, ale i tak jsem viděl, jak jí zčervenaly tváře.

 Netvorovi se to líbilo.

Už se na mě nepodívala, ale mezi prsty si nervózně žmoulala pramen vlasů. Její jemné prsty, její zápěstí byly tak křehké, vypadaly, jako už jen můj dech by je mohl zlomit.

Ne, ne, ne. To neudělám. Byla příliš křehká, příliš dobrá, příliš vzácná, aby měla takovýto osud. Nemůžu dovolit, aby se můj život smíchal s jejím, aby ho zničil.

 Ale ani jsem se od ní nedokázal držet dál. Alice měla pravdu.

Netvor uvnitř mě zuřil, když jsem váhal, nejdřív rozhodnutý pro jednu, potom pro druhou stranu.

Moje krátká hodina s ní skončila příliš brzy. Když zazvonilo, začala si balit svoje věci, aniž by se na mě podívala. To mě zklamalo, ale těžko jsem mohl očekávat něco jiného. Způsob, jakým jsem s ní zacházel od té nehody, byl neomluvitelný.

"Bello?" oslovil jsem ji, neschopný se zastavit. Moje vůle byla v troskách.

Před tím, než se na mě podívala, zaváhala. Potom se ke mně otočila, vypadala otráveně nedůvěřivě.

Připomněl jsem si, že na to měla plné právo. Měla.

Čekala, jestli budu pokračovat, ale já jsem na ní jen zíral a snažil se něco vyčíst z jejího výrazu. V pravidelných intervalech jsem vdechoval vzduch a snažil se bránit žízni.

"Cože?" řekla nakonec. "Ty se mnou zase mluvíš?" V jejím hlase byl nevrlý podtón, který byl, přesně jako její hněv, velice roztomilý. Chtěl jsem se usmát.

Nebyl jsem si jistý, jak jí vlastně odpovědět. Mluvil jsem s ní ve smyslu, jaký měla ona na mysli?

Ne. Ne, jestli tomu pomůžu. A já se budu snažit.

„Ne, vlastně ne“, odpověděl jsem jí.

Zavřela oči a to mě rozčílilo. Zbavila mě nejlepší cesty, jak se dostat k jejím pocitům. Pomalu a zhluboka se nadechla, bez toho aby je opět otevřela. Zatnula zuby.

Promluvila se zavřenými očima. Určitě to nebyl normální, lidský způsob jak komunikovat. Proč to dělala?

„Tak co tedy chceš, Edwarde?“

Zvuk mého jména z jejích úst se mnou dělal divné věci. Kdyby mohlo moje srdce tlouci, určitě by se zrychlilo.

 Jak jí mám odpovědět?

Pravdivě, rozhodl jsem se. Bude k ní odteď tak pravdomluvný, jak to jen půjde. Nechci si zasloužit její nedůvěru, i když touha po opaku byla naprosto nesnesitelná.

„Omlouvám se.“ Řekl jsem jí. Bylo na tom víc pravdy, než tušila. Naneštěstí mohl jsem se ji omluvit jen za takovéto bezvýznamné věci. „Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší.“

Bylo by pro ni rozhodně lepší, kdybych na ni dokázal být i nadále hrubý. Dokážu to?

Otevřela oči a tvářila se ostražitě.

„Nevím, jak to myslíš,“

Snažil jsem se ji varovat tak, jak nejvíc jsem vůbec mohl. „Je lepší, když nebudeme přáteli,“ Samozřejmě, že to už vycítila. Byla bystrá. „Věř mi.“

Přimhouřila oči a já jsem si vzpomněl, že jsem jí už stejná slova jednou řekl – těsně předtím, než jsem porušil slib. Trhlo se mnou, když jsem slyšel, jak zaťala zuby. Pamatovala si na to.

„Je velká škoda, že jsi na to nepřišel dřív,“ zasyčela nahněvaně. „Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost.“

Zíral jsem na ni v šoku. Co ona věděla o mé lítosti?

"Lítost? Lítost nad čím?“ Dožadoval jsem se odpovědi.

„Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala.“vyštěkla.

Užasle jsem ztuhnul.

Jak si toto může vůbec myslet? Záchrana jejího života byla jediná přijatelná věc, kterou jsem udělal od doby, co jí znám. Jediná věc, za kterou jsem se nestyděl. Jediná věc, kvůli které jsem byl rád, že existuju. Bojoval jsem o záchranu jejího života od první chvíle, kdy jsem ucítil její vůni. Jak si to o mě může vůbec myslet? Jak si vůbec může troufnout zpochybnit jediný dobrý skutek, který jsem udělal v celém tomto zmatku?

„Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?“

"Já to vím," odsekla.

Její názor na můj čin mě rozzuřil. „Nic nevíš.“

Jak zmateně a nepochopitelně její mysl fungovala. Určitě nemyslela tak, jako ostatní lidí. To musí být vysvětlení pro její duševní ticho. Byla úplně jiná.

Prudce se ode mě odvrátila a opět zatnula zuby. Začervenala se, tentokrát hněvem. Posbírala si knihy a odkráčela směrem ke dveřím, už se na mě ani nepodívala.

I když jsem byl nesmírně vytočený, bylo nemožné, aby mi její hněv nepřipadal alespoň trochu zábavný.

Šla strnule, aniž by se dívala, kam šlape a špičkou boty zakopla o práh. Klopýtla a všechny její knihy spadly na zem. Místo, aby se k nim sehnula a posbírala je, stála nad nimi, na zem se nedívala a vypadala, že přemýšlí, jestli je má vůbec z té země sbírat.

Rozhodl jsem se nesmát se.

Nebyl tu nikdo, kdo by mě pozoroval. Rychle jsem k ní přiskočil a posbíral její učebnice dříve, než se vůbec zadívala na zem.

Sehnula se a když uviděla moji ruku, ztuhla. Velmi opatrně, aby se moje ledová pokožka nedotkla její ruky, jsem jí podal věci.

"Díky," řekla ledovým, strohým hlasem.

Její tón mě opět podráždil.

"Nemáš zač," odpověděl jsem stejným tónem.

Prudce se ode mě odvrátila a odešla na další hodinu.

Díval jsem se za ní, dokud mi nezmizela v davu.

Španělština mi utekla hrozně rychle. Slečna Goffová se mě na nic neptala – věděla, že moje španělština je výborná a tak mě nechávala v klidu – a já jsem mohl přemýšlet

Takže, ignorovat dál Bellu jsem nemohl. To bylo jasné. Ale znamenalo to, že nemám jinou možnost než ji zničit? To přece nemohla být jediná možná budoucnost. Musela být ještě jiná možnost, nějaký kompromis. Snažil jsem se na to přijít

Emmetta jsem si celou hodinu nevšímal. Byl zvědavý – Emmett neměl intuici jako ostatní, vycítit náladu druhých, ale přesto si všiml změny. Přemýšlel, co se stalo, proč už nemám na tváři pochmurný výraz. Snažil se definovat tu změnu a nakonec se rozhodl, že vypadám optimisticky.

Optimisticky? Tak jsem zvenčí vypadal?

Zvažoval jsem myšlenku na naději, když jsem přicházel k Volvu a přemýšlel jsem, v co bych měl přesně doufat.

Ale nemusel jsem dlouho uvažovat. Byl jsem vnímavý ke zvuku Bellina jména v myšlenkách mých … mých rivalů, myslím, že bych si to měl připustit, takže Eric a Tyler upoutali moji pozornost. Už slyšeli – s velkým zadostiučiněním – že Mike selhal, tak se připravovali na svůj tah.

Eric už byl na místě, opíral se o její auto na místě, kde ho nemohla přehlédnout. Tylerova hodina se prodloužila kvůli zadávání domácích úkolů a tak se zoufale snažil, aby se s ní viděl, než stihne utéct.

Tak tohle musím vidět.

"Počkej na ostatní, ok?" zamumlal jsem směrem k Emmettovi.

Podezřívavě mě sledoval, ale potom pokrčil rameny a přikývl.

Chlapec přišel o rozum, pomyslel si, pobavený mým zvláštním požadavkem.

Viděl jsem Bellu vycházet z tělocvičny a naschvál jsem se postavil na místo, kde mě nemohla zahlédnout.

Když se začala blížit k parkovišti a k Erikovi, vykročil jsem pomalou chůzí, abych ve správný okamžik kolem ní přešel.

Všiml jsem si, že ztuhla, když zaregistrovala, že na ní Erik čeká. Na chvíli zamrzla, ale poté se opět uvolnila a dala do kroku.

„Ahoj, Eriku,“ zavolala přátelsky.

Byl jsem náhle a nečekaně znepokojený. Co když přece jen pro ni byl tenhle hubený, vysoký chlapec s nezdravou pokožkou nějakým způsobem přitažlivý?

Erik těžce polkl. "Ahoj, Bello."

Zdálo se, že si ani neuvědomuje jeho nervozitu.

"Co se děje?" zeptala se, zatímco odemykala svoje auto, bez jediného pohledu na jeho vystrašenou tvář.

„Ehm, jen jsem si tak říkal… jestli bys nešla na jarní ples… se mnou?“ Přeskočil mu hlas.

Konečně se otočila. Byla ohromená nebo potěšená? Eric se na ní nedíval, takže jsem bohužel nemohl sledovat výraz její tváře přes jeho myšlenky.

„Myslela jsem, že je tohle holčičí volenka,“ znepokojeně odpověděla.

„No, to jo,“ připustil zahanbeně.

Tento ubožák mě sice nevytáčel jako Mike Newton, ale i přes jeho úzkost jsem k němu nemohl cítit sympatie, dokud ho Bella jemným hlasem neodmítla.

„Díky za pozvání, ale já budu ten den v Seattlu.“

Už to slyšel, ale i tak byl zklamaný.

"Aha," zamumlal, stále se neodvažoval zvednout pohled do výšky jejího nosu. „No, tak možná příště.“

"Jasně," souhlasila. Ale potom se hryzla do rtu, jako kdyby v té chvíli litovala, že mu nechala naději. Líbilo se mi to.

Eric se náhle otočil a odešel zpět ke škole, opačným směrem, než bylo jeho auto, jako kdyby jen potřeboval utéct.

V té chvíli jsem prošel kolem Belly a slyšel jsem, jak si povzdechla úlevou. Zasmál jsem se tomu.

Otočila se za zvukem mého smíchu, ale já jsem se díval přímo před sebe, ústa pevně sevřená, abych se znovu nezachichotal pobavením.

Tyler byl přímo za mnou, téměř utíkal, aby ji stihl předtím, než odjede. Byl odvážný a víc sebevědomý, než jeho dva předchůdci. Čekal tak dlouho jen proto, že Mike byl první na řadě.

Chtěl jsem, aby ji stihl a to ze dvou důvodů. Jestliže – a už jsem o tom byl téměř přesvědčený – celá tato pozornost Bellu otravovala, chtěl jsem vidět její reakci. A jestli ne, jestli bylo Tylerovo pozvání to, na které čekala, chtěl jsem to vědět. 

Tylera Crowleyho jsem počítal mezi své rivaly, i když jsem věděl, že to není spravedlivé. Zdál se mi celkem příjemný a všedně, ale co já jsem věděl o pocitech Belly. Možná se jí líbili průměrní chlapci…

Trhl jsem sebou při té myšlence. Já nikdy nebudu průměrný. Bylo ode mě velice hloupé ucházet se o její přízeň. Jak by ji mohl zajímat netvor, jakým jsem byl já?

Byla příliš dobrá pro netvora.

Měl jsem jí dovolit odjet, ale moje strašná zvědavost mi nedovolila udělat to, co bylo správné. Opět. Když teď Tyler propásne svoji příležitost, tak si najde čas někdy jindy, a to už nemusím být nablízku, abych si poslechl verdikt. Postavil jsem se s Volvem přímo před ní a zablokoval jí výjezd.

Emmett i ostatní už přicházeli. Emmett jim popsal moje divné chování, takže všichni přicházeli pomalu, sledovali mě a snažili se rozluštit, o co mi vlastně jde.

Sledoval jsem jí ve zpětném zrcátku. Zírala na zadek mého auta a na tváři měla takový výraz, jako by si přála, aby neseděla ve svém starém pickupu ale v tanku.

Tyler si pospíšil ke svému autu, postavil se do řady za ní, velmi nadšený mým nevysvětlitelným činem. Zamával na ní, snažil se upoutat její pozornost, ale nevšimla si ho. Chvíli počkal a potom vystoupil a pomalu se blížil k jejímu autu ze strany spolujezdce. Potom zaklepal na okénko.

Trhla sebou a zmateně se na něj zadívala. Po nějaké chvíli spustila okénko, zdálo se, že s tím má mírné problémy.

„Promiň, Tylere,“ řekla mu rozhořčeným hlasem, „jsem tady zaseklá za Cullenem.“

Moje příjmení vyslovila dost tvrdě, což znamenalo, že se na mě pořád ještě zlobila.

„No jo, já vím,“ řekl Tyler, nevšímal si její nálady. „ Jenom jsem se tě na něco chtěl zeptat, když tady tak trčíme.“

Arogantně se usmíval.

Potěšilo mě, že zbledla, když si uvědomila, o co mu jde.

„Pozveš mě na jarní ples?“ V jeho myšlenkách nebyla ani stopa úvahy o odmítnutí.

„Nebudu ve městě, Tylere.“ Její rozhořčený tón byl stále ještě velmi zřetelný.

„Jo, to Mike říkal,“

„Tak proč –“, tázavě se na něj podívala.

Pokrčil rameny. „Doufal jsem, že jsi ho jenom tak odbyla.“

V očích se jí zablýsklo, ale potom se uklidnila. „Promiň, Tylere,“ neznělo to, že by toho litovala. „Vážně budu pryč z města.“

Přijal odmítnutí, aniž by se to dotklo jeho sebevědomí. „To je v pohodě. Ještě máme stužkovací slavnost.“

Vykročil zpět ke svému autu.

Měl jsem pravdu, když jsem chtěl počkat.

Ten znechucený výraz na její tváři měl pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. Prozradilo mi to něco, co bych neměl chtít tak zoufale vědět – že ani k jednomu z těch lidských chlapců necítí žádnou náklonnost.

A ještě k tomu, její výraz byla asi ta nejvtipnější věc, jakou jsem kdy viděl.

Právě v tu chvíli dorazila moje rodina, dost zmatená faktem, že jsem se pro změnu otřásal smíchy, místo abych vražedně zíral na všechno v mém okolí.

 Co je tu tak vtipné? Chtěl vědět Emmett.

Potřásl jsem hlavou a znovu jsem se rozesmál, když Bella vytúrovala motor. Opět vypadala, že by si přála řídit tank.

 "Tak jdeme!" Nedočkavě zasyčela Rosalie. "Přestaň se chovat jako idiot, jestli můžeš."

Její slova mě nerozčilily, byl jsem příliš veselý. Ale pohnuli jsme se.

Nikdo se mnou cestou domů nemluvil. Občas jsem se ještě zachichotal, když jsem si vzpomněl na Bellinu tvář.

Když jsem přijížděl na příjezdovou cestu – zrychlil jsem, nebyli tu žádní lidé – Alice mi pokazila náladu.

"Teď už si můžu s Bellou popovídat?" náhle a bez přemýšlení vyhrkla, takže jsem neměl možnost si odpověď připravit.

"Ne," odsekl jsem.

"To není fér! Proč musím čekat?"

"Ještě jsem se nerozhodl, Alice."

"Jak chceš, Edwarde."

V její mysli se opět promítly oba Belliny osudy.

"Proč jí vlastně chceš poznat, " zamumlal jsem nevrle, "když jí mám zabít?"

Alice na chvíli zaváhala."To dává smysl," připustila.

Poslední kousek cesty jsem jel stopadesátkou, šlápl jsem na brzdu jen pár centimetrů před garážovou stěnou.

"Užij si běh," samolibě poznamenala Rosalie, když jsem vyběhl z auta.

Ale dnes už jsem neběžel. Namísto toho jsem šel na lov.

Ostatní měli naplánováno jít na lov zítra, ale já jsem si odteď už nemohl dovolit mít žízeň. Přehnal jsem to, pil jsem víc, než bylo třeba, opět jsem téměř plaval. Měl jsem štěstí, že jsem takhle brzy natrefil na stádo losů a jednoho černého medvěda. Byl jsem tak plný, že jsem se necítil dobře. Proč mi to nestačilo? Proč její vůně musela být silnější než cokoliv jiného?

Lovil jsem abych se připravil na následující den, ale když už jsem nezvládal dál lovit a slunce bylo stále ještě v nedohlednu, v tom momentě jsem vědět, že až do zítra čekat nevydržím.

Když jsem si uvědomil, že jdu za ní, opět mě přepadl ten divný, radostný pocit.

Celou cestu do Forks jsem se hádal se svým druhým já, ale moje méně ušlechtilá polovička vyhrála a já jsem pokračoval ve svém plánu. Netvor v mém nitru byl neklidný, ale držel jsem ho dobře spoutaného. Věděl jsem, že si od ní dokážu zachovat bezpečnou vzdálenost, Jen jsem chtěl vědět, kde právě je. Vidět její tvář.

Bylo něco po půlnoci, dům Belly byl tmavý a tichý. Její auto bylo zaparkované na obrubníku u kraje, zatímco auto jejího otce stálo na příjezdové cestě. V okolí jsem nezaslechl žádné myšlenky, což znamenalo, že všichni spí. Pozoroval jsem dům z tmavého lesa, který na východní straně ohraničoval pozemek. Dveře budou pravděpodobně zamčené, to by nebyl problém, ale nechtěl jsem za sebou zanechat důkaz v podobě vylomeného zámku. Rozhodl jsem se nejprve vyzkoušet okno v poschodí. Téměř nikdo se neobtěžuje dávat na tyto okna zámky.

Přešel jsem přes dvůr a na chvíli jsem si přeměřil přední stranu domu. Vzápětí už jsem byl jednou rukou zavěšený na okapové rouře nad oknem. Podíval jsem se do pokoje a dech se mi zastavil.

Byl to její pokoj. Viděl jsem jí ležet v malé posteli, pokrývky měla rozházené po zemi a poznámky u nohou. Když jsem se tak díval, neklidně se převrátila na druhou stranu a přehodila si ruku přes hlavu. Nespala tvrdě, alespoň ne dne. Cítila nebezpečí?

Byl jsem znechucený sám sebou, když jsem jí takto pozoroval. Byl jsem snad lepší než nějaký slídil? Ne nebyl. Byl jsem ještě mnohem horší.

 Uvolnil jsem prsty, chtěl jsem se pustit, ale ještě předtím jsem se dlouze zadíval na její tvář.

Spala neklidně. Mezi obočím měla jemnou vrásku a koutky úst měla svěšené. Rty se jí zatřásly a potom se rozevřely.

"Dobře, mami," zamumlala.

Bella mluvila ze spánku.

Popadla mě hrozná zvědavost, úplně potlačila pocit znechucení. Ta návnada, kterou mi hodila v podobě nechráněných a neúmyslně vyslovených myšlenek byla neuvěřitelně lákavá.

Vyzkoušel jsem okno, a i když kvůli dlouhému nepoužívání pevně drželo, zamknuté nebylo, Pomalu jsem ho otevíral, zděšený vrzáním, které vydávalo. Příště si budu muset donést nějaký olej…

Příště? Znechuceně jsem zakroutil hlavou.

Tiše jsem proklouzl pootevřeným oknem.

Její pokoj byl malý – byl neuspořádaný, ale nebyl tam nepořádek. Vedle postele měla naskládané knihy, ale na hřbet jsem jim neviděl, cd měla rozházené vedle laciného přehrávače – jedno z cédéček na vrchu mělo jen obyčejný průsvitný obal. Haldy papírů ležely vedle počítače, který vypadal jako by byl z muzea zastaralých technologií. Na podlaze se válely boty.

Strašně moc jsem si chtěl přečíst názvy knih a cd, ale slíbil jsem si, že od ní budu udržovat rozumnou vzdálenost. Namísto toho jsem si sedl do starého houpacího křesla v rohu místnosti.

Opravdu jsem si někdy myslel, že vypadá průměrně? Vzpomněl jsem si na první den, na znechucení nad chlapci, které okamžitě zaujala. Ale když jsem si teď představil její tvář v jejich myslích, dokázal jsem pochopit, proč jsem ji neshledával obyčejnou. Zdálo se to tak jasné.

Právě teď - s tmavými vlasy rozloženými okolo její světlé tváře, s děravým tričkem, rozdrbanými tepláky, s uvolněnými rysy tváře a rty jemně pootevřenými – mi vyrazila dech. Lépe řečeno mohla by, kdybych dýchal, pomyslel jsem si ironicky.

Nemluvila, možná už se jí nic nezdálo.

Díval jsem se na její tvář a přemýšlel nad způsobem, jak udělat její budoucnost snesitelnější.

Zranit ji, bylo nepřípustné. Znamenalo to, že jediná možnost jak ji ochránit, bylo, ji znovu opustit?

Ostatní by se se mnou teď už nemohli hádat. Moje nepřítomnost nikoho nevystaví nebezpečí. Nebudou žádné podezření, nic, co by mohlo někoho nasměrovat zpět k nehodě.  

Zaváhal jsem, tak jak už jsem to dnes udělal a najednou se vše zdálo tak beznadějné.

Nemohl jsem doufat, že bych mohl soupeřit s lidskými chlapci, ať se jí tihle líbili nebo ne. Byl jsem netvor. Jak by mě mohla vidět jinak? Kdyby věděla pravdu, vystrašilo by ji to a odradilo. Vypadala by přesně jako oběť v nějakém hororu, utíkala by a strachy ječela.

Pamatuju si ji první den na biologii – a věděl jsem, že přesně tohle by byla ta správná reakce.

Bylo hloupé představovat si, že kdybych jí pozval na ten hloupý ples, tak by zrušila svoje plány a souhlasila by.

 Nebyl jsem ten, kterému bylo předurčeno slyšet její „ano“. Byl to někdo jiný, někdo lidský, někdo teplý. A nemohl jsem si dovolit – někdy v budoucnu, až to „ano“ poví – abych ho zabil, protože si ho zaslouží, ať už to bude kdokoliv. Zasloužila si štěstí a lásku s kýmkoliv, koho si vybere.

Dlužil jsem jí, aby si správně vybrala, nemohl už jsem déle předstírat, že já jsem byl jediný, který by byl nebezpečí proto, že ji miluje.

Takže po tom vše vlastně ani nezáleží na tom, jestli odejdu nebo ne, protože Bella mě stejně nikdy nebude vnímat takovým způsobem, jakým o ní sním já. Nikdy mě nebude brát jako někoho, kdo je hoden lásky.

 Nikdy.

Může se mrtvé, zmrzlé srdce zlomit? Cítil jsem, jako kdyby to moje mohlo.

"Edwarde," řekla Bella.

Ztuhl jsem, díval jsem se na její zavřené oči.

Vzbudila se a nachytala mě tu? Vypadala, že spí, ale její hlas byl úplně jasný…

 Tiše si povzdechla a opět se nespokojeně převalila na bok – stále spala, …

"Edwarde," jemně zašeptala.

Zdálo se jí o mně.

Může mrtvé, zmrzlé srdce opět začít tlouci? Cítil jsem, že to moje by mohlo.

"Zůstaň," povzdychla si. "Nechoď. Prosím… neodcházej."

Zdálo se jí o mě a dokonce to ani nebyla noční můra. Ve svém snu chtěla, abych zůstal s ní.

Snažil jsem se pojmenovat pocity, které mě prostupovaly, ale žádná slova nebyla dostačující. Na dlouhou chvíli jsem se do nich ponořil.

Když jsem se vynořil, už jsem nebyl ten stejný muž jako předtím.

Můj život byla nekonečná, neměnná půlnoc. Musí to tak být, je to nevyhnutelné. Ale jak tedy bylo možné, že slunce vycházelo rovnou uprostřed půlnoci?

 Když jsem se stal upírem, když jsem v mučivých bolestech přeměny vyměnil svoji duši a svoji smrtelnost za nesmrtelnost, skutečně jsem zmrznul. Moje tělo se proměnilo na kámen, jako na svaly – trvalé a neměnné. Moje osobnost též zmrzla – moje povaha, to co jsem měl rád i to co jsem nesnášel, moje nálady a touhy, to vše zůstalo tak jako to bylo.

I u ostatních to bylo stejné. Všichni jsme zmrzli. Byli jsme oživlé kameny.

Změna pro nás byla něco velmi jedinečného. Viděl jsem, jak se to stalo s Carlislem a o nějakých deset let později i s Rosalií. Láska je změnila na něco nekonečného, něco co nikdy nevyprchalo. Už to bylo více než osmdesát let, co Carlisle našel Esme, ale přesto se na ní stále díval očima první lásky. Pro ně už to bude vždy takovéhle.

A též už i pro mě. Vždy budu milovat tuho křehkou lidskou ženu, po zbytek svojí nikdy nekončící existence.

Hleděl jsem na její nevinou tvář a cítil jsem jak se láska usazuje do každé části mého kamenného těla

Teď už spala klidně, s jemným úsměvem na rtech.

Když jsem ji sledoval, začal jsem přemýšlet.

Miluju ji a tak se budu snažit být dost silný na to, abych ji opustil. Věděl jsem, že teď dost silný nejsem. Budu na tom muset pracovat. Ale možná jsem byl dost silný, abych nějakým způsobem oklamal budoucnost.

Alice viděla pro Bellu jen dvě budoucnosti a já jsem teď už oběma rozuměl.

To, že ji miluji mi nezabrání v jejím zabití, když udělám chybu.

I když jsem teď netvora necítil, skrýval se uvnitř mě. Možná, že ho láska navždy umlčela. Kdybych ji teď zabil, nebude to úmyslně, byla by to jen tragická nehoda.

Budu muset být mimořádně opatrný. Nesmím nikdy, opravdu nikdy polevit v sebekontrole. Budu si muset dávat pozor na každý nádech. Budu muset dodržovat bezpečnou vzdálenost.

Nesmím dělat chyby.

Konečně jsem pochopil i tu druhou budoucnost. Byl jsem jí tak fascinovaný, tak vyvedený z míry – což se klidně mohlo stát – že to vyústilo v proměnu Belly ve vězně tohoto ne – života? Teď – zničený touhou po ní – jsem pochopil, že bych mohl, ve stavu neodpustitelného sobectví, poprosit svého otce o laskavost. Poprosit ho, aby jí vzal duši a život, takže by se mnou mohla zůstat navěky.

Zasloužila si něco lepšího.

Ale viděl jsem ještě jednu budoucnost, takové tenké lano, po kterém bych byl schopen jít, kdybych udržel rovnováhu.

Dokázal bych to? Být s ní a zároveň ji nechat člověkem?

Záměrně jsem se zhluboka nadechnul a potom znova, nechával jsem její vůni, aby mnou pronikla jako divoký oheň. Pokoj byl plný její vůně, byla všude. Točila se mi hlava, ale přemohl jsem to. Pokud by se to stalo, a já bych se pokusil mít s Bellou nějaký vtah, zvykl bych si i na tu vůni. Znovu jsem se zhluboka, bolestivě nadechl.

Pozoroval jsem ji ve spánku, dokud se na východě za mraky neobjevil první paprsek slunce. Přemýšlel jsem a dýchal.

Domů jsem se vrátil těsně po tom, co ostatní odešli do školy. Rychle jsem se převlékl, nevšímajíc si Esme, která měla plné oči otázek. Viděla to vzrušení na mojí tváři a pocítila najednou úlevu i obavy. Moje zádumčivost ji zraňovala a teď se zdálo, že je tomu konec.

Běžel jsem do školy, dorazil jsem jen o pár sekund později než moji sourozenci. Neotočili se, minimálně Alice mě musela vidět, když jsem stál v houštině stromů, které lemovaly chodník. Čekal jsem, až se nikdo nebude dívat a potom jsem nepozorovaně vyšel z lesa na parkoviště plné aut.

Slyšel jsem hluk Bellina auta, schoval jsem se za autem a sledoval ji z místa, odkud mě ona vidět nemohla.

Vjela na parkoviště, a když uviděla moje Volvo, se zamračeným výrazem zaparkovala na nejvzdálenějším koutě parkoviště.

Bylo pro mě divné, vzpomenout si, že je na mě pravděpodobně stále naštvaná a že pro to má dobrý důvod.

Chtěl jsem se sám sobě smát. Všechno moje plánování a přemýšlení by bylo naprosto nesmyslné, kdyby o mě neměla zájem, ne? Její sen mohl být naprostá náhoda. Byl jsem ale namyšlený hlupák.

Popravdě, bylo by pro ni lepší, kdyby se o mě nezajímala. To by mě sice neodradilo od toho, abych se jí věnoval, ale aspoň bych jí přitom mohl varovat. To jsem jí dlužil.

Potichu jsem se pohnul, přemýšlel jsem, jak se s ní nejlépe potkat.

Ulehčila mi to. Když vystupovala z auta, klíče jí vypadly z ruky a spadly rovnou do kaluže.

Sehnula se, ale já jsem je držel ještě dřív, než mohla namočit prsty do té studené vody..

Opřel jsem se o její auto a pozoroval její reakci. Škubla sebou a prudce se napřímila.

„Jak to děláš?“ zeptala se mě.

Ano, ještě stále se zlobila.

Podal jsem jí klíče.  „Jak dělám co?“

Natáhla ruku a já jsem jí pustil klíčky rovnou do dlaně. Zhluboka jsem se nadechl, vdechujíc její vůni.

„Objevíš se z ničeho nic.“vysvětlila.

„Bello, to není moje chyba, že jsi mimořádně nevšímavá.“ Ty slova byly tak ironické, téměř jako vtip. Bylo tu něco, co neviděla?

Zaznamenala, jak můj hlas zjihl při vyslovení jejího jména?

Zírala na mě tak, že jsem pochopil, že neocenila můj vtip. Její tep se zrychlil – strachem? Po chvíli sklopila oči.

„Co ta dopravní zácpa včera večer?“ zeptala se mě, aniž by se na mě dívala. „Myslela jsem, že máš předstírat, že neexistuju, a ne mě dráždit až k smrti.“

Stále se na mě hodně zlobila. Bylo potřeba hodně snahy, abych to s ní nějak urovnal. Vzpomněl jsem si na svoje předsevzetí – být k ní upřímný …

„To bylo kvůli Tylerovi, ne kvůli mně. Musel jsem mu dát šanci.“ A potom jsem se zasmál. Nemohl jsem si pomoc, vzpomínal jsem na její včerejší výraz.

"Ty..." zalapala po dechu a potom se zarazila, jako kdyby byla příliš rozzuřená, aby mohla pokračovat. A bylo to tu – znovu ten samý výraz. Potlačil jsem další nával smíchu. Už tak byla dost rozzlobená.

„A nepředstírám, že neexistuješ,“ dodal jsem. Snažil jsem se o nenucený tón. Nerozuměla by tomu, kdybych jí ukázal svoje skutečné pocity. Musel jsem je skrývat, snažit se to trochu zlehčit …  

„Takže se vážně snažíš dráždit mě k smrti? Když si se mnou neporadila Tylerovi dodávka?“

Naštval jsem se. To myslí vážně?

Bylo dost nelogické, že jsem se cítil uraženě – nevěděla o mojí přeměně, o tom, co se stalo v noci. Ale i tak jsem i já byl naštvaný.

„Bello, to je naprosto absurdní,“ odsekl jsem.

Začervenala se, otočila se ke mně zády a odešla.

Přepadly mě výčitky svědomí. Neměl jsem žádné právo zlobit se.

„Počkej,“ zavolal jsem za ní.

Nezastavila se, tak jsem šel za ní.

„Omlouvám se, to bylo hrubé. Netvrdím, že to není pravda,“ - bylo absurdní představit si, že bych jí chtěl ublížit - „ale stejně jsem to neměl říkat, byla to hrubost.“

„Proč mě nenecháš na pokoji?“

Věř mi, chtěl jsem jí říct. Zkoušel jsem to.

A jen tak mimochodem, jsem do tebe zoufale zamilovaný

Udržuj lehkou konverzaci.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale tys mě odstavila na vedlejší kolej,“ Napadla mě jedna akční myšlenka a zasmál jsem se.

„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?“ zeptala se mě přísně.

Musel jsem tak opravdu vypadat. Moje nálada byla velice nevypočitatelná kvůli všem těm emocím, které mě prostupovaly.

„Děláš to znovu.“ upozornil jsem ji.

Povzdychla si. „Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?“

„Říkal jsem si, jestli od soboty za týden“ – sledoval jsem jak jí přes tvář přeběhlo zděšení a musel jsem potlačit další výbuch smíchu – „víš, v den toho jarního plesu –“

Přerušila mě a konečně se mi podívala do očí. „Snažíš se být vtipný?“

Jo. „Necháš mě prosím tě domluvit?“

V tichosti čekala a hryzala si horní ret.

Ten pohled mě na chvíli vyrušil. Zvláštní, neznámé pocity se pohnuly kdesi hluboko v mém zapomenutém lidském já. Snažil jsem se je zaplašit, abych mohl dohrát svoji roli.

„Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?“ zeptal jsem se. Totiž uvědomil jsem si, že místo abych se jí jen ptal na její plány, je s ní můžu podnikat.

Tupě se na mě dívala."Cože?"

„Chceš svézt do Seattlu?“ Sám s ní v autě – moje hrdlo pálilo při té myšlence. Zhluboka jsem se nadechl. Zvykej si.

"S kým?" zeptala se, oči rozšířené a zmatené.

„Se mnou, samozřejmě.“ Řekl jsem pomalu.

"Proč?"

To bylo opravdu tak překvapující, že bych mohl toužit po její společnosti? Opravdu si o mě musela, z mého chování, vytvořit ten nejhorší možný názor.

"No," řekl jsem tak nenuceně, jak jen to bylo možné, „ měl jsem v plánu jet do Seattlu v příštích pár týdnech, a abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli tam tvůj náklaďák dojede.“

Zdálo se bezpečnější si ji dobírat, než se tvářit vážně.

„Můj náklaďák jezdí dobře, díky za tvou starost.“ Řekla stejně překvapeným hlasem. Opět se dala do kroku a já s ní.

Ve skutečnosti neřekla ne, tak jsem se toho chytil.

Poví ne? A co udělám, když to řekne?

„Ale dokáže tam tvůj náklaďák dojet na jednu nádrž?“

„Nechápu, co tobě je do toho.“ Stěžovala si.

To stále ještě nebylo odmítnutí. Její srdce opět bilo rychleji a i její dýchání se zrychlilo

„Plýtvání neobnovitelnými zdroji je záležitost každého člověka.“

„Upřímně, Edwarde, já tě nechápu. Myslela jsem, že nechceš být můj kamarád.“

Když vyslovila moje jméno, projelo mnou vzrušení.

Jak mám udržoval lehkou konverzaci a zároveň být upřímný? Tedy, bylo důležitější být upřímný. Hlavně teď.

„Říkal jsem, že by bylo lepší, kdyby z nás nebyli přátelé, ne že jím nechci být.“

„Aha, díky, tím se všechno vyjasnilo.“ Řekla sarkasticky.

Pod střechou jídelny se zastavila a podívala se na mě. Její tep zakolísal. Byla vystrašená?

Opatrně jsem volil slova. Ne, já jsem ji nemohl opustit, ale možná bude natolik chytrá aby ona opustila mě, než bude příliš pozdě.

„Bylo by to pro tebe… rozumnější, kdybys nebyla mou přítelkyní.“ Když jsem se díval do jejích hlubokých čokoládových oči, moje snaha udržovat lehkou konverzaci se vypařila. . „Ale už mě unavuje snažit se držet si od tebe odstup, Bello.“ Slova jsem vyslovil příliš toužebně.

Znepokojilo mě, když na chvíli přestala dýchat a potom trvalo nějakou chvíli, než se opět nadechla. Jak moc se mě bála? Nu, to brzy zjistím.

„Tak pojedeš se mnou do Seattlu?“ dožadoval jsem se odpovědi.

Přikývla a její srdce se hlasitě rozbušilo.

Ano. Ona mi odpověděla ano.

Ale potom mě zasáhlo vědomí, co ji to asi bude stát?

Opravdu by ses ode mě měla držet dál,“ varoval jsem ji. Slyšela mě? Uteče od budoucnosti, která ji se mnou hrozila? Můžu udělat něco, abych ji ochránil sám před sebou?

Udržuj lehkou konverzaci, nabádal jsem se. „Uvidíme se na hodině.“

Musel jsem se soustředit, abych neběžel, když jsem odcházel.

6. Krevní skupina

Celý den jsem ji pronásledoval očima jiných lidí, svoje vlastní okolí jsem téměř nevnímal.

Ovšem ne přes oči Mikea Newtona, protože jsem nedokázal snést jeho pohoršující představy a také ne přes oči Jessicy Stanleyové, protože její nenávist k Belle, mě tak rozčilovala, až to bylo pro tuto bezvýznamnou dívku nebezpečné. Angela Weberová byla dobrá volba, pokud mi tedy její oči byly k dispozici – byla milá, v její hlavě bylo vše příjemné. A potom ještě učitelé, ti mi poskytovali nejlepší výhled.

Byl jsem překvapený - když jsem sledoval její den, jak zakopla o dlažební kostky na chodníku nebo když si někde zapomněla učebnice, nebo a to se stávalo častěji – když zakopla o svoje nohy – že ji lidé, kterým jsem poslouchal myšlenky, považovali za nemotornou.

Přemýšlel jsem nad tím. Byla pravda, že měla občas problémy zůstat vzpřímeně. Vybavil jsem si, jak první den ve škole zakopla o stůl, jak pomalu našlapovala na ledě v den její nehody, včerejší zakopnutí o práh dveří. Zvláštní, měli pravdu. Opravdu je nemotorná.

Nevěděl jsem, co mi přišlo k smíchu, ale když jsem odcházel z hodiny historie Ameriky na angličtinu, třásl jsem se smíchy, až se na mě lidé divně dívali. Jak to, že jsem si toho nikdy dřív nevšiml? Možná proto, že v její mlčenlivosti bylo něco elegantního, způsob jakým držela hlavu, klenba jejího krku …

Teď tak ovšem nepůsobila. Pan Varner ji pozoroval, když špičkou boty zakopla o koberec a doslova dopadla na svoji židli.

Znovu jsem se rozesmál

Čas utíkal hrozně pomalu, když jsem čekal na příležitost vidět ji na vlastní oči. Nakonec zazvonilo. Pospíšil jsem si do jídelny, abych si zarezervoval stůl. Byl jsem tam první. Vybral jsem si stůl, který byl většinou prázdný, a byl jsem si jistý, že to tak bude i nadále.

Když vešla moje rodina, nikdo z nich nebyl překvapený, že mě vidí sedět samotného u stolu. Alice je na to musela upozornit.

Rosalie přešla kolem mě, aniž by mi věnovala jediný pohled.

Idiot.

Můj vztah s Rosalií nikdy nebyl bezproblémový – urazil jsem jí, když jsem s ní poprvé mluvil -  a od té doby to s námi šlo z kopce. A zdálo se, že poslední dobou je to ještě horší a horší.

Když mě míjel Jasper, pousmál se.

Hodně štěstí, pomyslel si pochybovačně.

Emmett zakroutil očima a potřásl hlavou.

Chudák, ztratil rozum.

Alice doslova zářila, dokonce i zuby se jí příliš moc leskly.

Už si konečně můžu popovídat s Bellou?

"Nepleť se do toho," zašeptal jsem.

Úsměv jí zmizel z tváře, ale za chvíli se opět rozzářila.

Jak chceš. Hraj si na tvrdohlavého. Ale je to jen otázka času.

Opět jsem si povzdechl.

Nezapomeň na dnešní hodinu biologie, připomněla mi.

Přikývl jsem. Ne, na to jsem nezapomněl.

Zatímco jsem čekal na Bellu, sledoval jsem ji očima studenta, který šel do jídelny za Jessicou. Ta tlachala o plese, ale Belle jí neodpovídala. Ne, že by dostala šanci něco říct.

Když vešla Bella do místnosti, její oči se stočily ke stolu, kde seděli moji sourozenci. Na chvíli se na ně dívala, potom nakrčila čelo a oči sklopila k podlaze. Nevšimla si mě.

Vypadala tak… smutně. Cítil jsem strašnou potřebu vstát a jít k ní, nějak ji utěšit, ale nevěděl jsem jak. Neměl jsem ani ponětí, proč byla najednou tak smutná. Jessica stále mlela něco o plese. Byla Bella smutná, protože o něj přijde? To se mi zdálo nepravděpodobné …

Ale mohl jsem to napravit, kdyby si to přála.

K obědu si koupila jen flašku limonády. Nepotřebovala něco výživnějšího než jen limonádu? Nikdy předtím jsem lidskému jídlu nevěnoval takovou pozornost.

Lidi byli tak příšerně křehcí.  Bylo tu ještě milion dalších věcí, které mi dělaly starosti.

„Edward Cullen už na tebe zase zírá“ slyšel jsem konstatovat Jessicu. „Tak si říkám, proč dneska sedí sám.“

Byl jsem jí za to vděčný – i když ji to rozčililo ještě víc – protože Bella okamžitě zvedla hlavu a pátrala svýma očima, dokud se její pohled nestřetl s mým.

Ne její tváři už nebyla ani stopa po smutku. Doufal jsem, že byla smutná, protože si myslela, že jsem dnes odešel ze školy dřív. Tahle naděje mě přinutila usmát se.

Ukazováčkem jsem jí pokynul, aby si ke mně přisedla. Byla tak překvapená, že jsem dostal chuť začít si jí znovu dobírat.

Když jsem na ní mrkl, spadla jí čelist.

„Vážně myslí tebe?“ zeptala se Jessica s urážlivým tónem v hlase.

„Možná potřebuje pomoct s domácím úkolem z biologie,“ řekla tichým, nejistým hlasem.

Tohle bylo další „ano“.

Než došla k mému stolu, dvakrát zakopla a to měla v cestě jen linoleum. Opravdu, jak jsem to mohl přehlídnout? Asi jsem se soustředil jen na její myšlenky … Co dalšího jsem ještě přehlídl?

Buď upřímný, ber to s nadhledem, opakoval jsem si.

Nejistě se postavila za židli naproti mně. Zhluboka jsem se nadechl, tentokrát přes nos.

Pocítil jsem to pálení.

„Co kdyby sis dneska sedla se mnou?“ zeptal jsem se s úsměvem.

Pozorovala mě, když si odtáhla židli a posadila se. Zdála se nervózní, ale to že se posadila, bylo další „ano“.

Čekal jsem, jestli něco řekne.

Chvíli to trvalo, ale nakonec řekla. „Tohle je jiné.“

"No…“ zaváhal jsem. „Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to.“

Proč jsem jí tohle řekl? Ale aspoň to bylo upřímné. A možná i slyšela to zřetelné varování skryté v mých slovech. Možná si uvědomí, že by měla vstát a co nejrychleji odejít.

Nevstala. Sledovala mě a čekala, jako kdybych měl ještě něco dodat.

„Víš, že nemám ponětí, jak to myslíš,“ řekla, když jsem již nic nedodal.

To byla úleva. Usmál jsem se.

„Vím.“

Bylo velmi těžké ignorovat myšlenky, které jsem všude okolo ní slyšel. A kromě toho, chtěl jsem změnit téma.

„Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem tě jim ukradl.“

Nezdálo se, že by jí to dělalo starosti. „Oni to přežijou.“

„Já tě ale možná nevrátím.“ Vlastně jsem ani nevěděl, jestli jsem chtěl být upřímný nebo jsem si ji znovu dobíral. Být blízko ní bylo velmi těžké, takže mi moje vlastní myšlenky nedávaly smysl.

Bella nahlas polkla.

Usmál jsem se jejímu výrazu. „Vypadáš ustaraně.“ Opravdu by tohle nemělo byt vtipné. Měla by být ustaraná.

"Ne." Neuměla lhát a už vůbec jí nepomohlo, že se jí zlomil hlas. Ve skutečnosti jsem překvapená… proč to všechno tak najednou?“

„Vždyť jsem ti to povídal,“ připomněl jsem jí – „Už mě unavilo držet se od tebe dál. Takže to vzdávám.“ Snažil jsem se udržet úsměv. Moc to nefungovalo – být zároveň upřímný a nenucený.

„Vzdáváš?“ zmateně opakovala.

„Ano – vzdávám pokusy o vhodné chování. Prostě teď budu dělat, co chci, a ať si třísky lítají, kam chtějí.“  Tohle bylo dostatečně upřímné. Ať vidí, jaký jsem sobec. Ať jí to varuje.

„Zase jsem mimo.“

Byl jsem dost sobecký na to, aby mě potěšilo, jak to dopadlo. „Vždycky moc mluvím, když jsem s tebou – to je jeden z problémů.“

Dost bezvýznamný problém s ohledem na ty ostatní.

„Neboj se,“ ujistila mě, „Já ničemu z toho nerozumím.

 Dobře. Takže zůstane. „S tím počítám.“

„Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?“

Na chvíli jsem se nad tím zamyslel. „Přátelé…“ Nelíbilo se mi, jak to znělo. Chtěl jsem být víc než přítel.

„Nebo ne,“ rozpačitě zamumlala.

Opravdu to vypadá, že ji tak moc nesnáším?

Usmál jsem se. „No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuju tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel.“

Čekal jsem, jak na to zareaguje a myslel na dvě opačné věci – přál jsem si, aby konečně porozuměla mému varování, ale zároveň jsem si říkal, že bych asi umřel, kdyby to tak bylo. Jak melodramatické. Jako bych byl člověk.

Její tep se zrychlil. „To říkáš často.“

„Ano, protože mě neposloucháš, „ řekl jsem horlivě. „Pořád čekám, že tomu uvěříš. Jestli máš rozum, tak se mi budeš vyhýbat.“

Ale dovolil bych jí to, kdyby to zkusila?

Přimhouřila oči. „Myslím, že sis taky udělal jasný názor ohledně mého intelektu.“

Nebyl jsem si tak úplně jistý, jak to myslela, ale omluvně jsem se usmíval. Asi jsem ji nechtěně urazil.

"Takže," řekla pomalu. „Protože nemám… rozum, tak se budeme snažit být přáteli?"

„Tak nějak.“

Podívala se na ruce, ve kterých držela limonádu.

Stará zvědavost se ve mně opět rozhořela.

„Na co myslíš?“ Zeptal jsem se. Byla úleva, vyslovit to nahlas.

Když se mi podívala do očí, dech se jí zrychlil a tváře se jí začaly zbarvovat do růžova. Nadechl jsem se.

„Snažím se přijít na to, co jsi zač.“

Snažil jsem se dál usmívat, ale tělem mi proběhlo zděšení.

Samozřejmě, že nad tím přemýšlela. Nebyla hloupá. Nemohl jsem věřit, že by si nevšimla něčeho tak zřejmého.

„A daří se ti to aspoň trochu?“ zeptal jsem se ledabyle.

„Moc ne,“ přiznala.

Uchechtl jsem se v náhlé úlevě. „Jaké máš teorie?“

Nemůže být nic horšího než pravda, bylo jedno, s čím přijde.

Začervenala se, ale nic neřekla. Cítil jsem tu horkost ve vzduchu.

Zkusil jsem na ni svůj přesvědčivý tón. Na většinu lidí to zabíralo celkem dobře.

„Ty mi to nepovíš?“ povzbudivě jsem se usmál.

Zakroutila hlavou. „To je moc trapné.“

Ach. Nevědomost byla horší než cokoliv jiného. Proč by ji to mělo ztrapňovat? Nemohl jsem se s tím smířit, musím to vědět.

„To je vážně frustrující, víš.“

Moje stěžování jí rozzlobilo. V očích se jí zablýsklo a z úst se jí řinuly slova rychleji než obvykle.

"Ne, nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující – že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když každou chvíli dělá tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžeš spát a přemítáš, co asi tak mohly znamenat… co je na tom prosím tě frustrujícího?“

Zamračil jsem se na ní, byl jsem příliš rozrušený, abych přiznal, že má pravdu. Nebyl jsem k ní fér.

Pokračovala. „Anebo třeba se ten člověk chová podivně – jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život, a druhý den se k tobě chová jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlí, i když to slíbil. Na tom přece taky není nic frustrujícího.“

Byla to asi nejdelší řeč, jakou jsem od ní slyšel, a tak mi přibyla nová vlastnost do mého seznamu.

„Ty ses nějak rozjela, co?“

„Nemám ráda dvojí měřítka.“

Měla plné právo na svoji zlost.

Zíral jsem na ni a přemýšlel, jestli s ní udělám vůbec něco správně, dokud mě nevyrušil tichý křik myšlenek Mikea Newtona.

Byl tak naštvaný, až jsem se musel zasmát.

„Co je?“zeptala se.

„Zdá se, že tvůj kluk si myslí, že jsem na tebe ošklivý – debatuje, jestli má nebo nemá přijít přerušit naši hádku.“ Znovu jsem se uchechtl.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odsekla mrazivě. „Ale stejně jsem si jistá, že se pleteš.“

Zaradoval jsem se nad způsobem, jakým tuhle větu vyslovila.

„Nepletu. Jak jsem říkal, většinu lidí je snadné přečíst.“

„Kromě mě, samozřejmě.“

„Ano. Kromě tebe.“ Musí být výjimkou pro všechno? Nebylo by alespoň trochu spravedlivé – vzhledem k tomu, co všechno musím teď zvládat, abych mohl, slyšel alespoň něco z jejích myšlenek? Chtěl jsem tak moc? „Zajímalo by mě, proč to tak je.“

Znovu jsem se jí zadíval do očí, snažil jsem se něco přečíst …

Odvrátila pohled. Otevřela limonádu, usrkla z ní, stále očima sledovala stůl.

„Ty nemáš hlad?“ zeptal jsem se zmateně.

"Ne." Podívala se na prázdný stůl mezi námi. "Ty?"

„Ne, nemám hlad.“ To jsem rozhodně nebyl.

Se sevřenými rty stále sledovala stůl. Čekal jsem.

„Můžeš mi prokázat laskavost?“ Zeptala se a najednou se mi podívala do očí.

Co by ode mě mohla chtít? Bude se mě ptát na pravdu, kterou jsem jí nemohl říct, na pravdu, kterou nechci, aby se vůbec někdy v životě dozvěděla?

„To záleží na tom, co chceš.“

„Nic zvláštního,“ ujišťovala mě.

Zvědavě jsem čekal.

"„Jenom jsem si říkala…“ řekla pomalu, přitom sledovala limonádu a malíčkem objížděla kolo otvoru. „ Jestli bys mě mohl varovat dopředu, až se příště zase rozhodneš ignorovat mě pro moje dobro? Prostě abych byla připravená.“

Chtěla varování? To, že jsem jí ignoroval, pro ni muselo být hodně obtížné … Usmál jsem se.

„To zní fér.“ Souhlasil jsem.

„Díky,“ podívala se na mě. Ve tváři měla vepsanou obrovskou úlevu, téměř srovnatelnou s mojí vlastní.

„A můžu já dostat na oplátku jednu odpověď?“ zeptal jsem se hlasem plným naděje.

„Dobře.“

„Pověz mi jednu teorii.“

Začervenala se. „Tuhle ne.“

„Nespecifikovala jsi, jenom jsi slíbila jednu odpověď,“ domáhal jsem se.

„Tys taky porušil svoje sliby,“ připomněla mi.

Byl jsem v pasti.

„Jenom jednu teorii – nebudu se smát.“

„Ale ano, budeš.“ Zdála se tím být naprosto přesvědčená, ale já jsem si nedokázal představit nic, co by mohlo být vtipné.

Opět jsem jí zkusil přesvědčit. Zadíval jsem se jí hluboko do očí – bylo to lehké, když samotné její oči byly hluboké a zašeptal jsem, „Prosím!“

Zamrkala a prázdně se na mě dívala. To nebyla reakce, kterou jsem očekával.

„Ehm, cože?“ Zeptala se. Vypadala omámeně. Co to s ní bylo?

Nevzdával jsem se.

„Prosím tě, pověz mi jenom jednu malou teorii.“ Prosil jsem ji jemným, tichým hlasem, pohledem jsem držel její oči v zajetí.

K mému překvapení a radosti to zabralo.

„Ehm, no, kousnul tě radioaktivní pavouk?“

Komiksy? Už se ani nedivím, proč si myslela, že se budu smát.

„To není moc kreativní,“ jemně jsem se poškleboval a snažil jsem se zakrýt úlevu.

„Je mi líto, nic jiného nemám,“ uraženě odsekla.

Teď se mi ulevilo ještě víc. Znova jsem si ji mohl začít dobírat.

„Nejsi ani blízko.“

„Žádní pavouci?“

„Ne.“

„A žádná radioaktivita?“

„Žádná.“

„Zatraceně,“ povzdechla si.

„Ani kryptonit mně nedělá starosti,“ uchechtl jsem se rychle, než se mohla začít dál vyptávat. Musel jsem se zasmát její představě o mě jako superhrdinovi.

„Slíbils, že se nebudeš smát, pamatuješ?“

Stiskl jsem rty, snažíc se nesmát.

„Já na to stejně nakonec přijdu,“ varovala mě.

A jakmile na to přijde, uteče.

„Přál bych si, aby ses o to nepokoušela.“ Všechno dobírání bylo rázem fuč.

„Protože…?“

Dlužil jsem jí upřímnost. Snažil jsem se usmát, aby moje slova nezněla tak hrozivě. „Co když nejsem žádný superhrdina? Co když jsem padouch?“

Oči se jí na setinu vteřiny rozšířily. „Aha,“ řekla a pak dodala, „chápu.“

Konečně mi rozuměla.

„Vážně?“ zeptal jsem se, abych zakryl tu neskutečnou bolest.

„Ty jsi nebezpečný?“ hádala. Dýchaní i tep se jí zrychlil.

Nemohl jsem jí odpovědět. Byla tohle moje poslední chvíle v její společnosti? Uteče pryč? Budu schopný jí říct, že jí miluju, ještě než uteče? Nebo by jí to vystrašilo ještě víc?

„Ale ne zlý,“ zašeptala a potřásla hlavou. V očích neměla žádný strach. „Ne, já nevěřím, že jsi zlý.“

„To se pleteš,“ také jsem zašeptal.

Samozřejmě, že jsem byl zlý. Je to radost, co právě teď cítím, když mě vidí lepšího, než jsem a než si zasloužím? Kdybych byl hodný, držel bych se od ní dál.

Natáhl jsem ruku nad stůl pro víčko od její limonády. Neodtáhla se, ani když se moje ruka dostala příliš blízko její. Opravdu se mě nebála. Zatím.

Začal jsem jím otáčet v prstech a pro jistotu jsem sledoval víčko než sledovat ji. Moje myšlenky byly zmatené.

Uteč, Bello, uteč. Nedokázal jsem ty slova vyslovit nahlas.

Vyskočila od stolu. Přijdeme pozdě,“ řekla přesně v tu chvíli, kdy jsem se začal obávat, že nějak rozuměla mému tichému varování.

„Já dneska na hodinu nejdu.“

„Proč ne?“

Protože tě nechci zabít. „Ono neškodí tu a tam se ulejt z hodiny.“

Abych byl přesný, bylo pro lidi bezpečnější, když se upíři neúčastnili vyučovacích hodin, při kterých bude téct krev. Pan Banner chce dnes určovat krevní skupiny. Alice už kvůli tomu ráno nešla na svojí hodinu.

„No, já jdu,“ řekla. Nepřekvapilo mě to. Byla zodpovědná – vždy udělala to, co bylo správné.

Byla můj přesný opak.

„Tak zatím ahoj,“ snažil jsem se rozloučit nenuceně, stále jsem se soustředil na rotující víčko.  A jen tak mimochodem, zbožňuju tě … takovým děsivým a nebezpečným způsobem.  

Na chvíli zaváhala a já jsem doufal, že se mnou nakonec zůstane. Ale když zazvonilo, rychle odešla.

Seděl jsem v jídelně, dokud neodešla, potom jsem si vložil víčko do kapsy – důkaz o tomto velmi důležitém rozhovoru – a šel jsem skrz déšť do auta.

Pustil jsem si svoje oblíbené CD, které mě vždy dokázalo spolehlivě uklidnit – stejné, které jsem poslouchal i ten první den – ale Debussyho se mi příliš dlouho poslouchat nepodařilo. Hlavou mi probíhaly úplně jiné noty, noty, které mě potěšily a zaujaly. Ztišil jsem přehrávač a soustředil jsem se na píseň ve své hlavě, která se rodila po částech a postupně splynula do jedné skladby. Instinktivně jsem začal prsty hýbat po imaginárním klavíru.

V hlavě mi vznikala nová skladba, dokud mě něčí myšlenky nepřerušily. Snažil jsem se najít, čí že myšlenky to byly.

Omdlí? Co budu dělat, když omdlí? Mike začal panikařit.

Nějakých sto metrů ode mně Mike Newton položil Bellino ochablé tělo na chodník. Bezvládně se na něj sesunula, oči zavřené, ve tváři bledá jako mrtvola.

Téměř jsem vyrazil dveře auta.

„Bello?“ zakřičel jsem z dálky.

Její tvář stále vypadala úplně bez života, navzdory tomu, že jsem volal její jméno.

Moje tělo bylo najednou chladnější než led.

Uvědomoval jsem si Mikeovo rozčílení, když jsem se probíral jeho myšlenkami. Myslel jen na to, že je na mě naštvaný, takže jsem se nemohl dozvědět, co je s Bellou. Jestli jí něco udělal, zabiju ho.

„Co se jí stalo – je zraněná?“ dožadoval jsem se odpovědi a přitom se soustředil na jeho myšlenky. Bylo příšerné, že jsem se musel pohybovat lidskou chůzí. Ale neměl bych na sebe zbytečně přitahovat pozornost.

Hned na to jsem uslyšel tep jejího srdce a její pravidelné dýchání. Když jsem jí upřeně pozoroval, sevřela oči ještě silněji. Trochu mě to uklidnilo.

V Mikeově hlavě se míhaly obrazy z hodiny biologie. Bellina zelená tvář položená na stole. Kapka krve na identifikačním papíře …

Určování krevní skupiny.

Náhle jsem se zastavil, nedýchal jsem. Jedna věc byla její vůně, ale její tekoucí krev byla něco naprosto odlišného.

„Myslím, že omdlela,“ konstatoval Mike znepokojeně a zároveň rozčileně.“ Nevím, co se stalo, ani se nepíchla do prstu.“

Celé tělo mi zaplavila úleva, znovu jsem se nadechl a ochutnal vzduch. Ach, zacítil jsem jemný proud krve z Mikeova prstu. Kdysi by se mi to líbilo.

Klekl jsem si vedle ní, zatímco Mike vedle mě přešlapoval z nohy na nohu, rozzuřený, že jsem si dovolil zasáhnout.

„Bello, slyšíš mě?“

„Ne,“ zasténala. „Jdi pryč.“

Úleva byla tak povznášející, až jsem se tomu musel zasmát. Byla v pořádku.

„Vedl jsem ji na ošetřovnu,“ vysvětloval Mike defenzivním tónem, „ale ona nechce jít dál.“

„Já ji tam vezmu, můžeš se vrátit do třídy.“ Povýšeně jsem rozhodl.

„Ne,“ protestoval Mike. „Mám to udělat já.“

Nechtěl jsem se s tím ubožákem hádat.

Rozechvěle a zároveň vystrašeně, napůl vděčný a napůl ztrápený touto krizovou situací, která rozhodla o nevyhnutelnosti dotyku s jejím tělem, jsem jemně Bellu zvidl z chodníku a nesl ji na rukách tak, že jsem se dotýkal jen jejích šatů a udržoval mezeru mezi našimi těly, jak to jenom nejvíce šlo. Vykročil jsem rychlým, jistým krokem, abych jí zachránil život – jinými slovy, daleko ode mě.

Šokovaně otevřela oči.

„Postav mě na zem!", rozkázala mi slabým rozpačitým hlasem. Nerada ukazovala slabost.

Ignoroval jsem Mikeův protest.

Vypadáš hrozně,“ řekl jsem a začal se na ní usmívat. Zjistil jsem, že jí vlastně nic není – kromě motající hlavy a slabého žaludku.

„Postav mě zpátky na chodník,“ její rty byly úplně bílé.

„Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?“ Může být tato situace ještě víc ironická?

Opět zavřela oči a tiskla rty k sobě.

„A to ani nejde o tvou vlastní krev,“ dodal jsem, úsměv na tváři se mi ještě prohloubil.

Vešel jsem do kanceláře. Dveře nebyly dovřené, tak jsem do nich jen mírně kopl.

Slečna Copová vystrašeně vyskočila. „Propána,“ povzdychla si, když zahlédla bílou dívku v mých rukách.

„Omdlela při biologii,“ vysvětlil jsem jí dřív, než si mohla začít představovat bůhví co.

Slečna Copová utíkala otevřít dveře k ošetřovně. Bella měla otevřené oči a pozorovala ji. Slyšel jsem úžas v myšlenkách starší sestřičky, když jsem Bellu opatrně položil na starou postel. Hned potom jsem se okamžitě postavil na druhou stranu místnosti. Moje tělo bylo příliš vzrušené, příliš dychtivé, svaly jsem měl napnuté a jed mi proudil ústy. Byla tak teplá a voňavá.

„Je jenom trochu bledá,“ ujišťoval jsem paní Hammondovou. „Zjišťují si při biologii krevní skupiny.“

Sestřička vědoucně přikývla. „Vždycky se někdo najde.“

Přidušeně jsem se zasmál. Samozřejmě. Bella musí být jednou z nich.

„Jenom si na minutku lehni, drahoušku;“ řekla jí paní Hammondová „To přejde.“

„Já vím,“ vzdychla Bella.

„Stává se ti to často?“ zeptala se sestřička.

"Občas," připustila Bella.

Zakašlal jsem, abych zakryl další smích.

V tom si mě sestřička všimla. „Ty už se můžeš vrátit do třídy,“ řekla mi.

Podíval jsem se jí přímo do očí a dokonale přesvědčivě jsem zalhal. „Já s ní mám zůstat.“

Hmm. Co já vím … tak dobře. Pani Hammondová přikývla.

Na ní to fungovalo perfektně. Proč to muselo být s Bellou tak těžké?

„Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku,“ řekla sestřička, mírně znepokojená pohledem mých očí – tak by měl reagovat každý člověk – a odešla z místnosti.

„Měl jsi pravdu,“ zasténala Bella a zavřela oči.

Co tím chtěla říct? Myslel jsem na nejhorší – pochopila moje varování.

„To já obvykle mívám,“ snažil jsem, aby můj hlas zněl pobaveně, ale nakonec to znělo mírně kysele. „Ale v čem konkrétně tentokrát?“

„Ulejvání vážně neškodí.“ povzdychla si.

Ach, znova úleva.

Odmlčela se, bylo slyšet jen její pomalý dech. Do rtů se jí vracela barva. Když jsem se díval na její ústa, cítil jsem se zvláštně. Chtěl jsem se k ní přiblížit, ale nebyl by to ten nejlepší nápad.

„Tam venku jsi mě na chviličku vystrašila,“ řekl jsem, abych oživil konverzaci a znovu slyšel její hlas. „Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese.“

"Ha ha," odpověděla.

„Upřímně – viděl jsem mrtvoly s lepší barvou.“ Tak tohle byla opravdu pravda. „Už jsem se bál, že budu muset pomstít tvou vraždu.“ To bych i udělal.

„Chudák Mike.“ Opět si povzdychla si. „Vsadím se, že je naštvaný.“

Zachvátila mě zlost, ale zase rychle přešla. Jen ho litovala. Byla milá. Nic víc.

„Naprosto mě nenávidí,“ řekl jsem jí vesele.

„To nemůžeš vědět.“

„Viděl jsem jeho obličej – bylo to poznat.“ Byla pravda, že tohle se mu dalo vyčíst i z tváře. Cvičením s Bellou jsem se zdokonaloval ve čtení lidských výrazů

„Jak to, že jsi mě viděl? Myslela jsem, že jsi za školou.“ Vypadala lépe – zelený odstín z její kůže zmizel.

„Seděl jsem v autě a poslouchal cédéčko.“

Vypadalo to, že ji moje obyčejná odpověď překvapila.

Když se vrátila paní Hammondová se studeným obkladem, otevřela oči.

„Tady máš, drahoušku.“ Položila Belle ruku čelo. „Vypadáš líp,“ dodala.

„Myslím, že už je mi dobře,“ sedla si a odložila obklad. Samozřejmě. Nechtěla, aby se o ni někdo staral.

Paní Hammondová se opět natáhla k Belle, jako kdyby ji chtěla zatlačit zpět na postel, ale v té chvíli paní Copová otevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. Spolu s ní se objevil i závan čerstvé krve.

Stále rozzlobený Mike Newton nesl tělo dalšího spolužáka a moc si přál, aby v náručí místo něj nesl Bellu.

„Máme tu dalšího,“ oznámila slečna Copová.

Bella okamžitě vyskočila, ráda, že už není středem pozornosti.

„Tady máte, já už to nepotřebuju.“ Podala obklad sestřičce.

Mike zavrčel, když přišel do místnosti stále podpírající Leeho Stephensa. Krev mu stále ještě stékala dolů po ruce

„Ach ne,“ Tohle byl moment, kdy bych měl odejít. A myslím, že i Bella. „Jdi ven do kanceláře, Bello.“

Zmateně se na mě podívala.

„Věř mi – běž.“

Otočila se, chytila dveře, než se zavřely, a vystřelila z ošetřovny.  Byl jsem hned za ní. Její poletující vlasy se dotkly mojí pokožky …

Otočila se ke mně, oči doširoka otevřené.

„Ty jsi mě opravdu poslechla.“ To bylo poprvé.

Nakrčila nos. „Cítila jsem krev.“

Překvapeně jsem na ní zíral. „Lidé krev nedokážou cítit.“  

„No, já to dokážu – právě z toho se mi dělá nanic. Páchne to jako rez… a sůl.“

Ztuhl jsem a stále na ní zíral.

Byla skutečně člověk? Vypadala tak. Byla křehká jako člověk. Voněla jako člověk – vlastně mnohem líp. Chovala se jako člověk … občas. Ale nemyslela jako člověk, ani se tak nechovala.

Ale jaká jiná možnost by tu ještě byla?

„Co je?“ zeptala se.

„To nic.“

Mike Newton nás v té chvíli přerušil, když vešel do místnosti spolu s jeho podrážděnými myšlenkami.

„Ty vypadáš líp,“ drze poznamenal.

Trhl jsem sebou, měl jsem nutkání naučit ho slušným způsobům. Musel jsem dávat pozor, nebo by to mohlo skončit zabitím tohohle nesnesitelného kluka.

„Hlavně drž ruku v kapse,“ řekla Bella. Na chvíli jsem si myslel, že mluví o mně.

„Už to nekrvácí,“ zamručel. „Jdeš zpátky do třídy?“

„Děláš si legraci? To bych se mohla rovnou otočit a vrátit se sem.“

To bylo perfektní. Myslel jsem, že ztratím tuto hodinu s ní, místo toho jsem dostal nějaký čas navíc. Nedokázal jsem se jí nasytit, začal jsem být pořádně lakomý.

„Jo, to asi jo…“ zamumlal. „Takže pojedeš tenhle víkend? Na pláž?“

Ach, měli plány. Hněv mě přikoval na místě. I když to byl skupinový výlet. Viděl jsem ho v hlavě několika studentů. Nešli jen oni dva. Ale i tak jsem byl rozzuřený. Nehybně jsem se opíral o pult a snažil se na sobě nedat nic znát.

„Jasně, říkala jsem, že jsem pro,“ slíbila.

Takže jemu taky řekla „ano“. Hořela ve mně žárlivost, mnohem bolestivěji než žízeň.

 Ne, byl to jen skupinový výlet, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jen chtěla strávit den s přáteli, to bylo všechno.

„Máme sraz v deset v tátově obchodě.“ A Cullenovi NEJSOU pozvaní.

„Budu tam,“ slíbila.

„Tak se uvidíme na tělocviku.“

„Zatím čau.“

Odešel zpět do svojí třídy, plný naštvaných myšlenek. Co vidí na tom chudákovi? Jasně, je bohatý. Ženské si myslí, že je sexy, ale já to tak nevidím. Je příliš … perfektní. Vsadím se, že jejich otec na nich dělá nějaké pokusy s plastickou chirurgií. Proto jsou všichni tak bílí a pěkní. To není normální. A vypadá tak trochu … děsivě. Občas když se na mě dívá, přísahal bych, že přemýšlí, že mě zabije … Magor …

Mike nebyl až tak nevnímavý.

„Tělák,“ zasténala Bella potichu.

Podíval jsem se na ní, zdálo se, že je opět smutná. Nebyl jsem si jistý proč, ale bylo jasné, že nechce jít na další hodinu s Mikem a já jsem naprosto souhlasil s tímto názorem.

Přišel jsem k ní, a naklonil se blíž k její tváři. Cítil jsem teplo, které jí vyražovalo z kůže, jak mě prostupuje skrz moje rty. Neodvážil jsem se dýchat.

„To můžu zařídit.“ zašeptal jsem jí do ucha. „Posaď se a vypadej bledě.“

 Sedla si na jednu ze židlí a opřela hlavu o stěnu, zatímco slečna Copová vyšla ze zadní místnosti a sedla si zpátky za svůj stůl. Se zavřenýma očima Bella vypadala, jako by měla znovu omdlít. Barva se jí ještě nevrátila.

Otočil jsem se k sekretářce. Doufám, že se Bella dívá. Takhle by měl reagovat člověk.

„Paní Copová?“ zeptal jsem se jí, opět používajíc můj starý známý přesvědčivý tón.

 Zamrkala řasami a tep se jí zrychlil.  Je příliš mladý, kontroluj se! „Ano?“

 Zajímavé. Když se zrychlil tep Shlelley Copové, bylo to proto, že mě považovala za fyzicky přitažlivého, ne proto, že by se mě bála. Mezi lidskými ženami jsem na to byl zvyklý … ale neuvažoval jsem nad tím, jako vysvětlení pro Bellino bušící srdce.

Líbilo se mi to. Ve skutečnosti se mi to hodně líbilo. Usmál jsem se a dech slečny Copové byl slyšet hlasitěji.

„Bella má příští hodinu tělocvik, a já myslím, že se ještě necítí dost dobře. Tak jsem si říkal, že bych ji teď odvezl domů. Myslíte, že byste ji mohla z hodiny omluvit?“ Díval jsem se jí do očí a užíval si zmatek, který jsem způsobil v jejích myšlenkách. Bylo by možné, že Bella …?

Slečna Copová hlasitě polkla předtím, než mi odpověděla. „Vy také potřebujete omluvit, Edwarde?“

„Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit.“

Už jsem jí nevěnoval pozornost. Zvažoval jsem svoji novou úvahu.

 
Hmm. Rád bych věřil, že se Belle líbím, tak jako ostatním lidem, ale kdy Bella reagovala tak jako ostatní? Radši bych neměl doufat.

„Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello.“

Bella slabě přikývla – mírně přeháněla.

„Můžeš jít, nebo chceš, abych tě zase nesl?“ zeptal jsem se, pobavený jejím chabým hereckým výkonem. Věděl jsem, že půjde po svých – nechtěla být slabá.

„Půjdu sama,“ odpověděla.

Opět jsem měl pravdu. Zlepšoval jsem se.

 Vstala, na chvíli zaváhala, jako kdyby zvažovala, jestli se udrží na nohou. Podržel jsem jí dveře a vyšli jsme ven do deště.

Sledovala jsem ji, jak nastavila dešti tvář, jemný úsměv na rtech. Nad čím přemýšlela? Něco se mi zdálo divné a hned jsem si uvědomil co a proč. Normální lidské děvče by nenastavilo tvář mrholení, normální lidská děvčata totiž nosila make-up, i v tomto vlhkém městě.

 Bella nikdy neměla make-up, ne že by musela. Kosmetický průmysl vydělal biliony dolarů na ženách, které chtěly mít pokožku jako ona.

„Díky,“ řekla a usmála se na mě. „To snad stojí i za tu nevolnost, když se člověk ulije z tělocviku.“

Díval jsem se na školní areál a přemýšlel nad tím, jak prodloužit můj čas strávený s ní. „Kdykoliv,“ řekl jsem.

„Takže pojedeš? Mám na mysli tuhle sobotu?“ zněla optimisticky.

Ach, její naděje byla tak uklidňující. Chtěla, abych s ní šel já, ne Mike Newton. A já jsem jí chtěl říct „ano“. Ale byly tu další věci, které jsem musel zvážit. Zaprvé, tuhle sobotu bude svítit slunce …

„Kam přesně vlastně všichni jedete?“ snažil jsem se znít, jako kdyby na tom moc nezáleželo.  Mike řekl pláž. Tam se slunci nevyhnu.

„Dolů do La Pus, k přístavu.“

A je to v tahu. Je to nemožné.

Kromě toho, Emmett by byl naštvaný, kdybych zrušil naše plány.

Ironicky jsem se na ní usmíval. „Vážně si nemyslím, že mě někdo pozval.“

 Rezignovaně si povzdechla. „Právě jsem tě pozvala já.“

„My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy.“ Přemýšlel jsem nad možností, že se s ním poperu a velmi jsem se u této představy pobavil.

„Mika vzal čert,“ řekla bez zájmu. Zeširoka jsem se usmál.

 A potom se otočila a chtěla odejít.

Bez přemýšlení jsem se k ní natáhl a popadl ji za větrovku. Strhl jsem ji zpět.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Byl jsem naštvaný, že už mě opouští. Nestrávil jsem s ní tolik času, kolik bych chtěl. Ještě nemohla odejít, ne teď.

„Jedu domů,“ řekla zmateně, přemýšlela nad tím, co by mě na tom mohlo tak vytočit.

„Neslyšela jsi mě, že jsem slíbil, že tě tam v pořádku dopravím? Myslíš, že tě nechám v tomhle stavu řídit?“ Věděl jsem, že se jí to nebude líbit – to, že jsem nadhodil její slabost. Ale i tak, potřeboval jsem se procvičit před cestou do Seattlu. Zjistit, jestli snesu její blízkost v uzavřeném prostoru. Takhle cesta byla o dost kratší.

„V jakém stavu? A co moje auto?“

„Postarám se, aby ho Alice po škole vyzvedla." Opatrně jsem ji dotlačil zpět k autu, věděl jsem, že chůze dopředu je pro i tak dost náročná.

„Pusť!“ řekla naléhavě a hned na to klopýtla. Natáhl jsem jednu ruku, že ji podepřu, ale narovnala se. Neměl bych si hledat výmluvy, abych se jí mohl dotknout. To mě donutilo opět se zamyslet nad reakcí slečny Copové na mě, ale úvahy jsem odložil na později. Bylo tu víc věcí, nad kterými jsem musel uvažovat.

U auta jsem ji pustil, ale narazila do dveří. Co se týkalo její špatné rovnováhy, příště musím být víc opatrný …

„Ty jsi tak neodbytný!“

„Je otevřeno,“

Přešel jsem na svoji stranu, nastartoval auto, zatímco ona tvrdohlavě stála venku na dešti. Věděl jsem, že nesnáší vlhko a chlad. Voda jí promočila vlasy, byly teď téměř černé.

„Jsem naprosto schopná jet domů sama!“

Samozřejmě, že byla. Ale já jsem nebyl schopný nechat ji jít.

 Spustil jsem okýnko a naklonil se k ní přes sedadlo. „Nastup si, Bello.“

 Přimhouřila oči a já jsem z toho usoudil, že zvažuje možnost útěku.

„Prostě tě odtáhnu zpátky,“ pohrozil jsem jí a bavil jsem se zlostným výrazem její tváře, když zjistila, že jsem odhalil její záměr.

Brada jí ztuhla, otevřela dveře a nastoupila. Z vlasů jí kapala voda na kožené sedadlo a boty jí vrzly jedna o druhou.

„Tohle naprosto není nutné,“ řekla upjatě. Vypadala mírně rozpačitě.

Zapnul jsem topení, aby se necítila nepříjemně a ztišil hudbu na pozadí. Vyjeli jsme z parkoviště a já jí sledoval koutkem oka. Tvrdohlavě našpulila pusu. Sledoval jsem její rty a zkoumal svoje pocity… přemýšlel jsem nad reakcí sekretářky.

Najednou se podívala na rádio, usmála se a její oči se rozšířily. „Měsíční svit?“ Zeptala se překvapeně.

Obdivovatelka klasiky? „Ty znáš Debussyho?“  

„Moc ne,“ přiznala. Máma hraje doma spoustu klasické hudby – znám jenom svoje oblíbené.“

„Taky je to jedna z mých oblíbených.“ Zíral jsem ven do deště a přemýšlel nad tím. Takže přece jen máme něco společného. Začínal jsem si myslet, že jsme úplně odlišní.

Zdála být se teď víc uvolněná, sledovala déšť, přesně jako já. Využil jsem této chvíle, abych začal experimentovat s dechem

Opatrně jsem se přes nos nadechl.

Příliš voňavé.

Silněji jsem sevřel volant. Po dešti voněla ještě lépe. Nikdy bych si nemyslel, že je to možné. Najednou jsem si začal představovat, jak by asi chutnala.

Snažil jsem se ignorovat oheň v mém krku, tím, že budu myslet na něco jiného.

„Jaká je tvoje matka?“ zeptal jsem se, abych se rozptýlil.

Bella se usmála. „Vypadá hodně jako já, ale je hezčí.“

Pochybuju.

„Já mám v sobě příliš z Charlieho“, pokračovala. „Ona je víc společenská a odvážnější."

Opět pochybuju.

Je nezodpovědná a lehce excentrická, a je to velice nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka.“ Její hlas byl teď melancholický.

Znova zněla více jako rodič než jako dítě.

Zastavil jsem před jejím domem, příliš pozdě jsem začal přemýšlet nad tím, jestli bych měl vědět, kde bydlí. Ne, v tak malém městě to nebylo podezřelé, obzvlášť když její otec byl veřejně známý …

„Kolik je ti, Bello?“ Musí být starší než její vrstevníci. Možná šla do školy později nebo propadla … i když to nebylo moc pravděpodobné.

„Je mi sedmnáct,“ odpověděla, trochu zmatená.

„Nevypadáš na sedmnáct.“

Zasmála se.

„Co je?“

„Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku.“ Opět se zasmála a pak si povzdychla. „No, někdo holt musí být dospělý.“

Tím se všechno vysvětluje. Teď už jsem tomu rozuměl … jak nezodpovědná matka pomohla Belle dospět. Musela brzy dospět, aby se o ni mohla starat. Proto se jí nelíbí, když se o ní někdo stará – cítí, že to je její práce.

„Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka,“ vytrhla mě z přemýšlení.

Udělal jsem obličej. Vždy, když jsem si na ní všiml něčeho nového, u ní se stalo to samé. Změnil jsem téma.

„Tak proč si tvoje matka vzala Phila?“

Před odpovědí zaváhala. „Moje matka… je na svůj věk velmi mladá. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Každopádně je do něj blázen,“ shovívavě zavrtěla hlavou.

"Ty to schvaluješ?" divil jsem se.

„Záleží na tom?“ opáčila. „Chci, aby byla šťastná… a ona chce jeho.“

Nesobeckost, která z toho byla patrná by mě překvapila, kdybych toho už tolik nevěděl o jejím charakteru.

„To je velmi nesobecké… myslím.“

„Cože?“

„Byla by stejně ohleduplná ona k tobě, co myslíš? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala?“

Byla to hloupá otázka, při které jsem nedokázal udržet nenucený tón. Bylo dost hloupé jenom přemýšlet nad tím, že by někdo přijal mě, jako vhodného pro svoji dceru. Bylo stupidní si myslet, že by si Bella vybrala mě.

„Asi ano,“ zajíkla se. Byla to reakce na můj pohled. Strach … nebo přitažlivost?

„Ale ona je rodič, konec konců. To je trochu rozdíl.“

Ironicky jsem se usmál. „Takže nikoho příliš děsivého.“

Zakřenila se na mě. „Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piercing obličeje a rozsáhlé tetování?“

„To je jedna definice, předpokládám.“ Pro mě nic děsivého.

„Jaká je tvoje definice?“

Vždy pokládala špatné otázky. Nebo možná přesně ty správné. Takové, na které jsem v žádném případě nechtěl odpovídat.

„Myslíš, že já bych mohl být děsivý?“ zeptal jsem se jí a mírně jsem se při tom usmíval.

Předtím, než mi vážným hlasem odpověděla, se zamyslela. „Hmm… myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl.“

Také jsem zvážněl. „Teď se mě bojíš?“

Odpověděla okamžitě, nepřemýšlela nad tím. „Ne.“

Usmál jsem se. Nemyslel jsem si, že mi říká úplnou pravdu, ale zároveň jsem nemohl říct, že mi lže. Ale nebyla vystrašená natolik, aby utekla. Přemýšlel jsem nad tím, jak by se zachovala, kdybych jí řekl, že právě mluví s upírem. Zděsil jsem se její možné reakce.

„Takže, budeš mi teď ty vyprávět o své rodině? To bude určitě mnohem zajímavější příběh než ten můj.“

Tak strašidelnější určitě.

„Co chceš vědět?“ zeptal jsem se opatrně.

„Cullenovi tě adoptovali?“

„Ano.“

Na chvíli zaváhala a potom se potichu zeptala. „Co se stalo s tvými rodiči?“

Nebylo to tak těžké, dokonce jsem jí ani nemusel lhát. „Zemřeli před mnoha lety."

„To je mi líto,“ zamumlala, strachujíc se, aby se mě nedotkla.

Ona se bála o mě.

„Já si je ani pořádně nepamatuju. Carlisle a Esme už jsou mými rodiči dlouho.“

„A ty je máš moc rád,“ konstatovala.

Usmál jsem se. „Ano, nedokázal bych si představit dva lepší lidi.“

„Máš velké štěstí.“

„Já vím, že mám.“ Za těchto okolností jsem to nemohl popřít.

„A tvůj bratr a sestra?“

Jestli bude zacházet do detailů, budu jí muset lhát. To jsem nechtěl. Podíval jsem se na hodiny, litoval jsem, že můj čas s ní vypršel.

„Můj bratr a sestra a taky Jasper a Rosalie budou dost naštvaní, když budou muset stát v dešti a čekat na mě.“

„A jo, promiň, asi musíš jet.“

Nepohnula se. Ani ona nechtěla, aby tahle chvilka skončila. Moc, moc se mi to líbilo.

„A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpátky dřív, než pan policejní ředitel Swan přijede domů, abys mu nemusela vykládat o nehodě při biologii.“ Usmál jsem se nad vzpomínkou na její zahanbený výraz, když jsem ji nesl v náručí.

„Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají.“ Jméno města vyslovila s očividným znechucením.

Zasmál jsem se jejím slovům. Skutečně, žádná tajemství. „Užij si to na pláži…“ Zadíval jsem se na liják, věděl jsem, že nakonec pršet přestane, ale přál jsem si, aby nepřestalo. „Přeju ti dobré počasí na opalování.“ Vlastně v sobotu krásně bude. Užije si to.

„Zítra se neuvidíme?“

To zklamání v jejím hlase mě potěšilo.

„Ne. Začneme s Emmettem víkend o den dřív.“ Byl jsem naštvaný sám na sebe, že už jsem si zajistil program. Mohl jsem to zrušit … ne, teď jsem se musel soustředit hlavně na lov, nemluvě o tom, že moje rodina sleduje moje chování …

„Co budete dělat?“ zeptala se nešťastným hlasem.

Super.

„Vyjedeme si na divoko do rezervace Goat Rocks, na jih od Mount Rainier.“ Emmett už se nemohl dočkat sezóny medvědů.

„No, tak si to užij.“ vlažně poznamenala. Její nedostatek nadšení mě znovu potěšil.

Když jsem se na ni díval, byl jsem zoufalý z toho, že jí musím říct sbohem, i když jen dočasně. Byla tak křehká a zranitelná. Bylo dost nerozumné, že bude na chvíli z mého dosahu, že se jí může něco stát. I když největší nebezpečí pro ni byla právě moje přítomnost.

„Uděláš pro mě tenhle víkend něco?“ Vážně jsem se jí zeptal.

Přikývla, oči měla velké a zmatené intenzitou mého pohledu.

Udržuj lehkou konverzaci.

„Neuraž se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže… snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?“

Šibalsky jsem se na ní usmíval a doufal jsem, že nevidí ten smutek v mých očích. Tak moc jsem si přál, aby pro ni nebylo lepší držet se ode mě dál.

Uteč, Bello, uteč. Příliš tě miluju, uteč, pro svoje nebo pro moje dobro.

Moje dobírání ji urazilo. Nasupeně se na mě podívala. „Uvidím, co budu moct dělat,“ vyběhla do deště a zabouchla za sebou dveře tak silně, jak jenom dokázala.

Přesně jako rozzuřené koťátko, které si o sobě myslí, že je tygr.

V dlani jsem obracel klíč, který jsem jí sebral z kapsy větrovky, a když jsem odjížděl, usmíval jsem se.

7. Melodie

Když jsem přijel zpátky do školy, musel jsem ještě čekat, protože poslední hodina nebyla u konce. To bylo perfektní, chtěl jsem přemýšlet o hodně věcech a k tomu jsem potřeboval být nějaký čas o samotě.

Její vůně byla stále ještě v autě. Neotevřel jsem okna, místo toho jsem tu vůni vdechoval, snažil jsem se zvyknout si na tu nepolevující bolest v krku.

Přitažlivost.

Velmi těžko se o tom přemýšlelo. Je to dost složité slovo, má mnoho různých významů a úrovní. Není to stejné jako láska, ale byla to její neoddělitelnou součástí.

Neměl jsem ani ponětí, jestli Bellu přitahuju. (Bude se její duševní ticho ještě zhoršovat, až se z toho zblázním? Nebo existuje nějaká hranice, kterou nakonec dosáhnu?)

Snažil jsem se porovnat řeč jejího těla s řečí těla ostatních – sekretářka, Jessica Stanleyová – ale bezvýsledně. Znaky, které byly průvodcem přitažlivosti – změna pulzu nebo zrychlené dýchaní – mohly spíše ukazovat strach a zděšení místo jejího zájmu. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by myšlenky Belly měly stejný směr jako kdysi myšlenky Jessicy Stanleyové. Vždyť přeci Bella velmi dobře ví, že se mnou není něco v pořádku, akorát netuší o co jde. Dotkla se mojí ledové pokožky a potom rychle ruku odtáhla.

 Ale i tak … když jsem si vzpomněl na představy Jessicy, které mě obyčejně odpuzovaly a nahradil jsem jí Bellou …

Co kdyby to byla Bella, která by si mě představovala s rukama ovinutýma kolem jejího štíhlého těla? Která by chtěla, abych ji přitiskl k sobě a zvedl jí bradu? Která by v myšlenkách viděla, jak jí odhrnuju vlasy z červenající se tváře? Jak jí přejíždím prstem po rtech? Jak se k ní skláním tak blízko, že bych mohl cítit horkost jejího dechu na svých rtech? Jak se blížím více a více a více …

Tohle mě vytrhlo z mého zasnění, věděl jsem, co by se stalo kdybych se dostal takto blízko. Jessica si to živě přestavovala …

Přitažlivost byl obrovský problém, vezmu – li v úvahu, že už i tak mě Bella přitahovala tím nehorším možným způsobem.

Chtěl bych, aby se mi líbila? Jako žena muži?

To byla zlá otázka. Správná byla - měl bych chtít, abych se Belle takto líbil, ale odpověď na tuhle otázku bylo ne. Nebylo by to k ní fér, když já sám jsem nebyl člověk …

Každým kouskem své bytosti jsem toužil po tom být člověkem, abych ji mohl držet v náručí bez toho, že bych riskoval její život. Tak bych mohl rozvíjet svoje představy, představy, které nekončily krví na mých rukou nebo v mých očích.

Moje touha po ní byla neomluvitelná. Jaký druh vztahu bych jí mohl nabídnout, kdybych se jí nemohl ani dotknout?

Položil jsem si hlavu do dlaní.

Všechno to pro mě bylo ještě víc matoucí, protože jsem se nikdy předtím necítil tak lidsky – dokonce ani tehdy když jsem ještě byl člověk, aspoň co si vzpomínám. Když jsem byl člověk, moje myšlenky se točily jen okolo mé vojenské kariéry. První světová válka trvala téměř celé moje dospívání, a když vypukla epidemie chřipky, chybělo mi jen devět měsíců do osmnáctých narozenin .. Z těchto lidských let mi zůstaly jen nejasné pocity, temné myšlenky, které se ztrácely každým dalším desetiletím. Nejvíc si pamatuju na matku, a když jsem si vybavil její tvář, znovu mě zaplavila stará bolest. Vzpomínám si, jak moc nenáviděla budoucnost, do které jsem byl tak nadšený, jak se každý večer modlila, aby ta odporná vojna už skončila. Nepamatuju si žádné další druhy pocitů. Kromě mateřské lásky tu už nebyla žádná jiná láska, pro kterou bych si býval přál zůstat …

Tohle pro mě bylo úplně nové. Neměl jsem ten pocit s čím porovnat.

Láska, kterou jsem cítil k Belle se zjevila z ničeho nic, moje láska k ní byla naprosto čistá a jasná, ale teď začala být pošpiněná. Moc jsem si přál, abych se jí mohl dotknout. Přála si to samé?

Na tom nezáleží, snažil jsem se sám sebe přesvědčit.

Díval jsem se na svoje ruce, nenáviděl jsem jejich tvrdost, chlad, nelidskou sílu …

Téměř jsem nadskočil, když se otevřely dveře na straně spolujezdce.

Ha! Překvapil jsem tě. To je poprvé, pomyslel si Emmett, když nastupoval. „Vsadím se, že si slečna Goffová myslí, že bereš drogy. Poslední dobou jsi naprosto nevyzpytatelný. Kde jsi dnes byl?“

 „Já … udělal jsem dobrý skutek.“

Huh?

Zachichotal jsem se. „ Staral jsem se o nemocné, tedy něco v tom smyslu.“

 To ho ještě více zmátlo, ale potom se nadechl a zachytil její vůni v autě.

„Oh. Opět ta dívka?“

Zakřenil jsem se.

Začíná to být divné.

„To mi povídej,“ zamumlal jsem.

Opět se nadechnul. „Hmm, ta má tedy vůni, co?“

Automaticky jsem zavrčel, ještě dřív než jsem si v hlavě srovnal jeho slova.

„V klidu, jen to konstatuju.“

V tu chvíli dorazili i ostatní. Rosalie zaznamenala pach v autě a zlostně se na mě zadívala. Ještě stále se s tím nesmířila. Přemýšlel jsem, co všechno se jí nelíbí, ale všechno, co jsem z jejích myšlenek slyšel, byly urážky.

Ani Jasperova reakce se mi nelíbila. Stejně jako Emmett i on si všiml, že byla Bella v autě. Ne kvůli vůni, ta je nepřitahovala ani ze zlomku tak jako mě. Stále mě rozčilovalo, že její krev se jim zdá tak sladká. A Jasper neměl tak dokonalou sebekontrolu …

 Alice doskákala na moji stranu auta a natáhla se pro Bellin klíč o auta.

 „Viděla jsem jenom, jak to udělám,“ řekla nesrozumitelně, tak jak bylo jejím zvykem. „Budeš mi muset říct proč.“

„To neznamená, že – „

„Já vím, já vím. Počkám. Už to nebude dlouho.“

Povzdechl jsem si a podal jí klíč.

Jel jsem za ní k domu Belly. Déšť působil jako milión maličkých kladiv, které bubnovaly tak hlasitě, že Bella určitě nemohla slyšet hluk jejího pickupu. Sledoval jsem okno její ložnice, ale ona nevyhlédla ven. Možná tam ani nebyla, neslyšel jsem žádné myšlenky.

Byl jsem smutný, že neslyším aspoň něco, čím bych ji mohl zkontrolovat, přesvědčit se, jestli je šťastná, nebo alespoň v bezpečí.

Alice se posadila dozadu a rozjeli jsme se domů. Cesty byly prázdné, takže to zabralo jen pár minut. Vystoupili jsme z auta a každý jsme se začali věnovat svojí vlastní zábavě.

Emmett a Jasper byli zabráni do svého složitého šachového turnaje. Přitom používali všech osm šachovnic rozložených podél celé skleněné stěny a řídili se svými vlastními komplikovanými pravidly. Nedovolí mi hrát s nimi, jenom Alice se mnou může soupeřit.

Alice odešla k počítači, který byl hned za nimi, v okamžiku jsem slyšel jak se monitor probudil k životu. Alice pracovala na designovém projektu, kterým chtěla vylepšit Rosalin šatník, ale Rosalie jí dnes nepomáhala svými připomínkami, jaký střih a jakou barvu použít, když se její ruka přesouvala po dotykovém displeji (Carlisle a já jsme ho museli mírně vylepšit, když původně reagoval na teplotu). Namísto toho se Rosalie rozvalovala na pohovce a přepínala dvacet programů televize za vteřinu, bez přestávky. Slyšel jsem, jak přemýšlí, jestli má jít a nebo nemá jít do garáže vylepšovat svoje BMW.

Esme byla nahoře a něco mrmlala ke svému novému projektu.

Alice si po chvíli opřela hlavu o stěnu a začala Jasperovi rty naznačovat Emmettovy další kroky – Emmett seděl zády k Alici, takže Alici nemohl vidět. Jasper využil nápovědy a zabavil Emmettovi oblíbeného koně.

A já jsem poprvé po dlouhé době, až jsem se za to styděl, zamířil přímo k nádhernému klavíru, který byl postaven nedaleko od hlavního vchodu.

Jemně jsem přejel prsty po klávesách, testoval jsem výšky. Ještě stále byl perfektně naladěný.

Nahoře se Esme na moment zastavila, naklánějíc hlavu do strany.

 Začal jsem hrát první část písně, která mi dnes v autě zazněla v hlavě, potěšený tím, že to zní ještě lépe než jsem si představoval.

Edward znova hraje, pomyslela si Esme radostně, na tváři úsměv. Tiše vstala od stolu a přešla ke schodišti.

Přidal jsem k tomu ještě další tóny a nechával jsem melodii, aby mě prostoupila.

 Esme se spokojeně usmívala, posadila se na vrchol schodiště a hlavu si opřela o zábradlí. Nová píseň. Je to už tak dlouho … Tak nádherná skladba.

Viděl jsem melodii novým směrem, následovaly další noty.

Edward znovu skládá? Pomyslela si Rosalie a zaťala zlostně zuby.

Přesně v tu chvíli šlápla vedle a já jsem si konečně mohl bez problémů přečíst všechny její skutečné emoce. Konečně jsem viděl, proč tak zuřila. Proč by zabití Isabelly Swanové nepřitížilo jejímu svědomí.

Co se týkalo Rosalie, vždy šlo jen o pýchu.

Hudba náhle ustala a já jsem se zasmál dříve, než jsem si to stihl uvědomit. Když jsem pobaveně vyprskl, rychle jsem si zakryl rukou ústa.

Rosalie se ke mně otočila a v očích se jí odrážela zuřivost.

Emmett a Jasper se na mě také dívali a stejně tak jsem mohl slyšet Esmin zmatek. V mžiku byla dole a střídavě sledovala mě a Rosalii.

„Nepřestávej, Edwarde,“ povzbudila mě po chvíli.

Otočil jsem se zády k Rosalii a začal znovu hrát. Snažil jsem se ovládnout výraz na tváři, když Rosalie přešla nahněvaně přes místnost. Určitě se cítila trapně.

Jestli to někomu řekneš, uštvu tě jako psa

Potlačil jsem další výbuch smíchu.

„Co se děje, Rose?“, zavolal na ní Emmett. Rosalie se neotočila, ale hrdě vypochodovala z domu do garáže, kde si lehla pod svoje auto, jako by pod ním chtěla pochovat.

 „A tohle mělo znamenat co?“ zeptal se mě Emmett.

„Nemám ani nejmenší tušení“, jemně jsem zalhal.

Emmett rozčileně zanadával.

„Pokračuj v hraní,“ naléhala Esme, protože se moje ruce opět zastavily.

Udělal jsem, co chtěla, přičemž se postavila za mě a ruce mi položila na ramena.

Píseň byla neodolatelná, ale stále nedokončená. Chvíli jsem si hrál s přechodem, ale stále mi tam něco nesedělo.

„Je okouzlující. Už má jméno?“ zeptala se Esme.

„Ještě ne.“

„Je v pozadí nějaký příběh? Zeptala se s úsměvem v hlase. Velmi ji to potěšilo a já jsem cítil vinu za to, že jsem tak dlouho zanedbával hudbu. Bylo to sobecké.

„Bude to asi ukolébavka.“ Našel jsem správný přechod, píseň se lehce přenesla no nového směru. "

„Ukolébavka,“ zopakovala.

Na pozadí této písně byl příběh, a jakmile jsem si to uvědomil, všechno do sebe začalo zapadat. Ten příběh byl obraz dívky spící na úzké posteli s tmavými hustými vlasy, které byly divoce rozházené na všechny strany jako mořské řasy, …

Alice odešla od Jaspera a sedla si vedle mě. Svým zvonivým hlasem posadila melodii o dvě oktávy výš.

 „Líbí se mi to,“ zašeptal jsem. „Co si myslíš o tomhle?“

 Přidal jsem i její melodii – prsty mi rychle běhaly po klávesách, abych spojil všechny části dohromady – mírně jsem ji pozměnil, dodal jí nový směr …

 Chytila se a zpívala.

"Ano. Dokonalé," konstatoval jsem.

Esme mi stiskla ramena.

Teď už jsem věděl jak to zakončit, zatímco Alice zvýšila tón a mírně ho přesunula. Věděl jsem, jak píseň musí skončit, protože to spící děvče bylo dokonalé takové jaké bylo a všechny změny by byly nesprávné, byl by to smutek. Píseň se nesla v tomto duchu, teď už pomaleji a tišeji. Alice také ztišila hlas až na úroveň, která by se hodila do svícemi osvícené katedrály.

Zahrál jsem poslední notu a sklonil hlavu.

Esme mě pohladila po vlasech. Bude to v pořádku, Edwarde. Bude to fungovat. Zasloužíš si štěstí synku. Osud ti to dluží.

„Díky,“ zašeptal jsem a přál jsem si, abych tomu mohl věřit.

Láska vždy nepřichází dokonale zabalená.

Zasmál jsem se beze stopy humoru v hlase.

Ty, ze všech lidí na této planetě, jsi nejlépe připravený si poradit s něčím tak těžkým. Ty jsi ten nejlepší z nás.

Povzdechl jsem si. To si o svém dítěti myslela každá matka.

Esme byla stále velmi šťastná z toho, že se po tak dlouhé době moje srdce opět probudilo k životu. Nezáleželo jí na tom, že to může vést k tragédii. Myslela si, že už navždy budu sám …

Bude tě taky milovat, musí, náhle si pomyslela. Překvapila mě směrem svých myšlenek. Ale nedokážu si představit nikoho, kdo by si nevšiml, jak úžasný jsi.

„Přestaň mami nebo se budu červenat,“ dobíral jsem si ji. Její slova, i když nepravděpodobná, mě potěšila.

Alice se zasmála a vytáhla skladbu „Srdce a duše“. Zakřenil jsem se a spolu s ní začal hrát. Potom jsem jí udělal radost, když jsem jí zahrál skladbu „Tyčinky.“

Zachichotala se a potom si povzdechla. „Tak bych si přála, abys mi řekl, proč ses smál Rose,“ řekla. „Ale vím, že nemůžeš.“

 „Nemůžu.“

Prstem mi dala pohlavek za ucho.

„Buď hodná, Alice,“ pokárala ji Esme. „Edward se snaží být gentleman.“

 „Ale já to chci vědět.“

Usmál jsem se jejímu trucovitému tónu. Potom jsem řekl, „Pro tebe, Esme,“ a začal jsem hrát její oblíbenou píseň, jakousi nepojmenovanou poklonu lásce, kterou jsem už tak dlouho pozoroval mezí ní a Carlislem.

 „Děkuji, zlato.“ Opět mi stiskla ramena.

Nemusel jsem se soustředit na hraní, znal jsem ji zpaměti. Místo toho jsem myslel na Rosalii, která se ještě stále zmítala ponížením v garáži, a zašklebil jsem se.

Protože jsem už znal pocit žárlivosti, bylo mi jí i trochu líto. Dost mizerný pocit. Samozřejmě, její žárlivost byla mnohem menší než ta moje.

Přemýšlel jsem nad tím, jaký by byl život a osobnost Rosalie, kdyby nebyla vždy ta nejkrásnější. Byla by veselejší, kdyby krása nebyla vždy její nejsilnější zbraň? Nebo možná míň sobecká? Možná by měla víc soucitu? Ale nakonec bylo zbytečné nad tím přemýšlet, protože minulost se změnit nedá a ona byla vždy ta nejkrásnější. Dokonce už jako člověka ji obdivovali proto, že byla krásná. Ne že by se jí to nelíbilo. Právě naopak – líbilo se jí to víc než cokoliv jiného. Když se stala nesmrtelnou, moc se toho nezměnilo.

Proto nebylo překvapující, že se urazila, když jsem od začátku neobdivoval její krásu jako všichni ostatní muži. Ne proto, že by mě chtěla – to ne. Ale rozčilovalo ji, že jsem po ní netoužil. Byla zvyklá, že po ní všichni šíleli.

Jiné to bylo v případě Jaspera a Carlislea – oni už byli zamilovaní. Já jsem byl svobodný a až doteď jsem svobodný zůstal.

Myslel jsem, že jí to už přešlo. Že se přes tu žárlivost přenesla.

A ona se přes to přenesla … až do dne, když jsem našel někoho, jehož krása mi učarovala tak, jak to ta Rosalina nedokázala.

Rosalie byla toho názoru, že když její krása není hodná uctívání, tak potom žádná. Zuřila od chvíle, kdy jsem Belle zachránil život.

Rosalie byla smrtelně uražená, že jsem považoval bezvýznamné lidské děvče za půvabnější, než byla ona sama.

Potlačil jsem nutkání se opět zasmát.

Trochu mě trápil způsob, jakým viděla Bellu. Rosalie si myslela, že je Bella obyčejná. Jak si tohle mohla myslet? Zdálo se mi to nepochopitelné. Určitě jen důsledek žárlivosti.

„Och!“ náhle řekla Alice. „Jaspere, hádej co?“

Viděl jsem, co právě viděla, a moje prsty na klavíru ztuhly.

„Co, Alice?“ zeptal se Jasper.

„Petr a Charlotta nás příští týden navštíví. Budou nedaleko odsud, není to úžasné?“

„Edwarde, co se děje?“ zeptala se mě Esme, která vycítila moje napětí.

„Petr a Charlotta přijdou do Forks?“ zasyčel jsem na Alici.

Protočila oči. „Uklidni se, Edwarde. Nebude to jejich první návštěva.“

Zatnul jsem zuby. Byla to jejich první návštěva od příchodu Belly. Její sladká krev se nelíbila jenom mně …

Alice se zamračila nad mým výrazem. „Tady nikdy neloví, to přeci víš.“

Ale muž, který byl Jasperovi jako bratrem a malá upírka, kterou miloval, nebyli jako my; lovili normální způsobem. Nemohl jsem jim důvěřovat, ne v blízkosti Belly.

„Kdy?“ zeptal jsem se.

Nešťastně stiskla rty, ale řekla mi, co jsem chtěl vědět. V pondělí ráno. Nikdo Belle neublíží.

„Ne,“ souhlasil jsem a potom jsem se od ní odvrátil. „Jsi připravený, Emmette?“

"Myslel jsem, že odcházíme až ráno?“

„Vrátíme se v neděli do půlnoci. Záleží jen na tobě, kdy budeš chtít odejít.“

„Okay, v pohodě. Počkej, než se rozloučím s Rose.“

„Samozřejmě.“ Při náladě jakou Rosalie měla, to bude velmi rychlé sbohem.

Opravdu jsi ztracený, Edwarde, pomyslel si, když se otočil směrem ke dveřím.

„Myslím, že ano.“

„Zahraj mi ještě jednou tu novou píseň,“ poprosila mě Esme.

„Když si to přeješ,“ souhlasil jsem, ale trochu jsem zaváhal, když jsem měl dovést píseň do nevyhnutelného konce – konce, který mi způsoboval neznámou bolest. Na chvíli jsem se zamyslel, vytáhl jsem z kapsy víčko a položil jsem ho na prázdný stojan na noty. Trochu mi to pomohlo – byla to moje vzpomínka na její „ano“.

Přikývl jsem a začal hrát.

Esme a Alice se na sebe podívaly, ale ani jedna nic neřekla.

„Ještě ti nikdo neřekl, že si nemáš hrát s jídlem?“ zavolal jsem na Emmetta.

Hej, ahoj, Edwarde!“ zavolal Emmett nazpět, zakřenil se a zamával mi. Medvěd využil chvíle Emmettovy nepozornosti a ohnal se za ním tlapou. Ostré drápy mu přetrhly tričko a zaskřípaly na jeho kůži.

Medvěd pronikavě zařval.

A sakra, to tričko mám od Rose!

Emmett zařval zpět na rozzuřené zvíře.

Povzdechl jsem si a sedl si na nejbližší balvan. Tohle asi chvíli potrvá.

Ale Emmett už byl skoro hotový. Nechal medvěda zkusit odtrhnout mu hlavu s dalším výpadem tlapy, smál se ráně a hravě ji odrazil. Medvěd zařval a Emmett se smíchem také. Potom se pustil do zvířete, které bylo, stálo – li na zadních nohách o hlavu vyšší než on a společně se kutáleli po zemi, přičemž při cestě porazili tři statné smrky. Po chvíli se medvědům řev změnil na mručení.

O několik minut později přiběhl Emmett na místo setkání. Měl zničené, potrhané a zkrvavené tričko, lepkavé a pokryté srstí. Jeho tmavé, kučeravé vlasy nevypadaly o nic lépe. Zeširoka se usmíval.

„Ten byl ale silný. Téměř jsem cítil, když mě podrápal.“

„Chováš se jako dítě, Emmette.“

Díval se na moji sněhobílou košili. „Copak ty jsi neulovil pumu?“

„Samozřejmě že ano. Jenže já nejím  jako divoch.“

Emmett se dunivě zasmál. „Kdyby tak byli silnější. Byla by větší sranda.“

„Nikdo neříká, že se musíš prát s jídlem.“

„To ne, ale s kým jiným se mám prát? Ty a Alice podvádíte, Rose si nechce rozcuchat účes a Esme se vždy rozčílí, když se Jasper a já  skutečně pereme.

„Život je těžký, co?“

Emmet se ušklíbl a přesunul se tak, že byl připravený na mě skočit.

„No tak, Edwarde. Vypni to na chvíli a hraj férově.“

„To nejde vypnout,“ připomněl jsem mu.

„Přemýšlím, jak tě to lidské děvče drží dál od své hlavy,“ uvažoval. „Možná by mi mohla dát nějakou radu.“

Všechen můj humor náhle zmizel. „Drž se od ní dál,“ zavrčel jsem skrz zavřené zuby.

„Nějaký háklivý.“

Povzdechl jsem si. Emmett si sedl na kámen vedle mě.

„Promiň. Vím, že právě procházíš složitým obdobím. Snažím se nebýt takový idiot, jako obvykle, ale mám to holt od přírody … „

Čekal jestli se nezasměju jeho vtipu a zakřenil se.

Jsi pořád tak hrozně vážný. Co tě trápí tentokrát?

„Myslím na ní. Vlastně se o ní bojím, hrozně moc.“

„Proč bys měl? Vždyť ty jsi tady.“ Hlasitě se zasmál.

Ignoroval jsem jeho vtip a odpověděl mu. „Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak jsou všichni křehcí? Co všechno se smrtelníkům může stát?

„Ani ne. Ale myslím, že vím, na co narážíš. Při mém prvním střetnutí s medvědem jsem pro něho nebyl rovnocenný soupeř.“  

„Medvěd,“ zamumlal jsem a přidal nový druh strachu na svůj seznam. „ Jako stvořené pro ni. Zatoulaný medvěd ve městě. Určitě by si našel právě Bellu.“

Emmet se zasmál. „Zníš jako blázen, víš to?“

„Jenom si na chvíli představ, že by Rosalie byla člověk, Emmette. A narazila na medvěda … nebo by ji srazilo auto … nebo trefil blesk … nebo spadla ze schodů … nebo onemocněla.“ Slova se mi divoce řinula z úst. Ulevilo se mi, když jsem svoje obavy vyslovil – celý víkend mě zevnitř rozežíraly. „A co požáry, zemětřesení a tornáda! Ach! Kdy ses naposledy díval na zprávy? Viděl jsi všechny ty věci, co se dějí? Krádeže a vraždy … „ Zatnul jsem zuby, najednou jsem šílel z myšlenky, že by jí mohl nějaký jiný člověk ublížit. Téměř jsem nemohl dýchat.

„Hej, hej! Zadrž, chlapče. Bydlí ve Forks, nebo ne? Může na ní akorát tak napršet.“ Pokrčil rameny. "

„Emmette, vážně si myslím, že má nějakou extra smůlu. Vždyť se na to podívej. Ze všech míst na světě si vybere právě místo, kde upíři tvoří významnou část populace.“

„To ano, ale my jsme vegetariáni. To je přece štěstí, ne smůla, ne?

„S tou její vůní? Určitě smůla. A je to ještě horší, vezmu – li v úvahu jak voní mě. „ Zadíval jsem se na svoje ruce a znovu jsem je nenáviděl.

„Kromě toho, že máš asi tolik sebekontroly jako Carlisle. To bych počítal za štěstí.“

„A co dodávka?“

„Jen nehoda.“

„Měl jsi vidět, jak to po ní neustále šlo. Přísahám, že to bylo, jako kdyby v sobě měla nějaký magnet.“

„Ale tys byl s ní. Štěstí.“

„Vážně? Není pro člověka nejhorší to, že se do něj zamiluje upír?

Emmett o tom chvíli přemýšlel. Představil si její tvář v myšlenkách, ale nezdála se mu tak zajímavá. Upřímně, opravdu nevím, co na ní vidíš.

„No, já si taky nemyslím, že je Rosalie přitažlivá,“ řekl jsem náhle. „Upřímně, vypadá že je s ní více práce, než jaká je potom její hodnota.“

Emmett se zachichotal. „Nepředpokládám, že mi povíš …“

„Nevím, co má za problém, Emmette,“ zalhal jsem s náhlým, širokým úsměvem.

„Viděl jsem, co plánuje, tak jsem se mohl připravit. Snažila se mě shodit ze skály a najednou se ozval hlasitý skřípot, když se ve skále mezi námi vytvořila puklina.“

„Podvodníku,“ zamumlal.

Čekal jsem, že to zkusí znovu, ale jeho myšlenky nabraly jiný směr. Znovu si představil tvář Belly, ale tentokrát bílou se zářivě červenýma očima…

„Ne,“ řekl jsem přidušeným hlasem.

„Vyřešilo by to tvůj problém se smrtelností, nebo ne? A ještě k tomu ji už nebudeš chtít zabít. Není to nejlepší řešení?

„Pro mě? Nebo pro ni?“

„Pro tebe,“ odpověděl jednoduše. Potom v myšlenkách dodal samozřejmě.

„Zasmál jsem se, bez náznaku humoru. „Zlá odpověď.“

„Mě by to nevadilo,“ řekl mi.

„Ale Rosalii ano.“

Povzdechl jsem si. Oba jsme věděli, že Rosalie by udělala cokoliv, vzdala by se čehokoliv, aby mohl být opět člověkem. Dokonce i Emmetta.

„Ano, Rosalii, ano,“ tiše souhlasil.

„Já nemůžu … Neměl bych … Nepokazím Belle život. Necítil by si to stejně, kdyby to byla Rosalie?“

Emmett se nad tím zamyslel. Skutečně ji … miluješ?

„Nedokážu to ani popsat, Emmette. Z ničeho nic je pro mě celý svět. Bez ní už pro mě nic nemá smysl.“  

Ale nepřeměníš ji? Nebude žít věčně, Edwarde.

„Ano, to vím,“ zamumlal jsem.

A jak už jsi říkal, je zranitelná.

„Věř mi – o tom moc dobře vím.“

Emmett nikdy nebyl moc taktní a choulostivé rozhovory nebyly jeho silnou stránkou. Pokrčil rameny, snažil se neurazit se na mě.

Můžeš se jí vůbec dotknout? Myslím tím, že když ji miluješ … no asi se jí budeš chtít, no, dotýkat, ne?

Emmett a Rosalie sdíleli dost intenzivní fyzickou lásku. Nedokázal pochopit, jak někdo vůbec může bez ní milovat.

Opět jsem si povzdechl. „Na to nemůžu ani pomyslet, Emmette.“

Wow. Tak jaké máš potom možnosti?

„Netuším,“ zašeptal jsem. „Snažím se najít nějaký způsob jak ji … jak ji opustit. Ale zatím se od ní nedokážu držet dál … „

Náhle jsem si uvědomil, s čím přišel hluboký pocit radosti, že je správné, abych zůstal – aspoň teď, když jsou Petr a Charlotta na cestě. Se mnou byla dočasně ve větším bezpečí než by byla beze mě. Na chvíli bych mohl být její ochránce.

Myšlenka mě nadchla – toužil jsem po návratu, abych se mohl vžít do nové role na tak dlouho, jak to jen půjde.

Emmett si všiml změny mého výrazu. Nad čím přemýšlíš?

„Právě teď,“ přiznal jsem se rozpačitě, „umírám touhou běžet zpět do Forks a zkontrolovat, že je v pořádku. Nevím, jestli zvládnu čekat do nedělní noci.“

„To tedy ne! Nepůjdeš domů dřív! Nech Rosalii čas, aby se uklidnila. Prosím! Udělej to pro mě.“

„Pokusím se,“ řekl jsem pochybovačně.

Emmett poklepal na telefon v mé kapse. „Alice zavolá, pokud se stane něco, co by mělo vyvolat tvůj záchvat paniky. Co se týká toho děvčete, je úplně stejně divná jako ty.“

Zakřenil jsem se. „Okej. Ale jen do neděle.“

„Nemáš kam pospíchat – prý bude slunečno. Alice říkala, že do středy se do školy nedostaneme.“

Strnule jsem potřásl hlavou.

„Petr a Charlotta vědí, jak se mají chovat.“

„Na tom nezáleží, Emmette. S jejím štěstí se Bella půjde projít do lesa v nesprávnou dobu a ----„ trnul jsem sebou. „Petr nemá moc sebekontroly. V neděli se vracím.“

Emmett si povzdechl. Úplný blázen.

Když jsem v pondělí časně ráno vlezl oknem do pokoje Belly, klidně spala. Tentokrát jsem si přinesl olej, a tak se okno dalo potichu otevřít.

Podle toho, jak měla vlasy rozložené na polštáři jsem mohl říct, že tahle noc pro ni byla klidnější než ta, když jsem tu byl naposledy. Ruce měla složené pod bradou jako malé dítě, ústa pootevřená.Slyšel jsem její dech, jak se pohybuje dovnitř a ven mezi jejími rty.

Byla úžasná úleva být tu s ní, znovu ji moct vidět. Uvědomil jsem si, že jsem nebyl skutečně klidný, dokud jsem ji neuviděl. Nic nebylo v pořádku, pokud jsem byl od ní daleko.

I když se ani nedalo říct, že by všechno bylo v pořádku, když jsem byl s ní. Povzdechl jsem si a dovolil jsem žízni aby mi pálila hrdlo. Příliš dlouho jsem byl pryč. Čas strávený bez bolesti a pokušení vše zesílil. Bylo to tak zlé, že jsem se bál kleknout si vedle její postele, abych mohl přečíst názvy knih. Chtěl jsem vědět, jaké příběhy se jí odvíjí v hlavě, ale víc než žízně jsem se bál toho, že se k ní dostanu příliš blízko a že budu chtít být ještě blíž …

Její rty vypadaly tak měkce a teple. Dokázal jsem si představit, že se jich dotýkám, jen koncem prstu. Jen zlehka …

Ano, tohle přesně byl ten druh chyb, kterým jsem se musel vyhýbat.

Moje oči znova spočinuly na její tváři, zkoumal jsem změny. Smrtelníci se měnili každou minutou – přepadl mě smutek nad myšlenkou, že bych něco propásl …

Zdálo se mi, že vypadá …. Unaveně. Jako kdyby tento víkend téměř nespala. Vyrazila někam?

Tiše a ironicky jsem se zasmál tomu, jak moc mě to znepokojovalo. A co když jo? Nevlastnil jsem ji. Nebyla moje.

Ne, nebyla moje – a já jsem z toho byl opět smutný.

Pohnula rukou a já si všiml povrchové, sotva viditelné odřeniny na dlani, v blízkosti zápěstí. Poranila se? I když to očividně nebylo vážné zranění, znepokojilo mě to. Chvíli jsem nad tím uvažoval a jako nejpravděpodobnější možnost se mi zdálo, že upadla.

Bylo příjemné vědět, že už si nebudu muset marně lámat hlavu žádnou z těchto malých záhad. Teď jsme byli přátelé nebo alespoň se snažíme být. Mohl jsem se jí zeptat na víkend – na pláž, na to co dělala v noci, když vypadá tak unaveně. Mohl jsem se jí zeptat, co se jí stalo s rukama. A mohl jsem se jemně zasmát, až potvrdí moji teorii.

Něžně jsem se usmál, když jsem přemýšlel, jestli spadla do oceánu nebo ne. Jestli se dobře bavila. Jestli na mě vůbec myslela. Jestli jsem jí chyběl alespoň z části tak, jak ona chyběla mě.

Snažil jsem se ji představit na slunečné pláži. Byl to mírně neúplný obraz, protože jsem na First Beach nikdy nebyl. Věděl jsem jenom, jak vypadá na obrázcích …

Cítil jsem se trochu nervózně, když jsem přemýšlel nad tím, proč jsem na tak pěkně situované pláži jen pár minut běhu od našeho domu, nebyl. Bella strávila den v La Push  - na místě, jsem měl zakázáno kvůli dohodě chodit. Na místě, kde si jen pár starých mužů pamatovalo historky o Cullenových. Pamatovalo a věřilo jim. Na místě, kde se vědělo o našem tajemství …

Potřásl jsem hlavou. Neměl bych se tím znepokojovat. Quilleti byli dohodou také vázáni. I kdyby Bella mluvila s někým z nich, nemohl by jí vůbec nic prozradit. Proč by vlastně mělo dojít na toto téma? Proč by Bella chtěla s někým mluvit o svých domněnkách? Ne – Quilleti byli pravděpodobně jediná věc, které jsem se nemusel obávat.

Zlobil jsem se na vycházející slunce. Připomnělo mi to, že nemůžu v následujícím dni ještě ukojit svoji zvědavost. Proč muselo slunce svítit právě teď?

S povzdechem jsem vyskočil z okna dříve, než bylo úplné světlo a někdo by mě tu mohl vidět. Chtěl jsem zůstat v lese hned vedle jejího domu a pohledem ji doprovodit do školy, ale když jsem se k němu přiblížil překvapila mě stopa její vůně, která ležela na cestičce.

Rychle a zvědavě jsem ji následoval a čím hlouběji do lesa jsem se dostával, tím víc jsem měl starostí. Co tu Bella dělala?

Cestička náhle skončila, téměř uprostřed ničeho. Šla od ní jen pár kroků, někam do kapradí, kde se dotkla kmene spadlého stromu. Možná tu i seděla …

Posadil jsem se stejné místo jako ona a rozhlížel jsem se. Vše, co mohla vidět, byl les a kapradí. Pravděpodobně i pršelo – vůně byla mírně smyta, nevsákla se hluboko do stromu.

Proč by si sem Bella šla úplně sama sednout – a sama tu určitě byla, o tom jsem nepochyboval – uprostřed vlhkého, temného lesa?

Nedávalo to smysl a bohužel od jiných věcí, které mě zajímaly, jsem se na to nemohl ani při běžném rozhovoru zeptat.

Víš, Bello, sledoval jsem tvoji vůni v lese, hned potom, co jsem vyskočil z tvého pokoje, kde jsem sledoval jak spíš … Ano, to by určitě prolomilo ledy.

Nikdy se nedozvím, co tu dělala a na co tady myslela a to vědomí mě donutilo zatnout frustrovaně zuby. Co bylo ale horší – hodně se to podobalo scénáři, který jsem nadnesl Emmettovi – Bella sama v lese, kde její vůně může přilákat každého, kdo má smysl následovat ji …

Zaúpěl jsem. Nejenže měla smůlu, ještě ji přivolávala.

Jenže teď tu měla svého ochránce. Budu na ni dávat pozor a chránit ji tak dlouho, jak to jen bude potřeba.

Náhle jsem si přál, aby se Petr a Charlotta zdrželi déle

.

8. Duch

Jasperovy hosty jsem za ty dva slunečné dny co již byli ve Forks moc často neviděl. Domů jsem chodil jen proto, aby se o mě Esme nebála. Kromě toho stejně jsem spíše vypadal jako přelud než jako upír. Vznášel jsem se neviditelně ve stínu, odkud jsem pozoroval objekt mé lásky a posedlosti – odkud jsem ji mohl vidět a slyšet ji v myšlenkách těch šťastných lidí, kteří mohli být okolo ní ve slunečním světle, kteří se mohli náhodně dotýkat hřbetu její ruky. Nikdy na takovýto kontakt nezareagovala, její ruce byly totiž stejně teplé jako jejich.

Toto vynucené odloučení od školy mi ještě nikdy předtím nepůsobilo takové trápení. Ale zdálo se, že ji sluníčko dělá šťastnou, takže jsem se ho nemohl nesnášet. Byl jsem vděčný všemu, co ji rozveselovalo.

V pondělí ráno jsem poslouchal rozhovor, který by byl schopný zničit moji sebedůvěru a udělat z času stráveného bez ní hotové peklo. Jenže když skončil, můj den byl opět šťastný.

Mika Newtona bych měl alespoň trochu ocenit, nevzdal se tak rychle a neodplazil se, aby si mohl lízat rány. Byl odvážnější, než jsem si myslel. Chystal se vyzkoušet svoji šanci znovu.

Bella přišla do školy o něco dříve, chtěla si užívat svítící slunce. Sedla si na piknikové lavičky na jižní straně jídelny, zatímco čekala až zazvoní. Její vlasy vypadaly na slunečním světle tak zvláštně, měla v nich načervenalý odstín, který jsem nečekal

Mike ji tam našel, jak si čmárala něco do sešitu, potěšený tím, že má tolik štěstí. Bylo strašné jen tak bezmocně přihlížet, ukrytý v lese, spoutaný slunečním žárem.

Přivítala ho s dostatečným nadšením, které ho povzbudilo a mě způsobilo bolest.  
Vypadá to, že se jí líbím. Vsadím se, že by se mnou bývala chtěla jít na ples. Co může být tak důležitého v Seattlu…

Všiml si změny v jejích vlasech. „Nikdy jsem si toho nevšiml – máš ve vlasech červený odstín.“

 Když chytil pramen vlasů mezi svoje prsty, bezděčně jsem vytrhl i s kořenem malý smrček, na kterém jsem měl položenou ruku.

 „Jenom na slunci,“ odpověděla. K mému hlubokému uspokojení se od něj mírně odtáhla, když jí pramínek zastrčil za ucho.

 Mike si při rozhovoru dodával odvahu. Připomněla mu esej, kterou jsme měli odevzdat do středy. Z jejího mírně samolibého výrazu jsem pochopil, že ona má tu svojí už napsanou. Úplně na to zapomněl a to dost ohrozilo jeho volný čas.

 A sakra, hloupá esej.

 Nakonec se přeci jen dostal k jádru věci – a já jsem zaťal zuby tak silně, že bych mohl rozdrtit i žulu, ale přeci jen se nedokázal zeptat přímo.

 „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít.“

„Aha“, řekla. 

Na chvíli ztichla.

 Aha? Co to mělo znamenat? Bude souhlasit? Počkat, myslím, že jsem se jí vlastně ani nezeptal.

 Ztěžka polkl, „No, mohli bychom jít na večeři nebo tak něco… a na eseji bych mohl zapracovat později.“

 Hlupáku, ani tohle nebyla otázka.

 „Miku…“

 Bolest a zuřivost mojí žárlivosti byla tak silná jako minulý týden. Zlomil jsem další strom ve snaze se ovládnout. Hrozně moc jsem toužil přeběhnout přes školní areál, příliš rychle pro lidské oči a unést ji pryč od toho chlapce, kterého jsem momentálně nenáviděl tak, že bych si užíval, když bych ho mohl zabít.

Řekne mu ano?

„Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad.“ 

Vydechl jsem a uvolnil se. 

Takže nakonec byl Seattlu přeci jen  výmluva. Neměl jsem se jí ptát. Co jsem si myslel. Určitě za tím bude ten magor, Culen… 

„Proč?“ mrzutě se zeptal. 

„Myslím…,“ zaváhala. „ a jestli někdy zopakuješ, co ti právě teď říkám, tak tě s radostí utluču k smrti.“

Vybuchl jsem smíchy nad její výhružkou smrti. Sojka, která seděla vedle mě, vylekaně zakřičela a odletěla.

„Ale myslím, že by to ranilo Jessičiny city.“

Jessičiny?“ Cože? Ale... Oh. Okay. Hádám... Takže... Huh. 

Jeho myšlenky byly naprosto nesouvislé.

„Vážně, Miku, copak jsi slepý?“

Připomněl jsem si její uvažování. Neměla by očekávat, že každý bude tak bystrý jako ona, i když tohle bylo vážně očividné. S tolika problémy, které měl Mike, když sbíral odvahu, aby se Belly zeptal, se vůbec nezamyslel nad tím, že by o něj Jessica mohla stát? Muselo to být sobectví, že si vůbec nevšímal pocitů druhých.Ale Bella byla nesobecká, ona viděla všechno.

 Jessica. Huh. Wow. Huh. „Oh,“ nakonec z něho vypadlo.

 Bella využila jeho zmatku ke svému úniku.

 „Je čas na hodinu, nemůžu přijít zase pozdě.“

 Od té doby pro mě už Mike nebyl spolehlivý. Zjistil, že když znovu a znovu přemýšlel nad Jessikou, že se mu moc líbí myšlenka, že ji přitahuje. Bylo to sice podřadné, ne tak pěkné, kdyby to k němu cítila Bella..

 Ale co, je milá. A má pěkné tělo. Ptáček v hrsti ….

 Potom si začal představovat stejně vulgární představy, jaké měl dříve i o Belle, ale tentokrát mě spíš otravovali než rozčilovaly. Nezasloužil si žádné děvče, pro něj se daly dívky lehce měnit. Po tomhle už jsem v něm měl jasno.

 Když mi Bella zmizela z dohledu, sedl jsem si, opřel se o studený kmen obrovského stromu a přeskakoval jsem z mysli do mysli, abych ji pořád viděl a byl jsem moc rád, když jsem se na ni mohl díval očima Angely Weberové. Přál jsem si, abych pro ni mohl něco udělat, abych jí mohl poděkovat za to, že je tak milá osoba. Bylo mi hned lépe, když jsem věděl, že Bella má alespoň jednu skutečnou přítelkyni.

 Sledoval jsem tvář Belly z každého možného úhlu a zaznamenal jsem, že je opět smutná. To mě překvapilo – myslel jsem si, že jí sluníčko bude stačit na to, aby se usmívala. Při obědě jsem ji viděl, jak se čas od času dívá po prázdném stole Cullenů a to mě nadchlo. Dalo mi to naději. Možná jí také chybím.

 Dnes si měla vyrazit s děvčaty – automaticky jsem začal plánovat svůj dozor – ale tyhle plány byly přeloženy na jindy, protože Mike pozval Jessicu na rande, místo Belly.

Takže namísto toho jsem šel rovnou k ní domů, abych rychle odstranil stopy v lese, abych se ujistil, že nikdo nebezpečný nebude procházet příliš blízko ní. Věděl jsem, že Jasper varoval svého někdejšího bratra, aby se vyhýbal městu – zdůraznil jim moje šílenství jako vysvětlení a zároveň varování – ale nechtěl jsem riskovat. Petr a Charlotta neměli v úmyslu jakkoliv ohrozit přátelství s naší rodinou, ale úmysly se mění …

 No tak dobře, přeháním to. Vím.

 Jako kdyby věděla že ji pozoruji, jako kdyby cítila slitování s bolestí,kterou cítím, když jí nevidím, vyšla Bella na zadní dvůr poté co strávila dlouhé hodinu uvnitř domu. V ruce si nesla knihu a deku.

 Tiše jsem vylezl do koruny nejvyššího stromu, který byl nejblíže ke dvoru, takže jsem měl dobrý výhled.

Rozprostřela přikrývku na vlhký trávník, lehla si na břicho a začala listovat ošuntělou knihou, jako kdyby hledala nějaký útržek. Četl jsem jí přes rameno.

Ach, opět klasika. Fanynka Jane Austenové.

Rychle si četla, kmitala překříženýma nohama ve vzduchu. Sledoval jsem, jak jí vítr a slunce hrají ve vlasech, když náhle ztuhla a ruka jí zamrzla na stránce. Všechno, co jsem věděl bylo, že stihla dojít ke třetí kapitole, když hrubě popadla část stránek a otočila je.

Podíval jsem se na titulní stranu – Mansfieldské panství. Začetla se o dalšího příběhu – kniha byla svazek děl. Přemýšlel jsem nad tím, proč některé romány tak náhle přeskočila.

O chvíli později rozzlobeně zaklapla knih. Se zamračeným výrazem knihu odložila a převrátila se na záda. Zhluboka se nadechla, jako kdyby se chtěla uklidnit, vyhrnula si rukávy a zavřela oči. Ten román jsem si pamatoval, ale nemohl jsem si vzpomenout na nic, co by ji mohlo rozrušit. Další záhada, povzdechl jsem si.

Ležela klidně, pohnula se jen, aby si odhrnula vlasy s tváře. Rozprostřely se jí nad hlavou, jako řeka plná kaštanů. A znovu ležela nehybně. 

Dýchání se jí zpomalilo. O několik minut později se jí začaly pohybovat rty. Mluvila ze spaní. 

Dvě polévkové lžíce mouky … pohár mléka … 

No tak! Hoď to do toho koše! Hej, no tak! 

Červená, nebo modrá... nebo bych si měla obléct něco méně formálního…  

Ani náznak něčeho zajímavého. Jemně jsem seskočil na zem, dopadl jsem tiše na prsty. 

Nebylo to správné. Velmi riskantní. Jak povýšeně jsem kdysi soudil Emmetta za jeho nepromyšlené činy a Jaspera za nedostatek jeho sebeovládání – a já jsem teď překročil úmyslně všechny pravidla tak bezohledně, že jejich chyby oproti tomu byly ničím. Obyčejně jsem byl já ten zodpovědný. 

Vzdychl jsem si a přiblížil se slunečnímu světlu. 

Vyhýbal jsem se pohledu na sebe sama ve slunečním žáru. Bylo už tak dost zlé, že moje pokožka byla kamenná a v záři vypadala nelidsky, nechtěl jsem, abych se viděl vedle Belly, když svítí sluníčko. Ten rozdíl byl už i tak nepřekonatelný, už dost bolestivý, nemusel jsem to zhoršovat ještě tímto obrazem. 

Ale nemohl jsem si nevšimnou jiskry duhy, která se jí odrážela na pokožce, když jsem k ní přišel blíže. Čelist mi nad tím pohledem ztuhla. Můžu být ještě větší blázen? Představil jsem si její zděšení, kdyby teď otevřela oči … 

Začal jsem ustupovat, ale zamumlala, což mě zastavilo. 

„Hmm... Hm...“ 

Opět nesrozumitelné. Nevadí, chvíli počkám. 

Opatrně jsem jí vzal knihu tak, že jsem se natáhl k její ruce a pro jistotu jsem zadržel dech, když jsem byl tak blízko. Znovu jsem začal dýchat až tehdy, když jsem byl od ní pár metrů, cílil jsem její vůni smíchanou s čerstvým vzduchem a ovlivněnou sluníčkem. Teplo ji ještě osladilo. Hrdlo mě pálilo touhou, oheň byl divoký a bolestivý, protože jsem byl od ní vzdálený příliš dlouho.

Chvíli jsem strávil snahou získat opět sebekontrolu a potom – soustředil jsem se na dýchání nosem – jsem otevřel knihu. Začala u prvního příběhu … rychle jsem nalistoval třetí kapitolu Rozumu a citu, hledajíc něco urážlivé v próze Jane Austenové. 

Moje oči se zastavily na mém jméně – poprvé představili postavu Edwarda Ferrarsa – když Bella znovu promluvila. 

"Mmm. Edwarde." Povzdechla si.. 

Tentokrát jsem se nelekl, že by se probudila. Její hlas byl tichý, jen melancholický šepot. Žádný vyděšený křik, který by následoval, kdyby mě uviděla. 

Bojovala ve mně radost s odporem k sobě samému. Koneckonců, stále se jí o mě zdálo. 

„Edmund. Ach. Příliš... blízko...“ 

Edmund? 

Ha! Nakonec se jí nezdálo o mě, uvědomil jsem si ponuře. Odpor se znovu vrátil. Snila o fiktivních postavách. Jak jsem byl jenom domýšlivý. 

Vrátil jsem jí knihu a odkradl se zpět do stínu stromů, kam jsem patřil. 

Hodiny utíkaly a já jsem bezradně sledoval, jak slunce klesá a jak se stíny plazí po trávníku rovnou k ní. Chtěl jsem je zastavit, ale byly nevyhnutelné. Když na ní nesvítilo sluníčko, její kůže vypadala opět příliš bledě – jako kdyby byla duch. Její vlasy byly opět tmavé, proti tváři působily téměř černě. 

Bylo to strašidelné – jako kdyby se Alicina vize stávala skutečnou. Bellin pravidelný, silný tep byl mojí útěchou, byl to zvuk, díky kterému takhle chvíle nevypadala jako noční můra.  

Ulevilo se mi, když její otec přišel domů.

Něco jsem od něj slyšel, když přicházel domů. Jakási zlost … něco pravděpodobně z práce.

Očekávání smíšené s hladem – pravděpodobně se těšil na večeři. Ale jeho myšlenky byly tak tiché, že jsem si nemohl být jistý, jestli mám pravdu, zachytil jsem jich jen část.

Přemýšlel jsem nad tím, jak by asi zněla její máma – co za genetickou kombinaci Bella měla, když je teď tak jedinečná.

Bella se probudila a rychle se posadila, když slyšela otcovo auto na příjezdové cestě. Začala se kolem sebe rozhlížet, zmatená náhlou tmou. Na krátkou chvíli se její oči zastavily na stínu, ve kterém jsem se ukrýval, ale rychle se odvrátila.

„Charlie?“ tiše se zeptala, pohledem stále sledovala stromy, které obklopovaly dvůr.

Bouchly dveře Charlieho auta a Bella se otočila za zvukem. Rychle se postavila, posbírala svoje věci a ještě jednou se podívala mezi stromy.

Přesunul jsem se ke stromu, který byl nejblíže kuchyňskému oknu a naslouchal jsem jejich večeru. Bylo zajímavé porovnat Charlieho slova s jeho myšlenkami. Jeho láska a starost o svoji jedinou dceru byla ohromná, ale jeho slova byla strohá a nenucená. Většinou byly ukryty v přátelském tichu. 

Slyšel jsem je, jak mluví o jejích plánech jít zítra večer do Port Angeles, a když jsem je tak poslouchal, tak jsem přepracovával svůj program. Jasper nevaroval Petra a Charlottu, aby nelovili v Port Angeles. I když nedávno jedli a pravděpodobně neměli v úmyslu jít lovit v blízkosti našeho domu, přesto na ni budu dávat pozor. Jen pro případ. Přeci jen tu byli i jiný z našeho druhu. A také další lidská nebezpečí, kterých jsem si předtím nevšímal.

Slyšel jsem její starost o otce, že si bude muset připravit večeři sám. Pousmál jsem se nad dalším důkazem mojí teorie – ano, byla to ošetřovatelka.

Odešel jsem s vědomím, že se vrátím, až bude spát.

Neporuším její soukromí, tak jak by to udělal nějaký slídil. Byl jsem tu pro její ochranu, ne abych ji sledoval tak, jak by to určitě udělal Mike Newton, i když nebyl dost svižný na to, aby se pohyboval v korunách stromů tak jako já. Nebudu s ní zacházet takto necitlivě.

Když jsem se vrátil, můj dům byl prázdný, což bylo jen dobře. Nechyběly mi ty zmatené nebo pohrdavé myšlenky, které zpochybňovaly moje duševní zdraví. Emmett mi nechal k zábradlí přilepený vzkaz.

Fotbal na Rainier field - no tak! Prosím?

Našel jsem pero a pod jeho vzkaz jsem napsal slovíčko Promiň. Týmy byly i beze mě dost vyrovnané.

Šel jsem na jeden ze svých nejkratších lovů, spokojil jsem se s menšími zvířaty, které sice nebyly tak dobré, ale stačily na žízeň. Potom jsem se převlékl do čistých šatů a vrátil se zpět do Forks.

Bella dnes nespala moc dobře. Byla zamotaná do přikrývky, tvář měla znepokojenou a potom smutnou. Přemýšlel jsem, jaká noční můra ji straší … A potom jsem si uvědomil, že to vlastně ani radši nechci vědět.

Když začala mluvit ze spaní, většinou to byly nepěkné výrazy na adresu Forks. Jen jednou když vydechla slova „Vrať se“ a natáhla ruce – němá prosba – dostal jsem šanci doufat, že se jí zdá o mě.

Další školní den – poslední, kdy mě slunce drželo jako svého vězně – byl téměř stejný, jako den předtím. Bella se zdála ještě smutnější než včera a já jsem přemýšlel, jestli by zrušila plány, protože neměla dobrou náladu.

Ale protože to byla Bella, pravděpodobně upřednostní radost kamarádek, než svoji vlastní.

Dnes měla na sobě tmavomodrou blůzu, její barva jí perfektně seděla k pokožce a vypadala jako smetana.

Škola skončila a Jessica souhlasila, že vyzvedne ostatní děvčata – Angela jela také, za což jsem byl vděčný.

Šel jsem domů, abych si vzal auto. Když jsem zjistil, že Petr a Charlotta jsou zde, rozhodl jsem se, že děvčatům dám hodinku náskok. Nikdy bych nemohl jet rovnou za nimi – povolenou rychlostí – hrozná představa.

Přešel jsem přes jídelnu, matně jsem přikývl na Emmettův a Esmin pozdrav, když jsem je míjel a sedl si za klavír.

Aha, je zpět. Rosalie, samozřejmě.

Ach, Edward. Velmi nerada ho vidím trpět. Esminu radost kazily starosti. Měla by být více znepokojená. Ten příběh lásky, který si pro mě představovala se každou chvíli více a více řítil do záhuby.

Užij si dnešek v Port Angeles, vesele poznamenala Alice. Dej mi vědět, až budu moc mluvit s Bellou.

Jsi patetický. Nedokážu uvěřit tomu, že jsi zmeškal hru jenom proto abys mohl sledovat jak spí, postěžoval si Emmett.

Jasper mi nevěnoval pozornost, i když jsem píseň zahrál bouřlivěji než jsem chtěl. Byla to stará píseň, s důvěrně známým tématem : netrpělivost. Jasper se rozloučil se svými přáteli, kteří si mě zvědavě měřili.

Takové divné stvoření se z něho stalo, pomyslela si Charlotte, blonďatá, vysoká asi jako Alice. A to byl tak normální a příjemný, když jsme se naposledy potkali.

Petrovy myšlenky byly stejné jako Charlottiny, jako vždy..

To bude těmi zvířaty. Nakonec se z toho nedostatku lidské krve zblázní, usoudil. Jeho vlasy byly také světlé, stejně jako Charlottiny a téměř stejně dlouhé. Byli si velmi podobní – pokud nepočítáme výšku, byl stejně vysoký jako Jasper – ve vzhledu i myšlenkách. Velmi dobře sehraná dvojice, vždycky jsem si to myslel. 

Každý, kromě Esme o mě po chvíli přestal přemýšlet, a já jsem hrál víc tlumeně, abych na sebe nepřitahoval pozornost.

Dál už jsem je nevnímal, nechal jsem hudbu, aby mě rozptýlila. Bylo velmi těžké dostat ji z očí a mysli. K jejich rozhovoru jsem se vrátil až když se Petr a Charlotta loučili.

„Jestli znovu uvidíte Mariu,“ řekl ostražitě Jasper, „vyřiďte, že jí přeji jen to nejlepší.“

Maria byla upírka, která stvořila Jaspera i Petra – Jaspera v polovině devatenáctého století, Petra o něco dříve. Jaspera vyhledala jen jednou, když jsme bydleli v Calgary. Byla to dost rušná návštěva – museli jsme se okamžitě přestěhovat. Jasper ji slušně požádal, aby se nám v budoucnu vyhýbala.

„Nemyslím, že ji brzy uvidím,“ řekl Petr se smíchem. Maria byla určitě nebezpečná a mezi ní a Petrem nebylo moc náklonnosti. Petr byl vlastně hybnou silou Jasperova odchodu. Jasper byl vždycky Mariin oblíbenec, to že ho chtěla jednou zabít, považovala za naprostou bezvýznamnost. „Ale jestli ji uvidím, vyřídím jí to.

Potom si podali ruce na znamení odchodu. Ke své nelibosti jsem musel nechat hry a rychle jsem se postavil.

„Charlotto, Petře,“ řekl jsem a přikývl.

„Bylo milé tě znovu vidět, Edwarde,“ řekla Charlotta pochybovačně. Petr jen mírně pokýval rukou.

Blázen, pomyslel si Emmett.

Idiot, pomyslela si Rosalie ve stejném momentě.

Chudáček,  Esme.

A Alice, plísnícím tónem. Jdou přímo do Seattlu, nebudou v blízkosti Port Angeles. A jako důkaz mi ukázala svoji vizi.

Předstíral jsem, že jsem to neslyšel. Moje výmluvy byly už tak dost chatrné.

V aute jsem se víc uvolnil, to hluboké předení motoru, které mi Rosalie pomohla oživit – ještě minulý rok, když měla lepší náladu – bylo uklidňující. Byla útěcha být v pohybu, vědět, že s každým dalším kilometrem jsem byl blíž Belle.

9. Port Angeles

Když jsem se blížil Port Angeles, stále bylo příliš jasno na to, abych mohl vyjít do města. Slunce bylo příliš vysoko, a i když byla skla mého auta zatmavená, bylo zbytečné riskovat. Ještě víc zbytečně riskovat měl bych asi říct.

Byl jsem si jistý, že myšlenky Jessiky uslyším i na velkou dálku, ty její byly hlasitější než Angely, a tak když najdu jednu, najdu i druhou. Když město pohltily stíny, mohl jsem se přiblížit. Z cesty jsem odbočil na zatarasenou příjezdovou cestu, která se očividně již dlouho nepoužívala.

Věděl jsem, kde je mám hledat – v Port Angeles byl jen jeden butik. Netrvalo mi dlouho a našel jsem Jessicu, jak se prohlíží ve třech zrcadlech, přičemž jsem v jejím okrajovém pohledu viděl Bellu, která právě hodnotila černé šaty, co měla Jessica na sobě.

Bella pořád vypadá naštvaně. Ha ha. Angela měla pravdu – určitě je to kvůli Tylerovi. I když stále nemůžu uvěřit tomu, že jí to tak rozčílilo. Aspoň ví, že má na stužkovací slavnost pozvání zajištěné. Co když se Mike nebude bavit a už mě víc nepozve na rande? Co když pozve na ples Bellu? Pozvala by ona sama Mikea, kdybych nic neřekla? Myslí si Mike, že je hezčí než já? A myslí si ona, že je hezčí než já?

„Mně se víc líbí ty modré, zdůrazňují Ti oči.“

Jessica se na Bellu falešně usmívala a podezřívavě si ji měřila.

Skutečně si to myslí, nebo jen chce, abych v sobotu vypadala jako kráva?

Už mě unavovalo ji poslouchat. Vyhledal jsem Angelu – och, Angela si právě převlékala šaty, tak jsem rychle odběhl z jejích myšlenek, aby měla soukromí.

Ne, v tomto oddělení se Bella nemohla dostat do potíží. Nechám je v klidu nakupovat a až skončí, dohoním je. Do příchodu tmy už nezbývalo moc času – mraky se začaly objevovat od západu. Přes hustý les jsem je viděl nejasně, ale věděl jsem, že urychlí západ slunce. Přivítal jsem je a byl jsem jim vděčný více, než kdykoliv předtím. Zítra už budu moct sedět vedle Belly ve škole, na obědě s ní znovu mluvit. Můžu se jí zeptat na všechny otázky, co mě až doteď napadly…

Takže zuřila na Tylera. Viděl jsem tu to v hlavě – že když mluvil o plese, doslova si uplatňoval na Bellu nárok. Představil jsem si její výraz z toho odpoledne -  rozhořčená nedůvěra – a rozesmál jsem se. Přemýšlel jsem, co by mu na to asi řekla. Nechtěl jsem propást její reakci.

Čas ubíhal hrozně pomalu, zatímco jsem čekal na tmu. Pravidelně jsem kontroloval Jessicu, její duševní hlas bylo velmi lehké vyhledat, ale nerad jsem zůstával v její hlavě. Viděl jsem místo, kam chtěli jít na večeři. V době večeře už bude tma … možná bych si mohl náhodně vybrat stejnou restauraci. Dotkl jsem se mobilu v kapse, přemýšlel jsem nad tím, že bych pozval Alici. Hrozně by se jí to líbilo, také chtěla mluvit s Bellou. Ale nebyl jsem si jistý, jestli chci Bellu vtáhnout do svého světa ještě víc. Jeden upír snad nestačí?

Opět jsem zkontroloval Jessicu. Ptala se Angely, co si myslí o jejích špercích.

„Možná bych ten náhrdelník měla vrátit. Mám jeden doma, ten by se hodil, plus utratila jsem víc, než jsem měla…. Máma bude zuřit. Na co jsem myslela?“

„Nevadí mi, když se vrátíme. Myslíš, že nás bude Bella hledat?“

A tohle mělo znamenat co? Bella s nimi nebyla? Nejdřív jsem se podíval přes oči Jessiky a potom přes Angelu. Byly na chodníku před řadou obchodů a právě se otáčely zpět. Bella nebyla nikde v jejich dosahu.

Och, koho zajímá Bella? Pomyslela si netrpělivě Jessica ještě předtím, než odpověděla Angele na otázku. „Bude v pohodě. Stihneme dojít do restaurace …. Mimochodem, myslím, že chtěla být o samotě.“ Na okamžik jsem uviděl knihkupectví, když Jessica přemýšlela nad místem, kam Bella odešla.

„Tak potom rychle,“ řekla Angela. Doufám, že si Bella nebude myslet, že jsme se jí chtěly zbavit. Byla tehdy v autě na mě tak milá…. Je to opravdu dobrý člověk. Ale celý den se zdála tak smutná. Že by to souviselo s Edwardem Cullenem? Asi proto se ptala na jeho rodinu …

Měl jsem dávat lepší pozor. Co všechno jsem ještě zmeškal? Bella se někam vydala sama a ještě předtím se na mě ptala? Angela už soustředila pozornost na Jessicu – která neustále mluvila o tom idiotovi Mikeovi – a tak už jsem se nic dalšího nedozvěděl.

Pozoroval jsem stíny. Slunce se již brzy skryje za mraky. Když zůstanu na západní straně cesty, kde budovy clonily slunečnímu světlu …

Byl jsem nedočkavý. Tohle nebylo něco, co bych předpokládal – Bella, vydávající se do města na vlastní pěst – a tak jsem netušil jak jí najít. Měl jsem to předpokládat.

Port Angeles jsem znal hodně dobře, dojel jsem přímo ke knihkupectví, které jsem viděl v Jessičiných myšlenkách a doufal jsem, že mi nebude trvat dlouho, než ji najdu, i když jsem věděl, že to nebude lehké. Kdy mi Bella něco ulehčila?

Samozřejmě, malý obchod byl úplně prázdný, kromě staromódně oblečené ženy za pultem. Nevypadalo to tu na místo, které by Bellu zaujalo – příliš náboženské pro takovou praktickou osobu. Šla vůbec dovnitř?

Našel jsem kousek stínu, kde jsem mohl zaparkovat, mohl jsem, ukryt ve stínu, dojít až do obchodu. Opravdu bych neměl. Procházka při slunečném světle byla nebezpečná. Co když projíždějící auto odrazí sluneční světlo v nepravou chvíli?

Ale nevěděl jsem, jak jinak Bellu najít!

Zaparkoval jsem a vystoupil, ukrývajíc se hluboko ve stínu. Rychle jsem přešel do obchodu, ale nikde nebyla ani stopa po Belině vůni. Na chodníku byla, ale uvnitř obchodu ne.

„Vítejte! Můžu Vám nějak … „ začala prodavačka, ale já už jsem byl venku.

Následoval jsem Belinu vůni tak daleko, jak mi to jen stíny dovolovaly, zastavil jsem se, až když jsem došel na začátek slunečního světla.

Jak bezmocně jsem se teď cítil – zastavený čarou mezi světlem a tmou, která se rozprostírala na chodníku přímo přede mnou. Měl jsem příliš omezené možnosti.

Mohl jsem se jen domnívat, že přešla přes ulici a vydala se směrem na jih. Tímto směrem téměř nic nebylo. Ztratila se? Hm, to by na ni sedělo.

Vrátil jsem se do auta a pomalu jsem projížděl ulice, snažil jsem se ji najít. Prohledal jsem ještě několik stínu, ale její vůni jsem zachytil už jen jednou a to ve směru, který mě zmátl. Kam chtěla jít?

Párkrát jsem jezdil mezi knihkupectvím a restaurací, doufal jsem, že ji někde uvidím. Jessica a Angela už v restauraci byly, rozhodovaly se, jestli si mají objednat nebo počkat na Bellu. Jessica si chtěla okamžitě objednat.

Bloudil jsem v myslích cizinců, sledoval jsem svět jejich očima. Někdo ji přece musel vidět.

Čím dál tím víc jsem byl znepokojen. Nikdy předtím jsem nepřemýšlel nad tím, jak je těžké ji najít, pokud je, tak jako právě teď, pryč z mého dohledu nebo z míst, kam běžně chodí. Nelíbilo se mi to.

Mraky začínaly zakrývat horizont, což znamenalo, že za pár minut budu moci následovat pěšky její vůni. Pak už mi nebude trvat dlouho ji najít. Teď mi to stěžovalo slunce. Už jen pár minut a já budu opět ve výhodě, a naopak, lidský svět bude neschopný.

Další a další mysl. Všechny obsahovaly nepodstatné myšlenky.

...,myslím, že to dítě má znovu ušní infekci ….

Bylo to šest – čtyři – nula nebo šest – nula – čtyři?

Znovu má zpoždění. Měla bych mu říct ….

Aha, tady je!

Konečně jsem uviděl její tvář. Nakonec si jí přeci jen někdo všiml!

Úleva netrvala ani setinu sekundy, protože jsem důkladněji prošel myšlenky chlapa, který se, nad obrazem její tváře, samolibě usmíval.

Jeho mysl pro mě byla cizí, ale navzdory tomu, nebyla mi celkem neznámá. Kdysi jsem přesně takovéto mysle zabíjel.

"NE!" zařval jsem. Z mého hrdla se ozývalo trhavé vrčení. Sice jsem stlačil plynový pedál na podlahu, ale kam jsem to vlastně jel?

Věděl jsem, kde přibližně se nachází, ale nebylo to dost konkrétní. Něco, musí tu být něco … název ulice, obchodu, něco, co by mi ukázalo přesné místo. Jenže Bella byla ukrytá hluboko ve stínu a jeho oči byly zaměřené na její vystrašený výraz. Vyžíval se v jejím strachu.

Její tvář splývala s tváří ostatních. Bella nebyla jeho první oběť.

Moje hlasité vrčení zatřáslo karosérií auta, ale nevěnoval jsem tomu ani nejmenší pozornost.

Na stěnách, které jí obklopovaly, nebyly žádné okna. Pravděpodobně byla někde v průmyslové zóně, pryč od nákupní části. Pneumatiky auta zaskřípaly, když jsem vybíral zatáčku a zároveň se vyhýbal dalšímu vozidlu. Doufal jsem, že jedu správným směrem. Ostatní řidiči na mě zuřivě troubili, ale mě to bylo úplně jedno.

Podívej se, jak se třese!  Zasmál se. Její strach ho přitahoval  - byla to část, ve které se speciálně vyžíval.

„Držte se ode mě.“ Její hlas zněl tiše a vyrovnaně, nekřičela.

„Nebuď taková, kočičko.“

Díval se na ni, jak sebou trhla, když uslyšela smích, který se ozval z jiného směru. Ten zvuk ho rozčílil - Sklapni, Jeffe! Pomyslel si - ale stále si užíval její zděšení. Vzrušovalo ho to. Představoval si, jak ho prosí, jak žebrá …

Nevšiml jsem si, že tam není sám, dokud jsem neslyšel hlasitý smích. Sledoval jsem vše jeho očima a toužil jsem, vidět něco, čeho bych se mohl chytit. Pohl se jejím směrem, zatímco si protahoval svaly na rukou.

Mysl ostatních nebyly tak odporné jako ta jeho. Všichni byli v mírně podnapilém stavu, nikdo z nich si neuvědomoval, jak daleko asi muž jménem Lonnie chce zajít. Jenom ho následovali. Slíbil jim, že se trochu pobaví…

Jeden z nich se nervózně podíval dolů ulicí – nechtěl být přichycen při obtěžování dívky – a konečně mi poskytl to, co jsem tak zoufale potřeboval. Tu křižovatku, na kterou se díval, jsem okamžitě poznal.

Projel jsem na červenou a potom se prosmýkl kolem dvou aut, které se rozjely na zelenou ve svém směru. Slyšel jsem troubení.

V kapse mi vibroval mobil, ale ignoroval jsem ho.

Lonnie se pomalu pohnul směrem k ní, prodlužoval napětí – to byla část, která ho speciálně vzrušovala. Čekal, kdy začne křičet, chtěl si to vychutnat.

Jenže Bella zatnula čelist a soustředila se. Překvapilo ho to, protože čekal pokus o útěk. Byl překvapený a mírně zklamaný. Měl rád, když mohl svoji kořist štvát, užíval si ten adrenalin způsobený lovem.

Tahle je odvážná. No, možná je to lepší … bude víc bojovat.

Byl jsem už jen blok od ní. Ten padouch už musel slyšet zvuk mého auta, ale nepřikládal tomu žádný význam, příliš se soustředil na svojí oběť

Chtěl bych vidět, jak by si užíval, kdyby on byl ta kořist. Chtěl bych vidět, co by si pomyslel o mém způsobu lovu.

V myšlenkách jsem právě procházel různé způsoby mučení, které jsem kdysi používal na svoje oběti, během let, kdy jsem bral spravedlnost do svých rukou a hledal jsem ten nejbolestivější způsob z nich. Za toto bude trpět. Bude křičet bolestí. Ostatní jen zabiju, ale příšera jménem Lonnie bude prosit o smrt ještě dlouho, velmi dlouho předtím, než ho zabiju.

Přibližoval se k ní.

Ostře jsem zabočil za roh a předními světly jsem osvítil celou scénu. Všichni ztuhli na místě. Mohl jsem Lonnieho jednoduše srazit autem, ale byla by to pro něj příliš milosrdná smrt.

Otočil jsem auto tak, že jsem byl natočený směrem, z kterého jsem přijel, zatímco jsem namířil dveře spolujezdce přímo k Belle. Otevřel jsem je, zatímco ona už běžela k autu.

„Nastup,“ zuřivě jsem nakázal.

Co to do háje?

Věděl jsem, že je to blbý nápad! Není tu sama

Neměl bych utéct.

Myslím, že budu zvracet …

Bella bez zaváhání naskočila dovnitř a zabouchla za sebou dveře.

A hned potom se na mě podívala tím nejdůvěřivějším výrazem, jaký jsem kdy na lidské tváři spatřil, a v té chvíli se všechny moje dosavadní plány mučit ty darebáky, zhroutily.

Trvalo mi velmi krátce uvědomit si, že jí nemůžu nechat v autě, zatímco já si budu vyřizovat účty s těmi chlapy na ulici. Co bych jí řekl, aby se nedívala? Ha! Kdy udělala něco, o co jsem jí požádal? Kdy udělala vůbec něco bezpečného?

Odtáhl bych je z jejího pohledu a nechal bych jí samotnou v autě? Pochyboval jsem o tom, že ulicemi Port Angeles se plíží další nebezpečný člověk, ale kdysi mě ani nenapadlo, že by tu vůbec nějaký mohl být! Přitahovala všechno nebezpečí jako magnet. Nemůžu ji spustit z očí.

Pravděpodobně si ani nevšimla, že jsem zrychlil a odvážel ji pryč od jejích pronásledovatelů, kteří zírali na moje auto s otevřenými ústy. Asi ani nezaregistrovala ten moment, kdy jsem zaváhal. Předpokládala, že od začátku byl plán utéct.

Dokonce jsem ho ani nemohl srazit autem. Vystrašilo by ji to.

Po jeho smrti jsem tak příšerně toužil, až mi z toho zvonilo v uších a měl jsem zastřený zrak, cítil jsem tu potřebu na jazyku. Svaly se mi napínaly naléhavou a nevyhnutelnou touhou po jeho smrti. Pomalu bych ho celého stáhl z kůže, kousek po kousku bych oddělil jeho kůži od svalů, svaly od kostí …

Jenže Bella – pro mě jediné děvče na světě – se křečovitě držela sedadla oběma rukama a sledovala mě velkýma očima, ve kterých se zrcadlila bezmezná důvěra. Pomsta bude muset počkat.

„Zapni si pás,“ přikázal jsem jí. Hlas mi zdrsněl nenávistí a touhou po krvi. Ale ne pro mě přirozenou touhou. Nedovolil bych netvorovi v mém nitru, aby se toho účastnil.

Zapnula si pás a jemně při tom zvuku nadskočila. Nad zvukem zapínajícího pásu nadskočila, ale to, že jsem se hnal městem, ignorujíc všechny dopravní značení, z toho si nic nedělala. Cítil jsem na sobě její pohled. Zdála se, a to bylo zvláštní, uvolněná. Nedávalo mi to smysl  - ne po tom, čím právě prošla.

„Ty se na mě zlobíš?“ zeptala se mě chraptivým hlasem, který způsobil stres a strach.

Ona chtěla vědět, jestli se já na ni zlobím?

Chvíli jsem nad její otázkou přemýšlel, i když ne natolik dlouho, aby si všimla mého zaváhání.

„Ne,“ řekl jsem zuřivým hlasem.

Vzal jsem ji přesně na tu stejnou příjezdovou cestu, kde jsem strávil odpoledne tím nejslabším pozorováním, jaké jsem kdy udělal. Ve stínu stromů byla teď už tma.

Byl jsem tak rozzuřený, že jsem v momentě ztuhl. Ruka mi cukala nutkáním zničit toho chlapa, roztrhat jeho tělo na kousky, tak, že by k identifikaci nezbylo už vůbec nic …

Ale to nikdy neudělám, pokud to bude znamenat, že jí budu muset v této tmě nechat samotnou.

„Bello?“ procedil jsem mezi stisknutými zuby.

„Ano?“ odpověděla chraptivě. Potom si odkašlala.

„Jsi v pořádku?“ Tohle byla ta nejdůležitější věc, kterou jsem potřeboval vědět. Pomsta byla až na druhém místě. Věděl jsem to, ale byl jsem tak plný hněvu, že se mi na to těžko soustředilo.

„Ano,“ její hlas byl stále ještě chraptivý – nepochybně strachy.

A tak jsem ji nemohl opustit.

I kdyby nebyla v neustálém nebezpečí – nějaký vtip, kterým mi vesmír hrál na moji citlivou strunu – i kdybych si byl jistý, že by byla beze mě úplně v pořádku, nemohl bych ji tu nechat samotnou, ve tmě.

Musela být tak moc vystrašená.

Ale teď jsem nebyl ve stavu, abych ji mohl utěšovat – i kdybych věděl jak na to, což jsem nevěděl. Určitě ze mě cítila tu krutost, bylo to očividné. Vystraším jí ještě víc, pokud neutiším tu vnitřní touhu po zmasakrování toho chlapa.

Potřeboval jsem myslet na něco jiného.

„Zvedni mi náladu, prosím tě,“ požádal jsem ji.

„Promiň, cože?“

Snažil jsem se získat dostatek sebekontroly na to, abych jí vysvětlil, co potřebuju.

„Prostě něco plácej, dokud se neuklidním,“ poručil jsem si se zatnutou čelistí. Potřeboval jsem jenom, aby mě udržela v autě. Slyšel jsem jeho myšlenky, jeho zklamání a hněv … Věděl jsem, kde ho najdu. Zavřel jsem oči, jako kdybych díky tomu mohl přestat vnímat ty obrazy, co bych mu udělal kdyby…

„Ehm,“ zaváhala, pravděpodobně přemýšlela nad mým požadavkem. „Zítra ráno před vyučováním přejedu Tylera Crowleyho, co ty na to?“ řekla to, jako kdyby to byla otázka.

Ano, to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Samozřejmě, že Bella přijde s něčím nečekaným. Přesně jako předtím, zvuk násilí, který jí unikl ze rtů, byl tak vtipný, tak vtipný, že mě to dokázalo na chvíli vyrušit. Pokud bych nehořel touhou zabíjet, určitě bych se smál.

„Proč?“ zeptal jsem se jí, aby začala opět mluvit.

„Protože všem vykládá, že se mnou půjde na stužkovanou,“ řekla s tím svým tygro – kočičím pobouřením. „Buďto je blázen, nebo se pořád snaží napravit to, jak mě tehdy málem zabil… no, pamatuješ,“ prohlásila, „a on si myslí, že stužkovaná je k tomu dobrá příležitost. Takže si říkám, že když ho ohrozím na životě, budeme si kvit a on pak konečně vzdá ty pokusy o napravování. Nestojím o nepřátele a Lauren se možná stáhne, když mě on nechá na pokoji. Ovšem možná bych mu mohla zrušit tu jeho Sentru.“ Pokračovala zamyšleně. „Když nebude mít odvoz, nemůže vzít nikoho na stužkovanou…“

Bylo povzbuzující vidět, že se i Bella občas zmýlila. Tylerova neodbytnost neměla nic společného s nehodou. Asi si ani neuvědomovala, jaký má vliv na chlapce na naší střední škole. Nevšimla si, jaký vliv má na mě?

Ach, fungovalo to. Její zvláštní fungování mysli bylo vždycky tak fascinující. Začínal jsem mít nad sebou kontrolu, konečně jsem byl schopen vidět přes tu touhu po pomstě a mučení …

„Slyšel jsem o tom,“ odvětil jsem. Přestala povídat, ale já jsem potřeboval přesný opak.

„Vážně?“ nevěřícně se zeptala. Potom byl její hlas rozčilenější než obvykle. „Když bude ochromený od krku dolů, tak na stužkovanou taky nemůže.“

Přál jsem si, aby byl nějaký způsob, kterým by mohla pokračovat ve svých výhrůžkách smrtí a ublížením na zdraví. Nemohla si vybrat lepší způsob, jak mě uklidnit. Její slova – v jejím případě jen sarkasmus a zveličování – bylo přesně to, co jsem právě potřeboval.

Vzdychl jsem a otevřel oči.

„Jsi v pořádku?“ nesměle se zeptala.

„Ani ne.“

Byl jsem sice klidnější, ale lépe mi nebylo. Přestože jsem si uvědomoval, že nemůžu zabít netvora jménem Lonnie, stále jsem to chtěl téměř víc než cokoliv jiného na světě. Téměř.

Jediná věc, kterou jsem momentálně chtěl víc, než spáchat vraždu, bylo tohle děvče. A to, i přestože jsem ji nemohl mít, už jen představa toho mi znemožňovala jít a způsobit vraždu – nezáleželo na tom, jak moc by se dala ospravedlnit. 

Bella si zasloužila někoho lepšího, než byl vrah.

Celých sedmdesát let jsem se snažil být někým jiným než vrahem. Tyhle roky snahy mě nikdy neudělají hodným Belly. Ale kdybych se vrátil k předchozímu stylu života – života vraha – i když jen na jednu jedinou noc, Bella by pro mě byla nedosažitelná. I kdybych se nenapil jejich krve – neměl bych rubínové oči, jako důkaz – neucítila by ten rozdíl?

Snažil jsem se pro ni být dost dobrý. Sice je to nemožné, ale budu se dál snažit.

„Co se děje?“ zašeptala.

Do nosu mi zavanul její dech a to mi připomnělo, proč jsem si jí nezasloužil. Po tom všem, i když jsem jí tak strašně miloval…. Pořád se mi na ní sbíhaly sliny.

Byl jsem k ní tak upřímný, jak jsem jen mohl. Dlužil jsem jí to.

„Někdy mám problém se svou náturou, Bello.“ Díval jsem se z okna, přál jsem si, aby zaslechla ten varovný podtón v mých slovech a zároveň aby si toho nevšimla. U mě zvítězilo to druhé přání. Uteč, Bello, uteč. Zůstaň, Bello, zůstaň. „Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty…“  Už jen ta myšlenka mě málem přinutila vyběhnout z auta. Zhluboka jsem se nadechl a nechal její vůni, aby mi prošla skrz hrdlo. „Alespoň o tom se snažím sám sebe přesvědčit.“

„Aha.“

Nic víc už nedodala. Kolik si toho přečetla mezi řádky? Kradmo jsem se na ní podíval, ale její tvář byla nečitelná. Pravděpodobně to bylo způsobené tím šokem. Ale aspoň nekřičela. Zatím.

Na chvíli jsem mlčel. Bojoval jsem sám proti sobě, snažil jsem se být tím, kým bych měl být. Ale zároveň tím, kým jsem být nemohl.

 
„Jessica s Angelou budou mít starost,“ řekla tiše. Hlas měla velmi klidný, nechápal jsem jak je to možné. Byla v šoku? Anebo si stále ještě neuvědomovala, co se stalo. „Měla jsem se s nimi sejít.“

Chtěla být ode mě co nejdále? Nebo se jen bála, že o ní kamarádky budou mít starosti?

 

Neodpověděl jsem jí, ale nastartoval jsem auto a odvezl ji zpět. Každým metrem, kdy jsem byl blíže městu, bylo těžší se kontrolovat. Byl jsem k němu tak blízko …

Jestliže bylo moje přání nesplnitelné – jestli si ji stejně nikdy nezasloužím – tam proč bych ho nemohl potrestat? To bych si přeci mohl povolit …

Ne. Nevzdám se. Ještě ne. Příliš jsem jí chtěl, na to, abych se vzdal.

K restauraci, kde se měla setkat s kamarádkami, jsme dorazili dříve, než jsem si stihl utřídit myšlenky. Jessica a Angela už dojedly a obě byly velmi znepokojené. Rozhodly se, že jí půjdou hledat navzdory tmavým ulicím.

Dnešek nebyl moc dobrý den na vycházky ---

„Jak jsi věděl, kam…?“ přerušila mě Bellina nedokončená otázka a já jsem si náhle uvědomil, že jsem opět šlápl vedle. Byl jsem příliš zaneprázdněný, než abych se jí zeptal, kde vlastně se má s kamarádkami sejít.

Ale místo toho, aby otázku dořekla, tak jen potřásla hlavou a jemně se usmála.

A tohle mělo znamenat co?

Neměl jsem dost času nad tím přemýšlet. Otevřel jsem dveře.

„Co to děláš?“ zeptala se zmateně.

Nespouštím tě z očí. Snažím se nezůstat dnes večer sám. Asi tak něco. „Beru tě na večeři.“

No, tak tohle bude rozhodně zajímavé. Ještě nedávno jsem plánoval zavolat Alici, abych mohl předstírat, že jsem si náhodně vybral stejnou restauraci jako Bela. A najednou, kam jsem se dostal – mám s ní prakticky rande. Tedy pravděpodobně se to úplně nepočítalo, když jsem jí nedal šanci odmítnout.

Obešel jsem auto, ale dveře už měla otevřené – bylo frustrující pohybovat se lidskou rychlostí – místo toho, aby počkala, až jí je otevřu. Bylo to proto, že nebyla zvyklá, aby s ní někdo zacházel jako s dámou, nebo proto, že si o mně myslela, že nejsem gentleman?

Čekal jsem, až se ke mně přidá a byl jsem čím dál víc znepokojený, že děvčata pokračují ve své cestě napříč tmavou ulicí.

„Jdi zastavit Jessiku s Angelou, než je budu muset taky stopovat, „ rychle jsem jí přikázal. „Myslím, že tentokrát už bych se asi neudržel, kdybych zase narazil na ty tvoje známé.“ Ne, na to jsem nebyl dost silný.

Otřásla se, ale zareagovala rychle. Pohnula se jejich směrem a zavolala na ně, „Jess! Angelo!“ Otočily se a Bella zamávala, aby upoutala jejich pozornost.

Bella! Je v pořádku! Pomyslela si s úlevou Angela.

Jde pozdě! Pomyslela si Jessica, ale byla také ráda, že se Bella nikde nezranila ani neztratila. Měl jsem ji za to o trochu radši než předtím.

Spěchaly zpět, ale najednou se jim na tváři odrazilo překvapení, že mě vidí stát vedle ní.

 
Uh-cože! Ohromeně si pomyslela Jessica. Do háje, to přece není možné!

 

Edward Cullen? Odešla jsem proto, aby ho mohla jít hledat? Ale proč se tedy ptala, jestli jsou ve městě, kdyby věděla, že je tady … Na chvíli jsem zahlédl Bellin zahanbený výraz, když se ptala Angely, jestli moje rodina chybí často ve škole. Ne, nemohla to vědět, rozhodla se Angela.

Myšlenky Jessicy přecházely z překvapení na podezření. Bella mi něco zatajila.

„Kde jsi byla?“ zeptala se podezřívavě Belly, ale všiml jsem si, že se na mě krátce podívala.

„Ztratila jsem se. A pak jsem narazila na Edwarda,“ odpověděla jí Bella a přitom na mě ukázala. Její hlas byl pozoruhodně …. Normální. Jako kdyby to tak doopravdy bylo.

Musí být v šoku. To je jediné vysvětlení.

„Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?“ slušně jsem se zeptal, věděl jsem, že už večeřely.

Bože ten je ale sexy…, pomyslela si Jessica a pak se jí myšlenky rozutekly.

Angela na tom byla lépe. Ach, kdybychom už nejedly. Wow. Já jen že, … Wow.

Proč takhle nemohla reagovat Bella?

„No… jasně že ne,“ vydechla Jessica.

Angela se zamračila „Ehm, totiž, Bello, my jsme se vlastně už najedly, když jsme na tebe čekaly – promiň,“ přiznala se Angela.

Co? Buď zticha! Namítala Jessica.

Bella jen bezstarostně pokrčila rameny. Určitě je v šoku. „To nevadí – nemám hlad.“

„Myslím, že bys měla něco sníst,“ nesouhlasil jsem. Potřebovala trochu cukru – i když už i tak voněla hrozně sladce, pomyslel jsem si ironicky. Za chvíli se sesype a určitě by se tomu dalo předejít, kdyby neměla prázdný žaludek. Lehce odpadávala, to už jsem se přesvědčil.

Děvčata nebudou v nebezpečí, když pojedou přímo domů. Je to nepronásledovalo na každém kroku.

A taky bych byl radši s Bellou o samotě – tedy pokud by chtěla se mnou zůstat o samotě ona.

„Vadilo by vám, kdybych dnes večer odvezl Bellu domů já?“ zeptal jsem se dřív, než stačila Bella zareagovat. „Tak aspoň nebudete muset čekat, až se nají.“

„No, to není problém, myslím…“ Jessica se upřeně koukala na Bellu, snažila se z jejího výrazu odhadnout, jestli to chce i ona.

Chtěla bych zůstat … Ale pravděpodobně ho chce mít pro sebe. Kdo by nechtěl? Pomyslela si. Přesně v tom momentě sledovala Bellu, která na ní zamrkala.

Bella zamrkala?

„Dobře.“ Řekla rychle Angela, když usoudila, že je to přesně to, co Bella chce. A i to tak vypadalo. „Tak se uvidíme zítra, Bello… Edwarde.“ Potom chytla Jessicu za ruku a táhla jí pryč.

Budu muset najít způsob, jak Angele poděkovat.

Jessicy auto bylo zaparkované nedaleko, pod jasným světlem pouliční lampy. Bella je pozorně sledovala, dokud nebyly bezpečně v autě, až se jí samým soustředěním vytvořila na čele vráska. Takže si musela uvědomovat nebezpečí, ve kterém se před chvílí ocitla. Když Jessica odjížděla, zamávala a Bella jí také. Když auto zmizelo z dohledu, zhluboka se nadechla a otočila se ke mně.

„Já ale vážně nemám hlad,“ řekla mi.

Proč čekala, až odejdou, aby na mě začala mluvit? Opravdu se mnou chtěla být o samotě – dokonce i teď, když byla svědkem mojí neuvěřitelné zuřivosti?

Ale tak nebo tak, něco musí sníst.

„Udělej mi radost,“řekl jsem.

Otevřel jsem dveře restaurace a čekal jsem

Povzdechla si, ale vešla dovnitř.

S Bellou po boku jsme došli k hostesce. Bella se stále zdála klidná. Chtěl jsem se dotknout její ruky, jejího čela, zkontrolovat, jestli nemá horečku. Ale moje chladné ruce by ji určitě odradily, tak jako minule.

Oh, můj ty … hostesčin hlasitý mentální hlas pronikl do mého podvědomí. Můj ty, och, ty …

Zdálo se, že dnes jsem měl výjimečné štěstí na takovéto reakce. Nebo jsem si je teď jen víc uvědomoval, když jsem si tak hrozně přál, aby mě takhle vnímala Bella? Pro naši kořist jsme byli atraktivní. Nikdy předtím jsem nad tím moc nepřemýšlel. Obyčejně, pokud nepočítáme lidy jako Shelly Copová a Jessica Stanleyová, ale pocit počátečního okouzlení vystřídalo zděšení …

„Stůl pro dva?“ zeptal jsem se, protože hosteska stále nic neříkala.

„Oh, em, ano. Vítejte v La Bella Italia.“ Hmm! Jaký má hlas. „Prosím, následujte mě.“ Byla úplně zabraná do myšlenek – plánovala.

Možná, že je to jeho sestřenice. Sestra těžko, nejsou si podobní. Ale určitě rodina. On nemůže jít na rande s někým jako je ona.

Lidské oči byly zastřené, nic nevnímaly jasně. Jak si mohla takhle žena myslet o mě, o mém fyzickém vzhledu – mimochodem lákadlu pro kořist – že jsem přitažlivý a přitom nevidět jedinečnost dívky sedící vedle mě?

Hm, v každém případě, …. Pomyslela si, když nás vedla ke stolu pro čtyři uprostřed nejplnější části restaurace. Mohla bych mu podstrčit svoje číslo, i když je tu ona…? Uvažovala.

Z peněženky jsem vytáhl peníze. Lidé vždy začali zázračně spolupracovat, když došlo na peníze.

Bella si sedala za stůl, který nám vybrala hosteska. Zavrtěl jsem hlavou, takže zaváhala a naklonila zvědavě hlavu. Ano, dnes bude velmi zvědavá a přeplněná část není ideální místo na takovýhle rozhovor.

„Neměla byste něco trochu víc stranou?“ zeptal jsem se hostesky, zatímco jsem jí podával peníze. Oči se jí překvapením rozšířily a potom zúžily, když si ode mě brala peníze.

„Jistě.“

Zatímco nás vedla k odlehlejším boxům, zírala na peníze.

Padesát dolarů za jiný stůl? Tedy, je dost bohatý. To dává smysl – vsadím se, že jeho bunda stála víc, než je moje výplata. Do háje. Proč by chtěl soukromí s někým, jako je ona?

Dovedla nás k boxu, kde nás nikdo nemohl vidět – tedy alespoň reakci Belly na to, co jí dnes řeknu. Neměl jsem ani ponětí, co ode mě bude chtít vědět. Nebo co všechno jí řeknu.

Kolik už toho uhodla? Jak si vysvětlila dnešní události?

„Jak by vám vyhovovalo tohle?“ zeptala se hosteska.

„Dokonale.“ Zeširoka jsem se na ní usmál a ukázal zuby, protože jsem byl už mírně rozčilený jejím přístupem k Belle. Ať mě vidí v pravém světle.

Wow. „Ehm, vaše obsluha tu bude okamžitě.“ Nemůže být skutečný. Pravděpodobně se mi to zdá. Možná že zmizí …možná bych mu měla napsat svoje číslo na talíř s kečupem … uvažovala, když odcházela s hlavou jemně nakloněnou do strany.

Zvláštní. Ještě stále nebyla vystrašená. Náhle jsem si vzpomněl na Emmettovo pošťuchování v jídelně před několika týdny. Vsadím se, že já bych ji vyděsil líp.

Že bych vyměkl?

„Tohle bys lidem vážně neměl dělat,“ přerušila Bella kritikou moje myšlenky. „To není moc fér.“

Sledoval jsem její výraz. Na co myslela? Vždyť jsem tu servírku nevyděsil, i když jsem se o to pokusil. „Co bych neměl dělat?“

„Takhle je oslňovat – ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni.“

Hmm. V tomhle se Bella pletla. Servírka právě v kuchyni o mně vyprávěla svojí kolegyni.

„Ale no tak,“ vyčítala mi Bella, když jsem jí hned neodpověděl. „Musíš vědět, jak na lidi působíš.“

„Oslňuju lidi?“ To bylo zajímavé pojmenování. Na dnešní den to sedělo. Přemýšlel jsem, proč ten rozdíl …

„To sis nevšiml? Zeptala se. „Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?“

„Oslňuju tebe?“ Moji zvědavost jsem tentokrát vyslovil nahlas, a když už byla ta slova venku, nemohl jsem je vzít zpět.

Ale dřív, než jsem mohl začít litovat své otázky, odpověděla. „Často,“ a tváři jí zčervenaly.

Oslňoval jsem ji.

Moje tiché srdce překypovalo nadějí tak intenzivně, jako ještě nikdy předtím.

„Ahoj,“ řekla servírka a představila se. Její myšlenky byly hlasité, zřetelnější než ty hostesky, ale nevnímal jsem je. Místo toho jsem se díval na Bellu, sledovala jsem, jak jí na tváři pod kůží proudí krev, nevšímal jsem si ohně v krku. Rozjasňovalo ji to a tak moc to šlo dohromady s její krémovou pokožkou …

Servírka ode mě cosi čekala. Aha jasně, ptala se, co si dáme k pití. Pokračoval jsem ve sledování Belly, takže se na ní servírka neochotně podívala.

„Já si dám colu,“ řekla Bella spíše otázkou.

Dvě coly,“ doplnil jsem ji. Žízeň – ta lidská – byla příznakem šoku. Ujistím se, že se jí do krevního oběhu dostane cukr.

I když vypadala zdravě. Víc než zdravě, ona téměř zářila.

„Co je?“ zeptala se, přemýšlela, proč na ní tak zírám, aspoň jsem si to myslel. Ani jsem si neuvědomil, že servírka už odešla.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se jí.

Zamrkala překvapením nad mojí otázkou. „Jsem v pohodě.“

„Není ti na omdlení, špatně, zima…?“

Byla ještě víc zmatená. „Mělo by?“

„No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku.“ Pousmál jsem se, čekal jsem, že bude zapírat. Nechtěla, aby ji někdo opatroval.

Chvíli jí trvalo, než mi odpověděla. Byla mírně nesoustředěná. Občas tak vypadala, když jsem se na ni díval. Byla … oslněná?

Tak strašně rád bych tomu věřil.

„Pochybuju, že k tomu dojde. Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci,“ odpověděla jemně, bez dechu.

Takže už měla zkušenosti s nepříjemnými věcmi? Byl její život vždy takové nebezpečí?

„Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo,“ řekl jsem jí.

Servírka se vrátila s pitím a košíkem slaných tyčinek. Položila je přímo přede mě a zeptala, jestli si neobjednáme něco dalšího. Snažila se přitom zachytit můj pohled.  Naznačil jsem jí, že by se měla obrátit k Belle a potom jsem jí opět ignoroval. Měla nechutnou mysl.

„Hm…,“ rychle přeběhla pohledem menu, “dám si houbové ravioly.“

Servírka se ke mně dychtivě otočila. „A vy?“

„Já nic.“

 

Bella se mírně zakřenila. Hmm. Musela si všimnout, že nikdy nejím. Ona si všímala všeho. A já jsem vždy zapomínal, že vedle ní musím být opatrný.

Počkal jsem, až spolu budeme zase sami.

„Pij,“ poručil jsem.

Překvapilo mě, že mi okamžitě a bez námitek vyhověla. Pila, dokud nevypila celou sklenici a tak jsem před ní postavil i tu svojí a mírně jsem se zamračil. Žízeň nebo šok?

Trochu se napila a zachvěla se.

„Je ti zima?“

„To je jen tou colou,“ vysvětlovala, ale znovu se zachvěla a její rty se mírně roztřásly, jako kdyby právě začínala drkotat zuby.

Ta pěkná blůza, co měla na sobě, nevypadala, že by jí dokázala zahřát, padla ji jako ulitá, téměř jako druhá kůže a také byla tak křehká jako ta první. Byla tak jemná, tak … smrtelná.

„Ty nemáš bundu?“

„Mám,“ podívala se na prázdnou lavici vedle sebe. „Jé – nechala jsem ji u Jessiky v autě.“

Vysvlékl jsem si bundu, a hrozně moc jsem si přál, aby nebyla stejně chladná, jako moje tělo. Bylo by tak krásné, dát jí vyhřátý kabát. Podívala se na mě, červenala se. Nad čím přemýšlela?

Nad stolem jsem jí podal bundu, oblékla si jí a opět se zatřásla.

Ano, bylo by krásné, kdybych měl nějakou tělesnou teplotu.

„Díky,“ řekla. Zhluboka se nedechla a vyhrnula si rukávy, aby vysvobodila svoje ruce. Znovu se zhluboka nadechla.

Že by už byla v pořádku. Barvu měla stále dobrou, krémovou pokožku a na tváři červeň, která tvořila kontrast s tmavomodrou blůzou.

„Tenhle odstín ti jde dobře k pleti,“ vysekl jsem jí poklonu. Vlastně jsem byl jen upřímný.

Začervenala se, což ještě zvýraznilo výsledný efekt.

Vypadala v pořádku, ale nechtěl jsem riskovat. Posunul jsem před ní košík s tyčinkami.

„Vážně, já žádný šok mít nebudu,“ protestovala, když pochopila, o co mi jde.

„Měla bys – normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně.“ Hleděl jsem na ní nevěřícně a přemýšlel jsem, proč by nemohla být normální, ale potom mě hned napadlo, jestli bych vůbec chtěl, aby taková byla.

„Cítím se s tebou velmi bezpečně,“ řekla mi a její oči odrážely bezmeznou důvěru. Důvěru, kterou jsem si nezasloužil.

Její instinkty byly úplně nanic. To musel být ten problém. Pravděpodobně nerozeznala nebezpečí jako každý jiný normální člověk. Reagovala přesně opačně. Místo aby utíkala, zůstávala při něčem, co by ji mělo vystrašit …

Jak bych ji mohl přede mnou ochránit, když ani jeden z nás to nechtěl?

„Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval,“ zašeptal jsem si pro sebe.

Téměř jsem viděl, jak přemýšlí o mých slovech a zajímalo by mě, jak si je vyložila. Vzala si tyčinku a začala ji žvýkat, jako kdyby si nic neuvědomovala. Chvíli ji oždibovala a potom zamyšleně naklonila hlavu.

„Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé,“ konstatovala bezstarostně.

Připomněla to takovým věcným tónem, až mě to šokovalo. „Cože?“

„Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé – tehdy to čekám,“ pokračovala. „Mám o tom svou teorii.“

Takže nakonec přišla na nějaké vysvětlení. Samozřejmě, že ano. Cítil jsem obrovský strach, když jsem přemýšlel nad tím, jako blízko pravdy asi tentokrát bude.

„Další teorie?“

„Mm-hm.“ Lhostejně kousala tyčinku. Jako kdyby nevedla rozhovor o příšerách se samotným netvorem.

„Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější…“ Lhal jsem, když nepokračovala. To v co jsem opravdu doufal, bylo, aby se pletla, aby byla na míle vzdálená pravdě. „Nebo pořád vykrádáš komiksy?“

„Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama,“ přiznala mírně rozpačitě.

„Takže?“ naléhal jsem.

Určitě by nebyla tak v klidu, kdyby se chystala začít křičet strachy.

Kousala si rty a váhala, když se objevila servírka s jídlem. Téměř jsem jí nevnímal, když před ní položila talíř s jídlem a zeptala se mě, jestli si přeji ještě něco.

Odmítl jsem a požádal jí o další colu. Servírka si nevšimla prázdných skleniček na stole. Vzala je a odešla.

„Co jsi říkala?“ Když jsme byli znova sama, znepokojeně jsem jí vybídl, aby mi vše vysvětlila.

„Povím ti o tom v autě,“ řekla potichu. Ajaj, tak to bude zlé. Nechtěla o tom mluvit tady. „Jestli…“ náhle dodala.

„Ty máš podmínky?“ Byl jsem tak napnutý, že jsem málem zavrčel.

„Samozřejmě mám pár otázek.“

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem ostře.

Její otázky mi pravděpodobně vypoví dost o tom, jakým směrem se ubírají její myšlenky. Ale jak na ně odpovím? Budu lhát? Nebo ji odradím pravdou? Nebo neřeknu nic, protože se nedokážu rozhodnout?

Do té doby, než nám servírka přinesla další dávku coly, jsme tam potichu seděli.

„No, pokračuj,“ zeptal jsem se Belly, když servírka odešla.

„Proč jsi v Port Angeles?“

Pro ni to byla jednoduchá otázka. Dohromady by se z toho nic moc nedozvěděla, ale kdybych jí odpověděl popravdě, prozradil bych příliš mnoho. Ať nejdřív prozradí něco sama.

„Další.“

„Ale to je ta nejlehčí,“ namítla.

„Další,“ zopakoval jsem.

Moje odpověď ji zklamala. Otočila se ode mě a podívala se na jídlo na stole. Pomalu jedla těstoviny a uvažovala. Napila se coly a potom se na mě znovu podívala.

Podezřívavě přimhouřila oči.

„Tak dobře,“ řekla. „Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by… někdo… dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš – až na pár výjimek.“

No, mohlo to být i horší.

Tak proto ten jemný úsměv, který jsem postřehl na její tváři, když jsme vystupovali z auta. Byla opravdu dobrá, tohohle si na mě ještě nikdo nevšiml. Samozřejmě, kromě Carlislea, když jsem odpovídal na jeho myšlenky. Poznal to ještě dříve než já …

Ta otázka nebyla až tak hrozná. Když už bylo jasné, že ví, že se mnou cosi není v pořádku, nebylo to tak hrozné, jako to mohlo být. Nakonec čtení myšlenek nebyla klasická vlastnost upírů. Souhlasil jsem s její hypotézou.

„Až na jednu výjimku,“ opravil jsem ji, „hypoteticky.“

Snažila se neusmívat, přestože jí moje upřímnost potěšila. „Dobře, tak tedy až na jednu výjimku. Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by… ten dotyčný… dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?“

„Hypoteticky?“

„Jasně.“ Trochu jí cukaly rty, zatímco v hnědých očích jí hořela nedočkavost.

„No,“ zaváhal jsem. „Kdyby… ten dotyčný…“

„Říkejme mu Joe,“ navrhla.

Musel jsem se usmát jejímu nadšení. Opravdu si myslela, že pravda bude příjemná? Kdyby moje tajemství taková byla, proč bych je před ní skrýval?

„Tak tedy Joe.“ Souhlasil jsem. " Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné.“ Zavrtěl jsem hlavou, snažil se zapudit myšlenku, že jsem přišel téměř pozdě. Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš.“

Zvedla koutky úst a potom je našpulila. „Mluvili jsme o hypotetickém případu.“

Zasmál jsem se jejímu rozčilení.

Její rty, její kůže … Vypadaly tak hebce. Chtěl jsem se jich dotknout. Chtěl jsem jí špičkou prstu zvednout koutek úst do krásného úsměvu. Ale bylo to tak nereálné, tak nemožné. Moje kůže by ji odpuzovala.

„Ano, mluvili,“ řekl jsem, protože jsem se chtěl vrátit k rozhovoru dříve, než bych byl ještě více deprimovaný. „Budeme ti říkat Jane?“

Naklonila se ke mně a všechen její humor a rozčílení ji z jejích nádherných očí náhle zmizelo.

„Jak jsi to věděl?“ zeptala se mě tichým, naléhavým tónem.

Měl bych jí říct pravdu? A jestli ano, jak velkou část pravdy?

Chtěl jsem jí to říct. Chtěl jsem si zasloužit tu důvěru, která se stále ještě odrážela z jejího výrazu.

„Můžeš mi věřit, to víš,“ zašeptala a natáhla ruku, jako by se chtěla dotknout mých rukou, které jsem měl položené před sebou na stole.

Rychle jsem je odtáhl, nemohl jsem snést pomyšlení, na to, jak by asi reagovala na moji mrazivou a tvrdou pokožku. Ruka jí klesla.

Věděl jsem, že co se týče udržení mého tajemství, že jí můžu důvěřovat – byla spolehlivá a dobrá až do morku kostí. Ale nevěřil jsem tomu, že nebyla vyděšená. Měla by být. Pravda byla hrozná.

„Nevím, jestli mám jinou možnost,“ zašeptal jsem. Pamatuju si, že jsem si z ní jednou dělal srandu, že je mimořádně nevšímavá. Kdybych se tenkrát podíval blíže, zjistil bych, že jsem ji urazil. Tak dobře, tohle jsem mohl spravit. „Mýlil jsem se – jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel.“ A i když si to teď neuvědomovala, myslel jsem si toho o ní už dost. Nic jí neušlo.

„Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš.“ Usmívala se, dobírala si mě.

„To bývalo.“ Normálně jsem věděl, co dělám. Obvykle jsem si byl úplně jistý, co mám dělat. Ale teď ze všeho zůstal jen zmatek a chaos.

Ale neměnil bych. Nechtěl jsem život, který dává smysl. Ne pokud zmatek znamenalo být s Bellou.

„Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci,“ pokračoval jsem s vysvětlením. „Ty nejsi magnet na nehody – to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde.“ Proč ona? Co udělala, že si tohle zasloužila?

Belina tvář byla vážná. „A ty sám se do té kategorie řadíš taky?“

Bylo velmi důležité, abych jí na tuto otázku odpověděl pravdivě. „Nesporně.“

Oči se jí zúžily – ale ne podezřením, ale soustředěním. Potom natáhla ruce nad stůl. Trochu jsem se odtáhl, ale nebrala to na vědomí, byla odhodlaná se mě dotknout. Zadržel jsem dech. Tentokrát ne kvůli její vůni, ale kvůli náhlému napjetí, které jsem cítil. Byl to strach. Moje kůže jí bude odporná. Uteče.

Jemně přejela konečky prstů po hřbetu mojí ruky. V životě jsem necítil nic takového, takový žár z jejího teplého a jemného dotyku. Bylo to dokonalé.

Tedy bylo by, kdybych nebral na vědomí svůj strach. Bez dechu jsem sledoval její tvář, když se dotkla mojí ledové, tvrdé kůže.

Pousmála se.

„Díky.“ Její hlas byl vroucí vděčností. „Teď je to podruhé.“

Její jemné prsty stále ležely na mojí ruce, jako kdyby se jí ten dotyk líbil.

Odpověděl jsem tak lhostejně, jak jsem jenom mohl. „Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?“

Zamračila se, ale přikývla.

Vyprostil jsem ruku. I když byl její dotek naprosto úžasný, nechtěl jsem pokoušet osud tím, že by se nakonec s odporem odvrátila. Ruce jsem si schoval pod stůl.

Četl jsem v jejích očích, i když její mysl zůstávala tichá, v jejích očích jsem viděl údiv i důvěru. V té chvíli jsem si uvědomil, že chci odpovědět na její otázky. Ne proto, že bych jí to dlužil. Ale proto, že jsem chtěl, aby mi důvěřovala.

Chtěl jsem, aby mě poznala.

„Jel jsem za tebou do Port Angeles,“ slova se ze mě řinuly tak rychle, že jsem neměl ani čas nad nimi přemýšlet. Věděl jsem, že pravda může být nebezpečná, jaké je to riziko. Každou chvílí se její nepřirozené ticho může proměnit v hysterický křik. Ale naopak, vědomí toho, že je to možné, mě přinutilo mluvit ještě rychleji. „Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof.“

Sledoval jsem ji a čekal.

Usmála se a její čokoládové oči se rozzářily.

Právě jsem jí přiznal, že jsem jí sledoval a ona se usmívala.

„Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?“ zeptala se.

„To nebylo poprvé,“ řekl jsem a upřeně pozoroval ubrus na stole. Zahanbeně jsem se hrbil. Všechny překážky už padly a pravda se nezadržitelně a nebezpečně drala na povrch. „Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal.“

Zlobilo mě, že je to pravda. Bylo to, jako kdyby byla na černé listině smrti kvůli jakémusi krutému a nespravedlivému osudu. Jako kdyby se ten osud, že všech sil snažil, aby zemřela. Osud jsem si představoval jako strašidelnou, závistivou a pomstychtivou ježibabu.

Chtěl jsem, aby za ní byl někdo zodpovědný, abych měl někoho, proti komu bych mohl bojovat. Něco, co bych mohl zničit, aby byla Bella v bezpečí.

Byla velice potichu, dech se jí zrychlil.

Podíval jsem se na ní s vědomím, že konečně uvidím strach, na který jsem tolik čekal. Právě jsem se přiznal, jak blízko jsem byl k tomu, abych jí zabil. Že jsem k tomu měl blíž, než tak dodávka, která byla jen několik centimetrů od toho, aby ji rozdrtila. Ale její tvář byla stále klidná, jen oči měla zúžené soustředěním.

„Ty si to pamatuješ?“ Na to si musela pamatovat.

„Ano.“ Byla klidná. V očích jsem jí četl, že si na to vzpomíná. Věděla to. Věděla, že jsem ji tehdy chtěl zabít.

Jenže kde byl háček?

„A přesto sedíš tady,“ řekl jsem nevěřícně komentujíc tuto situaci.

„Díky.“ Její hlas byl vroucí vděčností. „Teď je to podruhé.“

Její jemné prsty stále ležely na mojí ruce, jako kdyby se jí ten dotyk líbil.

Odpověděl jsem tak lhostejně, jak jsem jenom mohl. „Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?“

Zamračila se, ale přikývla.

Vyprostil jsem ruku. I když byl její dotek naprosto úžasný, nechtěl jsem pokoušet osud tím, že by se nakonec s odporem odvrátila. Ruce jsem si schoval pod stůl.

Četl jsem v jejích očích, i když její mysl zůstávala tichá, v jejích očích jsem viděl údiv i důvěru. V té chvíli jsem si uvědomil, že chci odpovědět na její otázky. Ne proto, že bych jí to dlužil. Ale proto, že jsem chtěl, aby mi důvěřovala.

Chtěl jsem, aby mě poznala.

„Jel jsem za tebou do Port Angeles,“ slova se ze mě řinuly tak rychle, že jsem neměl ani čas nad nimi přemýšlet. Věděl jsem, že pravda může být nebezpečná, jaké je to riziko. Každou chvílí se její nepřirozené ticho může proměnit v hysterický křik. Ale naopak, vědomí toho, že je to možné, mě přinutilo mluvit ještě rychleji. „Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof.“

Sledoval jsem ji a čekal.

Usmála se a její čokoládové oči se rozzářily.

Právě jsem jí přiznal, že jsem jí sledoval a ona se usmívala.

„Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?“ zeptala se.

„To nebylo poprvé,“ řekl jsem a upřeně pozoroval ubrus na stole. Zahanbeně jsem se hrbil. Všechny překážky už padly a pravda se nezadržitelně a nebezpečně drala na povrch. „Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal.“

Zlobilo mě, že je to pravda. Bylo to, jako kdyby byla na černé listině smrti kvůli jakémusi krutému a nespravedlivému osudu. Jako kdyby se ten osud, že všech sil snažil, aby zemřela. Osud jsem si představoval jako strašidelnou, závistivou a pomstychtivou ježibabu.

Chtěl jsem, aby za ní byl někdo zodpovědný, abych měl někoho, proti komu bych mohl bojovat. Něco, co bych mohl zničit, aby byla Bella v bezpečí.

Byla velice potichu, dech se jí zrychlil.

Podíval jsem se na ní s vědomím, že konečně uvidím strach, na který jsem tolik čekal. Právě jsem se přiznal, jak blízko jsem byl k tomu, abych jí zabil. Že jsem k tomu měl blíž, než tak dodávka, která byla jen několik centimetrů od toho, aby ji rozdrtila. Ale její tvář byla stále klidná, jen oči měla zúžené soustředěním.

„Ty si to pamatuješ?“ Na to si musela pamatovat.

„Ano.“ Byla klidná. V očích jsem jí četl, že si na to vzpomíná. Věděla to. Věděla, že jsem ji tehdy chtěl zabít.

Jenže kde byl háček?

„A přesto sedíš tady,“ řekl jsem nevěřícně komentujíc tuto situaci.

„Ano, sedím tady… díky tobě.“ Odmlčela se. „Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat…?“ naléhala zvědavě.

Bezmocně jsem se snažil odstranit bariéru, která blokovala její myšlenky. Zoufale jsem jí chtěl pochopit. Nedávalo mi to žádný smysl. Jak se mohla zajímat o něco jiného, když pravda ležela přímo před ní?

Zvědavě vyčkávala. Světla pokožka, která pro ni byla naprosto přirozená, mě hrozně přitahovala. Její večeře před ní ležela nedotknutá. Když jí řeknu příliš mnoho, bude potřebovat sílu, aby dokázala ovládnout zděšení.

Řeknu jí to. „Ty jez, já budu mluvit,“

Na chvíli o tom přemýšlela a potom si vložila do úst kousek těstovin tak rychle, že to bylo naprosto v rozporu s jejím klidným chováním. Dychtila po mé odpovědi více, než dávala najevo.

„Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl.“

Pozorně jsem ji sledoval. Jedna věc bylo správně hádat, ale jiná věc byla, když se můj odhad potvrdil.

S rozšířenými očima mě sledovala. Cítil jsem, jak jsem zatnul zuby, očekával jsem její zděšení.

Ale ona jen zamrkala, hlasitě polkla, napíchla další těstovinu a vložila ji do úst. Chtěla, abych pokračoval.

„Dával jsem si bacha na Jessiku,“ pokračoval jsem pozorně promýšlejíc každé další slovo. „Ale nijak pozorně – jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles –„ Nemohl jsem odolat, abych to nedodal. Uvědomila si, že ostatní lidé nejsou tak často blízko smrti nebo si myslela, že je to normální? Ještě nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by byl takhle daleko od normálu. „A zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih… a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici – abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat… ale byl jsem podivně neklidný…“ Když jsem si vzpomněl na ten panický strach, který jsem cítil, zrychlil se mi dech. Její vůně mě pálila v krku, ale byl jsem za to vděčný. Ta bolest znamenala, že je naživu. Pokud hořel oheň v mém nitru, byla v bezpečí.

„Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem… poslouchal.“ Doufal jsem, že jí to dává nějaký smysl. Musela z toho být zmatená. „Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak –“

V tu chvíli se mi to vše vrátilo zpět, jak kdybych byl zpět na tom místě – cítil jsem stejnou vražednou zuřivost, kvůli které jsem ztuhl na místě.

Chtěl jsem ho zabít. Potřeboval jsem, aby byl mrtvý. Soustředěním jsem zatnul čelist, musel jsem zůstat sedět. Bella mě stále potřebovala. A to bylo to nejdůležitější.

„Pak co?“ zašeptala. Tmavé oči se jí rozšířily.

„Slyšel jsem je, co si myslí,“ procedil jsem skrz zuby, téměř ty slova zavrčel. Nedokázal jsem se ovládnout. „Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej.“

Musel jsem se hodně přemáhat, abych odolával touze ho zabít. Stále jsem věděl, kde ho najdu. Jeho černé myšlenky mě táhly přímo k němu …

Zakryl jsem si loktem tvář, přestože jsem věděl, že teď vypadám jako netvor, jako lovec a jako vrah. Když jsem zavřel oči, představil jsem si ji, abych se dokázal ovládnout. Soustředil jsem se jenom na její tvář. Stavbu jejího obličeje, její světlou kůži, jemnou jako hedvábí, velmi lehce zranitelnou. Pro tenhle svět byla příliš křehká. Potřebovala ochránce. A teď, jakousi zvrácenou hrou osudu, jsem byl já ten, který jí měl chránit.

Snažil jsem se jí vysvětlit mojí reakci, snažil jsem se, aby ji pochopila.

„Bylo to velmi… těžké – nedokážeš si představit, jak těžké – prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je… naživu,“ zašeptal jsem. „Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat,“

Podruhé jsem se dnes přiznal k úmyslu spáchat vraždu. Tahle by se ale dala omluvit.

Byla potichu, zatímco já jsem se snažil ovládnout. Slyšel jsem tep jejího srdce. Byl nepravidelný, ale po čase se dostal do pravidelného rytmu. Stejně tak její dech.

Byl jsem tak blízko ke ztrátě kontroly. Musím jí odvést domů dříve než …

A potom co, zabiju ho? Opět ze sebe udělám vraha, i když mi teď už důvěřuje? Je tu nějaký způsob, který by mě mohl zastavit?

Slíbila mi, že mi prozradí svoji teorii, až budeme sami. Chtěl jsem ji slyšet? Zoufale. Ale nebude cena za moji zvědavost vyšší, než by byla, kdybych se to nikdy nedozvěděl?

Ať je to jak chce, dnes už jsem jí řekl pravdy dost.

Znovu jsem se na ní podíval. Byla bledší než obvykle, ale působila vyrovnaně.

„Jsi připravená jet domů?“ zeptal jsem se.

„Jsem připravená odjet,“ odpověděla, opatrně zvažovala slova, jako kdyby obyčejné „ano“ nedokázalo přesně vyjádřit, co chce říct.

frustrující.

Servírka se vrátila. Slyšela Bellu, když stála na druhém konci pultu a přemýšlela, jak se mi ještě vnutit. Nad některými jejími nápady jsem měl nutkavý pocit zakroutit hlavou a obrátit oči v sloup.

„Jak jste na tom?“ zeptala se mě.

„Můžete nám donést účet, děkuji.“ Řekl jsem jí, nespouštěl jsem přitom oči z Belly.

Servírčin dech se zrychlil, protože byla – abych použil Belly výraz – oslněná mým hlasem.

Když jsem slyšel svůj hlas v této bezvýznamné lidské hlavě, uvědomil jsem si, proč je přitahuju, místo aby cítili strach.

Bylo to kvůli Belle. Tak moc jsem se snažil, abych pro ni nebyl nebezpeční, že jsem teď působil méně nebezpečně, abych působil jako člověk, skutečně jsem vyměkl. Ostatní lidé teď viděli jenom krásu, ne tu hrozbu, kterou jsem měl dokonale pod kontrolou.

„S-samozřejmě,“ zakoktala. „Tady máte.“

Podala mi desky s účtem a myslela přitom na lísteček, který vložila do desek spolu s účtem. Lísteček s jejím jménem a telefonním číslem.

Ano, bylo to dost vtipné.

Peníze už jsem měl připravené. Položil jsem je do desek a spolu s jejím lístečkem jsem jí je podal zpět. Nechtěl jsem, aby ztrácela čas čekáním na telefon, který stejně nikdy nezazvoní.

„Drobné si nechte.“ Řekl jsem jí. Doufal jsem, že výše spropitného zmírní její zklamání z odmítnutí.

Postavil jsem se a Bella taky. Chtěl jsem jí pomoct, ale pak mě napadlo, že na jeden den jsem pokoušel štěstí až moc. Poděkoval jsem servírce, aniž bych z Belly spustil oči. Zdálo se, že jí, stejně jako mě, něco pobavilo.

Vyšli jsme ven, šel jsem tak blízko ní, jak jsem si to jen mohl dovolit. Dost blízko na to, abych cítil horko, které sálalo z jejího těla. Bylo to téměř jako dotyk. Když jsem jí přidržoval dveře, tiše vzdychla a já si marně lámal hlavu nad tím, proč je najednou tak smutná. Zadíval jsem se jí do očí, chtěl jsem se jí na to zeptat, ale ona je náhle rozpačitě sklopila. Moje zvědavost se ještě prohloubila, ale kvůli její reakci jsem se zdráhal se jí na to zeptat. Ticho mezi námi pokračovalo i v okamžiku, kdy jsem za ní zavřel dveře u spolujezdce a nastoupil do auta.

Zapnul jsem topení, teplé počasí se chýlilo ke konci. Myslel jsem na to, že chlad v autě pro ni musí být nepříjemný. Více se zachumlala do mé bundy s jemným úsměvem na rtech.

Odkládal jsem náš rozhovor až do té doby, kdy jsme světla města nechali za námi. Takto jsem se s ní cítil víc o samotě.

Dělám správnou věc? Teď, když jsem se soustředil jen na ni, se mi auto zdálo příliš malé. Její vůně cirkulovala spolu s topením a nabírala na síle. Rostla až do takových rozměrů, že se zdálo, že je s námi v autě ještě další bytost. A ta bytost se dožadovala pozornosti.

A i ji dostala, téměř jsem hořel. A ten oheň sem přivítal. Tak nějak zvláštně se mi líbil. Prozradil jsem dnes o sobě už dost – víc, než jsem předpokládal. Ale ona tu stále byla, stále seděla, dobrovolně, hned vedle mě. Něco jsem jí za to dlužil. Oběť. A ten oheň by mohl být prostředkem ke splnění této role.

Teď už jen se toho držet, jen hořet, nic víc. Ale jed mi naplnil ústa a svaly se mi napnuly v očekávání, jako bych teď lovil…

Tyhle myšlenky musím vypudit z hlavy. A přesně jsem věděl, co odvede moji pozornost.

„Teď,“ řekl jsem a strach z její odpovědi zmírňoval oheň v mém hrdle, „je řada na tobě.“ 

10. Teorie

„Můžu položit jen jednu další otázku?“ poprosila mě místo toho, aby mi řekla svojí teorii.

Byl jsem napnutý, očekával jsem nejhorší. Ale i tak jsem chtěl prodloužit tuhle chvíli. Ten moment, že Bella sedí vedle mě, naprosto dobrovolně. Alespoň o pár sekund. Nad tou myšlenkou jsem si povzdychl a nakonec jí odpověděl. „Jednu.“

„No…,“ na chvíli zaváhala, jako kdyby se rozhodovala, kterou z připravených otázek si vybere.

„Říkal jsi, žes věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal.“

Přes přední sklo jsem se zadíval na krajinu. Zase ten druh otázky, který pro ni dohromady nic neznamená, ale pro mě až příliš.

„Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou,“ zkritizovala mě zklamaně.

Jak ironické. Dokázala být nesmírně vyhýbavá, i když se o to nesnažila.

No tak dobře, chtěla, abych byl upřímný. I když naše konverzace nesměřovala k ničemu dobrému.

„Tak dobře,“ řekl jsem. „Šel jsem za tvou vůní.“

Chtěl jsem se na ní podívat, ale bál jsem se, co vyčtu z její tváře. Namísto toho jsem naslouchal tomu, jak se její dech zrychlil a po chvíli se opět zklidnil. Její hlas byl vyrovnanější, než bych čekal.

„A pak jsi nezodpověděl mou první otázku…“ řekla.

Zamračeně jsem se na ní podíval. Taky se mračila.

„Kterou?“

„Jak to funguje – to čtení v mysli?“ zeptala se, vytahujíc na světlo otázku z restaurace. „Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny…?“ Ztichla, zčervenala.

„To je víc než jedna,“ odvětil jsem.

Beze slova se na mě podívala, vyčkávala.

A proč bych jí to vlastně neřekl? Stejně už většinu uhodla, tohle bylo pro mě alespoň jednodušší než téma, ke kterému jsme směřovali.

„Ne, to umím jenom já.  A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp ‚hlas‘ toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů,“ Snažil jsem se jí to srozumitelně vysvětlit. Musel jsem uvést příklad. „Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum – bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné. Většinou to ale vypínám – ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně,“ zašklebil jsem se. „Aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova.“

„A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?“ vyzvídala.

Znova jsem jí řekl pravdu a uvedl další příklad.

„Nevím,“ zamumlal jsem. „Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké.“ 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tenhle příklad se jí líbit nebude. Nad její očekávanou reakcí jsem se široce usmál. Opět mě nezklamala.

„Moje mysl nefunguje správně?“ zlostně zvýšila hlas.  „Jsem divná?“

Ach, zase ta ironie.

„Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná,“ zasmál jsem se.  Všechny podrobnosti chápala a rozuměla jim, ale když mělo přijít na něco většího, nedocházelo jí to. Ona měla vždy opačné instinkty …

Bella si kousala rty, až se jí na čele objevila vráska.

„Neboj, to je jenom teorie…“ Ale ještě tu stále byla ta nejdůležitější teorie, kterou jsme museli probrat. Chtěl jsem to už mít za sebou. S každou další sekundou jsem cítil, že odkládáme nevyhnutelné.

„Což nás přivádí zpátky k tobě.“ Zmítal jsem se mezi snahou zjistit, o co jde, a mezi neochotou to zjistit.

Povzdechla si a skousla si ret tak silně, že jsem se lekl, aby si neublížila. Znepokojeně se mi podívala do očí.

„Nejde veškerá vyhýbavost stranou?“ připomněl jsem jí tiše.

Sklopila pohled, zdálo se, že bojuje s něčím ve svém nitru. Náhle ztuhla a vytřeštila oči. Poprvé jsem na její tváři spatřil strach.

„Panebože!“ zalapala po dechu.

Zpanikařil jsem. Co viděla? Jak jsem jí vyděsil?

Potom zakřičela. „Zpomal!“

„Co se děje?“ vyděsil jsem se. Nerozuměl jsem té hrůze na její tváři.

„Jedeš stošedesátkou!“ pořád křičela. Na chvíli se podívala z okna, ale potom rychle odvrátila pohled.

Taková drobnost, jako větší rychlost, jí přinutila vystrašeně křičet?

Obrátil jsem oči v sloup. „Klídek, Bello.“

„Chceš nás zabít?“ zeptala se napjatým hlasem.

„Nikam nenarazíme,“ slíbil jsem jí.

Ostře se nadechla a potom, o trochu klidně, promluvila. „Proč tolik spěcháš?“

„Vždycky jezdím takhle.“

Podíval jsem se na ni, pobavený jejím šokovaným výrazem.

„Dívej se na silnici!“ opět zakřičela.

„Nikdy jsem neměl nehodu, Bello – dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu,“ zakřenil jsem se a zaťukal si na čelo. Zdálo se mi hrozně komické s ní vtipkovat o něčem tak tajemném. „Vestavěný detektor radarů.“

„Moc vtipné,“ poznamenala sarkasticky.  „Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš.“

„Pravděpodobně,“ souhlasil jsem s ní a krátce a tvrdě jsem se zasmál bez náznaku humoru. Ano, při dopravní nehodě bychom obstáli naprosto rozdílně. Bála se oprávněně, i když já jsem byl v řízení velice dobrý …. „Ale ty ne.“

S povzdechem jsem zpomalil.  „Spokojená?“

Podívala se na tachometr. „Skoro.“

Ještě stále to pro ni bylo příliš rychlé? „Nesnáším pomalou jízdu,“ zamumlal jsem a ještě trochu jsem zpomalil.

„Tohle je pomalé?“ zeptala se.

„Dost poznámek o mém řízení,“ odsekl jsem netrpělivě. Pokolikáté se vyhnula mojí otázce? Potřetí? Počtvrté? Byly její teorie tak strašné? Potřeboval jsem to vědět – okamžitě. „Pořád čekám na tvou nejnovější teorii.“

Opět si rozčilením začala hryzat rty.

Snažil jsem se ovládat svojí netrpělivost a ztlumil jsem hlas. Nechtěl jsem jí znervóznit.

„Nebudu se smát,“ slíbil jsem jí tiše a přál jsem si, aby se jí nechtělo mluvit jen kvůli tomu, že se bude cítit trapně.

„Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit.“ Zašeptala

.

Přinutil jsem se nechat svůj hlas stále stejně klidný. „Je to tak zlé?“

„Dost, jo.“

Sklopila oči, nedívala se na mě. Vteřiny ubíhaly.

„Tak do toho.“ Povzbudil jsem jí.

Její hlas byl velmi tichý. „Nevím, jak začít,“ přiznala.

„Tak začni od začátku…“ připomněl jsem jí její vlastní slova z restaurace. … „Říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama.“

„Ne.“ Souhlasila a opět ztichla.

Přemýšlel jsem nad tím, co jí mohlo k její teorii inspirovat. „Co tě nastartovalo – knížka? Film?“

Měl jsem si projít její sbírku knih, když nebyla doma. Neměl jsem ani potuchy, jestli se mezi jejími knihami nenacházel nějaký Bram Stoker nebo Anne Riceová.

„Ne – bylo to v sobotu, na pláži.“

Tak tohle jsem nečekal. Drby o naší rodině neobsahovaly nikdy nic příliš divného, ani nic příliš konkrétního. Byl tu nějaký drb, o kterém jsem nevěděl? Bella se na mě podívala a uviděla překvapení, které se mi zračilo na tváři.

„Narazila jsem na starého rodinného přítele – Jacoba Blacka,“ pokračovala. „Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství.“

Jacob Black – to jméno jsem neznal, ale i tak mi něco připomínalo … něco velmi dávného, velmi, velmi dávného… Díval jsem se z okna a procházel svoje vzpomínky, abych našel souvislosti.

„Jeho táta je jedním z quileutských starších.“

Jacob Black. Ephraim Black. Nepochybně je to jeho potomek.

To bylo skutečně zlé.

Věděla pravdu.

Moje mysl se soustředila na to, co se teď bude dít. Zatímco jsem řídil, moje tělo ztuhlo ve strašném utrpení – byl jsem úplně nehybný, až na automatické pohyby, kterými jsem řídil auto.

Věděla pravdu.

Ale … jestli jí zjistila už v sobotu …. Tak potom jí věděla celý večer … a přesto…

„Šli jsme se projít,“ pokračovala. „A on mi vyprávěl nějaké staré legendy – myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu…“

Krátce se odmlčela, ale já už jsem nepochyboval. Věděl jsem, co se mi chystá říct. Už zůstávala jen jedna záhada – proč tu teď se mnou seděla.

„Pokračuj,“ řekl jsem.

„O upírech.“ Ta slova vyslovila šeptem.

„A okamžitě jsi pomyslela na mě?“ Zeptal jsem se.

„Ne. On… zmiňoval tvou rodinu.“

Jak ironické, že právě Ephramův potomek porušil dohodu, na které si tak moc zakládal. Vnuk, pravděpodobně pravnuk. Kolik let uběhlo? Sedmdesát?

Měl jsem se uvědomit, že ti starci, kteří těm legendám věřili, nebudou skutečným nebezpečím. Samozřejmě, byla to mladší generace, ti, kteří na to byli upozorněni, ale zdálo se jim to naprosto směšné, kteří představovali nebezpečí odhalení.

Předpokládám, že to znamenalo, že teď můžeme vyvraždit celý kmen žijící na pobřeží. Ephraim a jeho parta ochránců již byli dávno mrtví …

„Podle něj je to jenom hloupá pověra,“ řekla náhle Bella, její hlas zněl horlivě. „Nečekal, že tomu budu věřit.“

Okrajově jsem jí sledoval, znepokojeně si tiskla ruce.

„Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl.“ Celá se shrbila, jako kdyby se za něco styděla.

„Proč?“ Teď už pro mě nebylo těžké udržet klidný hlas. Nejhorší už mám za sebou. Když mluvíme o detailech mého odhalení, alespoň se pozornost nesoustředí na jeho následky.

„Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu – snažila se mě vyprovokovat.“  Nad tou vzpomínkou se zakřenila. Byl jsem vyvedený z míry, přemýšlel jsem, jak mohlo Bellu vyprovokovat to, že někdo mluvil o mně….  „A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj.“

Když to říkala, sklonila hlavu. Vypadala … provinile.

Odvrátil jsem se od ní a rozesmál se. Ona se cítila provinile? Co udělala?

„Jak jsi to z něj vytáhla?“ zeptal jsem se.

„Snažila jsem se flirtovat – fungovalo to líp, než bych čekala.“ V jejím hlase jsem slyšel nevěřícný podtón jako by stále nemohla pochopit, že by něco takového bylo možné.

Představil jsem si to – zvažoval jsem, jak přitahovala celé mužské pohlaví bez toho, aby si to vůbec uvědomovala – jak neskutečná musela být, když se snažila. Náhle jsem litoval chlapce, na kterém si vyzkoušela svojí obrovskou sílu.

„To bych rád viděl.“ Temně jsem se zachechtal. Přál jsem si vidět reakci toho chlapce, být svědkem toho, jak ho to vzalo. „A tys mě obvinila, že lidi omamuju – chudák Jacob Black.“

„Co jsi dělala pak?“ zeptal jsem se po chvilce. Byl čas vrátit se ke strašidelným příběhům.

„Hledala jsem na internetu.“

Jak jinak. „A to tě přesvědčilo?“

„Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…“ odmlčela se, slyšel jsem, jak zatnula zuby.

„Co?“ zeptal jsem se. Na co přišla? Co pro ni dávalo smysl?

Krátce zaváhala a potom zašeptala: „Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží.“

Všechny moje myšlenky na malou chvíli ztuhly hrůzou, ale najednou mi vše dávalo dokonalý smysl. Proto dnes poslala svoje kamarádky pryč, místo toho aby odjela s nimi. Proto si sedla se mnou sedla do auta, místo toho, aby utíkala pryč a volala o pomoc …

Její reakce byly vždy opačné – vždy úplně nesprávné. Přitahovala nebezpečí a vítala ho s otevřenou náručí.

„Že na tom nezáleží?“ pronesl jsem skrz zatnuté zuby. Začal jsem cítit hněv. Jak jsem mohl ochránit někoho, kdo … byl rozhodnutý zůstat nechráněný?

„Ne,“ řekla hlasem, který zněl neuvěřitelně něžně. „Nezáleží mi na tom, co jsi.“

Byla neuvěřitelná.

„Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?“

„Ne.“

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli byla duševně zdravá.

Dokázal bych jí zajistit tu nejlepší péči … Carlisle má známosti, mohl by jí zajistit nejlepší doktory a terapeuty. Možná by někdo mohl zkusit napravit to, co s ní nebylo v pořádku, cokoliv, kvůli čemu teď seděla s klidně bijícím srdcem vedle upíra. Zařízení, ve kterém by byla, bych navštěvoval tak často, jak bych jen mohl …

„Ty se zlobíš,“ vzdychla. „Neměla jsem nic říkat.“

 „Ne. Jsem rád, že vím, co si myslíš – i když to, co si myslíš, je šílené.“

„Takže se zase pletu?“ provokovala útočně.

„To jsem neměl na mysli. ‚Na tom nezáleží‘!“ napodobil jsem jí jedovatě.

Zalapala po dechu. „Mám pravdu?“

„Záleží na tom?“

Zhluboka se nadechla, zatímco já jsem čekal na odpověď.

„Vlastně ne.“ Odmlčela se. „Ale jsem zvědavá.“ Řekla vyrovnaným hlasem.

Vlastně ne. Na tom nezáleží. Je jí to jedno. Věděla, že nejsem člověk. Že jsem netvor a bylo jí to jedno.

Navzdory svým obavám o její duševní zdraví jsem začal cítit naději. Snažil jsem se jí potlačit.

„Na co jsi zvědavá?“ zeptal jsem se jí odevzdaně. Mezi námi již nebyla tajemství, jen nepodstatné detaily.

„Kolik je ti let?“

„Sedmnáct,“ odpověděl jsem automaticky.

„A jak dlouho je ti sedmnáct?“

Snažil jsem se nepousmát nad jejím snažením. „Už nějakou dobu,“ připustil jsem.

„Dobře.“ Řekla nadšeně. Usmála se, měla radost, že jsem k ní upřímný. Když jsem se na ní pozorně podíval, stále pochybujíc o jejím duševním zdraví, usmála se ještě víc. Zamračil jsem se.

„Nesměj se – ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?“

Rozesmál jsem se, i když mě žádala, abych to nedělal. Její výzkum jí očividně nepřinesl žádné užitečné odpovědi.

„Mýtus.“

„Slunce tě nespálí?“

„Mýtus.“

„Spíš v rakvi?“

„Mýtus.“

Spánek nebyl součástí mojí existence už velmi dlouho – pokud nepočítáme ty poslední noci, kdy jsem sledoval Bellu a její sny …

„Nemůžu spát.“ Zamumlal jsem, doplnil svojí odpověď.

Na chvíli mlčela.

„Vůbec?“ zeptala se.

„Nikdy.“ Zašeptal jsem.

Díval jsem se jí do hlubokých očí ukrytých za hustými řasami a hrozně jsem si přál, abych mohl spát. Ne proto, aby mi uběhl čas, ani proto, abych unikl nudě, ale proto, že jsem si přál snít. Možná, že kdybych to dokázal, kdybych dokázal snít, potom bychom mohli být spolu ve světě snů. Snila o mně. Já jsem si přál snít o ní.

Ona se na mě dívala s udiveným výrazem. Musel jsem se od ní odvrátit.

Nemohl jsem o ní snít. A ona by neměla snít o mně.

„Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku.“ Můj hlas byl teď tišší a tvrdší než kdykoliv předtím. Musel jsem jí donutit, aby konečně porozuměla. Jednou si musí uvědomit, co právě dělá. Musí být donucena k tomu, aby viděla, že na tom záleží, víc než na čemkoliv jiném. Včetně toho jak moc jí miluju.

„Která to je?“ překvapeně se zeptala.

Už jen kvůli tomu, co jsem se chystal vyslovit, jsem ještě přitvrdil na svém tónu. „Nezajímá tě, co jím?“

„Aha,“ zamumlala. „Tohle.“ Nedokázal jsem rozluštit, co tím myslela.

„Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piju krev?“

Nad touto otázkou se zarazila. Konečně začínala chápat.

„No, Jacob o tom něco říkal.“

„Co Jacob říkal?“

„Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata.“

„Říkal, že nejsme nebezpeční?“ zopakoval jsem skepticky.

„Ne přesně,“ přiznala. „Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby.“

Díval jsem se na cestu, přičemž moje myšlenky byly jen beznadějná spleť čehosi neurčitého a hrdlo mě pálilo důvěrně známou žízní.

„Tak co, měl pravdu?“ zeptala se tak klidně, jako kdybychom probírali počasí. „O tom, že nelovíte lidi?“

„Quileuté mají dlouhou paměť,“ zašeptal jsem.

Přemýšlivě přikývla.

„Ale nenech se tím ukolébat,“ varoval jsem jí. „Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční.“

„Nerozumím.“

Ne, opravdu nerozuměla. Ale jak jí přinutit porozumět?

„Snažíme se,“ vysvětloval jsem pomalu. „Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě.“

Její vůně se stále velmi silně linula autem. Začínal jsem si na ní zvykat, téměř jsem jí ignoroval, ale nedalo se zapřít, že moje tělo stále toužilo po tom, po čem by nemělo. V ústech jsem stále cítil jed.

„To je chyba?“ zeptala se mě zlomeným, smutným hlasem. Ten tón mě úplně odzbrojil. Chtěla být se mnou – navzdory všemu chtěla být se mnou.

Opět ve mně začala narůstat naděje, ale potlačil jsem jí.

„Velmi nebezpečná,“ zamumlal jsem po pravdě, ale tak hrozně jsem si přál, aby na pravdě nezáleželo.

Chvíli nereagovala. Její dýchání bylo jiné – zvláštně se zasekávalo, ale nezdálo se, že by to bylo strachy.

„Pověz mi víc,“ řekla po chvíli, její hlas byl stále zabarvený smutkem.

Důkladně jsem si jí prohlédl.

Co ji trápilo? Jak jsem mohl tohle dopustit?

„Co víc chceš vědět?“ snažil jsem se vymyslet způsob, kterým bych jí nezranil. Neměla by být nešťastná. Nemohl jsem jí nechat nešťastnou.

„Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí,“ navrhla, hlas měla stále zabarvený zoufalstvím.

Nebylo to snad jasné? Nebo jí na tom také nezáleželo.

„Protože nechci být stvůra.“ Zašeptal jsem.

„Ale zvířata nestačí?“

Myslel jsem na příklad, kterým bych jí to vysvětlil.

. „Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životu na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad – nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou.“ Ztišil jsem hlas, styděl jsem se za to, že jsem ji vystavil takovému nebezpečí. Nebezpečí, které jsem stále toleroval …„Někdy je to obtížnější než jindy.“

„Teď je to pro tebe moc obtížné?“

Povzdechl jsem si. Samozřejmě, opět se zeptala na otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět. „Ano.“ Přiznal jsem se.

Tentokrát jsem odhadl její reakci správně, dýchání i tep měla stabilní. Očekával jsem to, ale nerozuměl jsem tomu. Jak to, že se nebála?

„Ale hlad nemáš,“ prohlásila s jistotou.

„Proč si to myslíš?“

„Poznám ti to na očích,“ vyhrkla. „Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi – muži obzvlášť – jsou podrážděnější, když mají hlad.“

Zachechtal jsem se nad jejím výrazem „podrážděný“. Velmi slabé slovo. Ale opět měla pravdu, jako vždy. „Ty jsi všímavá, viď?“ Znovu jsem se zasmál.

Mírně se pousmála, ale na čele se jí opět objevila vráska, jako kdyby se na něco úporně soustředila.

„Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?“ zeptala se, když jsem se konečně přestal smát. Mluvila o tom tak nenuceně až mě to frustrovalo. Tolik toho unesla? Já jsem byl blíže k zhroucení než ona.

„Ano.“ Řekl jsem jí a potom, když jsem to chtěl nechat jen takhle, cítil jsem stejnou potřebu jako v restauraci, chtěl jsem, aby mě poznala. „Nechtěl jsem odjet,“ pokračoval jsem pomalu, „ ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň.“

„Proč jsi nechtěl odjet?“

Zhluboka jsem se nadechl a podíval se jí do očí. Tento druh upřímnosti byl stejně těžký, i když jiným způsobem.

„Jsem z toho… nervózní…“ doufal jsem, že to slovo postačí, i když zdaleka to nevystihovalo moje pocity… „ když tě nemám nablízku. Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev.“ Potom jsem si vybavil rány na jejích dlaních. „No, vlastně ne tak docela.“ Doplnil jsem.

„Cože?“

„Tvoje ruce,“ připomněl jsem jí.

„Upadla jsem,“ povzdechl si.

Měl jsem pravdu. „Myslel jsem si to,“ řekl jsem jí a nedokázal skrýt úsměv.

„Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší – a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy.“ No, mám – li být upřímný, neměl bych tuhle větu říkat v minulém čase. Pravděpodobně mu jdu stále na nervy a spolu s ním i zbytku svojí rodiny. Tedy, kromě Alice …

„Tři dny?“ zeptala se náhle ostře. „Copak ses nevrátil až dnes?“

Nerozuměl jsem podtónu jejího hlasu. „Ne, vrátili jsme se v neděli.“

„Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?“ dožadovala se odpovědi. Její hněv mě mátl. Nezdálo se, že by si uvědomovala, že tato otázka souvisí s mytologií.

„No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet – alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět.“

To na chvíli zmírnilo její záhadnou zlost. „Proč?“ zeptala se a naklonila hlavu.

Tentokrát jsem nedokázal přijít na vhodné přirovnání. Takže jsem jí jen slíbil: „Někdy ti to ukážu.“ Přemýšlel jsem nad tím, jestli tenhle slib dokážu dodržet. Uvidím jí po dnešku ještě někdy? Miloval jsem jí dost na to, abych jí dokázal opustit?

„Mohl jsi mi zavolat,“ řekla.

Jaká zvláštní myšlenka. „Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku.“

„Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já –“ zaváhala a sklopila oči.

„Co?“

„Nelíbilo se mi to.“ Řekla nesměle a zčervenala. „Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní.“

No a teď jsi šťastný? Zeptal jsem se sám sebe. Tady byla odměna za moji víru a naději.

Byl jsem zmatený, šílel jsem radostí, ale byl jsem i vystrašený – hlavně vystrašený – když jsem si uvědomil, že všechny moje nejdivočejší představy nebyly tak daleko od pravdy. Tak proto jí nezáleželo na tom, jestli jsem netvor. Byl to přesně ten samý důvod, proč jsem začal porušovat veškerá pravidla. Proč to „správné“ a „nesprávné“ už nemělo dále význam. Proč všechny moje priority klesly o příčku níže, aby na vrcholu udělaly místo tomuto děvčeti.

I Bella ke mně cítila náklonnost.

Věděl jsem, že to nemohu porovnávat s tím, jak moc ji miluju. Ale pro ni to bylo dost. Dost na to, aby riskovala život už jenom tím, že tu teď seděla vedle mě. A ona za to byla vděčná. Dost na to, abych jí způsobil bolest, když neudělám to, co je správné, a neodejdu.

Bylo ale ještě vůbec něco, co bych mohl udělat, aby ji to nebolelo? Bylo?

Měl bych se od ní držet dál. Nikdy jsem se neměl do Forks vracet. Jenom jí ubližuju.

Odradí mě to od toho, abych zůstat? Od toho, abych to jen zhoršoval?  To, jak jsem se teď cítil, ta horkost, která sálala z její pokožky a dotýkala se té mojí …

Ne, už mě nic neodradí.

„Á,“ zasténal jsem tiše. „Tohle je zlé.“

„Co jsem řekla?“ zeptala se, brala veškerou vinu na sebe.

„Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného.“ Byla to pravda, ale zároveň i lež. Část mě, ta nejsobečtější se téměř vznášela vědomím, že mě potřebuje tak jako já ji. „Nechci slyšet, že to takhle cítíš,“ jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. „To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello – prosím tě, uvědom si to.“

„Ne.“ Podrážděně stiskla rty.

„Myslím to vážně.“ Bojoval jsem sám se sebou – polovina toužila po tom, aby to pochopila a polovina chtěla naprostý opak, a tak moje slova zněla spíše jako zavrčení.

„Já taky.“ Trvala na svém. „Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě.“

Příliš pozdě? Svět se na chvíli zbarvil na černobílou, když se mi v mysli promítl obrázek Belly spící na trávníku zalitém sluncem, a stíny, které se k ní přibližovaly. Nevyhnutelně a nezadržitelně. Kradly barvu z její pokožky a vrhaly ji do temnoty.

Příliš pozdě? Myslí mi proběhla Alicina vize – jak se na mě dívají Beliny krvavě rudé oči. Byla sice nevýrazná – ale neexistoval způsob, že by mě mohla nenávidět kvůli této budoucnosti. Nenávidět mě za to, že jsem jí to všechno způsobil. Že jsem jí ukradl život i duši. Nesmí být příliš pozdě.

„To nikdy neříkej.“ Zasyčel jsem.

Dívala se z okna a kousala se do rtů. Dlaně měla sevřené do pěstí a položené v klíně. Její dýchání se zpomalilo.

„Na co myslíš?“ potřeboval jsem to vědět.

Potřásla hlavou, nepodívala se na mě. Něco se jí zalesklo na tváři, něco jako malá kapka vody.

Bolest. „Ty pláčeš?“ Rozplakal jsem jí. Až tak moc jsem jí ublížil.

Setřela si slzy hřbetem ruky.

„Ne,“ odpověděla, ale hlas se jí zlomil.

Instinkty, ukryté někde hluboko uvnitř mě, mě donutily natáhnout se k ní – na tu krátkou chvíli jsem se cílil tak lidsky, jako ještě nikdy předtím. A potom jsem si uvědomil, že člověkem … nejsem. A tak jsem ruku stáhl zpět.

„Promiň.“ Řekl jsem lítostivě. Jak bych jen mohl vyjádřit, jak moc je mi to líto? Že lituju všech těch hloupých chyb, které jsem udělal. I svojí nikdy nekončící sobeckosti? Litoval jsem toho, že zrovna ona měla to neštěstí, že ve mně probudila tuhle první, tragickou lásku. Bylo mi líto i věcí, které jsem nemohl ovlivnit – toho, že jsem byl netvor, který měl ukončit její život.

Zhluboka jsem se nadechl – ignoroval jsem reakci svého těla na její vůni – a snažil jsem se vzpamatovat. Chtěl jsem změnit téma, myslet na něco jiného. Naštěstí, co se týkalo tohoto děvčete, moje zvědavost byla neukojitelná. Vždycky jsem se měl na co ptát.

„Pověz mi něco,“ řekl jsem.

„Ano?“ v jejím hlase byly stále stopy slz.

„Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu – nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš.“ V myšlenkách jsem si stále vybavoval její výraz a nutil jsem se zapomenout na to, přes čí oči jsem ten její nerozhodný výraz viděl.

„Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka –„ řekla už vyrovnanější hlasem. „Víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku.“ Na konci větu už nedokázala udržet klidný tón. V jejím hlase jsem rozpoznal nenávist. Nepřeháněla a její zuřivost se mi teď nezdála už tak směšná. Viděl jsem její křehkou postavu – jako sklo potažené hedvábím – kterou zastínily lidské příšery s velkými pěstmi, kterými jí mohly ublížit. V hlavě se mi opět rozhořela nenávist.

„Ty ses s nimi chtěla prát?“ Měl jsem chuť zavrčet. Její instinkty ji mohly zabít. „Nenapadlo tě utíkat?“

„Hodně padám, když běžím,“ přiznala ostýchavě.

„A co křičet?“

„K tomu jsem se dostávala.“

Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Jak se udržela naživu předtím, než přišla do Forks?

Zavrtěl jsem hlavou. „Měla jsi pravdu – rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu.“

Povzdechla si a podívala se z okna. Potom se otočila zpátky ke mně.

„Uvidíme se zítra?“ zeptala se náhle.

Když už jsem měl skončit v pekle, aspoň si to užiju.

„Ano – taky musím zítra odevzdat úkol,“ usmál jsem se na ní a bylo mi hned lépe. „Budu ti držet místo u oběda.“

Srdce jí divoce tlouklo a to moje, mrtvé, se najednou zdálo být teplejší.

Zastavil jsem před jejím domem, ale ani se nepohnula.

„Slibuješ, že tam zítra budeš?“ zeptala se znova.

„Slibuju.“

Proč jsem se cítil tak strašně šťastně právě v době, když jsem dělal nesprávné věci? Něco se mnou nebylo v pořádku.

Spokojeně přikývla a začala si svlékat mojí bundu.

„Můžeš si ho nechat, “ ujistil jsem jí rychle. Chtěl jsem, aby odešla s něčím mým. Něčím, co si mohla nechat, jako jsem si já nechal zátku od limonády, která byla teď schovaná v kapse mého saka … Nemáš bundu na zítra.“

S lítostivým úsměvem mi ji podala. „Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu.“

Ano, to jsem si dokázal představit. Usmál jsem se na ní. „Aha, jasně.“

Položila ruku na kliku, ale stále zůstávala. Nechtěla odejít, stejně tak jako já jsem nechtěl, aby odešla. Aby byla nechráněná, i když jen na krátkou chvíli …

Petr a Charlotta by už měli být dávno za Seattlem. Ale byli tu i jiní. Tenhle svět nebyl pro lidi bezpečný a pro ni to platilo dvojnásob.

„Bello?“ zeptal jsem se, překvapený tím náhlým návalem radosti, který mě přemohl, když jsem vyslovil její jméno.

„Ano?“

„Slíbíš mi něco?“

„Ano,“ okamžitě souhlasila, ale potom zúžila oči, jako kdyby si to chtěla rozmyslet.

„Nechoď sama do lesa,“ varoval jsem ji. Přemýšlel jsem nad tím, jestli takhle žádost opět vyvolá námitky.

Zmateně zamrkala. „Proč?“

Nedůvěřivě se dívala do tmy. Nedostatek světla pro moje oči nebyl problémem, stejně tak jako pro jiné lovce. Ve tmě byli lidé slepí.

„Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější,“ řekl jsem jí. „Tahle odpověď ti teď musí stačit.“

Zachvěla se, ale rychle se ovládla a nakonec se dokonce usmála. „Když to říkáš.“

Její dech mě pohladil na tváři, tak sladce a opojně.

Mohl bych tu takto sedět celou noc, ale ona potřebovala spánek. Ty dvě touhy ve mně zápasily, byly naprosto rovnocenné, chtít jí a chtít, aby byla v bezpečí.

Povzdychl jsem si nad tím. „Uvidíme se zítra,“ řekl jsem jí, i když jsem věděl, že jí uvidím mnohem dřív. Dřív než ona mě.

„Tak tedy zítra.“ Neochotně otevřela dveře.

Když jsem ji viděl odcházet, znovu jsem pocítil tu starou známou bolest.

S nutkavou potřebou ji zadržet jsem se k ní natáhl. „Bello?“

Otočila se ke mně a ztuhla, když zjistila, že naše tváře jsou tak blízko sebe. Já jsem byl také ohromen její blízkostí. Horkost, která se z ní přímo valila, mě pohladila po tváři. Téměř jsem cítil tu hedvábnou jemnost její pokožky …

Její srdce vynechalo pár úderů a rty se jí pootevřely.

„Spi sladce,“ zašeptal jsem a odtáhl se dřív, než by mě moje tělo - známá žízeň nebo nový a úplně neznámý druh hladu, který jsem cítil – donutily udělat něco, co by jí mohlo ublížit.

Seděla naprosto bez pohybu, jako omráčená. Byla pravděpodobně oslněná.

A já taky.

Dala se dohromady – i když na tváři měla stále ještě zmatený výraz – a téměř vypadla z auta. Potom zakopla o svojí vlastní nohu, a musela se zachytit auta, aby neupadla. Zachichotal jsem se, doufajíc, že to bylo příliš tiché na to, aby to zaslechla.

Sledoval jsem její klopýtání po cestě, až dokud se nedostala pod světelné lampy, které obklopovaly vchodové dveře. Na tu krátkou chvíli byla v bezpečí. A já se za chvíli vrátím, abych se o tom ujistil.

Cítil jsem její pohled, když jsem odjížděl tmavou ulicí. Byl to naprosto odlišný pocit, než na který jsem byl zvyklý. Obyčejně tímhle pohledem sleduju jiné já. Tohle bylo tak zvláštně vzrušující – ten pocit pozorujících očí. Ale věděl jsem, že se cítím takhle opojně jen proto, že to byly její oči.

V hlavě se mi prohánělo snad milion myšlenek, když jsem bezcílně vyjel do noci.

Velmi dlouho jsem se jen tak projížděl ulicemi, bez konkrétního směru a přemýšlel jsem nad tou neskutečnou úlevou, kterou jsem teď cítil, když jsem Belle přiznal pravdu. A i když to pro mě bylo očividně hodně zlé, mě to prostě připadalo úžasně osvobozující.

Ale nejvíc jsem myslel na Bellu a na lásku, kterou jsem cítil. Nemohla mě milovat tak jako já ji – takováto pohlcující a zdrcující láska by zničila její křehké tělo. Ale ona se zdála být dostatečně silná. Dostatečně silná na to, aby přemohla instinktivní strach. Dostatečně na to, aby chtěla být se mnou. A její přítomnost mě naplňovala takovým štěstím, jaké jsem dosud nikdy nezažil.

Na chvíli – protože jsem byl sám a pro změnu nemohl nikoho zranit – jsem dovolil tomuto štěstí, aby mě zaplavilo, bez toho, abych myslel na to, jak to může skončit. Jednoduše jen být šťastný z toho, že jí nejsem lhostejný. Vychutnávat si pocit vítězství, že já jsem ten, kterému se podařilo získat její náklonnost. Představovat si, jak den za dnem sedím vedle ní, slyším její hlas a vidím její úsměv.

Znovu jsem vzpomínal na dnešní večer – jak se její rty smály, jak se jí na bradě objevoval důlek, jak jí zněžněly oči … její prsty byly dnes večer na mojí pokožce tak jemné a teplé. Představoval jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych se dotkl její pokožky na tvářích – tak hedvábné a horké … tak křehké. Jak sklo zahalené hedvábím … přímo děsivě rozbitné.

Nevšiml jsem si, kam směřují moje myšlenky, dokud nebylo příliš pozdě. Jak jsem myslel na její zranitelnost, v mysli se mi vybavily jiné obrazy její tváře.

Ztracená ve stínech, bledá strachy – avšak čelist měla urputně sevřenou a nekompromisní, v očích se jí zrcadlila zuřivost a hluboké soustředění, tělo připravené zaútočit na mohutné postavy, které jí obklíčily jako noční můry skrývající se v přítmí ….

„Ach,“ zaúpěl jsem, když hněv, který jsem kvůli lásce odložil a potlačil, opět propukl v ničivé peklo.

Byl jsem sám. Bella byla, aspoň doufám, v bezpečí doma, na chvíli jsem byl šťastný, že Charlie Swan – místní náčelník policie – byl její otec. To pro ni mohlo znamenat ochranu.

Byla v bezpečí. Nebude mi trvat dlouho jí pomstít ….

Ne. Zasloužila si něco lepšího. Nemohla by milovat vraha.

Ale … co ostatní?

Ano, Bella byla v bezpečí. Angela a Jessica pravděpodobně také.

Příšera se teď volně pohybovala v ulicích Port Angeles. Byla to lidská příšera – mohlo mu to způsobit i nějaké lidské problémy? Spáchat vraždu, po které jsem tolik toužil, nebylo správné. Věděl jsem to.  Ale nechat ho, aby zaútočil na někoho jiného, nebylo také nejlepší rozhodnutí. Blonďatá hosteska z restaurace. Servírka, na kterou jsem se ani nepodíval. Obě mě sice mírně vytáčely, nicméně to neznamenalo, že by si zasloužily dostat se do takového nebezpečí.

Každá z nich mohla být něčí Bella.

A to rozhodlo.

Teď jsem měl důvod, abych se otočil směrem na sever a zrychlil. Pokaždé, když jsem měl nějaký problém, který se mi vymykal zpod kontroly – jako například teď – věděl jsem, kdo mi může pomoc.

Alice seděla na verandě a čekala na mě. Radši jsem zastavil před domem, než abych jel do garáže.

„Carlisle je ve své pracovně,“ řekla mi Alice ještě dříve, než jsem se stihl zeptat.

„Díky,“ odpověděl jsem jí, a když jsem jí míjel, pocuchal jsem jí ve vlasech.

Díky, že jsi mi zvedl telefon, pomyslela si sarkasticky.

„Oh.“ Zastavil jsem se přede dveřmi, vylovil telefon a otevřel ho. „Promiň. Ani jsem se nepodíval, kdo vlastně volal. Byl jsem … zaneprázdněný.“

„Hej, já vím. Já se taky omlouvám. Když jsem si všimla, co se chystá, byl jsi již téměř u ní.“

„Bylo to tak těsné,“ zašeptal jsem.

Promiň, zopakovala zahanbeně.

Bylo lehké odpouštět, když jsem věděl, že je Bella v pořádku.

„Neomlouvej se. Vím, že nemůžeš předvídat všechno. Nikdo neočekává, že budeš vševědoucí, Alice.“

„Díky.“

„Téměř jsem tě dnes pozval na večeři. Zaregistrovala jsi to, než jsem změnil názor?“

Zakřenila se. „Ne, i tohle mi ušlo. Škoda, že jsem to nevěděla, byla bych přišla.“

„Na co ses soustředila, že ti toho tolik uteklo?“

Jasper přemýšlel nad naším výročím. Zasmála se. Snaží se nemyslet na můj dárek, ale já už asi tuším …

„Ty jsi neuvěřitelná.“

„Já vím“

Nakrčila rty a s mírně obviňujícím pohledem se na mě podívala. Ale později už jsem pozor dávala. Povíš jim, že už to ví?

Vzdychl jsem. „Ano. Později.“

Neřeknu ani slovo. Ale prokaž mi laskavost a řekni to Rosalii, až nebudu nablízku, co ty na to?

Povzdechl jsem si. „Dobře.“

Bella to vzala moc dobře.

„Možná až moc.“

Alice se na mě usmála. Nepodceňuj ji.

Snažil jsem se nemyslet na obraz Belly a Alice jako nejlepších kamarádek.

Netrpělivě jsem si povzdech. Chtěl jsem, aby tahle část večera už byla za mnou. Ale trochu jsem se bál odejít z Forks ….

„Alice,“ začal jsem. Věděla, na co se chci zeptat.

Dnes večer bude Bella v pořádku. Teď už budu dávat víc pozor. Potřebuje něco jako dvacetičtyřhodinový dozor, že?

„Minimálně.“

No, každopádně, za chvíli budeš zase u ní.“

Zhluboka jsem se nadechl. Znělo to tak krásně.

„Tak už jdi. Zařiď to, abys mohl být tam, kde toužíš být,“ řekla.

Přikývl jsem a šel jsem za Carlislem.

Čekal na mě, oči upíral na dveře, místo na knihu, která ležela před ním na stole.

„Slyšel jsem, že ti Alice říkala, kde mě najdeš,“ řekl a usmál se.

Když jsem byl s ním, hrozně se mi ulevilo, viděl jsem všechnu tu empatii v jeho hlubokých, inteligentních očích. Carlisle věděl, co bude třeba udělat.

„Potřebuju pomoc.“

„S čímkoliv, Edwarde,“ slíbil mi.

„Řekla ti Alice, co se dnes stalo Belle?“

Téměř stalo, opravil mě.

„Ano, téměř. Mám problém, Carlisle. Už víš, že …. ho strašně moc chci …. zabít.“ Slova se ze mě valila. „Tak hrozně to chci. Ale vím, že by to nebylo správné, protože by to byla pomsta a ne spravedlnost. Nejednal bych objektivně, ale v hněvu. Ale i tak, nechat toho sériového vraha a násilníka, aby se jen tak potuloval ulicemi Port Angeles! Tamní lidi sice neznám, ale nemůžu přeci dopustit, aby někdo zaujal Belino místo. I k těmto ženám může někdo cítit to, co já cítím k Belle. Může trpět tak, jako bych trpěl já, kdyby jí ublížili. Není správné ….“

Moje slova zastavil jeho nečekaný, široký úsměv.

Je pro tebe dokonalá, že? Tolik soucitu, tolik sebeovládání. Jsem ohromený.

„Nepotřebuje komplimenty, Carlisle.“

„Já vím. Ale myšlenkám nerozkážu.“ Znovu se usmál. „Postarám se o to. Uvolni se. Nikomu nebude ublíženo namísto Belly.“

V jeho myšlenkách jsem viděl plán. Nebylo to přesně to, co bych chtěl a ani to neuspokojilo moji touhu po násilí, ale věděl jsem, že je to správné řešení.

„Ukážu ti, kde ho najdeš,“ řekl jsem.

„Tak jdeme.“

Cestou popadl svojí černou tašku. Já bych dal přednost agresivnějšímu způsobu řešení – jako například rozdrcenou lebku – ale nechám to na Carlisleovi.

Vzali jsme si moje Volvo. Alice stále ještě seděla na schodech, a když jsme odcházeli, usmála se a zamávala nám. Věděl jsem, že na mě bude dohlížet a taky na to, aby se nevyskytly žádné komplikace.

Po tmavé, prázdné cestě ubíhala čas velmi rychle. Abych nevzbudil zbytečnou pozornost, radši jsem vypnul světla. Usmál jsem se nad myšlenkou, jak by asi Bella reagovala na tohle. Když si všimla mojí rychlé jízdy, tehdy jsem jel dokonce pomaleji než obvykle, neboť jsem chtěl prodloužit chvíle s ní.

Carlisle také myslel na Bellu.

Netušil jsem, že pro něj bude tak dokonalá. Je to skutečně nečekané. Možná, že jim to bylo souzeno. Možná, že to má posloužit nějakému vyššímu účelu. Jenomže …

Představil si Bellu se sněhobílou, ledovou pokožkou a krvavě červenýma očima a potom se zarazil. Ano. Jenomže. Samozřejmě. Protože jak by mohlo být na myšlence zničení něčeho tak čistého a krásného něco dobrého?

Díval jsem se do noci a náhle byla všechna moje radost pryč.

Edward si zaslouží štěstí. Ano, zaslouží si ho. Ostrý podtón v Carlisleových myšlenkách mě překvapil. Musí tu být nějaký způsob.

Přál jsem si, abych tomu mohl věřit. Ale to, co se dělo Belle, nebyl žádný vyšší cíl. Bylo to cosi zlomyslného – hrozný a krutý osud, který nechtěl dovolit Belle, aby měla život, jaký si zasloužila.

V Port Angeles jsem nezůstal. Vzal jsem Carlislea na místo, kde ta bytost jménem Lonnie utápěla svoje zklamání se svými kumpány, z nichž dva už odpadli. Carlisle věděl, jak je pro mě těžké být u něj tak blízko – slyšet jeho myšlenky a vidět jeho vzpomínky na Bellu promíchané s méně šťastnými děvčaty, které už nikdo nemohl zachránit.

Dýchání se mi zrychlilo a ztuhle jsem sevřel volant.

Jdi už, Edwarde, řekl mi jemně. Postarám se o ně. Ty se vrať k Belle.

Věděl co říct. Už jen zvuk jejího jména mě dokázal rozptýlit.

Nechal jsem ho v autě a utíkal jsem přes spící les zpět do Forks. Trvalo to kratší dobu, než cesta autem. Už za pár minut jsem zkoumal dům a následně jsem otvíral okno přímo do jejího pokoje. S úlevou jsem si oddechl. Všechno bylo tak, jak má být. Bella byla bezpečně v posteli a spala s vlasy divoce rozhozenými po polštáři.

Ale dnes, na rozdíl od jiných nocí, byla stočená do klubíčka a přikrývku měla přehozenou přes ramena. Asi jí dnes byla zima. Ještě dřív, než jsem si stihl – jako obvykle – sednout do křesla, se zachvěla a její rty se začaly třást.

Na chvíli jsem tam stál, ale nakonec jsem vyšel na chodbu, rozhodnutý poprvé prozkoumat i jiné části domu.

Charlie hlasitě chrápal. Dokonce jsem zachytil i něco z jeho snu. Cosi jako proud vody a velmi trpělivé čekání – rybaření?

Blízko ke dveřím stála slibně vypadající skříň. S nadějí jsem jí otevřel a bylo v ní přesně to, co jsem hledal. Vybral jsem tu nejsilnější deku a vrátil jsem se do jejího pokoje. Vrátím jí do skříně dřív, než se Bella vzbudí a všimne si jí.

Zadržel jsem dech a opatrně jsem jí přikryl. Nezareagovala. Sedl jsem si do houpacího křesla.

Zatímco jsem čekal, až jí bude tepleji, přemýšlel jsem na Carlislem a nad tím, kde asi teď je. Věděl jsem, že jeho plán bude bez problémů. Alice to viděla.

Povzdechl jsem si – Carlisle mi až příliš důvěřoval. Kéž bych byl tou osobou, kterou si myslel, že jsem. Ta osoba, která si zasloužila štěstí, mohla doufat, že je hodna tohoto spícího děvčete. Jak by mohlo být všechno úplně jiné, kdybych byl tím Edwardem.

Když jsem nad tím uvažoval, v mé mysli se vynořil velice zvláštní obraz.

Osud s tváří škaredé staré čarodějnice, ten, který se snažil zničit Bellu, nahradil ten nejhloupější a nejbezohlednější z andělů. Strážný anděl - něco takového, co si Carlisle představuje, že bych měl mít. S lehkomyslným úsměvem na rtech a s nebesky modrými očima plnými škodolibosti, vytvářel a namíchával Bellu tak, že jsem ji nemohl v žádném případě přehlédnout. Přitom až absurdně silná vůně, aby si získala moji pozornost, mlčenlivá mysl na znásobení mojí zvědavosti, tichá krása, od které jsem nedokázal odtrhnout oči a nesobecká duše na vzbuzení mého úžasu. Vynechat přirozený pud sebezáchovy – aby mohla Bella snést moji blízkost – a nakonec přidat smůlu.

S bezohledným úsměvem postrčil Bellu mě přímo do cesty, věříc, že ji dokážu udržet naživu.

V téhle vizi jsem nebyl Beliným trestem, to ona byla mojí odměnou.

Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil představy o andělovi. Nebyl o nic lepší než ten hrozný osud. Nedokázal jsem si představit takovouto vyšší moc, která by konala takto nebezpečně a hloupě. Pokud by to nebyl osud, proti kterému jsem měl bojovat.

Já jsem neměl anděla. Oni byli stvoření pro někoho dobrého – jako například Bella. Jenže kdo byl při tom všem ten její? Kdo na ni dával pozor?

Překvapeně jsem se zasmál, když jsem si uvědomil, že přesně to teď dělám já.

Upírský anděl v plném nasazení.

Asi po půl hodině se Bella uvolnila. Dýchání se jí prohloubilo a za chvíli začala mumlat. Spokojeně jsem se usmál. Nebylo to sice nic moc, ale alespoň spala pohodlněji, protože jsem tu byl já.

„Edwarde,“ zamumlala a také se usmála.

Na chvíli jsem všechno odložil a ponořil jsem se do svého štěstí.

10.kapitola - Teorie

„Můžu položit jen jednu další otázku?“ poprosila mě místo toho, aby mi řekla svojí teorii.

Byl jsem napnutý, očekával jsem nejhorší. Ale i tak jsem chtěl prodloužit tuhle chvíli. Ten moment, že Bella sedí vedle mě, naprosto dobrovolně. Alespoň o pár sekund. Nad tou myšlenkou jsem si povzdychl a nakonec jí odpověděl. „Jednu.“

„No…,“ na chvíli zaváhala, jako kdyby se rozhodovala, kterou z připravených otázek si vybere.

„Říkal jsi, žes věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal.“

Přes přední sklo jsem se zadíval na krajinu. Zase ten druh otázky, který pro ni dohromady nic neznamená, ale pro mě až příliš.

„Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou,“ zkritizovala mě zklamaně.

Jak ironické. Dokázala být nesmírně vyhýbavá, i když se o to nesnažila.

No tak dobře, chtěla, abych byl upřímný. I když naše konverzace nesměřovala k ničemu dobrému.

„Tak dobře,“ řekl jsem. „Šel jsem za tvou vůní.“

Chtěl jsem se na ní podívat, ale bál jsem se, co vyčtu z její tváře. Namísto toho jsem naslouchal tomu, jak se její dech zrychlil a po chvíli se opět zklidnil. Její hlas byl vyrovnanější, než bych čekal.

„A pak jsi nezodpověděl mou první otázku…“ řekla.

Zamračeně jsem se na ní podíval. Taky se mračila.

„Kterou?“

„Jak to funguje – to čtení v mysli?“ zeptala se, vytahujíc na světlo otázku z restaurace. „Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny…?“ Ztichla, zčervenala.

„To je víc než jedna,“ odvětil jsem.

Beze slova se na mě podívala, vyčkávala.

A proč bych jí to vlastně neřekl? Stejně už většinu uhodla, tohle bylo pro mě alespoň jednodušší než téma, ke kterému jsme směřovali.

„Ne, to umím jenom já.  A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp ‚hlas‘ toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů,“ Snažil jsem se jí to srozumitelně vysvětlit. Musel jsem uvést příklad. „Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum – bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné. Většinou to ale vypínám – ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně,“ zašklebil jsem se. „Aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova.“

„A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?“ vyzvídala.

Znova jsem jí řekl pravdu a uvedl další příklad.

„Nevím,“ zamumlal jsem. „Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké.“ 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tenhle příklad se jí líbit nebude. Nad její očekávanou reakcí jsem se široce usmál. Opět mě nezklamala.

„Moje mysl nefunguje správně?“ zlostně zvýšila hlas.  „Jsem divná?“

Ach, zase ta ironie.

„Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná,“ zasmál jsem se.  Všechny podrobnosti chápala a rozuměla jim, ale když mělo přijít na něco většího, nedocházelo jí to. Ona měla vždy opačné instinkty …

Bella si kousala rty, až se jí na čele objevila vráska.

„Neboj, to je jenom teorie…“ Ale ještě tu stále byla ta nejdůležitější teorie, kterou jsme museli probrat. Chtěl jsem to už mít za sebou. S každou další sekundou jsem cítil, že odkládáme nevyhnutelné.

„Což nás přivádí zpátky k tobě.“ Zmítal jsem se mezi snahou zjistit, o co jde, a mezi neochotou to zjistit.

Povzdechla si a skousla si ret tak silně, že jsem se lekl, aby si neublížila. Znepokojeně se mi podívala do očí.

„Nejde veškerá vyhýbavost stranou?“ připomněl jsem jí tiše.

Sklopila pohled, zdálo se, že bojuje s něčím ve svém nitru. Náhle ztuhla a vytřeštila oči. Poprvé jsem na její tváři spatřil strach.

„Panebože!“ zalapala po dechu.

Zpanikařil jsem. Co viděla? Jak jsem jí vyděsil?

Potom zakřičela. „Zpomal!“

„Co se děje?“ vyděsil jsem se. Nerozuměl jsem té hrůze na její tváři.

„Jedeš stošedesátkou!“ pořád křičela. Na chvíli se podívala z okna, ale potom rychle odvrátila pohled.

Taková drobnost, jako větší rychlost, jí přinutila vystrašeně křičet?

Obrátil jsem oči v sloup. „Klídek, Bello.“

„Chceš nás zabít?“ zeptala se napjatým hlasem.

„Nikam nenarazíme,“ slíbil jsem jí.

Ostře se nadechla a potom, o trochu klidně, promluvila. „Proč tolik spěcháš?“

„Vždycky jezdím takhle.“

Podíval jsem se na ni, pobavený jejím šokovaným výrazem.

„Dívej se na silnici!“ opět zakřičela.

„Nikdy jsem neměl nehodu, Bello – dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu,“ zakřenil jsem se a zaťukal si na čelo. Zdálo se mi hrozně komické s ní vtipkovat o něčem tak tajemném. „Vestavěný detektor radarů.“

„Moc vtipné,“ poznamenala sarkasticky.  „Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš.“

„Pravděpodobně,“ souhlasil jsem s ní a krátce a tvrdě jsem se zasmál bez náznaku humoru. Ano, při dopravní nehodě bychom obstáli naprosto rozdílně. Bála se oprávněně, i když já jsem byl v řízení velice dobrý …. „Ale ty ne.“

S povzdechem jsem zpomalil.  „Spokojená?“

Podívala se na tachometr. „Skoro.“

Ještě stále to pro ni bylo příliš rychlé? „Nesnáším pomalou jízdu,“ zamumlal jsem a ještě trochu jsem zpomalil.

„Tohle je pomalé?“ zeptala se.

„Dost poznámek o mém řízení,“ odsekl jsem netrpělivě. Pokolikáté se vyhnula mojí otázce? Potřetí? Počtvrté? Byly její teorie tak strašné? Potřeboval jsem to vědět – okamžitě. „Pořád čekám na tvou nejnovější teorii.“

Opět si rozčilením začala hryzat rty.

Snažil jsem se ovládat svojí netrpělivost a ztlumil jsem hlas. Nechtěl jsem jí znervóznit.

„Nebudu se smát,“ slíbil jsem jí tiše a přál jsem si, aby se jí nechtělo mluvit jen kvůli tomu, že se bude cítit trapně.

„Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit.“ Zašeptala

.

Přinutil jsem se nechat svůj hlas stále stejně klidný. „Je to tak zlé?“

„Dost, jo.“

Sklopila oči, nedívala se na mě. Vteřiny ubíhaly.

„Tak do toho.“ Povzbudil jsem jí.

Její hlas byl velmi tichý. „Nevím, jak začít,“ přiznala.

„Tak začni od začátku…“ připomněl jsem jí její vlastní slova z restaurace. … „Říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama.“

„Ne.“ Souhlasila a opět ztichla.

Přemýšlel jsem nad tím, co jí mohlo k její teorii inspirovat. „Co tě nastartovalo – knížka? Film?“

Měl jsem si projít její sbírku knih, když nebyla doma. Neměl jsem ani potuchy, jestli se mezi jejími knihami nenacházel nějaký Bram Stoker nebo Anne Riceová.

„Ne – bylo to v sobotu, na pláži.“

Tak tohle jsem nečekal. Drby o naší rodině neobsahovaly nikdy nic příliš divného, ani nic příliš konkrétního. Byl tu nějaký drb, o kterém jsem nevěděl? Bella se na mě podívala a uviděla překvapení, které se mi zračilo na tváři.

„Narazila jsem na starého rodinného přítele – Jacoba Blacka,“ pokračovala. „Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství.“

Jacob Black – to jméno jsem neznal, ale i tak mi něco připomínalo … něco velmi dávného, velmi, velmi dávného… Díval jsem se z okna a procházel svoje vzpomínky, abych našel souvislosti.

„Jeho táta je jedním z quileutských starších.“

Jacob Black. Ephraim Black. Nepochybně je to jeho potomek.

To bylo skutečně zlé.

Věděla pravdu.

Moje mysl se soustředila na to, co se teď bude dít. Zatímco jsem řídil, moje tělo ztuhlo ve strašném utrpení – byl jsem úplně nehybný, až na automatické pohyby, kterými jsem řídil auto.

Věděla pravdu.

Ale … jestli jí zjistila už v sobotu …. Tak potom jí věděla celý večer … a přesto…

„Šli jsme se projít,“ pokračovala. „A on mi vyprávěl nějaké staré legendy – myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu…“

Krátce se odmlčela, ale já už jsem nepochyboval. Věděl jsem, co se mi chystá říct. Už zůstávala jen jedna záhada – proč tu teď se mnou seděla.

„Pokračuj,“ řekl jsem.

„O upírech.“ Ta slova vyslovila šeptem.

„A okamžitě jsi pomyslela na mě?“ Zeptal jsem se.

„Ne. On… zmiňoval tvou rodinu.“

Jak ironické, že právě Ephramův potomek porušil dohodu, na které si tak moc zakládal. Vnuk, pravděpodobně pravnuk. Kolik let uběhlo? Sedmdesát?

Měl jsem se uvědomit, že ti starci, kteří těm legendám věřili, nebudou skutečným nebezpečím. Samozřejmě, byla to mladší generace, ti, kteří na to byli upozorněni, ale zdálo se jim to naprosto směšné, kteří představovali nebezpečí odhalení.

Předpokládám, že to znamenalo, že teď můžeme vyvraždit celý kmen žijící na pobřeží. Ephraim a jeho parta ochránců již byli dávno mrtví …

„Podle něj je to jenom hloupá pověra,“ řekla náhle Bella, její hlas zněl horlivě. „Nečekal, že tomu budu věřit.“

Okrajově jsem jí sledoval, znepokojeně si tiskla ruce.

„Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl.“ Celá se shrbila, jako kdyby se za něco styděla.

„Proč?“ Teď už pro mě nebylo těžké udržet klidný hlas. Nejhorší už mám za sebou. Když mluvíme o detailech mého odhalení, alespoň se pozornost nesoustředí na jeho následky.

„Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu – snažila se mě vyprovokovat.“  Nad tou vzpomínkou se zakřenila. Byl jsem vyvedený z míry, přemýšlel jsem, jak mohlo Bellu vyprovokovat to, že někdo mluvil o mně….  „A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj.“

Když to říkala, sklonila hlavu. Vypadala … provinile.

Odvrátil jsem se od ní a rozesmál se. Ona se cítila provinile? Co udělala?

„Jak jsi to z něj vytáhla?“ zeptal jsem se.

„Snažila jsem se flirtovat – fungovalo to líp, než bych čekala.“ V jejím hlase jsem slyšel nevěřícný podtón jako by stále nemohla pochopit, že by něco takového bylo možné.

Představil jsem si to – zvažoval jsem, jak přitahovala celé mužské pohlaví bez toho, aby si to vůbec uvědomovala – jak neskutečná musela být, když se snažila. Náhle jsem litoval chlapce, na kterém si vyzkoušela svojí obrovskou sílu.

„To bych rád viděl.“ Temně jsem se zachechtal. Přál jsem si vidět reakci toho chlapce, být svědkem toho, jak ho to vzalo. „A tys mě obvinila, že lidi omamuju – chudák Jacob Black.“

„Co jsi dělala pak?“ zeptal jsem se po chvilce. Byl čas vrátit se ke strašidelným příběhům.

„Hledala jsem na internetu.“

Jak jinak. „A to tě přesvědčilo?“

„Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…“ odmlčela se, slyšel jsem, jak zatnula zuby.

„Co?“ zeptal jsem se. Na co přišla? Co pro ni dávalo smysl?

Krátce zaváhala a potom zašeptala: „Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží.“

Všechny moje myšlenky na malou chvíli ztuhly hrůzou, ale najednou mi vše dávalo dokonalý smysl. Proto dnes poslala svoje kamarádky pryč, místo toho aby odjela s nimi. Proto si sedla se mnou sedla do auta, místo toho, aby utíkala pryč a volala o pomoc …

Její reakce byly vždy opačné – vždy úplně nesprávné. Přitahovala nebezpečí a vítala ho s otevřenou náručí.

„Že na tom nezáleží?“ pronesl jsem skrz zatnuté zuby. Začal jsem cítit hněv. Jak jsem mohl ochránit někoho, kdo … byl rozhodnutý zůstat nechráněný?

„Ne,“ řekla hlasem, který zněl neuvěřitelně něžně. „Nezáleží mi na tom, co jsi.“

Byla neuvěřitelná.

„Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?“

„Ne.“

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli byla duševně zdravá.

Dokázal bych jí zajistit tu nejlepší péči … Carlisle má známosti, mohl by jí zajistit nejlepší doktory a terapeuty. Možná by někdo mohl zkusit napravit to, co s ní nebylo v pořádku, cokoliv, kvůli čemu teď seděla s klidně bijícím srdcem vedle upíra. Zařízení, ve kterém by byla, bych navštěvoval tak často, jak bych jen mohl …

„Ty se zlobíš,“ vzdychla. „Neměla jsem nic říkat.“

 „Ne. Jsem rád, že vím, co si myslíš – i když to, co si myslíš, je šílené.“

„Takže se zase pletu?“ provokovala útočně.

„To jsem neměl na mysli. ‚Na tom nezáleží‘!“ napodobil jsem jí jedovatě.

Zalapala po dechu. „Mám pravdu?“

„Záleží na tom?“

Zhluboka se nadechla, zatímco já jsem čekal na odpověď.

„Vlastně ne.“ Odmlčela se. „Ale jsem zvědavá.“ Řekla vyrovnaným hlasem.

Vlastně ne. Na tom nezáleží. Je jí to jedno. Věděla, že nejsem člověk. Že jsem netvor a bylo jí to jedno.

Navzdory svým obavám o její duševní zdraví jsem začal cítit naději. Snažil jsem se jí potlačit.

„Na co jsi zvědavá?“ zeptal jsem se jí odevzdaně. Mezi námi již nebyla tajemství, jen nepodstatné detaily.

„Kolik je ti let?“

„Sedmnáct,“ odpověděl jsem automaticky.

„A jak dlouho je ti sedmnáct?“

Snažil jsem se nepousmát nad jejím snažením. „Už nějakou dobu,“ připustil jsem.

„Dobře.“ Řekla nadšeně. Usmála se, měla radost, že jsem k ní upřímný. Když jsem se na ní pozorně podíval, stále pochybujíc o jejím duševním zdraví, usmála se ještě víc. Zamračil jsem se.

„Nesměj se – ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?“

Rozesmál jsem se, i když mě žádala, abych to nedělal. Její výzkum jí očividně nepřinesl žádné užitečné odpovědi.

„Mýtus.“

„Slunce tě nespálí?“

„Mýtus.“

„Spíš v rakvi?“

„Mýtus.“

Spánek nebyl součástí mojí existence už velmi dlouho – pokud nepočítáme ty poslední noci, kdy jsem sledoval Bellu a její sny …

„Nemůžu spát.“ Zamumlal jsem, doplnil svojí odpověď.

Na chvíli mlčela.

„Vůbec?“ zeptala se.

„Nikdy.“ Zašeptal jsem.

Díval jsem se jí do hlubokých očí ukrytých za hustými řasami a hrozně jsem si přál, abych mohl spát. Ne proto, aby mi uběhl čas, ani proto, abych unikl nudě, ale proto, že jsem si přál snít. Možná, že kdybych to dokázal, kdybych dokázal snít, potom bychom mohli být spolu ve světě snů. Snila o mně. Já jsem si přál snít o ní.

Ona se na mě dívala s udiveným výrazem. Musel jsem se od ní odvrátit.

Nemohl jsem o ní snít. A ona by neměla snít o mně.

„Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku.“ Můj hlas byl teď tišší a tvrdší než kdykoliv předtím. Musel jsem jí donutit, aby konečně porozuměla. Jednou si musí uvědomit, co právě dělá. Musí být donucena k tomu, aby viděla, že na tom záleží, víc než na čemkoliv jiném. Včetně toho jak moc jí miluju.

„Která to je?“ překvapeně se zeptala.

Už jen kvůli tomu, co jsem se chystal vyslovit, jsem ještě přitvrdil na svém tónu. „Nezajímá tě, co jím?“

„Aha,“ zamumlala. „Tohle.“ Nedokázal jsem rozluštit, co tím myslela.

„Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piju krev?“

Nad touto otázkou se zarazila. Konečně začínala chápat.

„No, Jacob o tom něco říkal.“

„Co Jacob říkal?“

„Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata.“

„Říkal, že nejsme nebezpeční?“ zopakoval jsem skepticky.

„Ne přesně,“ přiznala. „Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby.“

Díval jsem se na cestu, přičemž moje myšlenky byly jen beznadějná spleť čehosi neurčitého a hrdlo mě pálilo důvěrně známou žízní.

„Tak co, měl pravdu?“ zeptala se tak klidně, jako kdybychom probírali počasí. „O tom, že nelovíte lidi?“

„Quileuté mají dlouhou paměť,“ zašeptal jsem.

Přemýšlivě přikývla.

„Ale nenech se tím ukolébat,“ varoval jsem jí. „Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční.“

„Nerozumím.“

Ne, opravdu nerozuměla. Ale jak jí přinutit porozumět?

„Snažíme se,“ vysvětloval jsem pomalu. „Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě.“

Její vůně se stále velmi silně linula autem. Začínal jsem si na ní zvykat, téměř jsem jí ignoroval, ale nedalo se zapřít, že moje tělo stále toužilo po tom, po čem by nemělo. V ústech jsem stále cítil jed.

„To je chyba?“ zeptala se mě zlomeným, smutným hlasem. Ten tón mě úplně odzbrojil. Chtěla být se mnou – navzdory všemu chtěla být se mnou.

Opět ve mně začala narůstat naděje, ale potlačil jsem jí.

„Velmi nebezpečná,“ zamumlal jsem po pravdě, ale tak hrozně jsem si přál, aby na pravdě nezáleželo.

Chvíli nereagovala. Její dýchání bylo jiné – zvláštně se zasekávalo, ale nezdálo se, že by to bylo strachy.

„Pověz mi víc,“ řekla po chvíli, její hlas byl stále zabarvený smutkem.

Důkladně jsem si jí prohlédl.

Co ji trápilo? Jak jsem mohl tohle dopustit?

„Co víc chceš vědět?“ snažil jsem se vymyslet způsob, kterým bych jí nezranil. Neměla by být nešťastná. Nemohl jsem jí nechat nešťastnou.

„Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí,“ navrhla, hlas měla stále zabarvený zoufalstvím.

Nebylo to snad jasné? Nebo jí na tom také nezáleželo.

„Protože nechci být stvůra.“ Zašeptal jsem.

„Ale zvířata nestačí?“

Myslel jsem na příklad, kterým bych jí to vysvětlil.

. „Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životu na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad – nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou.“ Ztišil jsem hlas, styděl jsem se za to, že jsem ji vystavil takovému nebezpečí. Nebezpečí, které jsem stále toleroval …„Někdy je to obtížnější než jindy.“

„Teď je to pro tebe moc obtížné?“

Povzdechl jsem si. Samozřejmě, opět se zeptala na otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět. „Ano.“ Přiznal jsem se.

Tentokrát jsem odhadl její reakci správně, dýchání i tep měla stabilní. Očekával jsem to, ale nerozuměl jsem tomu. Jak to, že se nebála?

„Ale hlad nemáš,“ prohlásila s jistotou.

„Proč si to myslíš?“

„Poznám ti to na očích,“ vyhrkla. „Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi – muži obzvlášť – jsou podrážděnější, když mají hlad.“

Zachechtal jsem se nad jejím výrazem „podrážděný“. Velmi slabé slovo. Ale opět měla pravdu, jako vždy. „Ty jsi všímavá, viď?“ Znovu jsem se zasmál.

Mírně se pousmála, ale na čele se jí opět objevila vráska, jako kdyby se na něco úporně soustředila.

„Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?“ zeptala se, když jsem se konečně přestal smát. Mluvila o tom tak nenuceně až mě to frustrovalo. Tolik toho unesla? Já jsem byl blíže k zhroucení než ona.

„Ano.“ Řekl jsem jí a potom, když jsem to chtěl nechat jen takhle, cítil jsem stejnou potřebu jako v restauraci, chtěl jsem, aby mě poznala. „Nechtěl jsem odjet,“ pokračoval jsem pomalu, „ ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň.“

„Proč jsi nechtěl odjet?“

Zhluboka jsem se nadechl a podíval se jí do očí. Tento druh upřímnosti byl stejně těžký, i když jiným způsobem.

„Jsem z toho… nervózní…“ doufal jsem, že to slovo postačí, i když zdaleka to nevystihovalo moje pocity… „ když tě nemám nablízku. Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev.“ Potom jsem si vybavil rány na jejích dlaních. „No, vlastně ne tak docela.“ Doplnil jsem.

„Cože?“

„Tvoje ruce,“ připomněl jsem jí.

„Upadla jsem,“ povzdechl si.

Měl jsem pravdu. „Myslel jsem si to,“ řekl jsem jí a nedokázal skrýt úsměv.

„Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší – a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy.“ No, mám – li být upřímný, neměl bych tuhle větu říkat v minulém čase. Pravděpodobně mu jdu stále na nervy a spolu s ním i zbytku svojí rodiny. Tedy, kromě Alice …

„Tři dny?“ zeptala se náhle ostře. „Copak ses nevrátil až dnes?“

Nerozuměl jsem podtónu jejího hlasu. „Ne, vrátili jsme se v neděli.“

„Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?“ dožadovala se odpovědi. Její hněv mě mátl. Nezdálo se, že by si uvědomovala, že tato otázka souvisí s mytologií.

„No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet – alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět.“

To na chvíli zmírnilo její záhadnou zlost. „Proč?“ zeptala se a naklonila hlavu.

Tentokrát jsem nedokázal přijít na vhodné přirovnání. Takže jsem jí jen slíbil: „Někdy ti to ukážu.“ Přemýšlel jsem nad tím, jestli tenhle slib dokážu dodržet. Uvidím jí po dnešku ještě někdy? Miloval jsem jí dost na to, abych jí dokázal opustit?

„Mohl jsi mi zavolat,“ řekla.

Jaká zvláštní myšlenka. „Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku.“

„Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já –“ zaváhala a sklopila oči.

„Co?“

„Nelíbilo se mi to.“ Řekla nesměle a zčervenala. „Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní.“

No a teď jsi šťastný? Zeptal jsem se sám sebe. Tady byla odměna za moji víru a naději.

Byl jsem zmatený, šílel jsem radostí, ale byl jsem i vystrašený – hlavně vystrašený – když jsem si uvědomil, že všechny moje nejdivočejší představy nebyly tak daleko od pravdy. Tak proto jí nezáleželo na tom, jestli jsem netvor. Byl to přesně ten samý důvod, proč jsem začal porušovat veškerá pravidla. Proč to „správné“ a „nesprávné“ už nemělo dále význam. Proč všechny moje priority klesly o příčku níže, aby na vrcholu udělaly místo tomuto děvčeti.

I Bella ke mně cítila náklonnost.

Věděl jsem, že to nemohu porovnávat s tím, jak moc ji miluju. Ale pro ni to bylo dost. Dost na to, aby riskovala život už jenom tím, že tu teď seděla vedle mě. A ona za to byla vděčná. Dost na to, abych jí způsobil bolest, když neudělám to, co je správné, a neodejdu.

Bylo ale ještě vůbec něco, co bych mohl udělat, aby ji to nebolelo? Bylo?

Měl bych se od ní držet dál. Nikdy jsem se neměl do Forks vracet. Jenom jí ubližuju.

Odradí mě to od toho, abych zůstat? Od toho, abych to jen zhoršoval?  To, jak jsem se teď cítil, ta horkost, která sálala z její pokožky a dotýkala se té mojí …

Ne, už mě nic neodradí.

„Á,“ zasténal jsem tiše. „Tohle je zlé.“

„Co jsem řekla?“ zeptala se, brala veškerou vinu na sebe.

„Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného.“ Byla to pravda, ale zároveň i lež. Část mě, ta nejsobečtější se téměř vznášela vědomím, že mě potřebuje tak jako já ji. „Nechci slyšet, že to takhle cítíš,“ jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. „To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello – prosím tě, uvědom si to.“

„Ne.“ Podrážděně stiskla rty.

„Myslím to vážně.“ Bojoval jsem sám se sebou – polovina toužila po tom, aby to pochopila a polovina chtěla naprostý opak, a tak moje slova zněla spíše jako zavrčení.

„Já taky.“ Trvala na svém. „Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě.“

Příliš pozdě? Svět se na chvíli zbarvil na černobílou, když se mi v mysli promítl obrázek Belly spící na trávníku zalitém sluncem, a stíny, které se k ní přibližovaly. Nevyhnutelně a nezadržitelně. Kradly barvu z její pokožky a vrhaly ji do temnoty.

Příliš pozdě? Myslí mi proběhla Alicina vize – jak se na mě dívají Beliny krvavě rudé oči. Byla sice nevýrazná – ale neexistoval způsob, že by mě mohla nenávidět kvůli této budoucnosti. Nenávidět mě za to, že jsem jí to všechno způsobil. Že jsem jí ukradl život i duši. Nesmí být příliš pozdě.

„To nikdy neříkej.“ Zasyčel jsem.

Dívala se z okna a kousala se do rtů. Dlaně měla sevřené do pěstí a položené v klíně. Její dýchání se zpomalilo.

„Na co myslíš?“ potřeboval jsem to vědět.

Potřásla hlavou, nepodívala se na mě. Něco se jí zalesklo na tváři, něco jako malá kapka vody.

Bolest. „Ty pláčeš?“ Rozplakal jsem jí. Až tak moc jsem jí ublížil.

Setřela si slzy hřbetem ruky.

„Ne,“ odpověděla, ale hlas se jí zlomil.

Instinkty, ukryté někde hluboko uvnitř mě, mě donutily natáhnout se k ní – na tu krátkou chvíli jsem se cílil tak lidsky, jako ještě nikdy předtím. A potom jsem si uvědomil, že člověkem … nejsem. A tak jsem ruku stáhl zpět.

„Promiň.“ Řekl jsem lítostivě. Jak bych jen mohl vyjádřit, jak moc je mi to líto? Že lituju všech těch hloupých chyb, které jsem udělal. I svojí nikdy nekončící sobeckosti? Litoval jsem toho, že zrovna ona měla to neštěstí, že ve mně probudila tuhle první, tragickou lásku. Bylo mi líto i věcí, které jsem nemohl ovlivnit – toho, že jsem byl netvor, který měl ukončit její život.

Zhluboka jsem se nadechl – ignoroval jsem reakci svého těla na její vůni – a snažil jsem se vzpamatovat. Chtěl jsem změnit téma, myslet na něco jiného. Naštěstí, co se týkalo tohoto děvčete, moje zvědavost byla neukojitelná. Vždycky jsem se měl na co ptát.

„Pověz mi něco,“ řekl jsem.

„Ano?“ v jejím hlase byly stále stopy slz.

„Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu – nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš.“ V myšlenkách jsem si stále vybavoval její výraz a nutil jsem se zapomenout na to, přes čí oči jsem ten její nerozhodný výraz viděl.

„Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka –„ řekla už vyrovnanější hlasem. „Víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku.“ Na konci větu už nedokázala udržet klidný tón. V jejím hlase jsem rozpoznal nenávist. Nepřeháněla a její zuřivost se mi teď nezdála už tak směšná. Viděl jsem její křehkou postavu – jako sklo potažené hedvábím – kterou zastínily lidské příšery s velkými pěstmi, kterými jí mohly ublížit. V hlavě se mi opět rozhořela nenávist.

„Ty ses s nimi chtěla prát?“ Měl jsem chuť zavrčet. Její instinkty ji mohly zabít. „Nenapadlo tě utíkat?“

„Hodně padám, když běžím,“ přiznala ostýchavě.

„A co křičet?“

„K tomu jsem se dostávala.“

Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Jak se udržela naživu předtím, než přišla do Forks?

Zavrtěl jsem hlavou. „Měla jsi pravdu – rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu.“

Povzdechla si a podívala se z okna. Potom se otočila zpátky ke mně.

„Uvidíme se zítra?“ zeptala se náhle.

Když už jsem měl skončit v pekle, aspoň si to užiju.

„Ano – taky musím zítra odevzdat úkol,“ usmál jsem se na ní a bylo mi hned lépe. „Budu ti držet místo u oběda.“

Srdce jí divoce tlouklo a to moje, mrtvé, se najednou zdálo být teplejší.

Zastavil jsem před jejím domem, ale ani se nepohnula.

„Slibuješ, že tam zítra budeš?“ zeptala se znova.

„Slibuju.“

Proč jsem se cítil tak strašně šťastně právě v době, když jsem dělal nesprávné věci? Něco se mnou nebylo v pořádku.

Spokojeně přikývla a začala si svlékat mojí bundu.

„Můžeš si ho nechat, “ ujistil jsem jí rychle. Chtěl jsem, aby odešla s něčím mým. Něčím, co si mohla nechat, jako jsem si já nechal zátku od limonády, která byla teď schovaná v kapse mého saka … Nemáš bundu na zítra.“

S lítostivým úsměvem mi ji podala. „Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu.“

Ano, to jsem si dokázal představit. Usmál jsem se na ní. „Aha, jasně.“

Položila ruku na kliku, ale stále zůstávala. Nechtěla odejít, stejně tak jako já jsem nechtěl, aby odešla. Aby byla nechráněná, i když jen na krátkou chvíli …

Petr a Charlotta by už měli být dávno za Seattlem. Ale byli tu i jiní. Tenhle svět nebyl pro lidi bezpečný a pro ni to platilo dvojnásob.

„Bello?“ zeptal jsem se, překvapený tím náhlým návalem radosti, který mě přemohl, když jsem vyslovil její jméno.

„Ano?“

„Slíbíš mi něco?“

„Ano,“ okamžitě souhlasila, ale potom zúžila oči, jako kdyby si to chtěla rozmyslet.

„Nechoď sama do lesa,“ varoval jsem ji. Přemýšlel jsem nad tím, jestli takhle žádost opět vyvolá námitky.

Zmateně zamrkala. „Proč?“

Nedůvěřivě se dívala do tmy. Nedostatek světla pro moje oči nebyl problémem, stejně tak jako pro jiné lovce. Ve tmě byli lidé slepí.

„Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější,“ řekl jsem jí. „Tahle odpověď ti teď musí stačit.“

Zachvěla se, ale rychle se ovládla a nakonec se dokonce usmála. „Když to říkáš.“

Její dech mě pohladil na tváři, tak sladce a opojně.

Mohl bych tu takto sedět celou noc, ale ona potřebovala spánek. Ty dvě touhy ve mně zápasily, byly naprosto rovnocenné, chtít jí a chtít, aby byla v bezpečí.

Povzdychl jsem si nad tím. „Uvidíme se zítra,“ řekl jsem jí, i když jsem věděl, že jí uvidím mnohem dřív. Dřív než ona mě.

„Tak tedy zítra.“ Neochotně otevřela dveře.

Když jsem ji viděl odcházet, znovu jsem pocítil tu starou známou bolest.

S nutkavou potřebou ji zadržet jsem se k ní natáhl. „Bello?“

Otočila se ke mně a ztuhla, když zjistila, že naše tváře jsou tak blízko sebe. Já jsem byl také ohromen její blízkostí. Horkost, která se z ní přímo valila, mě pohladila po tváři. Téměř jsem cítil tu hedvábnou jemnost její pokožky …

Její srdce vynechalo pár úderů a rty se jí pootevřely.

„Spi sladce,“ zašeptal jsem a odtáhl se dřív, než by mě moje tělo - známá žízeň nebo nový a úplně neznámý druh hladu, který jsem cítil – donutily udělat něco, co by jí mohlo ublížit.

Seděla naprosto bez pohybu, jako omráčená. Byla pravděpodobně oslněná.

A já taky.

Dala se dohromady – i když na tváři měla stále ještě zmatený výraz – a téměř vypadla z auta. Potom zakopla o svojí vlastní nohu, a musela se zachytit auta, aby neupadla. Zachichotal jsem se, doufajíc, že to bylo příliš tiché na to, aby to zaslechla.

Sledoval jsem její klopýtání po cestě, až dokud se nedostala pod světelné lampy, které obklopovaly vchodové dveře. Na tu krátkou chvíli byla v bezpečí. A já se za chvíli vrátím, abych se o tom ujistil.

Cítil jsem její pohled, když jsem odjížděl tmavou ulicí. Byl to naprosto odlišný pocit, než na který jsem byl zvyklý. Obyčejně tímhle pohledem sleduju jiné já. Tohle bylo tak zvláštně vzrušující – ten pocit pozorujících očí. Ale věděl jsem, že se cítím takhle opojně jen proto, že to byly její oči.

V hlavě se mi prohánělo snad milion myšlenek, když jsem bezcílně vyjel do noci.

Velmi dlouho jsem se jen tak projížděl ulicemi, bez konkrétního směru a přemýšlel jsem nad tou neskutečnou úlevou, kterou jsem teď cítil, když jsem Belle přiznal pravdu. A i když to pro mě bylo očividně hodně zlé, mě to prostě připadalo úžasně osvobozující.

Ale nejvíc jsem myslel na Bellu a na lásku, kterou jsem cítil. Nemohla mě milovat tak jako já ji – takováto pohlcující a zdrcující láska by zničila její křehké tělo. Ale ona se zdála být dostatečně silná. Dostatečně silná na to, aby přemohla instinktivní strach. Dostatečně na to, aby chtěla být se mnou. A její přítomnost mě naplňovala takovým štěstím, jaké jsem dosud nikdy nezažil.

Na chvíli – protože jsem byl sám a pro změnu nemohl nikoho zranit – jsem dovolil tomuto štěstí, aby mě zaplavilo, bez toho, abych myslel na to, jak to může skončit. Jednoduše jen být šťastný z toho, že jí nejsem lhostejný. Vychutnávat si pocit vítězství, že já jsem ten, kterému se podařilo získat její náklonnost. Představovat si, jak den za dnem sedím vedle ní, slyším její hlas a vidím její úsměv.

Znovu jsem vzpomínal na dnešní večer – jak se její rty smály, jak se jí na bradě objevoval důlek, jak jí zněžněly oči … její prsty byly dnes večer na mojí pokožce tak jemné a teplé. Představoval jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych se dotkl její pokožky na tvářích – tak hedvábné a horké … tak křehké. Jak sklo zahalené hedvábím … přímo děsivě rozbitné.

Nevšiml jsem si, kam směřují moje myšlenky, dokud nebylo příliš pozdě. Jak jsem myslel na její zranitelnost, v mysli se mi vybavily jiné obrazy její tváře.

Ztracená ve stínech, bledá strachy – avšak čelist měla urputně sevřenou a nekompromisní, v očích se jí zrcadlila zuřivost a hluboké soustředění, tělo připravené zaútočit na mohutné postavy, které jí obklíčily jako noční můry skrývající se v přítmí ….

„Ach,“ zaúpěl jsem, když hněv, který jsem kvůli lásce odložil a potlačil, opět propukl v ničivé peklo.

Byl jsem sám. Bella byla, aspoň doufám, v bezpečí doma, na chvíli jsem byl šťastný, že Charlie Swan – místní náčelník policie – byl její otec. To pro ni mohlo znamenat ochranu.

Byla v bezpečí. Nebude mi trvat dlouho jí pomstít ….

Ne. Zasloužila si něco lepšího. Nemohla by milovat vraha.

Ale … co ostatní?

Ano, Bella byla v bezpečí. Angela a Jessica pravděpodobně také.

Příšera se teď volně pohybovala v ulicích Port Angeles. Byla to lidská příšera – mohlo mu to způsobit i nějaké lidské problémy? Spáchat vraždu, po které jsem tolik toužil, nebylo správné. Věděl jsem to.  Ale nechat ho, aby zaútočil na někoho jiného, nebylo také nejlepší rozhodnutí. Blonďatá hosteska z restaurace. Servírka, na kterou jsem se ani nepodíval. Obě mě sice mírně vytáčely, nicméně to neznamenalo, že by si zasloužily dostat se do takového nebezpečí.

Každá z nich mohla být něčí Bella.

A to rozhodlo.

Teď jsem měl důvod, abych se otočil směrem na sever a zrychlil. Pokaždé, když jsem měl nějaký problém, který se mi vymykal zpod kontroly – jako například teď – věděl jsem, kdo mi může pomoc.

Alice seděla na verandě a čekala na mě. Radši jsem zastavil před domem, než abych jel do garáže.

„Carlisle je ve své pracovně,“ řekla mi Alice ještě dříve, než jsem se stihl zeptat.

„Díky,“ odpověděl jsem jí, a když jsem jí míjel, pocuchal jsem jí ve vlasech.

Díky, že jsi mi zvedl telefon, pomyslela si sarkasticky.

„Oh.“ Zastavil jsem se přede dveřmi, vylovil telefon a otevřel ho. „Promiň. Ani jsem se nepodíval, kdo vlastně volal. Byl jsem … zaneprázdněný.“

„Hej, já vím. Já se taky omlouvám. Když jsem si všimla, co se chystá, byl jsi již téměř u ní.“

„Bylo to tak těsné,“ zašeptal jsem.

Promiň, zopakovala zahanbeně.

Bylo lehké odpouštět, když jsem věděl, že je Bella v pořádku.

„Neomlouvej se. Vím, že nemůžeš předvídat všechno. Nikdo neočekává, že budeš vševědoucí, Alice.“

„Díky.“

„Téměř jsem tě dnes pozval na večeři. Zaregistrovala jsi to, než jsem změnil názor?“

Zakřenila se. „Ne, i tohle mi ušlo. Škoda, že jsem to nevěděla, byla bych přišla.“

„Na co ses soustředila, že ti toho tolik uteklo?“

Jasper přemýšlel nad naším výročím. Zasmála se. Snaží se nemyslet na můj dárek, ale já už asi tuším …

„Ty jsi neuvěřitelná.“

„Já vím“

Nakrčila rty a s mírně obviňujícím pohledem se na mě podívala. Ale později už jsem pozor dávala. Povíš jim, že už to ví?

Vzdychl jsem. „Ano. Později.“

Neřeknu ani slovo. Ale prokaž mi laskavost a řekni to Rosalii, až nebudu nablízku, co ty na to?

Povzdechl jsem si. „Dobře.“

Bella to vzala moc dobře.

„Možná až moc.“

Alice se na mě usmála. Nepodceňuj ji.

Snažil jsem se nemyslet na obraz Belly a Alice jako nejlepších kamarádek.

Netrpělivě jsem si povzdech. Chtěl jsem, aby tahle část večera už byla za mnou. Ale trochu jsem se bál odejít z Forks ….

„Alice,“ začal jsem. Věděla, na co se chci zeptat.

Dnes večer bude Bella v pořádku. Teď už budu dávat víc pozor. Potřebuje něco jako dvacetičtyřhodinový dozor, že?

„Minimálně.“

No, každopádně, za chvíli budeš zase u ní.“

Zhluboka jsem se nadechl. Znělo to tak krásně.

„Tak už jdi. Zařiď to, abys mohl být tam, kde toužíš být,“ řekla.

Přikývl jsem a šel jsem za Carlislem.

Čekal na mě, oči upíral na dveře, místo na knihu, která ležela před ním na stole.

„Slyšel jsem, že ti Alice říkala, kde mě najdeš,“ řekl a usmál se.

Když jsem byl s ním, hrozně se mi ulevilo, viděl jsem všechnu tu empatii v jeho hlubokých, inteligentních očích. Carlisle věděl, co bude třeba udělat.

„Potřebuju pomoc.“

„S čímkoliv, Edwarde,“ slíbil mi.

„Řekla ti Alice, co se dnes stalo Belle?“

Téměř stalo, opravil mě.

„Ano, téměř. Mám problém, Carlisle. Už víš, že …. ho strašně moc chci …. zabít.“ Slova se ze mě valila. „Tak hrozně to chci. Ale vím, že by to nebylo správné, protože by to byla pomsta a ne spravedlnost. Nejednal bych objektivně, ale v hněvu. Ale i tak, nechat toho sériového vraha a násilníka, aby se jen tak potuloval ulicemi Port Angeles! Tamní lidi sice neznám, ale nemůžu přeci dopustit, aby někdo zaujal Belino místo. I k těmto ženám může někdo cítit to, co já cítím k Belle. Může trpět tak, jako bych trpěl já, kdyby jí ublížili. Není správné ….“

Moje slova zastavil jeho nečekaný, široký úsměv.

Je pro tebe dokonalá, že? Tolik soucitu, tolik sebeovládání. Jsem ohromený.

„Nepotřebuje komplimenty, Carlisle.“

„Já vím. Ale myšlenkám nerozkážu.“ Znovu se usmál. „Postarám se o to. Uvolni se. Nikomu nebude ublíženo namísto Belly.“

V jeho myšlenkách jsem viděl plán. Nebylo to přesně to, co bych chtěl a ani to neuspokojilo moji touhu po násilí, ale věděl jsem, že je to správné řešení.

„Ukážu ti, kde ho najdeš,“ řekl jsem.

„Tak jdeme.“

Cestou popadl svojí černou tašku. Já bych dal přednost agresivnějšímu způsobu řešení – jako například rozdrcenou lebku – ale nechám to na Carlisleovi.

Vzali jsme si moje Volvo. Alice stále ještě seděla na schodech, a když jsme odcházeli, usmála se a zamávala nám. Věděl jsem, že na mě bude dohlížet a taky na to, aby se nevyskytly žádné komplikace.

Po tmavé, prázdné cestě ubíhala čas velmi rychle. Abych nevzbudil zbytečnou pozornost, radši jsem vypnul světla. Usmál jsem se nad myšlenkou, jak by asi Bella reagovala na tohle. Když si všimla mojí rychlé jízdy, tehdy jsem jel dokonce pomaleji než obvykle, neboť jsem chtěl prodloužit chvíle s ní.

Carlisle také myslel na Bellu.

Netušil jsem, že pro něj bude tak dokonalá. Je to skutečně nečekané. Možná, že jim to bylo souzeno. Možná, že to má posloužit nějakému vyššímu účelu. Jenomže …

Představil si Bellu se sněhobílou, ledovou pokožkou a krvavě červenýma očima a potom se zarazil. Ano. Jenomže. Samozřejmě. Protože jak by mohlo být na myšlence zničení něčeho tak čistého a krásného něco dobrého?

Díval jsem se do noci a náhle byla všechna moje radost pryč.

Edward si zaslouží štěstí. Ano, zaslouží si ho. Ostrý podtón v Carlisleových myšlenkách mě překvapil. Musí tu být nějaký způsob.

Přál jsem si, abych tomu mohl věřit. Ale to, co se dělo Belle, nebyl žádný vyšší cíl. Bylo to cosi zlomyslného – hrozný a krutý osud, který nechtěl dovolit Belle, aby měla život, jaký si zasloužila.

V Port Angeles jsem nezůstal. Vzal jsem Carlislea na místo, kde ta bytost jménem Lonnie utápěla svoje zklamání se svými kumpány, z nichž dva už odpadli. Carlisle věděl, jak je pro mě těžké být u něj tak blízko – slyšet jeho myšlenky a vidět jeho vzpomínky na Bellu promíchané s méně šťastnými děvčaty, které už nikdo nemohl zachránit.

Dýchání se mi zrychlilo a ztuhle jsem sevřel volant.

Jdi už, Edwarde, řekl mi jemně. Postarám se o ně. Ty se vrať k Belle.

Věděl co říct. Už jen zvuk jejího jména mě dokázal rozptýlit.

Nechal jsem ho v autě a utíkal jsem přes spící les zpět do Forks. Trvalo to kratší dobu, než cesta autem. Už za pár minut jsem zkoumal dům a následně jsem otvíral okno přímo do jejího pokoje. S úlevou jsem si oddechl. Všechno bylo tak, jak má být. Bella byla bezpečně v posteli a spala s vlasy divoce rozhozenými po polštáři.

Ale dnes, na rozdíl od jiných nocí, byla stočená do klubíčka a přikrývku měla přehozenou přes ramena. Asi jí dnes byla zima. Ještě dřív, než jsem si stihl – jako obvykle – sednout do křesla, se zachvěla a její rty se začaly třást.

Na chvíli jsem tam stál, ale nakonec jsem vyšel na chodbu, rozhodnutý poprvé prozkoumat i jiné části domu.

Charlie hlasitě chrápal. Dokonce jsem zachytil i něco z jeho snu. Cosi jako proud vody a velmi trpělivé čekání – rybaření?

Blízko ke dveřím stála slibně vypadající skříň. S nadějí jsem jí otevřel a bylo v ní přesně to, co jsem hledal. Vybral jsem tu nejsilnější deku a vrátil jsem se do jejího pokoje. Vrátím jí do skříně dřív, než se Bella vzbudí a všimne si jí.

Zadržel jsem dech a opatrně jsem jí přikryl. Nezareagovala. Sedl jsem si do houpacího křesla.

Zatímco jsem čekal, až jí bude tepleji, přemýšlel jsem na Carlislem a nad tím, kde asi teď je. Věděl jsem, že jeho plán bude bez problémů. Alice to viděla.

Povzdechl jsem si – Carlisle mi až příliš důvěřoval. Kéž bych byl tou osobou, kterou si myslel, že jsem. Ta osoba, která si zasloužila štěstí, mohla doufat, že je hodna tohoto spícího děvčete. Jak by mohlo být všechno úplně jiné, kdybych byl tím Edwardem.

Když jsem nad tím uvažoval, v mé mysli se vynořil velice zvláštní obraz.

Osud s tváří škaredé staré čarodějnice, ten, který se snažil zničit Bellu, nahradil ten nejhloupější a nejbezohlednější z andělů. Strážný anděl - něco takového, co si Carlisle představuje, že bych měl mít. S lehkomyslným úsměvem na rtech a s nebesky modrými očima plnými škodolibosti, vytvářel a namíchával Bellu tak, že jsem ji nemohl v žádném případě přehlédnout. Přitom až absurdně silná vůně, aby si získala moji pozornost, mlčenlivá mysl na znásobení mojí zvědavosti, tichá krása, od které jsem nedokázal odtrhnout oči a nesobecká duše na vzbuzení mého úžasu. Vynechat přirozený pud sebezáchovy – aby mohla Bella snést moji blízkost – a nakonec přidat smůlu.

S bezohledným úsměvem postrčil Bellu mě přímo do cesty, věříc, že ji dokážu udržet naživu.

V téhle vizi jsem nebyl Beliným trestem, to ona byla mojí odměnou.

Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil představy o andělovi. Nebyl o nic lepší než ten hrozný osud. Nedokázal jsem si představit takovouto vyšší moc, která by konala takto nebezpečně a hloupě. Pokud by to nebyl osud, proti kterému jsem měl bojovat.

Já jsem neměl anděla. Oni byli stvoření pro někoho dobrého – jako například Bella. Jenže kdo byl při tom všem ten její? Kdo na ni dával pozor?

Překvapeně jsem se zasmál, když jsem si uvědomil, že přesně to teď dělám já.

Upírský anděl v plném nasazení.

Asi po půl hodině se Bella uvolnila. Dýchání se jí prohloubilo a za chvíli začala mumlat. Spokojeně jsem se usmál. Nebylo to sice nic moc, ale alespoň spala pohodlněji, protože jsem tu byl já.

„Edwarde,“ zamumlala a také se usmála.

Na chvíli jsem všechno odložil a ponořil jsem se do svého štěstí.

11. Vyptávání

CNN to zveřejnila jako první.

Byl jsem rád, že jsem viděl zprávy dříve, než jsem odešel, protože jsem byl hrozně zvědavý, jak to vnímají lidé a jak velkou pozornost to upoutá. Naštěstí dnes byly zprávy přeplněné horšími událostmi jako například zemětřesení v Jižní Americe nebo politický únos na Středním východě. Takže reportáž trvala jen pár sekund a obsahovala jen pár vět a jeden nekvalitní obrázek. „Alonzo Calderas Wallace, podezřený z vícenásobného znásilnění a vraždy, hledaný ve státech Texas a Oklahoma, byl, díky anonymnímu tipu, minulou noc zadržený v Portlandu, stát Oregon. Časně ráno byl nalezený v bezvědomí v uličce jen pár metrů od policejní stanice. Zodpovědné osoby nám zatím nemůžou poskytnou informace, jestli bude obviněný převezen do Houstonu nebo do Oklahoma City na soudní přelíčení.“

Fotografie byla nekvalitní a v době pořízení měl na tváři krátkou bradku. I kdyby Bella reportáž viděla, pravděpodobně by ho nepoznala. Doufal jsem, že se tak ale nestalo, jen by se zbytečně znepokojovala.

„Nikdo si tu reportáž s ničím nespojí. Je to příliš daleko, aby se tím lidé zabývali,“ řekla mi Alice. „Carlisle to zařídil moc dobře, když ho odvezl ven ze státu.“

Přikývl jsem. I tak, Bella se nikdy moc na televizi nedívala a jejího otce jsem nikdy neviděl sledovat něco jiného než sportovní kanály.

Udělal jsem, co jsem mohl. On už si nikdy nevybere další oběť a já jsem se nestal vrahem. Aspoň zatím ne. Bylo to správné rozhodnutí, že jsem to svěřil do Carlisleových rukou, i když jsem si stále moc přál, aby z toho ten netvor nebyl vyvázl tak lehce. Přistihl jsem se při myšlence, jak doufám, že ho převezou do Texasu, kde byl trest smrti velmi oblíbený.

Ne. Už na tom nezáleželo. Radši to hodím za hlavu a budu se soustředit na cosi důležitějšího. Z pokoje Belly jsem odešel ani ne před hodinou, ale už teď jsem se nemohl dočkat toho, až ji znovu uvidím.

„Alice, nebude ti vadit, když – „

Přerušila mě. „Rosalie bude řídit. Bude sice dost vytočená, ale víš dobře, že si bude užívat každý moment, kdy bude moci předvádět svoje auto.“ Zvonivě se zasmála.

Zakřenil jsem se. „Uvidíme se ve škole.“

Alice si povzdechla, přičemž přeměnila můj široký úsměv na úšklebek.

Já vím, já vím, pomyslela si. Ještě ne. Počkám, až budeš připravený, abys mě představil Belle. Ale měl bys vědět, že to není jen o tom, že se chovám dost sobecky, Bella mě bude také milovat.

Nekomentoval jsem její myšlenky, když jsem odcházel. Ale tohle ovšem byla jiná situace. Bude Bella chtít poznat Alici? Bude chtít mít za přítelkyni upírku?

Poznat Bellu … tahle myšlenka jí pravděpodobně nebude ani v nejmenším obtěžovat. Zamračil jsem se. To, co chtěla Bella a co pro ni bylo nejlepší, byly dvě naprosto odlišné věci.

Začal jsem se cítit nesvůj, když jsem zaparkoval na Belině příjezdové cestě. Lidské přísloví mluvilo o tom, že věci ráno vypadají naprosto odlišně – že se věci mění, když se na ně člověk vyspí. Budu vypadat v tomhle ranním světle mlžného dne jinak? Víc nebo méně hrozivě než v noci? Stihla po dobu spánku vstřebat pravdu? Bude nakonec více vystrašená?

I když její sny byly v noci klidné. Když znovu a znovu vyslovovala moje jméno, usmívala se. Několikrát dokonce zamumlala přání, abych zůstal. Že by to dnes už nic neznamenalo? Nervózně jsem čekal, naslouchajíc zvukům uvnitř domu – rychlé, zmatené běhání po schodech, hlasité odtrhnutí alobalu, zvuk zatřesení obsahu ledničky, když ji prudce zavřela. Jako kdyby pospíchala. Nemohla se dočkat školy? Usmál jsem se nad tou myšlenkou a vrátil se mi ztracený optimismus.

Pravděpodobně – vezmeme – li v úvahu rychlost jejího starého pickupu – přeci jen měla trochu zpoždění.

Bella téměř vyběhla z domu. Taška jí sletěla z ramen, vlasy měla stočené do čehosi neurčitého, co se jí začalo stejně na krku rozpadat. Hrubý zelený svetr, který měla na sobě, ji nemohl uchránit před tím, aby se neschoulila zimou. 

Ten dlouhý svetr byl pro ni příliš velký a nevypadal bůhvíjak. Zakrýval její štíhlou postavu a zahalil všechny její přitažlivé křivky do jakési neforemné hmoty. Byl jsem tomu ale rád, i když jsem si zároveň přál, aby si oblékla něco jiného, například něco jako tu modrou blůzu, kterou měla na sobě včera …

Látka velmi pěkně přiléhala k její pokožce a měla dost velký výstřih na to, aby odhalila nádherné křivky klíční kosti. Modrá látka, jako řeka obklopovala její jemnou postavu …

Bylo lepší – nevyhnutelnější – když jsem moc nemyslel na její postavu, a tak jsem jí byl vděčný za svetr, který si dnes oblékla. Nemohl jsem si dovolit dělat chyby a ten zvláštní hlad, který ve mně vyvolávaly myšlenky na její rty … její pokožku … její tělo … dále nad tím přemýšlet by byla velká chyba. Hlad, který se mi vyhýbal sto let. Ne, nemohl jsem si dovolit se jí dotknout, protože to bylo neuskutečnitelné.

Mohl bych jí zlomit.

Bella vyběhla ze dveří tak rychle, že téměř vrazila do mého auta. Ani si nevšimla, že stojím na příjezdové cestě. Rychle zabrzdila a kolena se jí začala třást jako vylekanému káčátku. Taška jí spadla z ramen, a když se její oči konečně zaměřily na auto, údivem se jí rozšířily.

Vystoupil jsem z auta, nedbajíc na lidskou chůzi a otevřel jsem dveře u spolujezdce. Už nebudu víc předstírat – když jsme spolu byli sami, mohl jsem být sám sebou.

Vyplašeně se na mě podívala, jako kdybych se najednou zjevil z mlhy. A potom se překvapení v jejích očích změnilo na něco jiného a já už jsem si více nedělal starosti – nebo nedoufal – že se její city přes noc změnily. Vřelost, obdiv, omámení, to vše se jí objevilo v čokoládových očích.

„Nechceš jet dneska se mnou?“ zeptal jsem se. Na rozdíl od včerejšího večera ji dám na vybranou. Odteď se musí vše řídit její vůlí.

„Chci, děkuju,“ odpověděla a bez váhání nasedla do mého auta.

Opustí mě někdy nadšení z toho, že jsem jediný, komu odpovídá ano? Pochybuju.

Proletěl jsem kolem auta, už jsem se nemohl dočkat, až se k ní připojím. Nezdálo se, že by jí moje rychlé objevení šokovalo.

Štěstí, které jsem cítil z toho, že sedí vedle mě, nemělo obdobu. I když jsem se cítil v kruhu mojí rodiny velmi dobře a příjemně a i navzdory všelijaké možné zábavě, jakou tenhle svět poskytoval, jsem se ještě nikdy necítil takhle šťastně. A i když jsem věděl, že to není správné, že to může skončit velice zle, nemohl jsem zadržet šťastný úsměv.

Přes opěrku hlavy na jejím sedadle jsem měl přehozenou bundu. Viděl jsem, jak si jí prohlíží.

„Přinesl jsem ti sako,“ řekl jsem jí. To byla moje jediná výmluva pro můj dnešní ranní příjezd. Venku byla zima. Ona neměla bundu. Byla to taková přípustná forma galantnosti. „Nechci, abys onemocněla nebo tak.“

„Nejsem cukrová panenka,“ protestovala a sledovala přitom více moji hruď než tvář, jako kdyby váhala se mi podívat do očí. Ale než jsem ji stačil začít přesvědčovat, přitáhla si bundu na klín a prostrčila paže těmi příliš dlouhými rukávy.

„Vážně?“ opáčil jsem tichým hlasem.

Nabral jsem směr ke škole, zatímco Bella se dívala z okna. Ticho jsem vydržel jen pár sekund. Musel jsem vědět, nad čím dnes ráno přemýšlí. Tak moc se změnilo, od chvíle, kdy naposledy svítilo sluníčko.

Otočil jsem a usmál se na ní. „Copak, dneska žádných dvacet otázek?“

Opětovala můj úsměv, šťastná, že jsem o tom začal mluvit. „Trápí tě moje otázky?“

„Ne tolik jako tvoje reakce.“ Řekl jsem jí upřímně, stále se na ní usmívajíc.

Zamračila se. „Reaguju špatně?“

„Ne, to je ten problém. Bereš všechno tak v klidu – to je nepřirozené.“ Ani jednou nezakřičela. Jak je to možné? „Nutí mě to přemítat, co si vážně myslíš.“ Samozřejmě, vše co dělala, i nedělala, ve mně vyvolávalo tenhle pocit.

„Vždycky ti říkám, co si opravdu myslím.“

„Ale vybíráš jen něco.“

Skousla si ret. Zdálo se, že si ani neuvědomuje, že to dělá – dělala to automaticky. „Nijak moc.“

A přesně tyhle dvě slova, ve mně vyvolaly příšernou zvědavost. Co přede mnou skrývala? „Dost, aby mě to dovádělo k šílenství,“ opáčil jsem.

Zaváhala a potom zašeptala. „Ty to nechceš slyšet.“

Na chvíli jsem se nad tím zamyslel, v hlavě jsem procházel náš rozhovor z minulé noci, slovo za slovem, až jsem na to přišel. Možná, že mi to trvalo tak dlouho, protože jsem si nechtěl vybavit nic, co bych nechtěl, aby mi řekla. A potom – když tón jejího hlasu byl přesně stejný jako minulou noc, plný bolesti, vzpomněl jsem si. Jednou jsem jí požádal, aby mi neříkala, co si myslí. To nikdy neříkej, zavrčel jsem. Rozplakal jsem ji.

Tohle tedy přede mnou skrývala? Hloubku jejích citů ke mně? Že to, že jsem netvor, pro ni nic neznamená, a že už bylo příliš pozdě, aby to změnila?

Nedokázal jsem mluvit, protože ta radost a bolest přehlušily všechny slova, konflikt mezi nimi byl tak velký, abych dokázal logicky a souvisle promluvit. V autě bylo naprosté ticho, až na tep jejího srdce a rytmické dýchání.

„Kde máš zbytek rodiny?“ zeptala se náhle.

Zhluboka jsem se nadechl, konečně jsem vzal na vědomí bolest, kterou ve mně vyvolávala její vůně v autě. Ale začínal jsem si na ní zvykat, uvědomil jsem si spokojeně – a donutil jsem se jí nenuceně odpovědět.

„Jeli s Rosalií.“ Zaparkoval jsem na prázdném místě, hned vedle zmiňovaného auta. Potlačil jsem úsměv nad tím, jak se jí rozšířily oči. „Okázalé, viď?“

„Hm, páni,“ vydechla. „Když má tohle, proč jezdí s tebou?“

Rosalie by si užívala Belinu reakci …. Pokud by byla objektivní, což se pravděpodobně nikdy nestane.

„Jak jsem říkal, je to okázalé. Snažíme se splynout.“

„Tobě se to nedaří.“ Zasmála se bezstarostně a zavrtěla hlavou, když jsme vystupovali z auta.

Zvuk jejího smíchu mě zahřál na hrudi, i když jsem měl stále hlavu plnou pochybností.

„Tak proč jela Rosalie dneska svým autem, když je tak nápadné?“ zeptala se.

„Nevšimla sis? Já teď porušuju všechna pravidla.“

Moje otázka měla znít mírně hrozivě, ale samozřejmě, že se tomu Bella jen zasmála.

Nepočkala, až jí otevřu dveře, přesně jako minulou noc. Když jsem byl ve škole, musel jsem předstírat, že jsem normální, takže jsem se nemohl pohybovat dostatečně rychle, abych tomu zabránil – ale ona si jednoduše musela začít na tohle zvykat, a to dost brzy.

Šel jsem vedle ní, tak blízko, jak jsem se jenom odvážil a starostlivě jsem si všímal jakéhokoliv náznaku, že se jí takováhle blízkost nelíbí.

Dvakrát natáhla ruku mým směrem, ale potom jí rychle odtáhla. Vypadalo to, jako kdyby se mě chtěla dotknout … Dech se mi zrychlil.

„Proč vůbec máte takováhle auta?“ zeptala se mě, když jsme šli směrem k budově. „Když vám jde o to, abyste měli soukromí?“

„Je to požitek,“ připustil jsem s úsměvem. „Všichni máme rádi rychlou jízdu.“

„Jasně,“ zamumlala šeptem.

Nezvedla pohled, takže nemohla vidět můj široký úsměv.

No to snad ne. Nevěřím tomu! Jak se tohle Belle podařilo? Nechápu! Proč?

Jesičino duševní tlachání přehlušilo moje myšlenky. Čekala na Bellu pod střechou jídelny, přes ruku přehozenou její bundu. Oči měla nevěřícně rozšířené.

Bella si jí také všimla. Jemně zčervenala, když pochopila Jesičin výraz. Její myšlenky byly dostatečně vepsané v její tváři.

„Ahoj, Jesiko, dík, žes nezapomněla.“ Pozdravila jí Bella. Natáhla se pro bundu, kterou jí Jessica beze slova podala.

K Beliným přátelům bych měl být zdvořilý, ať už šlo o dobré přátele nebo ne. „Dobré ráno, Jesiko.“

Whou.

Oči jí téměř vypadly z důlků. Připadalo mi to divné a zábavné a upřímně i mírně trapné. Jako by mě Belina blízkost polidštila. Jako kdyby se mě už nikdo nebál. Kdyby to Emmett zjistil, nepřestál by se smát minimální další století.

„Ehm… ahoj,“ zamumlala Jessica a významně se podívala na Bellu. „Asi se uvidíme na trigonometrii, viď.“

Tak teď mi všechno řekneš. Neberu „ne“ jako odpověď. Chci detaily. Potřebuju detaily! Do háje, Edward CULLEN! Život není fér.

Belle unikl povzdech. „Jo, tam se uvidíme.“

Jesičina představivost se rozběhla na plné obrátky, když odcházela na první hodinu. Sem tam se na nás ohlédla.

Chci znát úplně všechno. Všechno. Bylo jejich včerejší setkání plánované? Chodí spolu? Jak dlouho? Jak to mohla zatajit? Proč by to tajila? Nemůže to být asi jen tak – musí to s ním myslet vážně. Jsou ještě nějaké jiné možnosti? Zjistím to. Musím to zjistit! Líbala se s ním? Ach, ty můj bože … Její myšlenky začaly naplňovat různé představy, rozutekly se různými směry. Trhl jsem sebou, a to nejenom proto, že ve svých představách nahradila Belu sama sebou. Tohle bych nemohl. Ale i tak … chtěl jsem …. Nechtěl jsem si to přiznat. Jakými všemožnými cestami jsem Bellu směroval? A která z nich skončí její smrtí?

Potřásl jsem hlavou, snažil se odlehčit situaci.

„Co jí řekneš?“ zeptal jsem se Belly.

„Hele, myslela jsem si, že mi neumíš číst myšlenky!“ zasyčela ostře.

„Neumím,“ řekl jsem zaraženě. Překvapeně jsem se na ni díval, snažil se pochopit její slova. Aha – pravděpodobně jsme mysleli oba na to samé. Hm … líbilo se mi to. „Ovšem umím číst její – bude na tebe čekat, a jak přijdeš do třídy, hned se na tebe vrhne.“

Bella zaúpěla a začala si sundávat mojí bundu. Nejprve jsem si neuvědomil, že mi jí vrací – nechtěl jsem jí zpět, byl bych radši, kdyby si jí nechala … jako vzpomínku … takže jsem byl příliš pomalý, abych jí nabídl pomoc. Podala mi ji zpátky a potom si oblékla tu svojí, bez toho, aniž by si všimla, že jsem se natáhl, abych jí pomohl. Zamračil jsem se, ale opět jsem se kontroloval, než si toho stačila všimnout.

„Tak co jí řekneš?“ zeptal jsem se znovu.

„Malou nápovědu?“ zaprosila. „Co chce vědět?“

Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. Chtěl bych vědět, co si myslí. „To není fér.“

Zúžila oči. „Ne, nepodělit se o to, co víš – to není fér.“

Jasně, neuznávala dvojí metr.

Dostali jsme se až ke dveřím její třídy – kde ji budu muset opustit, přemýšlel jsem nad tím, jestli by mi slečna Copová vyšla vstříc, kdybych si chtěl přesunout hodiny angličtiny … soustředil jsem se. Teď můžu být férový.

„Chce vědět, jestli spolu tajně randíme,“ řekl jsem pomalu. „A chce vědět, co ke mně cítíš,“ dodal jsem.

Její oči se rozšířily - ne vyplašeně – ale nevinně. Byly pro mě jako otevřená kniha, dost čitelné. Hrála si na nechápavou.

„Týjo. Co bych měla říct?“

„Hmmm.“ Vždycky se snažila, aby toho prozradila míň než já. Uvažoval jsem nad odpovědí.

Neposlušný pramen vlasů, navlhlý od mlhy se jí uvolnil z gumičky a stočil se jí na místo, kde jí svetr zakrýval klíční kost. Přitáhlo to moje oči …. Přitáhlo je to navzdory ostatním liniím…

Opatrně jsem se k němu natáhl, snažil jsem se nedotknout její pokožky – ráno bylo už i tak dost chladné, i bez mého dotyku – a zavinul jsem ho zpátky do uzlu. Teď už mě nemůže rušit. Při myšlence, jak se Mike Newton dotknul jejích vlasů, jsem zatnul čelist. Od něho se odtáhla. Teď byla ovšem její reakce úplně jiná – kromě toho, že mírně rozevřela oči, se začervenala a její srdce začalo nepravidelně tlouci.

Snažil jsem se skrýt úsměv, když jsem odpovídal na předchozí otázku.

„Předpokládám, že na to první bys jí mohla říct ano… jestli ti to nevadí – je to snadnější než jakékoli další vysvětlování.“

„Mně to nevadí,“ hlesla slabě. Její srdce stále ještě bilo nepravidelně.

„A pokud jde o její druhou otázku…,“ nedokázal jsem skrýt úsměv, „no, sám si na ni rád poslechnu odpověď.“

Ať si Bella poradí s tímto. Zadržel jsem smích, když se na její tváři objevil šok.

Otočil jsem se ještě dřív, než se mě mohla dál vyptávat. Už tak pro mě bylo těžké smířit se s tím, že jsem jí nemohl dát, to co chtěla. A nakonec, já jsem chtěl slyšet její myšlenky, ne ty moje.

„Uvidíme se u oběda,“ zavolal jsem na ní přes rameno. Chtěl jsem se ujistit, že se na mě stále ještě dívá. Ústa měla dokořán otevřené, v očích stále úlek. Znovu jsem se otočil a zasmál jsem se. Když sem odcházel, jen matně jsem si uvědomoval ty šokované a spekulativní myšlenky, které probíhaly kolem mě – oči spolužáků se stáčely z Belliny tváře na mojí vzdalující se postavu. Nevšímal jsem si jich. Nedokázal jsem se soustředit. Bylo už tak těžké udržet přijatelnou rychlost chůze, když jsem šel přes mokrý trávník na svojí další hodinu. Chtěl jsem běžet – skutečně utíkat tak rychle, abych zmizel, tak rychle, abych mohl cítit, jak se vznáším. Jedna moje část se skutečně vznášela.

Když jsem vešel do třídy, oblékl jsem si bundu a nechal se obklopit její vůní. Teď bude moje hrdlo pravděpodobně hořet, ale musím znecitlivět, aby to pro mě bylo lehčí, až budu s ní na obědě …

Bylo dobře, že se ani jeden učitel neobtěžoval mě vyvolat, protože dnes by mě pravděpodobně přistihli nepřipraveného, úplně neschopného odpovědi. Moje mysl se zdržovala na tolika různých místech, jen moje tělo zůstávalo ve třídě. Samozřejmě, pozoroval jsem Bellu. Stávalo se to naprosto přirozeným – něčím tak automatickým, jako bylo dýchání. Slyšel jsem její rozhovor s Mikem Newtonem, který měl řádně podkopané sebevědomí. Rychle převedla rozhovor na Jesiku a já jsem se tomu zasmál tak nahlas, že Rob Sawyer, který seděl po mé pravici, se mírně odtáhl.

Uch. Strašidelné.

Aha, až tak moc jsem nevyměkl.

Taky jsem sledoval Jesiku a otázky, které si připravovala. Byly více a více zajímavé. Nemohl jsem se dočkat čtvrté hodiny, po Beliných odpovědích jsem toužil desetkrát více než to lidské děvče, kterému šlo jen o čerstvé drby.

A poslouchal jsem i Angelu Weberovou. Na vděk, který jsem k ní cítil, jsem nezapomněl -  a to nejen proto, že o Belle přemýšlela jen v dobrém, ale i za její pomoc minulou noc. Celé ráno jsem se snažil najít něco, o co by stála, co by si přála. Předpokládal jsem, že to bude lehké, tak jako každý člověk, musí tu být něco, i když třeba hloupost, o kterou by měla zájem. Možná i několik. Něco bych jí anonymně doručil a byli bychom vyrovnaní.

Jenže z její strany to bylo s myšlenkami podobné jako s Belou. Na teenagera byla jaksi zvláštně spokojená. Šťastná, řekl bych. Možná to byl důvod, proč byla tak neobyčejně dobrá a laskavá – byla pravděpodobně jedním z těch lidí, co měli to, co chtěli a byli spokojení. Když nevnímala učitele nebo nepsala poznámky, myslela na svoje dva bratry – dvojčata – které tento týden brala na pláž, předpokládala, že budou nadšení, téměř jako kdyby byla jejich matka. Dost často se o ně musela starat, ale nevadilo jí to. Bylo to velmi milé. Ale mně to nijak nepomohlo.

Muselo tu být něco, co by chtěla. Budu muset jednoduše pokračovat v pátrání. Ale později. Blížila se chvíle, kdy měla mít Bella hodinu trigonometrie s Jesikou. Když jsem šel na hodinu angličtiny, nevnímal jsem pořádně, kam jdu. Jesika už seděla na svém místě, netrpělivě klepala nohou na podlahu a čekala, až se Bella objeví.

Já jsem udělal přesný opak – když jsem si sedl na místo ve třídě, zůstal jsem naprosto nehybný. Musel jsem mít stále na paměti, že se občas musím pohnout. Abych udržel zdání lidskosti. Bylo to poměrně těžké, když jsem se plně soustředil na Jesiku. Doufal jsem, že bude dávat pozor a bude se snažit pro mě něco rozluštit z Beliny tváře. Jesičino klepání nohy se zintenzivnilo, když do třídy vstoupila Bella.

Vypadá … otráveně … Proč? Možná, že to s Edwardem Cullenem byl jen falešný poplach. To by mě pořádně zklamalo. I když vlastně …. To by znamenalo, že je stále ještě volný … a když už teď chodí na rande, možná bych ho mohla pozvat ….

Belina tvář nevypadala otráveně, ale neochotně. Byla nervózní, věděla, že všechno uslyším. Usmál jsem se.

„Pověz mi všechno!“ poroučela Jesika, když si Bella sundávala bundu a přehodila jí přes opěradlo židle. Pohybovala se tak, že z ní vyloženě sálala neochota.

Bože, tak je tak pomalá. Musím se dostat k věci!

„Co chceš vědět?“ vytáčela se Bella, když se posadila.

„Co se stalo včera večer?“

„Koupil mi večeři a pak mě dovezl domů.“

A dál? Určitě toho je víc, než jen tohle. Vytáčí se, vím to. Však já to z ní dostanu.

„Jak ses dostala domů tak rychle?“

Viděl jsem, jak Bella nad Jesičinou neústupností zakroutila očima.

„Jezdí jako maniak. Bylo to děsivé.“

Jemně se pousmála a já jsem vybuchl smíchy a tím přerušil výklad pana Masona. Snažil jsem se to zamaskovat kašlem, ale nikoho jsem tím neoklamal. Pan Mason se na mě podrážděně podíval, ale neobtěžoval jsem se mu číst myšlenky, které se skrývaly za tímhle pohledem. Poslouchal jsem Jesiku.

Hm, zdá se, že mluví pravdu. Proč to z ní musím tahat jak z chlupaté deky? Já bych se všude chlubila.

„Bylo to jako rande – řekla jsi mu, že se tam setkáte?“

Jesika sledovala výraz překvapení na Belině tváři, a byla velmi zklamaná, když jí Belina odpověď zněla upřímně.

„Ne – byla jsem vážně překvapená, když jsem ho tam viděla.“

Co se děje? „Ale dneska tě vyzvedl cestou do školy?“ Za tím musí být něco víc.

„Ano – to bylo taky překvapení. Všiml si, že jsem včera večer neměla bundu,“ vysvětlovala Bella.

To tedy není nic moc, pomyslela si Jesika zklamaně.

Byl jsem unavený ze směru jejích myšlenek, ale chtěl jsem slyšet něco, co jsem ještě nevěděl. Nevzdával jsem se naděje, že bude tak nespokojená s odpověďmi, že půjde rovnou k otázce, na kterou jsem čekal.

„Takže půjdete zase ven?“ zeptala se.

„Nabídl mi, že mě v sobotu doveze do Seattlu – protože si myslí, že můj náklaďáček to nezvládne – to se počítá?“

Hm, určitě se o ní zajímá … jako kdyby jí ochraňoval. Z jeho strany v tom určitě je něco víc, jestli není z její. Jak je TOHLE možné? Bella je blázen.

„Ano,“ přikývla Jesika na Belinu otázku.

„No, tak tedy ano.“

„Pá-á-ni,“ Edward Cullen.“ Důležité ovšem je, jestli se jí líbí nebo ne.

„Já vím,“ povzdechla si Bella.

Tón jejího hlasu Jesiku povzbudil. No konečně, zdá se, jako kdyby si to uvědomovala! Musí přeci vědět …

„Počkej!“ řekla náhle Jesika, protože si vzpomněla na jednu z otázek, na kterou byla nejvíce zvědavá.  „Políbil tě?“ Prosím, prosím, řekni, že ano a potom mi podrobně popiš každou vteřinu!

„Ne,“ zamumlala Bella a sklesle se podívala na svoje ruce. „To tak není.“

Do háje. Doufala jsem, že …. Ale ona vypadá, že taky doufala.

Zamračil jsem se. Bellu něco znepokojilo, ale nemohla to být ta věc, na kterou myslela Jesika. To by nemohla chtít, když věděla to, co věděla. Nechtěla by být tak blízko mým zubům. Věděla, že jsou ostré jako tesáky. Zachvěl jsem se.

„Myslíš, že v sobotu…?“ pokračovala dál Jesika.

Bella vypadala ještě více nespokojeně, když odpovídala, „O tom vážně pochybuju.“

Ano, ano, ano, doufá v to … chudák holka.

Jen proto, že jsem to vše sledoval přes Jesičino vnímání se mi zdálo, že má pravdu. Na sekundu mě rozrušila myšlenka, sice dost nereálná, jaké by to bylo políbit jí. Moje rty na jejích, ledové a mramorové na jejích teplých rtech, poddajných a hedvábných … a potom by zemřela.

Opět jsem se zachvěl a potřásl hlavou, abych se znovu soustředil.

„O čem jste si povídali?“ Mluvila s ním vůbec, nebo to šlo jako teď se mnou?

Smutně jsem se usmál. Jesika nebyla daleko od pravdy.

„Nevím, Jess, o spoustě věcí. Trochu jsme si povídali o eseji na angličtinu.“

Opravdu trochu. Zeširoka jsem se usmál.

Ale no tak. „Prosím tě, Bello, pověz mi nějaké podrobnosti.“

Bella chvíli přemýšlela.

„No… dobře, tak jednu mám. Měla bys vidět tu servírku, jak s ním flirtovala – bylo to přes míru. Ale on jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost.“

Dost divné, říct jí právě tohle. Překvapilo mě, že si toho Bella vůbec všimla. Mě to nepřipadalo důležité.

Zajímavé. „To je dobré znamení. Byla hezká?“

Hm. Jesika za tím viděla více než já. To musí být něco, čemu rozumí jen ženy.

„Moc – a bylo jí asi tak devatenáct nebo dvacet.“ Řekla jí Bella.

Jesika si na chvíli vzpomněla na pondělní večer, na její rande s Mikem, který byl k servírce, kterou ona neshledávala moc hezkou, příliš přátelský. Odstrčila tuhle myšlenku do pozadí, stále ještě v sobě dusila hněv, který v ní vyvolávala a vrátila se zpět k Belle. Chtěla detaily.

„Tím líp. Určitě se mu líbíš.“

„Taky si to myslím,“ řekla Bella pomalu, a já jsem strnul na kraji židle. „Ale těžko říct. Je vždycky tak tajnůstkářský.“

Pravděpodobně jsem nebyl až tak čitelný, jak jsem si myslel. Ale i tak … přitom jak je vnímavá … jak to, že si nevšimla, že jsem do ní zamilovaný? Znovu jsem si v hlavě vybavoval náš rozhovor, dost překvapený, že jsem ty slova neřekl nahlas. Měl jsem pocit, že tahle skutečnost se skrývala v každé větě, v každém slově, který jsem jí až doteď řekl.

Wow. Jak dokážeš sedět naproti někomu, kdo vypadá jako manekýn a mluvit s ním? „Nevím, kde bereš tu odvahu být s ním o samotě,“ vydechla Jesika.

Na Belině tváři se objevilo zděšení. „Proč?“

Zvláštní reakce. Co myslí, že jsem měla na mysli? „Je takový…“ Jaké je to správné slovo… „nahání strach. Nevěděla bych, co mu říkat.“ Dnes ráno, jsem mu ani nedovedla pořádně odpovědět, přitom vše, co mi řekl, bylo „dobré ráno.“ Musela jsem vypadat jako idiot.

Bella se usmála. „Taky mám určité potíže udržet myšlenky, když jsem s ním.“

Pravděpodobně jen chtěla, aby se Jesika cítila lépe. Když byla se mnou, byla nepřirozeně klidná.

„Aha, tak to tedy je. On je vážně neuvěřitelně úžasný.“ Povzdechla si Jesika.

Belin výraz na tváři náhle ochladl. V očích jí zajiskřilo, jako vždy, když si myslí, že je něco nespravedlivého. Jesika si toho nevšimla.

„Je na něm mnohem víc než to.“ Řekla Bella důrazně.

Ojoj, tak jsme se konečně někam dostali. „Vážně? A co třeba?“

Bella si na chvilku skousla ret. „Neumím to správně vysvětlit…,“ řekla nakonec. „Ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří.“ Odvrátila svůj pohled od Jesiky a zadívala se kamsi do dálky.

Cítil jsem se podobně jako tehdy, když o mě Carlisle a Esme smýšleli lépe, než jsem si zasloužil. Podobně, ale tenhle pocit byl intenzivnější, více pohlcující.

To říkej někomu jinému – není nic lepšího než tvář! No, pokud tedy neberu v potaz jeho tělo … Ach … „Je to možné?“ zachichotala se Jesika.

Bella se neotočila. Stále se dívala kamsi do neznáma a Jesiku ignorovala.

Normální člověk by měl radost. Možná, když se budu ptát na jednoduché otázky … haha. Jako kdybych mluvila s dítětem. „Takže ho máš ráda.“

Znovu jsem ztuhnul.

Bella se na Jesiku stále nedívala. „Ano.“

„Chci říct, máš ho opravdu ráda?“

„Ano.“

Aha, červená se.

Viděl jsem to.

„Jak moc ho máš ráda?“ nepřestávala Jesika.

Třída, ve které jsem měl hodinu, by mohla i shořet a já bych si toho nevšiml. Belina tvář byla teď zářivě červená – téměř jsem to teplo cítil.

„Hrozně moc,“ zašeptala Bella. „Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct.“

Zásah! Co se to pan Verner právě ptal? „Ehm … které číslo, pane Verner?“

Bylo moc dobře, že Jesika už Bellu nevyslýchala. Potřeboval jsem pauzu. Na co, proboha, to děvče myslelo právě teď? Víc, než má rád on mě? A jak přišla na tohle? Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct. Co to znamenalo? Nedokázal jsem přijít na rozumné vysvětlení. Nedávalo mi to absolutně žádný smysl. Zdá se, že už si nemůžu být ničím jistý. Tak samozřejmé věci, které dávaly perfektní smysl, se nějak v její hlavě překroutily a otočily o sto osmdesát stupňů. Víc, než má rád on mě? Možná bych ten ústav zatím neměl úplně vyloučit.

Díval jsem se na hodinky, zatínajíc zuby. Jak se může pár minut zdát tak hrozně nekonečných? A kam se poděl můj dosavadní pohled na ně?

Zatínal jsem zuby po celou hodinu trigonometrie s panem Varnerem. Slyšel jsem z ní víc než z mojí vlastní přednášky. Bella a Jesika už spolu dál nemluvily, ale přesto se na ní Jesika čas od času podívala. Jednou se Belina tvář zbarvila dočervena, bez zjevné příčiny.

Oběd byl v nedohlednu.

Nebyl jsem si jistý, jestli z ní Jesika vytáhne ještě nějaká odpovědi, na které jsem čekal, ale když hodina skončila, Bella byla rychlejší než ona. Hned jak zazvonilo, otočila se k ní.

„Na angličtině se mě Mike ptal, jestli ses nějak zmiňovala o pondělním večeru,“ řekla a mírně se usmála. Pochopil jsem to – útok byl nejlepší obranou.

Mike se na mě ptal? Radost v její mysli působila zvláštně, už v jejích myšlenkách nebyl ten známý posměšný podtón. „Děláš si legraci! Cos mu řekla?!“

„No, že jsi říkala, že sis to moc užila – myslím, že ho to potěšilo.“

„Pověz mi přesně, co říkal, a cos mu přesně odpověděla!“

A to bylo vše, co jsem se dnes z jejích myšlenek dozvěděl. Bella se usmívala, jako kdyby myslela na to samé. Jako kdyby vyhrála jedno imaginární kolo.

Na obědě se všechno změní. Vytáhnu z ní více odpovědí, než Jesika, tím jsem si byl jistý.

Nebylo mi příjemné, když jsem v průběhu čtvrté hodiny musel čas od času kontrolovat Jesičinu mysl. Neměl jsem trpělivost s její posedlostí Mikem Newtonem. Za poslední dva týdny, jsem toho už měl plné zuby. Měl štěstí, že byl pořád naživu.

Tělocvik, který jsem měl s Alicí, jsem zvládl tak jako vždy, když přišlo na fyzickou aktivitu – otupěle. Byl to první den, kdy se musel hrát badminton a Alice byla, samozřejmě, moje spoluhráčka. Znuděně jsem si povzdechl a pomalu jsem raketou odrazil košíček na druhou stranu. Lauren Malloryová - byla v druhém týmu – netrefila. Alice kroutila svojí raketou a znuděně koukala na strop. Nikdo z nás neměl rád tělocvik, zejména Emmett. Nehrát hru naplno byla urážka jeho osobního životního postoje. Dnes se ovšem tělocvik zdál horší než jindy. Cítil jsem se téměř tak, jako obvykle Emmett.

Naštěstí než jsem netrpělivostí stihl vybuchnout, trenér Clapp zapískal konec hry a propustil nás dříve. Dnes ráno nesnídal – nejnovější pokus o dietu – a hlad, který teď měl, ho donutil odejít ze školy dříve, aby se mohl najít. Slíbil si, že s dietou začne od zítra ….

Díky tomu jsem měl dostatek času na to, abych se dostal k budově, kde měla Bella matematiku, dříve, než jí skončí hodina.

Užij si to, pomyslela si Alice, když odcházela za Jasperem. Už jen pár dní. Předpokládám, že ode mě Bellu asi pozdravovat nebudeš, že?

Rozčileně jsem potřásl hlavou. Byli všichni tak arogantní?

Pro tvoji informaci, tenhle víkend bude velmi slunečno. Možná bych chtěl trochu pozměnit svoje plány.

Povzdechl jsem si a pokračoval opačným směrem. Možná arogantní, ale velmi užitečná. Opřel jsem se o stěnu přede dveřmi a čekal jsem. Byl jsem tak blízko, že jsem Jesičiny slova slyšel tak zřetelně jako její myšlenky.

„Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?“ Vypadá rozzářeně. Vsadím se, že mi toho ještě hodně neřekla.

„Myslím, že ne.“ Odpověděla Bella a v jejím hlase byla slyšet nejistota.

Neslíbil jsem jí, že s ní strávím oběd? Na co myslela?

Z třídy vyšly společně, a když mě spatřily, oběma se rozšířily oči. Ale slyšel jsem jenom Jesiku.

Hezky. Wow. Určitě je toho víc, než mi prozradila. Možná, že jí dnes večer zavolám … , anebo možná bych jí neměla povzbuzovat. Doufám, že ho to rychle přejde. Mike je sice zlatý, ale … wow.

„Uvidíme se později, Bello.“

Bella se ke mně, stále nejistě, přiblížila. Tváře se jí zbarvily červeně.

Znal jsem jí už dost dobře na to, abych poznal, že za tím zaváháním nebyl strach. Zřejmě šlo o ten zásadní rozdíl, který si myslela, že je mezi tím, co cítí ona a co já. Víc, než má rád on mě? Absurdní.

„Ahoj,“ můj hlas byl pobavený a podrážděný současně.

Její tvář jakoby se probudila. „Čau.“

Nezdálo se, že bude pokračovat v hovoru, tak jsme spolu v tichosti zamířili do jídelny.

Ten trik s bundou fungoval – její vůně mě už tak nedráždila. Jen zintenzivnila bolest, kterou už jsem i tak cítil. Ignorovat ji bylo lehčí, než bych si byl myslel. Když jsme čekali ve frontě na oběd, Bella si nepřítomně hrála se zipem na svojí bundě, neklidně přešlapujíc z nohy na nohu. Často se na mě podívala, ale vždycky když se naše pohledy střetly, odvrátila se, jako kdyby jí to uvádělo do rozpaků. Že by to bylo proto, že na nás zíralo tolik lidí? Možná, že slyšela jejich hlasité šeptání – drby se šířily odevšad. Nebo možná přečetla z mého výrazu, že má problém.

Neřekla ani slovo, dokud jsem jí nezačal nabírat oběd. Nevěděl jsem co má ráda – aspoň zatím ne – tak jsem jí vzal kousek od všeho.

„Co to děláš?“ namítla potichu. „Snad to nebereš všechno pro mě?“

Potřásl jsem hlavou a nesl jídlo na podnose k pokladně. „Půlka je pro mě, samozřejmě.“

Skepticky nadzvedla jedno obočí, ale neřekla nic. Zaplatil jsem jídlo a odvedl ji ke stolu, kde jsme seděli minulý týden, přesně před tou hroznou hodinou zjišťování krevní skupiny. Zdálo se, že už je to více než pár dní. Vše bylo teď jiné.

Sedla si proti mně a já jsem před ní posunul podnos.

„Vezmi si, co chceš,“ pobídl jsem jí.

Vzala si jablko, otáčela ho v rukách a zamyšleně se na mě dívala.

„Jsem zvědavá.“

To je tedy překvapení.

„Co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?“ pokračovala tak potichu, že to lidské uši nemohly slyšet. Uši těch, kteří byli nesmrtelní, to už byla jiná věc. Samozřejmě, když takovéto uši dávaly pozor. Měl jsem se jim předtím alespoň o něčem zmínit ….

„Ty jsi pořád zvědavá, “ postěžoval jsem si. Ach jo. Ne že bych občas nemusel něco sníst. Byla to součást mojí role. Ale velice nepříjemná.

Natáhl jsem se pro nejbližší jídlo, a když začal jíst cosi neurčitého, díval jsem se jí hluboko do očí. Nevěděl jsem, co právě jím. Něco mazlavého, velkého a odporného, jako každé lidské jídlo. Rychle jsem ho snědl a polkl jsem, snažíc se nekřivit tvář hnusem. Sousto se velice pomalu a nepříjemně sunulo mým hrdlem dolů. Povzdechl jsem si nad tím, jak to budu muset brzy dostat z mého těla. Nechutné.

Bella vypadala šokovaně. Zapůsobilo to na ní.

Měl jsem chuť zakroutit očima. To, co jsem právě předvedl, jsme všichni nacvičovali k dokonalosti.

„Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?“

Nakrčila nos a usmála se. „Jednou jsem to udělala… Nebylo to tak špatné.“

Zasmál jsem se. „Myslím, že mě to nepřekvapuje.“

Chovají se k sobě velice důvěrně. Jasná řeč těla. Belle o tom, co nejdříve řeknu. Naklání se k ní, jako kdyby o ní měl zájem. A i tak vypadá. Vypadá …. Božsky. Povzdechla si Jesika. Mňam.

Podíval jsem se Jesice zpříma do zvědavých očí a ona nervózně odvrátila pohled a předstírala, že se baví s dívkou, co seděla vedle ní.

Hm. Mike bude asi lepší volba. Aspoň to je reálné, ne jen představy …

„Jessica analyzuje všechno, co dělám – později ti to podrobně rozebere.“ Upozornil jsem Bellu.

Posunul jsem před ní zbytek pizzy – jak jsem si pozdě uvědomil -  a přemýšlel nad tím, jak začít. Opět mě prostoupil hněv, když jsem si vzpomněl na její slova „Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct.“

Ukousla si ze stejného konce pizzy jako před chvílí já. Žasl jsem nad tím, jak moc mi důvěřovala. Samozřejmě, nevěděla, že ve mně proudí jed – ne, že by jí to, že si kousne ze stejného kousku pizzy jako já, otrávilo. Ale i tak jsem předpokládal, že se bude chovat jinak. Jako k něčemu neobvyklému.  Nikdy to neudělala – aspoň ne v tom záporném smyslu …

Začnu zlehka.

„Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?“

Zdvihla jedno obočí. „Ty sis toho vážně nevšiml?“

Jako kdyby moji pozornost mohla upoutat jiná žena než Bella. Absurdní.

„Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí.“ Jako například, jak úžasně jí slušela ta modrá blůzka …

Dobře, že dnes měla na sobě ten otřesný svetr.

„Chudák holka,“ řekla Bella a usmívala se. Měla radost, že jsem si servírky nevšímal. Rozuměl jsem tomu. Kolikrát jsem si já na hodině biologie představoval, jak zmrzačím Mika Newtona?

To vážně věřila, že její lidské city v těch krátkých sedmnácti letech by mohly být silnější než nekončící tužba, která se ve mně shromažďovala celé století?

„Něco z toho, co jsi řekla Jessice…“ nedokázal jsem se přinutit k lhostejnému tónu. „No, dělá mi to starosti.“

Okamžitě se začala bránit. „Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají.“

Vím, takovýhle lidí o sobě nikdy neslyší nic dobrého.

„Varoval jsem tě, že budu poslouchat,“ připomněl jsem jí.

„A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím.“

Aha, tak na to myslela tehdy, když jsem jí rozplakal. Výčitky svědomí mě pohltily natolik, že jsem nakonec promluvil drsnějším tónem, než jsem chtěl.

„To jistě, to jsi mě varovala. Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš – všechno. Jenom si přeju… aby sis některé věci nemyslela.“

Další polopravda. Věděl jsem, že bych neměl chtít, aby se o mě zajímala. Ale i tak jsem v to doufal. Opravdu jsem doufal a moc.

Zamračila se na mě. „To je docela rozdíl.“

„Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde.“

„Tak o co jde?“

Naklonila se ke mně a zlehka si podepřela krk. Přitáhlo to pozornost mých očí a vyrušilo mě to. Jak jemnou tam musí mít pokožku …

Soustřeď se, přikázal jsem si.

„Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?“ zeptal jsem se. Připadalo mi to naprosto absurdní, jako kdyby se více slov pomotalo dohromady.

Rozšířily se jí oči a přestala dýchat. Potom rychle zamrkala a tiše vydechla.

„Už to zase děláš,“ zabručela.

Vykulil jsem překvapeně oči. „Co?“

„Omamuješ mě,“ přiznala a opětovala můj pohled.

„Aha.“ Hm … nebyl jsem si celkem jistý, co s tím můžu dělat. Nebyl jsem si moc jistý, jestli jí chci omamovat. Ale byl jsem nadšený, že to dokážu. Tohle ovšem našemu rozhovoru moc nepomohlo.

„To není tvoje chyba,“ povzdechla si. „Nemůžu si pomoct.“

„Odpovíš na mou otázku?“ zeptal jsem se.

Podívala se dolů. „Ano.“

A to bylo vše, co řekla.

„Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?“ netrpělivě jsem se zeptal.

„Ano, vážně si to myslím.“ Odpověděla mi bez toho, aby se na mě podívala. V jejím hlase byl patrný smutný podtón. Znova se začervenala a nevědomky si skousla ret.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že pro ni muselo být neskutečně těžké se přiznat, protože tomu skutečně věřila. A já jsem v tuto chvíli nebyl o nic lepší než ten zbabělec Mike Newton, protože jsem od ní chtěl, aby vyjádřila svoje city dříve, než je vyjádřím já. Nezáleží na tom, že já vím naprosto přesně, jaké moje pocity jsou. Nedocházelo jí to, tak jsem jí je musel objasnit.

„Mýlíš se.“ Řekl jsem jí sametově měkkým hlasem. Doufal jsem, že v něm slyší tu něhu.

Bella se na mě konečně podívala, ale z její tváře se nedokázal nic vyčíst. „To nemůžeš vědět,“ zašeptala.

Myslela si, že podceňuji její city jen proto, že nedokážu číst její myšlenky. Ale ve skutečnosti byl problém ten, že ona podceňovala ty moje.

„Co tě vede k takovému přesvědčení?“ zeptal jsem se.

Dívala se na mě, stále si kousala ret a na čele se jí objevila vráska. Jako už milionkrát předtím jsem si přál, abych ji mohl slyšet.

Chtěl jsem jí začít prosit, aby mi řekla, svoje myšlenky a pocity, ale zdvihla prst a umlčela mě.

„Nech mě přemýšlet,“ naléhala.

Pokud si jen snažila utřídit myšlenky, tak jsem mohl být trpělivý. Nebo jsem to mohl alespoň předstírat.

Dala si dlaně k sobě, spojila prsty, rozpojila je a to dělala znovu a znovu. Sledovala svoje ruce, jako kdyby patřily někomu jinému.

„No, když pominu to, co je zřejmé, tak někdy…“ zaváhala. „Nevím to jistě – já myšlenky číst neumím – ale někdy se zdá, jako by ses loučil, i když říkáš něco jiného.“ Nezvedla hlavu.

Všimla si toho. Věděla, že mě tu drží pouze moje sobecké a slabošské chování? Klesl jsem proto v jejích očích?

„Vnímavá,“ zašeptal jsem a zděšeně jsem sledoval, jak jí přes tvář přelétla bolest. Rychle jsem se snažil odvrátit závěry, ke kterým došla. „To je ovšem přesně to, proč se mýlíš,“ začal jsem, ale pak jsem se vrátil k prvním slovům jejího vysvětlení. Dost mě trápily, ačkoliv jsem jim moc nerozuměl. „Co tím myslíš, ‚to, co je zřejmé‘?“

„No, vždyť se na mě podívej,“ řekla.

Díval jsem se. To bylo všechno, co jsem celou dobu dělal. O co jí šlo?

Jsem naprosto obyčejná,“ začala vysvětlovat – „no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe.“ Mávla rukou směrem ke mně, jako kdyby myslela něco, co bylo tak zřejmé, že to nepotřebovalo další vysvětlení.

Myslela si, že je obyčejná? Že jsem lepší než ona? A na to přišla od koho? Od hloupých, úzkoprsých a slepých lidí jako byly Jesika a slečna Copová? Jak to, že si neuvědomovala, že je ta nejkrásnější … ta nejdokonalejší … tyhle slova nestačily k tomu, abych jí poslal. A ani o tom nevěděla.

„Ty sebe samu nevidíš moc jasně, víš. Připustím, že máš naprostou pravdu ohledně těch záporných věcí,“ ponuře jsem se uchechtl, ale ne nad tím ďábelským osudem. To její nešikovnost byla trochu k smíchu, taková roztomilá. Věřila by mi, kdybych jí řekl, že je krásná zevnitř i zvenku? Možná, že by ji nějaký hmatatelný důkaz přesvědčil. „Ale neslyšela jsi, co si o tobě myslel každý kluk v téhle škole ten první den.“

Ach, ta naděje, to nadšení a to všechno doufání, které plynulo z jejich myšlenek. A ta rychlost, jakou měnili svoje představy na neuskutečnitelné. Neuskutečnitelné, protože ani o jednoho z nich Bella neměla zájem.

Já jsem byl ten, kterému řekla „ano“.

Jak samolibě jsem se teď musel usmívat.

Její tvář ztuhla ohromením. „Tomu nevěřím…“

„Věř mi aspoň tentokrát – ty jsi všechno možné, jenom ne obyčejná.“

Už jen její existence byla dostatečným důvodem ke stvoření světa.

Bylo vidět, že nebyla zvyklá na komplimenty. No, tak odteď si na ně bude muset zvyknout.

Začervenala se a změnila téma. „Ale já se neloučím,“ poukázala.

„Nechápeš? To právě dokazuje, že mám pravdu. Mně na tobě záleží víc, protože když to dokážu …“ Budu někdy schopen jednat tak nesobecky, abych udělal správnou věc? Zoufale jsem potřásl hlavou. Budu muset na to sbírat síly. Zasloužila si žít. Ne to, co viděla Alice ve svojí vizi. „Jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí - “ a to je přeci to nejlepší, ne? Neexistoval žádný bezohledný anděl. Bella ke mně nepatřila. „ - pak radši budu trpět sám, než abych ti ublížil.“

Když jsem to vyslovil, chtěl jsem, aby to byla pravda. 

Podívala se na mě naštvaně. Moje slova jí rozzlobily. „A nemyslíš, že já bych udělala to samé?“ zeptala se rozzlobeně.

Je tak zuřivá – tak jemná a křehká. Jak by mohla někomu ublížit? „Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat.“ Bylo bolestné, jak obrovské rozdíly mezi námi byly.

Dívala se na mě, hněv se jí z očí usadil v očích a na čele se jí objevila vráska.

Musí být něco v nepořádku s vesmírem, když si někdo tak dobrý a tak křehký nezaslouží strážného anděla, který by nad ní bděl.

No, pomyslel jsem si, myšlenky plné černého humoru, když nic víc, tak má alespoň strážného upíra.

Usmál jsem se. Jak jsem zbožňoval svojí výmluvu, abych zde mohl zůstat. „Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost.“

Usmála se na oplátku. „Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel,“ řekla bezstarostně a na chvíli se zamyslela, těsně předtím, než se její tvář opět změnila na nečitelnou masku.

„Přesto,“ dodal jsem suše.

„Přesto,“ přitakala souhlasně. Předpokládal jsem, že bude protestovat proti jakékoliv formě ochrany.

Jak jen mohl! Ten sobecký chudák! Jak nám mohl něco takového udělat? Rosalin duševní křik přerušil moje myšlenkové pochody.

„Klid, Rose,“ slyšel jsem říct Emmetta na druhém konci jídelny. Ruku měl omotanou kolem jejích zad a tiskl ji k sobě – snažil se jí udržet v klidu.

Promiň, Edwarde, provinile si pomyslela Alice. Myslela si, že se Bella dozvěděla z vašeho rozhovoru až příliš … a … mám – li být upřímná, mohlo to být i horší, kdybych jí hned neřekla pravdu Věr mi.

Ztuhl jsem nad obrázkem, který se Alici objevil v mysli – co by se stalo, kdybych Rosalii řekl o tom, že Bella ví, že jsem upír už doma, tam, kde si nemusí na nic hrát. Jestli se do konce vyučování neuklidní, budu muset odklidit svého Aston Martina někam pryč ze země. Znepokojila mě myšlenka na moje oblíbené auto, zničené v plamenech. I když jsem si to zasloužil.

Ani Jasper nebyl bůhvíjak šťastný.

S ostatními to vyřeším později. Času, který jsem mohl strávit s Bellou, jsem neměl moc a já ho nechtěl promarnit. A Alicin hlas mi připomněl, že musím ještě něco zařídit.

„Mám pro tebe další otázku,“ řekl jsem jí, nevšímajíc si Rosalina duševního hysterického záchvatu.

„Střílej,“ povzbudila mě Bella, usmívajíc se.

„Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?“

Ušklíbla se na mě. „Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla,“ varovala mě. „To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost.“

„No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě – já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit,“ uchechtl se při vzpomínce na její zděšený výraz. Ani když jsem jí vyprávěl o svých nejtemnějších tajemstvích, tak na tváři neměla takhle zděšený výraz. Pravda ji nevyděsila. Chtěla být se mnou. Úžasné.

„Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?“

„To asi ne,“ připustila. „Ale později bych to zrušila – předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník.“

Zvláštní. „Ale proč, prosím tě?“

Potřásla hlavou, zklamaná, že jsem to hned nepochopil. „Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš.“

Aha. „Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?“

„Samozřejmě.“

„To by nebyl problém. Všechno záleží na tom, kdo tě vede.“

Na zlomek sekundy mě zaplavila představa, jako by to bylo, kdybych jí držel na plese v náručí. Tam by měla na sobě jistě něco velmi pěkného, něco co by jí slušelo, ne jako tenhle příšerný svetr.

Velmi jasně jsem si vzpomínal na dotyk jejího těla, když jsem jí zachránil před dodávkou. Víc než pocitu zděšení, zoufalství nebo obav jsem si byl vědom toho úžasného pocitu držet ji v náručí. Byla tak teplá, tak jemná, tak perfektně seděla k tvaru mého mramorového těla …

Donutil jsem se přestat vzpomínat.

„Ale ještě jsi mi neodpověděla –„ řekl jsem rychle, abych zabránil hádce o nemotornosti, ke které se schylovalo „ - jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?“

Dost zlé – dávat jí na výběr z možností, mezi kterými nebyla alternativa, aby strávila den beze mě. To ode mě nebylo fér. Ale včera jsem jí to slíbil … a líbila se mi představa, že tenhle slib splním, i když jsem se toho zároveň hrozně obával.

V sobotu bude svítit slunce. Mohl jsem jí ukázat svoji skutečnou stránku, když budu dost odvážný na to, abych vydržel ten následný odpor a znechucení. Znal jsem jedno místo, kde by se dalo …

„Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti,“ připustila Bella. „Ale chci tě požádat o laskavost.“

„Ano, s výhradami.“ Co by ode mě mohla chtít?

„O jakou?“

„Můžu řídit já?“

Zamračil se. Měl to být vtip „Proč?“

„No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí.“

Obrátil jsem oči v sloup. „Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení.“ Skutečně, její mozek fungoval opačně. Znechuceně jsem zakroutil hlavou.

Edwarde, naléhavě na mě volala Alice.

Náhle jsem se díval do jasného slunce, do jedné z Aliciných vizí. Bylo to místo, které jsem velmi dobře znal, přesně to místo, kam jsem se chystal vzít Bellu – malá louka, na kterou kromě mě nikdo nechodil. Bylo to tiché, pěkné místo, kde jsem mohl být o samotě – daleko od lidských obydlí, takže i v mojí mysli mohl být na chvíli klid.

Alice ji též poznala, protože ji nedávno viděla v jiné vizi – v jedné z těch svých nezřetelných, rychle pomíjivých, kterou mi ukázala to ráno, když jsem zachránil Bellu před dodávkou.

V té vizi jsem nebyl sám. A teď už to bylo celkem zřetelné – byla tam se mnou Bella. Takže jsem byl dostatečně odvážný. Nepochopitelně se na mě dívala a na tváři jí hrály veškeré možné barvy duhy.

Je to stejné místo, pomyslela si Alice, její myšlenky byly plné zděšení, které absolutně nešlo dohromady s poklidnou vizí. Napětí možná, ale hrůza? Co myslela tím, že je to stejné místo?

A v tu chvíli jsem to zahlídl.

Edwarde, zaprotestovala ostře Alice. Já jí zbožňuje, Edwarde!

Tvrdě jsem jí vyhnal ze své mysli. Nezbožňovala Bellu tak jako já. Její vize byla neuskutečnitelná. Nesprávná. Byla zaslepená, viděla nemožné věci.

Neuplynulo ani půl vteřiny. Bella se zvědavě dívala na moji tvář, čekala, že budu souhlasit. Zaznamenala ten chvilkový moment hrůzy na mojí tváři nebo to pro ni bylo příliš rychlé? Soustředil jsem se na ni a náš nedokončený rozhovor, vytlačujíc Alici a její mylné a klamavé vize ze svých myšlenek. Nezasloužily si mojí pozornost.

Ale i přesto jsem nedokázal udržet ten hravý, bezstarostný tón, kterým jsem se navzájem dobírali.

„Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?“ Zeptal jsem se jí a do hlasu se mi vkradl chmurný podtón.

Znovu jsem se snažil vytlačit Aliciny vize někam daleko, aby se mi více nevkrádaly do myšlenek.

„U Charlieho méně vždy znamená více,“ řekla Bella s přesvědčením. „Kam vůbec pojedeme?“

Alice se mýlila. Hrozně se mýlila. Nebyla tu žádná šance, že by se její vize vyplnila. Byla to stará vize, neplatná. Věci se změnily.

„Počasí bude pěkné,“ řekl jsem pomalu, bojoval jsem se strachem a nerozhodností. Alice se mýlila. Budu se tvářit, že jsem nic neviděl ani neslyšel. „Takže se budu držet stranou od lidí… a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít.“

Bella to ihned pochopila, oči se jí rozzářily vzrušením. „Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?“

Možná že, jako už tolikrát předtím, bude její reakce úplně opačná než bych čekal. Nad touto možností jsem se pousmál a snažil se vrátit k bezstarostnému tónu. „Ano. Ale jestli nechceš být… se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě.“

Stiskla dotčeně rty.

„Phoenix je třikrát větší než Seattle – jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy –“

„Jasně,“ přerušil jsem jí, „ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou.“

Mohla zůstat navždy a stále by to pro mě nebylo dost dlouho.

Neměl bych takhle přemýšlet. Neměli jsme tolik času – věčnost. Každá sekunda byla důležitá, ona se měnila, zatímco já jsem zůstával stále stejný.

„Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě.“

Jasně že ne, protože její instinkty byly úplně k ničemu.

„Já vím,“ povzdechl jsem si zadumaně. „Ale měla bys o tom říct Charliemu.“

„Proč bych to proboha dělala?“ zeptala se ohromeně.

Díval jsem se na ni, zatímco mi vize, které jsem nedokázal potlačit, naplňovaly myšlenky. „Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!“ zasyčel jsem. Aspoň tohle pro mě mohla udělat – aspoň něco by mi neustále připomínalo, že mám být opatrný.

Proč mi to jen Alice musela ukázat?

Bella hlasitě polkla a věnovala mi dlouhý pohled. Co viděla?

„Myslím, že to risknu,“ nakonec konstatovala.

Bože. Vzrušovalo jí riskovat svůj vlastní život? Byl to nějaký druh adrenalinu? Zamračil jsem se na Alici, která se na mě pořád dívala. Rosalie se vedle ní hrozivě mračila, ale netrápilo mě to. Tak ať si zničí moje auto. Vždyť je to jenom hračka.

„Mluvme o něčem jiném,“ navrhla náhle Bella.

Opětoval jsem její pohled a přemýšlel jsem nad tím, jak málo dávala pozor na důležité věci. Proč mě neviděla jako netvora, kterým jsem byl?

„O čem si chceš povídat?“

Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. Pravděpodobně chce probírat něco, týkající se našeho tajemství. Na chvíli strnula, ale potom se na mě znovu podívala.

„Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks… na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům.“

V tomhle směru byla velice nevšímavá. Podíval jsem se na ní a zvedl jedno obočí.

„Medvědi?“ vydechla.

Ironicky jsem se pousmál a díval se, jak jí to pomalu dochází. Bude mě konečně brát vážně? Donutí ji k tomu vůbec něco?

Vzpamatovala se ze šoku. „No ale medvědi nemají lovnou sezónu,“ dodala upjatě a zúžila oči.

„Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní,“ informoval jsem jí.

Opět na chvíli ztratila kontrolu nad svým výrazem. Spadla jí čelist.

„Medvědi?“ zopakovala ztěžka.

„Emmett má nejradši grizzlyho.“

Sledoval jsem její výraz, jak jí tahle informace pomalu dochází.

„Hmmm,“ zabručela a ukousla si další kousek pizzy. Zamyšleně žvýkala a pak se dlouze napila coly.

„Takže,“ řekla po chvíli, když ke mně zase vzhlédla. „Co máš nejradši ty?“

Asi jsem mohl tuhle otázku čekat, Bella byla stále příšerně zvědavá.

„Pumu,“ poznamenal jsem stroze.

„Aha,“ pronesla zdvořile nezaujatým tónem. Tep jejího srdce byl naprosto pravidelný, jako kdybychom si povídali o oblíbené restauraci.

Tak fajn. Jestli se chtěla tvářit, že to není naprosto nic divného …

„Samozřejmě,“ řekl jsem nezaujatě „musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři – akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?“

Když mě poslouchala, na tváři měla výraz žáka, který sleduje výklad učitele. Musel jsem se usmát.

„No jasně, co?“ zamumlala s dalším kouskem pizzy v puse.

„Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů,“ pokračoval jsem ve výkladu „ – právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit.“

Už uběhlo sedmdesát let a jeho to stále ještě nepřešlo.

„Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly,“ souhlasně přikývla.

Nedokázal jsem zadržet smích, když jsem potřásal hlavou nad jejím nepřirozeným klidem. Tenhle výraz si musela pravděpodobně nacvičovat. „Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím.“

„Snažím se představit si to – ale nemůžu,“ přiznala. „Jak lovíte medvědy beze zbraní?“

„Ale my máme zbraně.“ Uvedl jsem to na pravou míru a zeširoka jsem se usmál. Očekával jsem, že se lekne, ale ona mě jen pozorovala. „Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví.“

Podívala se směrem ke stolu, kde seděl zbytek mojí rodiny, a zachvěla se.

No konečně. Zahihňal jsem se pro sebe. Jedna část mého já si přála, aby k tomu přistupovala tak nevšímavě jako doteď.

Zírala na mě, oči zeširoka otevřené. „Ty jsi taky jako medvěd?“ zeptala se potichu.

„Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají,“ snažil jsem se opět o bezstarostný tón.

„Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá.“

Pokusila se o úsměv. „Možná,“ zopakovala. Potom zvědavě naklonila hlavu. „Mohla bych to někdy vidět?“

Nepotřebuju Aliciny vize, abych si dokázal tuhle hrůzostrašnou situaci představit – moje představivost byla dostačující.

„Absolutně ne!“ zavrčel jsem.

Se zmateným a vyděšeným výrazem se ode mě odtáhla.

Taky jsem se odklonil, abych mezi námi vytvořil trochu prostoru. Nikdy se na to nebude dívat, že? Ani se mi nesnaží pomoc, udržet ji naživu.

„Příliš by mě to vyděsilo?“ zeptala se po chvíli vyrovnaně. Ale její srdce stále bilo nepravidelně.

„Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer,“ procedil jsem mezi zuby. „Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc.“

Rozzlobeně jsem se na ni díval a čekal jsem, kdy se lekne. Já jsem byl už dost vystrašený představou, že by byla Bella nablízku, když lovím …

„Tak proč?“ naléhala.

V očích se jí ale neodráželo nic víc než zvědavost a netrpělivost. Čekala na odpověď.

Ale naše hodina společného času uplynula.

„Až jindy,“ řekl jsem nakonec a vyskočil na nohy. „Přijdeme pozdě.“

Zmateně se rozhlídla kolem sebe, jako kdyby zapomněla, že jsme na obědě. Jako kdyby zapomněla, že jsme vůbec ve škole – překvapený, že nejsme sami na nějakém opuštěném místě. Celkem jsem tomu pocitu rozuměl. Když jsem byl s ní, taky mi dělalo problémy registrovat zbytek světa.

Vyskočila a popadla batoh.

„Takže jindy,“ souhlasila a já jsem v jejím výrazu viděl odhodlanost donutit mě k odpovědi.

12. Komplikac 

Potichu jsme s Bellou kráčeli na biologii. Snažil jsem se soustředit na ten moment, na tu dívku vedle mě, na to reálné a pevné, na cokoliv, co by mi z hlavy vyhnali Aliciny zrádné, nesmyslné vize.
Prošli jsme kolem Angely Weberové, která stála na chodníku, a s klukem z trigonometrie probírali nějaký úkol. Povrchně jsem jí prohledal myšlenky, očekávajíc další zklamání a byl jsem překvapen jejich toužebným obsahem.
Aha, takže existovalo něco, co Angela chtěla. Bohužel to nebylo nic, co by se dalo snadno dárkově zabalit.
Poslech Angelina beznadějného TOUŽENÍ pro mě na chvíli bylo podivnou útěchu. Proběhl mnou pocit spřízněnost, o kterém se Angela nikdy nedozví a v té sekundě jsem byl na stejné vlně jako ta milá lidská dívka.
Bylo zvláštně utěšující vědět, že nejsem jediný, kdo prožívá tragický milostný příběh. Zlomené srdce bylo všude.
V další sekundě jsem byl náhle a totálně naštvaný. Protože Angelin příběh nemusel být tragický. Ona byla člověk, on byl člověk a ten rozdíl, který v její hlavě vypadal takový nepřekonatelný, byl směšný, skutečně směšný v porovnání s mou situací. Nedávalo smysl, aby měla zlomené srdce. Jaké plýtvání smutkem, když neexistoval žádný rozumný důvod, proč by neměla být s tím, koho chtěla. Proč by neměla mít, co chtěla? Proč by tento jeden příběh neměl mít šťastný konec?
Chtěl jsem jí dát dárek ... No, tak jí dám, co chce. Podle toho, co vím o lidské povaze, by to ani nemělo být moc těžké. Přeletěl jsem podvědomí toho chlapce vedle ní, toho objektu její náklonnosti a nezdál se být proti, jen ho zbrzdila stejná překážka. Stejně jako ona cítil beznaděj a rezignoval.
Stačí ho trochu postrčit ...
Ten plán se vytvořil snadno, scénář se napsal sám, ani jsem se o to nemusel snažit. Budu potřebovat Emmettovu pomoc - jediný skutečný problém bude donutit ho, aby spolupracoval.
Byl jsem spokojen se svým řešením, se svým dárkem pro Angelu. Bylo to pěkné rozptýlení od mých vlastních problémů. Bodejť by se i ty daly tak snadno vyřešit.
Nálada se mi trochu zlepšila, když jsme si s Bellou sedli. Možná bych měl být pozitivnější. Možná i pro nás existovalo nějaké řešení, které mi unikalo, přesně tak, jak Angela neviděla to své. Nepravděpodobné ... Ale proč ztrácet čas skleslostí? Když šlo o Bellu, neměl jsem času nazbyt. Záleželo na každé sekundě.
Vstoupil pan Banner a táhl s sebou starý televizor a video. Přeskakoval část, která ho nějak zvlášť nezajímala - genetické poruchy - tím, že následující tři dny pustí video. Lorenzo olej nebyl velmi příjemný kousek, ale to nenarušilo vzrušení ve třídě. Žádné poznámky, žádný materiál na test. Tři dny volna. Lidé jásali.
Mně to bylo v podstatě jedno. I tak jsem neplánoval věnovat pozornost ničemu jinému kromě Belly.
Dnes jsem si od ní židli neodtáhl, abych měl prostor na dýchání. Místo toho jsem si sedl vedle ní, jako by to udělal každý normální člověk. Seděli jsme k sobě blíže než v mém autě, tak blízko, že levou stranu mého těla zaplavilo teplo, vycházející z její pokožky.
Byla to zvláštní zkušenost, příjemná i vyčerpávající zároveň, ale líbilo se mi to více, než sedět naproti ní. Bylo to víc, než jsem byl zvyklý, ale rychle jsem si uvědomil, že mi to i tak nestačí. Nebyl jsem spokojen. Být u ní tak blízko mě jen nutilo chtít být ještě blíže. Čím jsem byl blíže, tím více mě přitahovala.
Obvinil jsem ji, že je magnet na nebezpečí. Právě teď se mi zdálo, jako by to byla doslovná pravda. Já jsembyl nebezpečím, a čím blíže jsem si u ní dovolil být, tím její přitažlivost sílila.
A pak pan Banner zhasl světlo.
Bylo zvláštní, jaký v tom byl rozdíl, berouc v úvahu to, že nedostatek světla pro moje oči nepřinesl téměř nic. Viděl jsem stejně perfektně jako předtím. Každičký detail místnosti.
Tak proč se ve vzduchu náhle objevil elektrický náboj, v téhle tmě, která pro mě vlastně tmou nebyla? Bylo to kvůli tomu, že jsem si uvědomoval, že jsem jediný, kdo dokáže vidět jasně? Že jsme s Bellou byly pro ostatní neviditelní? Jakoby jsme byli sami, jen my dva, skrytí v tmavé místnosti, usazeni tak blízko sebe ...
Ruka se mi bez mého svolení pohnula směrem k ní. Jen aby se dotkla její ruky, aby ji ve tmě držela. Byla by to taková strašná chyba? Pokud by jí byla moje kůže odporná, jen by se odtáhla ...
Skloubil jsem ruku zpět, pevně jsem si obě založil na hrudi a sevřel do pěstí. Žádné chyby. Slíbil jsem sám sobě, že neučiním žádné chyby bez ohledu na to, jak minimální se budou zdát. Pokud bych ji držel za ruku, jen bych chtěl víc - další zanedbatelný dotyk, další pohyb blíže k ní. To jsem cítil. Rostl ve mně nový druh touhy, pracoval na převýšení mé sebekontroly.
Žádné chyby.
Bella si bezpečně založila ruce na své hrudi a ty se jí zabalili do pěstí, přesně jako moje.
Na co myslíš? umíral jsem touhou zašeptal k ní ty slova, ale třída byla příliš tichá na to, aby mi prošel dokonce i šeptající rozhovor.
Začal film, trošku osvětlil tu temnotu. Bella ke mně letmo vzhlédla. Všimla si jak strnule sedím - přesně jako ona - a usmála se. Rty se jí mírně rozdělily a její oči mi připadali plné teplých pozvání.
Nebo jsem možná viděl to, co jsem vidět chtěl.
Úsměv jsem jí opětoval; dech se jí zasekl a rychle se podívala jinam.
To to ještě zhoršilo. Neslyšel jsem její myšlenky, ale najednou jsem si byl jistý, že předtím jsem měl pravdu a ona chtěla, abych se jí dotknul. Cítila stejnou nebezpečnou touhu jako já.
Mezi našimi těly to jiskřilo.
Za celou hodinu se ani nepohnula, držela si svou strnulou, kontrolovanou pozici jako já tu moji. Občas po mně znovu pokukovala a ta jiskra mnou proběhla jako elektrický šok.
Hodina plynula - pomalu a přece ne dosti pomalu. To bylo tak nové, mohl jsem s ní takto sedět i dny, jen abych si naplno vychutnal ten pocit.
Jak minuty plynuly, měl jsem sám se sebou tucet různých debat - rozumem jsem bojoval proti touze, když jsem se snažil omluvit to, že bych se jí dotknul.
Konečně, pan Banner opět rozsvítí.
V jasné záři se atmosféra místnosti zase vrátila k normálu. Bella vydechla a natáhla se, uvolňovala si před sebou prsty. Pro ni to muselo být nepohodlné, sedět tak dlouho v jedné pozici. Pro mě to bylo lehčí - nehybnost byla přirozená.
Zachichotal jsem se k úlevě v jejím výrazu. "No, to bylo zajímavé."
"Uhmm," zamumlala, přesně chápala, o čem mluvím, ale nekomentovala to. Co bych dal za to, vědět na co myslíprávě teď.
Povzdechl jsem si. Jakkoli silné přání mi v tomto nepomůže.
"Půjdeme?" Zeptal jsem se, vstávajíc.
Udělala grimasu a kývavě se postavila, ruce měla roztažené, jakoby se bála, že spadne.
Mohl jsem jí nabídnout ruku. Nebo jsem ji mohl umístit pod její loket - jen zlehka - a podpírat ji. Určitě by to nebylo tak strašné porušení pravidel ...
Žádné chyby.
Byla velmi tichá, jak jsme kráčeli k tělocvičně. Mezi její očima se zjevila ta vráska, znamení, že je zabraná v myšlenkách. A i já jsem úporně přemýšlel.
Jeden dotyk jí neublíží, bojovala moje sobecká část.
Tlak mé ruky jsem dokázal snadno zmírnit. Dokud jsem se úplně kontroloval, to vlastně nebylo ani tak těžké. Můj hmat byl lépe vyvinut jako lidský; mohl jsem žonglovat s tuctem křišťálových sklenic, aniž by jsem jedinou z nich rozbil; mohl jsem pohladit mýdlovou bublinu tak, aby nepraskla. Dokud jsem se úplně kontroloval ...
Bella byla jako mýdlová bublina; křehká a těkavá. Dočasná.
Jak dlouho budu schopen omlouvat svou přítomnost v jejím životě? Kolik mám času? Budu mít další takovou šanci, jako v této chvíli, v této sekundě? Nebude vždy na dosah ruky ...
Bella se přede dveřmi tělocvičny ke mně otočila a oči se jí při pohledu na můj výraz rozšířily. Nepromluvila. Podíval jsem se na sebe odrážejíc se v jejích očích a viděl jsem ten boj v mých vlastních. Sledoval jsem, jak se mi změnil výraz, když moje lepší stránka ten spor prohrála.
Moje ruka se vzedmula bez vědomého příkazu, aby to udělala. Tak jemně jakoby byla z toho nejtenčího skla, jako by byla křehká bublina, moje prsty pohladili tu teplou pokožku, která pokrývala lícní kost. Pod mým dotekem se zahřívala a cítil jsem, jak jí pod průhlednou pokožkou rychle pulzuje krev.
Dost, přikázal jsem, i když moje ruka se toužila zformovat kolem té půlky její tváře. Stačilo.
Bylo náročné tu ruku odtáhnout, zastavit sebe sama od pohybu ještě blíže k ní. V tom okamžiku mi hlavou proběhlo tisíc různých možností - tisíc různých způsobů, jak se jí dotknout. Špička mého prstu obkreslující tvar jejích rtů. Moje dlaň nadzdvihující její bradu. Vytáhnout jí tu sponku z vlasů a nechat je zalít mi ruku. Moje ruce obtočené kolem jejího pasu, držící ji oproti celé délce mého těla.
Dost.
Nutil jsem se otočit, pohnout se od ní. Tělo se mi pohybovalo strnulé - neochotně.
Mysl jsem nechal za sebou, sledoval jsem ji, jak jsem rychle kráčel pryč, téměř jsem utíkal před tím pokušením. Zachytil jsem myšlenky Mika Newtona - ty byly nejhlasitější - když pozoroval Bellu, jak kolem něj nepřítomně procházela, její oči nesoustředěné a tváře červené. Zamračil se a moje jméno se v jeho myšlenkách najednou spojovalo s nadávkou; nemohl jsem si pomoci - trochu jsem se zakřenil.
Ruka mě pálila. Spustil jsem ji a pak sevřel do pěsti, ale stále mě v ní bezbolestně bodalo.
Ne, neublížil jsem jí - ale dotýkat se jí bylo stále chybou.
Bylo to jako oheň - jakoby se mi to pálení žízně v hrdle rozšířilo do celého těla.
Když u ní budu příště tak blízko, budu schopen zabránit sám sobě, abych se jí znovu dotknul? A pokud se jí jednou dotknu, budu schopen zůstat jen u toho?
Žádné další chyby. V tom to bylo. Uchovej si tu vzpomínku Edwarde, řekl jsem si tvrdě, a ruce držel u těla.Buď to, nebo se budu muset donutit odejít ... nějak. Protože jsem si nemohl dovolit být u ní, když jsem trval na dělaní chyb.
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uspořádat si myšlenky.
Emmett se ke mně před anglickou budovou přidal.
"Čau, Edwarde." Vypadá lépe. Zvláštně, ale lépe. Šťastný.
"Čau, Emme." Vypadal jsem být šťastný? Předpokládal jsem - navzdory tomu chaosu v hlavě - že se tak cítím.
Raději ani neotvírej ústa, kámo. Rosalie ti chce vytrhnout jazyk.
Povzdechy jsem si. "Promiň, že se tím kvůli mně musíš zabývat. Si na mě naštvaný? "
"Né. Rose se přes to dostane. I tak to k tomu směřovalo. "Podle toho, co vidí Alice ...
Tak právě v té chvíli jsem nechtěl myslet na Aliciny vize. Zíral jsem před sebe a zatínal zuby.
Když jsem si hledal nějaké rozptýlení, zachytil jsem pohled Bena Cheneyho, který se před námi vlekl do učebny španělštiny. Aha - moje šance dát Angele její dárek.
Zastavil jsem se a chytil Emmettovu ruku. "Počkej sekundu."
Co se děje?
"Vím, že si ji nezaslouží, ale uděláš mi laskavost?"
"O co jde?" Ptal se zvědavě.
Polohlasně - a rychlostí, která by ty slova udělala nesrozumitelná pro lidi bez ohledu na to, jak hlasitě by byly mluvené - jsem mu vysvětlil, co chci.
Když jsem skončil, zůstal na mě prázdně civět, myšlenky měl stejně mlhavé jako obličej.
"Takže?" Povzbuzoval jsem. "Pomůžeš mi s tím?"
Trvalo mu minutu odpovědět. "Ale proč?"
"Ale no tak, Emmette. Proč ne? "
Kdo si a co si udělal s mým bratrem?
"Nejsi ty ten, kdo si stěžuje, že škola je vždy o tomtéž? To je něco alespoň trochu jiného, ne? Ber to jako experiment - experiment s lidskou povahou. "
Ještě chvíli na mě zíral před tím, než ustoupil. "No, je to něco jiného, to uznávám ... OK, dobře." Odfrkl si a pak pokrčil rameny. "Pomohu ti."
Ušklíbl jsem se, svým plánem jsem byl ještě nadšenější, když v něm byl on. Rosalie byla otravná, ale vždy jí budu vděčný za to, že si vybrala Emmetta; nikdo neměl lepšího bratra než já.
Emmet nepotřeboval trénink. Jak jsme vcházeli do třídy, jednou jsem zašeptal jeho repliky.
Ben už byl na svém místě za mým, shromažďoval si roli, aby ji mohl předat. I s Emmettem jsme se usadili a udělali totéž. Třída ještě nestichla; mumlání potkávacích rozhovorů bude trvat dokud paní Goffová nepožádá o pozornost. Nepožádala, hodnotila zkoušení z minulé hodiny.
"Takže," promluvil Emmett hlasitějším hlasem než bylo třeba - pokud by skutečně mluvil pouze se mnou. "Už si pozval Angelu Webberovou ven?"
Šustění papírů za mnou se náhle zastavil, Ben ztuhnul, jeho pozornost se zaměřila na náš rozhovor.
Angela? Vyprávějí si o Angele?
Dobře. Měl jsem jeho zájem.
"Ne," řekl jsem, pomalu kroutíc hlavou, aby to vypadalo lítostivě.
"Proč ne?" Improvizoval Emmett. "Co si to za zbabělce?"
Udělal jsem na něj grimasu. "Ne. Slyšel jsem, že se zajímá o někoho jiného. "
Edward Cullen se chystal pozvat Angelu ven? Ale ... Ne. To se mi nelíbí. Nechci, aby se k ní přiblížil. On je ... není pro ni tím pravým. Není ... bezpečný.
Nečekal jsem rytířskost, ochranitelský instinkt. Pracoval jsem na žárlivosti. Ale cokoliv fungovalo.
"To se tím necháš zastavit?" Zeptal se Emmett pohrdavě, zase improvizoval. "Co soutěžit?"
Provrtával jsem ho pohledem, ale využil jsem, co mi nabídl. "Podívej, myslím, že má toho Bena vážně rada. Nehodlám ji přesvědčovat. Jsou i jiné dívky. "
Reakce na židli za mnou byla elektrizující.
"Koho?" Ptal se Emmet, zpět ve scénáři.
"Moje partnerka na laborky říkala, že je to nějaké děcko jménem Cheney. Nejsem si zcela jistý, zda vím, kdo to je. "
Zastavil jsem úsměv. Jen nafoukaní Cullenovi mohli uspět s předstíráním, že v této malinké škole neznají každého studenta.
Benovi v hlavě vířil šok. Mě? Vedle Edwarda Cullena? Ale proč by měla ráda mě?
"Edwarde," zamumlal Emmett tišeji, převracejíc očima směrem k tomu chlapci. "Je přímo za tebou," naznačil ústy, tak očividně, že si ty slova mohl přečíst i ten člověk.
"Ou," naznačil jsem i já.
Otočil jsem se na židli a letmo jsem se podíval na kluka za mnou. Na sekundu byly ty černé oči za brýlemi vystrašené, ale potom se vzpamatoval a upravuje svá úzká ramena, uražený mým zřetelný podceňujícím hodnocením. Brada se mu vystrčila a jeho zlato-hnědá pokožka ztmavla vztekle červenou.
"Uf," řekl jsem arogantně, když jsem se otočil zpět k Emmettovi.
Myslí si, že je lepší než já. Ale Angela ne. Ukážu mu ...
Perfektní.
"Ale neříkal si, že na ples bere toho Yorka?" Zeptal se Emmett a při vyslovení jména toho kluka si odfrkl, jakoby se posmívá jeho nešikovnosti.
"To bylo podle všeho skupinové rozhodnutí." Chtěl jsem si být jistý, že to Ben chápe. "Angela je stydlivá. Pokud B - no, pokud ten kluk nemá nervy pozvat ji ven, ona jeho nikdy nepozve. "
"Ty máš rád stydliví dívky," řekl Emmett, zpět v improvizaci. Tiché dívky. Dívky jako ... hmm, nevím. Možná Bella Swanová?
Ušklíbl jsem se na něj. "Přesně." Pak jsem se vrátil k té představě. "Možná Angelu čekání omrzí. Možná ji pozvu na stužkovanou. "
Ne, nepozveš, pomyslel si Ben a upravoval se na své židli. No a co, že je ode mne o tolik vyšší? Pokud to nevadí jí, tak mně také ne. Ona je nejmilejší, nejmoudřejší, nejkrásnější dívka na této škole ... a chce mě.
Ten Ben se mi líbil. Vypadal být bystrý a s dobrými úmysly. Možná dokonce hodný dívky jako Angela.
Ukázal jsem Emmettovi pod lavicí zdvižené palce, když paní Goffová vstala a uvítala třídu.
OK, uznávám - byla to celkem sranda, myslel si Emmet.
Pousmál jsem se, potěšen, že jsem dopomohl ke šťastnému konci alespoň jednomu milostnému příběhu. Byl jsem si jistý, že Ben to dotáhne a Angela dostane můj anonymní dárek. Můj dluh byl splacen.
Lidé jsou takoví sprostí - dovolí, aby jim šestipalcový výškový rozdíl mařil jejich štěstí. Ze svého úspěchu jsem měl dobrou náladu. Znovu jsem se usmál, když jsem se pohodlněji usadil na židli a připravil se na zábavu. Konec konců, jako Bella na obědě poukázala, na tělocviku jsem ji ještě v akci neviděl.
V té bublině myšlenek, které se hemžili po tělocvičně, se daly nejsnáze určit myšlenky Mika Newtona. Jeho mysl se pro mě za poslední týdny stala až moc známou. S rezignovaným povzdechem jsem se chystal naslouchat přes něj. Alespoň jsem si mohl být jistý, že svou pozornost bude věnovat Belle.
Slyšel jsem akorát jeho nabídku, že bude jejím badmintonovým partnerem; jak jí to navrhoval, myslí mu proběhly další možné partnerství. Úsměv mi pohasl, zuby se zaťali a musel jsem si připomenout, že zavraždit Mika Newtona nebyla přijatelná možnost.
"Díky, Miku - víš, že to nemusíš dělat."
"Neboj, budu se ti držet z dosahu."
Ušklíbli se na sebe a záblesky četných nehod - vždy nějakým způsobem spojené s Bellou - prolétávaly Mikovou hlavou.
Mike hrál nejprve sám, zatímco Bella váhala v zadní části kurtu, opatrně držela raketu, jakoby to byla nějaká zbraň. Potom se kolem procházel trenér Clapp a přikázal Mikovi, aby nechal hrát i Bellu.
O-ou, pomyslel si Mike, když se s povzdechem pohnula kupředu, držení raketu v dost nevhodném úhlu.
Jennifer Fordová myšlenkami jinde vyslala košík rovně k Belle. Mike sledoval, jak se za ním naklonila, švihala raketou na míle daleko od jejího cíle a vpadl jí do toho ve snaze zachránit ten úder.
S obavami jsem pozoroval trajektorii Belliny rakety. Jasně, narazila do natažené sítě a odskočila zpět k ní, praštila ji do čela dříve, než se stočila a s dunivým zvukem praštila Mikovu ruku.
Au. Au. Jau. Z toho bude modřina.
Bela si TŘELA čelo. Bylo těžké zůstat na místě, kam jsem patřil, když jsem věděl, že je zraněná. Ale co bych mohl dělat, kdybych tam byl? A nezdálo se to být vážné ... Váhavě jsem sledoval. Pokud by se i nadále snažila hrát, chystal jsem se vymyslet si nějakou záminku, abych ji z té třídy vytáhl.
Trenér se rozesmál. "Sorry, Newtone." To děvče je největší smolař, jakého jsem kdy viděl. Neměla by ohrozit ostatní ...
Záměrně se otočil a odešel se dívat na někoho jiného, takže Bella se mohla vrátit ke své předchozí pozorovatelské roli.
Au, pomyslel si opět Mike a masíroval si ruku. Obrátil se k Belle. "Si v pohodě?"
"Jo, a ty?" Zeptala se zahanbeně, červenajíc se.
"Myslím, že to zvládnu." Nechci znít jako ufňukanec. Ale člověče, to bolí!
Mike pohupoval rukou do kruhu, trhal sebou.
"Já raději zůstanu tady vzadu," řekla Bella, v obličeji měla spíše zahanbenost a starost než bolest. Možná Mike schytal to nejhorší. Rozhodně jsem doufal, že to bylo v tom. Alespoň už nehrála. Držela raketu tak opatrně za zády, oči rozšířené výčitky svědomí ... musel jsem zakrývat smích kašlem.
Co je tak směšné? chtěl vědět Emmett.
"Pak ti to řeknu," zamumlal jsem.
Bella se již neodvážila hrát. Trenér ji ignoroval a nechal Mika hrát samotného.
Prolétl jsem test na konci hodiny a paní Goffová mě pustila dříve. Upřeně jsem poslouchal Mika, jak jsem kráčel přes školní pozemek. Rozhodl se, vyptávatť se na mne Belly.
Jessika přísahala, že spolu randí. Proč? Proč si musel vybrat právě ji?
Neuvědomoval si ten skutečný fenomén - že si ona vybrala mě.
"Takže?"
"Takže, co?" Zajímalo ji.
"Ty a Cullen, hm?" Ty a ten šílenec. Myslím, pokud je pro tebe bohatý kluk tak důležitý ...
Zaťal jsem zuby při jeho hanebnému předpokladu.
"To není tvoje věc, Miku."
Obrana. Takže to je pravda. Blbost. "Nelíbí se mi to."
"Nemusí," odsekla.
Jak to, že nevidí, jaký je to cirkusant? Jací jsou vlastně všichni. Jak na ni civí. Mrazí mě při tom. "Dívají se na tebe jako ... jako by si byla něco k jídlu."
Přikrčil jsem se, čekal jsem, co odpoví.
Její tvář nabrala jasně červený odstín a stiskla rty jakoby zadržela dech. Potom jí přes ně náhle uniklo zachichotání.
Ještě se mi směje. Super.
Opřel jsem se o stěnu tělocvičny a snažil se posbírat.
Jak se mohla Mikovu obvinění zasmát - trefil se tak přesně, že jsem se začínal bát, že toho Forks ví až příliš ... Jak se může smát komentáři, že bych ji mohl zabít, když ví, že je to čistá pravda ? Co na tom bylo vtipné?
Co s ní bylo?
Měla morbidní smysl pro humor? To mi nesedělo do mého názoru na povahu, ale jak jsem si mohl být jistý? Nebo bylo asi moje snění o neopatrném andělu v tomto jednom ohledu pravdivé a ona absolutně nepoznala pocit strachu. Odvahu - to bylo to správné slovo. Jiní by mohli říci fakt, ale já jsem věděl, jaká je statečná. Ať už byl důvod jakýkoli, tento nedostatek strachu pro ni nebyl dobrý. To kvůli tomuto zvláštnímu nedostatku se věčně dostávala do problémů? Možná mě u sebe bude potřebovat navždy ...
Už jen proto jsem měl povznesenou náladu.
Pokud se prostě dokážu vycvičit, být pro ni bezpečný, pak pro mě možná bude správné s ní zůstat.
Jak procházela dveřmi tělocvičny, ramena měla strnulé a spodní ret opět mezi zuby - známka znepokojení. Ale jakmile její oči našli moje, ztuhlé ramena se uvolnily a na tváři se jí objevil široký úsměv. Byl to zvláštní klidný výraz. Namířila si to bez váhání rovnou ke mně, zastavila se až když byla tak blízko, že teplo jejího těla se na mne přelilo jako přílivová vlna.
"Ahoj," zašeptala.
Štěstí, které jsem v té chvíli pocítil, znovu nemělo obdoby.
"Ahoj," řekl jsem a pak - protože kvůli své náhle povznesené náladě jsem nedokázal odolat podpíchnut ji - jsem přidal, "Jak bylo na tělocviku?"
Úsměv se jí trochu zakolísal. "Fajn."
Byla ubohý lhář.
"Vážně?" Zeptal jsem se, chystal jsem se trvat na té záležitosti - ještě jsem si dělal starosti o její hlavu; bolela ji? - Ale myšlenky Mika Newtona byly tak hlasité, že narušilo moji koncentraci.
Nesnáším ho. Kéž by umřel. Doufám, že s tím svým nablýskaným autem sejde rovnou z útesu. Proč ji prostě nemůže nechat na pokoji? Ať se přilepí na vlastní druh - na strašidla.
"Co?" Žádala Bella.
Moje oči se opět zaměřili na její obličej. Podívala se na Mikova vzdalující se záda a pak zase na mne.
"Newton mi leze na nervy," přiznal jsem.
Ústa se jí otevřely a úsměv zmizel. Musela zapomenout, že jsem měl moc, sledovat její katastrofální poslední hodinu, nebo doufat, že jsem ji nevyužil. "Že si zase poslouchal?"
"Jak se má hlava?"
"Ty jsi neuvěřitelný!" Řekla přes zuby a pak se ode mne obrátila a rozzuřeně kráčela k parkovišti. Pokožka jí na tvářích tmavě zčervenala - byla zahanbena.
Držel jsem s ní krok a doufal, že ji ten hněv brzy přejde. Obvykle mi rychle odpustila.
"To ty sis vzpomněla, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně," vysvětloval jsem. "Vzbudila si mou zvědavost."
Neodpověděla; svraštila obočí.
Na parkovišti se najednou zastavila, když zjistila, že cesta k mému autu je zablokovaná hloučky mužských studentů.
Zajímalo by mě jakou mu dali rychlost ...
Podívejte na ty SMG posuvné opěrky. Nikde mimo časopisů jsem takové v životě neviděl ...
Pěkné boční mřížky ...
Jaj, kdyby jsem tak někdy měl jen tak pohodlných šedesát tisíc dolarů ...
Přesně kvůli tomuto bylo lepší, aby Rosalie to auto používala mimo města.
Dral jsem se přes tlačenici žádostivých kluků ke svému autu; po sekundě zaváhání mě Bella následovala.
"Nápadné," zamumlal jsem, jak lézla dovnitř.
"Co je to za auto?" Zajímalo ji.
"M3."
Zamračila se. "Já nečtu Svět motorů."
"Je to BMW." Převrátit jsem oči a poté se soustředil na couvání, abych nikoho nepřejel. Musel jsem se trochu pozorněji zahledět na kluky, kterým se jaksi nechtělo uhnout z cesty. Půl sekundové setkání s mým pohledem je zdá se přesvědčilo.
"Stále se zlobíš?" Zeptal jsem se jí. Už se nemračila.
"Rozhodně," odpověděla mi krátce.
Povzdechy jsem si. Možná jsem to neměl vytahovat. Ach, dobře. Myslím, že se mohu pokusit o odškodné. "Odpustíš mi, pokud se omluvím?"
Chvíli o tom přemýšlela. "Možná ... pokud to budeš myslet vážně," rozhodla se. "A pokud mi slíbíš, že to už nikdy neuděláš."
Nemínil jsem jí lhát, ale s tím jsem nijak neplánoval souhlasit. Možná když jí navrhnu jinou výměnu.
"Co když bych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?" V duchu jsem se při té myšlence přikrčil.
Objevila se vráska, když zvažovala tento nový obchod. "Dohodnuto," promluvila po chvíli přemýšlení.
Teď na mou obranu ... nikdy předtím jsem se úmyslně nesnažil Bellu okouzlit, ale teď se mi zdálo, že by se to mohlo hodit. Zahleděl jsem se jí hluboko do očí, než jsem odcházel od školy, zvědavý, zda to dělám dobře. Použil jsem svůj přesvědčovací tón.
"Tak mě tedy velmi mrzí, že tě zlobím."
Srdce jí bilo hlasitěji a jeho rytmus byl náhle sto tepový. Oči se jí rozšířily, vypadaly trochu omráčeně.
Pousmál jsem se. Tuším jsem to udělal dobře. Samozřejmě, že i já jsem měl trochu problém odtrhnout pohled od jejích očí. Stejně očarovaný. Ještě že jsem tuto cestu znal nazpaměť.
"A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni," přidal jsem, ukončující dohodu.
Rychle zamžourala a potřásla hlavou, jakoby si ji chtěla něco objasnit. "Ehm," řekla. "Nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, odkud se na naší příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo."
Ach, jak málo mě stále poznala. "Neměl jsem v úmyslu přijet autem."
"Jak -" začala se ptát.
Přerušil jsem ji. Ta odpověď by se těžko vysvětlovala bez názorné ukázky a nyní je asi těžko ten správný čas. "Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta. "
Naklonila hlavu na stranu a na sekundu vypadala, jakoby se na mě šla tisknout, ale pak zřejmě změnila názor.
"Už je později?" Zeptala se, připomínala mi náš dnešní nedokončený rozhovor v jídelně; pustila se jedné těžké otázky jen na to, aby se vrátila k další, která byla ještě horší.
"Myslím, že ano," přisvědčil jsem neochotně.
Zaparkoval jsem před jejím domem, napjatý, jak jsem se snažil vymyslet, jak jí to vysvětlit ... bez toho, aby se naplno projevila moje obludná přirozenost, bez toho, abych ji zase vystrašil. Nebo to bylo zlé? Minimalizovat mou temnou stránku?
Čekala s toutéž maskou zdvořilého zájmu, kterou měla na tváři při obědě. Pokud bych nebyl tak nervózní, ten její absurdní klid by mě rozesmál.
"Stále chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?" Zeptal jsem se.
"No, hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci," řekla.
"Vystrašil jsem tě?" Ptal jsem se a byl jsem si jistý, že to popře.
"Ne."
Pokusil jsem se neusmát - neúspěšně. "Je mi líto, že jsem tě vyděsil." A pak mi ten momentální úsměv z tváře zmizel. "To mě jen rozhodilo pomyšlení na to, že by si tam byla ... dokud bychom lovili."
"To by bylo zlé?"
Ten vnitřní obrázek byl již příliš mnoho - Bella, taková zranitelná v prázdné tmě; já mimo kontrolu ... snažil jsem se to vypudit z hlavy. "Mimořádná."
"Nebo ...?"
Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli se soustředil na tu tepelnou destrukci tkáně žízeň. Cítil jsem ho řídit, zkoušel svou převahu nad ním. Už mě nikdy neovládne - strašně jsem chtěl, aby to byla pravda. Budu pro ni bezpečný. Hleděl jsem na mraky, ale neviděl jsem je, přál jsem si, abych mohl věřit tomu, že moje odhodlání by něco změnilo, kdybych při lovu zachytil její pach.
"Když lovíme ... nechávám se řídit našimi smysly," řekl jsem jí, a každé slovo jsem důkladně zvážil, než jsem ho vyslovil. "Které jsou méně ovládané myslí. Hlavně čichem. Kdyby si byla kdekoli blízko mě, když takhle ztratím kontrolu ... "
Utrápeně jsem zakroutil hlavou při pomyšlení na to, co by se - nikoli co by se mohlo, ale co by se - tehdy určitě stalo.
Slyšel jsem zadrhnutí v jejím srdečním tepu a nedočkavě se otočil, abych jí mohl číst v očích.
Bellina tvář byla klidná, její výraz vážný. Rty měla jen mírně našpulené - hádal jsem, že zájmem. Ale co ji zajímalo? Její vlastní bezpečnost? Nebo moje trápení? Dále jsem na ni civěl, snažil jsem se rozluštit její dvojsmyslný výraz.
Ona mi pohled oplácala. Po chvíli se její oči zvětšily a zorničky rozšířily, i když světlo se nezměnilo.
Dech se mi zrychlil a to ticho v autě se najednou znovu zdálo elektrizující, přesně jako v té potemnělé biologické učebně dnes odpoledne. Opět mezi námi přeskočila jiskra a moje touha dotknout se jí byla dokonce ještě silnější než požadavky žízně.
Ta pulzující energie způsobila, jako bych jsem měl opět tep. Moje tělo ním zpívalo. Jako by jsem byl člověk. Více než cokoliv na tomto světě jsem chtěl cítit to teplo jejích rtů na svých. Sekundu jsem zoufale bojoval, najít v sobě tu sílu, tu kontrolu, abych se natolik dokázal ústy přiblížit k její pokožce ...
Trhavě se nadechla a já jsem si až tehdy uvědomil, že když se mně dech zrychlil, ona přestala dýchat úplně.
Zavřel jsem oči, pokoušel jsem se zlomit to spojení mezi námi.
Žádné další chyby.
Bellina existence závisela na tisícovce jemně vyvážených chemických procesů - všechny se daly tak snadno přerušit. Rytmické stahování jejích plic, přívod kyslíku - to bylo pro ni životně důležité. Třepotající tempo jejího křehkého srdce mohlo být zastaveno tolika různými, blbý nehodami nebo chorobami nebo ... mnou.
Nevěřil jsem tomu, že kterýkoli člen mé rodiny by váhal, kdyby mu nabídli šanci vrátit se zpět - pokud by ten dotyčný mohl nesmrtelnost vyměnit opět za smrtelnost. Kdokoli z nás by kvůli tomu skočil do ohně. Hořel by tolik let nebo století, kolik by bylo třeba.
Většina z našeho druhu stavěla nesmrtelnost nad vše ostatní. Existovaly dokonce lidé, kteří po ní dychtili, kteří v tmavých koutech hledali ty, kteří jim mohli dát ten nejčernější z darů ...
My ne. Ne moje rodina. Vyměnili bychom cokoliv za to, být lidmi.
Ale ani jeden z nás nikdy tak netouží po způsobu, jak se vrátit, jako já v té chvíli.
Zíral jsem na mikroskopické trhlinky a vady na předním skle, jakoby v něm bylo skryto nějaké řešení. To jiskření neopadlo a já jsem se musel soustředit, abych ruce nechal na volantu.
V ruce mě znovu začalo bezbolestně píchat z toho, jak jsem se jí předtím dotknul.
"Bello, myslím, že by si už měla jít dovnitř."
Hned mě bez komentáře poslechla, vystoupila a zabuchla za sebou dveře. Cítila, že se blíží katastrofa tak jasně jako já?
Bolelo ji odejít, jak mě bolelo nechat ji jít? Jedinou útěchou mi bylo, že ji brzy uvidím. Dříve než uvidí ona mne. Na tom jsem se usmál, pak jsem stáhl okno a naklonil se, abych k ní ještě jednou promluvil - teď to bylo bezpečnější, s teplem jejího těla mimo auta.
Otočila se, aby zjistila, co chci - zvědavá.
Stále zvědavá, přesto, že se mě dnes vyptávala na tolik otázek. Moje vlastní zvědavost nebyla uspokojena vůbec; dnešní odpovídání na otázky odhalilo jen moje tajemství - od ní jsem dostal jen vlastní dohady. To nebylo fér.
" Bello?"
"Ano?"
"Zítra jsem na řadě já."
Čelo se jí svraštilo. "V čem?"
"V kladení otázek." Zítra, když budeme na bezpečnějším místě, obklopeni svědky, dostanu své odpovědi. Při té myšlence jsem se ušklíbl a pak jsem se obrátil, protože se ani nepohla. I když byla z auta ven, ve vzduchu zůstávala ozvěna té energie. I já jsem chtěl vystoupit, odvést ji ke dveřím - výmluva, abych mohl zůstat vedle ní ...
Žádné další chyby. Přidal jsem plyn a povzdechl jsem si, když za mnou zmizela. Připadalo mi to, jakoby jsem věčně vyběhl k Belle nebo od ní, nikdy jsem nezůstal stát. Budu muset najít nějaký způsob, jak neustoupí, pokud se vůbec někdy přestaneme dohadovat.

• Úvod
• Zajímavosti
• Online kniha / Stmívání
• Online kniha / Nový měsíc
• Online kniha / Zatmění
• Online kniha / Rozbřesk
• Online kniha / Půlnoční slunce
• Film Stmívání
• Film Nový měsíc
• Film Zatmění
• The Cullens
• The Volturi
• The Others
• Orginál TRIČKA
• Fotogalerie
• Ostatní